15. 12. 2006 Bob Fliedr
Proč by se mělo na římskokatolické kněze hledět jinak než na zbytek populace, přijde-li řeč na spolupráci s StB? Jsou to lidé chybující jako my ostatní. Pokud měli estébáci jistý úspěch mezi učiteli, dělníky, prodavačkami a vědci, je logické, že ho měli i mezi duchovními. Na tom není nic divného.
Divné je, že ani téměř sedmnáct let po zrušení StB si církev neudělala ve věci pořádek. Jistě, snaha byla. Pražský arcibiskup Miloslav Vlk hned začátkem 90. let vyzval duchovní, kteří se chytili do estébáckých pavučin, aby přišli a v osobním rozhovoru mu své kontakty vysvětlili. Někteří skutečně přišli, někteří mu napsali kající dopis, jiní se neozvali. Nadějně započatá práce skončila kdesi v půli cesty. Výsledek? Bývalí spolupracovníci StB se časem dostali na zajímavé posty. Jeden například dodnes zodpovídá za práci na blahořečení kardinála Berana, který si od estébáků užil své. Jiný, velmi intenzivní spolupracovník, byl donedávna generálním sekretářem České biskupské konference. Zde mají máslo na hlavě biskup Dominik Duka a arcibiskup Jan Graubner - do poslední chvíle a navzdory spoustě důkazů generálního sekretáře hájili. Nebýt tlaku kardinála Vlka, seděl by možná sekretář na své židli dodnes.
Určitá naděje, že se vyrovnávání s minulostí v církvi završí, svitla v souvislosti s plenárním sněmem katolické církve v Česku. Sněmovní komise historiků sice vypracovala text s názvem Putování církve českými dějinami, skupina biskupů vedená právě Dominikem Dukou však nedovolila text projednat. Duka se tak postupem času stal advokátem církevních estébáků. Proč to dělá? Nevíme. Měl by svůj postoj veřejně vysvětlit.
Žádný div, že za tohoto stavu občas vypluje na povrch nějaká nová kauza (teď třeba důkazy o tom, že s StB spolupracoval známý církevní historik) nebo že ne zcela vyjasněné staré kauzy nasvítí čerstvě objevené archiválie (doklady z konce 80. let o činnosti dnešního ostravsko-opavského biskupa). Duchovní, kteří si s StB zadali a dodnes to tutlají, jsou vydíratelní. Biskupové, kteří takové kněze kryjí a bojí se přiznat pravdu, činí církev nesvobodnou a nevěrohodnou. Neřekl snad její zakladatel, pravda vás osvobodí?
* * *
(převzato z TS ČBK 7.12.2006)
Předseda České biskupské konference olomoucký arcibiskup Jan Graubner zaslal v minulém týdnu šéfredaktorovi Lidových novin (LN) reakci na článek s názvem Církev se brání pravdě. Vzhledem k tomu, že dosud nebyla v Lidových novinách otištěna (vyšla v LN 11.12. - pozn. mh), přinášíme její plné znění (kupodivu text v LN je delší než v TS ČBK (?!?) - pozn. mh).
Kdo je bez hříchu, ať hodí kamenem, učí Kristus. LN se rozhodly kamenovat církev kvůli kněžím, kteří se namočili do spolupráce s StB. Nevím, jestli jsou bez hříchu, já se na kamenování druhých necítím. Jako biskup jsem byl samozřejmě postaven před situaci, kterou je třeba řešit, a jednal jsem. Dovolte uvést aspoň některé kauzy.
Snažil jsem se zjistit, jak to bylo s naším knězem, který za komunismu zemřel v Bratislavě, a jsem přesvědčen, že ho zavraždili. S výsledkem vyšetřování mě přijeli osobně seznámit pracovníci Generální prokuratury z Bratislavy. S tlustým spisem v ruce mě přesvědčovali, že jejich zkoumání potvrdilo, že dotyčný kněz spáchal sebevraždu, jak se uvádělo hned po smrti (krkolomně mi vysvětlovali, jak si mohl podřezanou rukou podřezávat druhou), a že byl namočen do práce StB, takže jeho jméno stejně neočistím. Ti pracovníci působili na prokuratuře už za totality. Mělo smysl hledat dál?
Kvůli jinému knězi mě navštěvovali vyšetřovatelé, abych jej přesvědčil, ať zažaluje StB, která jej při vyšetřování psychicky týrala a poškodila jeho zdraví. Kněz se třásl jen při zmínce o tom, co prožil, a odmítal nové vyšetřování. Nakonec svolil. Spor vyhrál, ale jeho zdraví znovu utrpělo.
Jiný byl psychicky slabší, podlehl nátlaku StB a začal spolupracovat. Když chtěl vycouvat, strašili ho, že jej může přejet auto a nikdo nic nedokáže. Ze strachu došel k závěru, že se StB zbaví jen tehdy, když jej přestanou potřebovat, když přestane být knězem, a tak si vymyslel, že ztratil víru a proto nemůže být dále knězem. Následovalo víc než dvacet let vnitřního utrpení a k veřejné službě se do dneška nevrátil.
Byli i jiní, kteří se na mou výzvu dostavili a činili pokání, přijali přeložení na jiná místa. Někteří toho nebyli schopni, ale většina z nich z důvodu věku přestala sloužit či zemřela. K posuzování problému je však třeba brát v úvahu, že někteří sice nespolupracovali, ale ze strachu byli ve svém poslání tak pasivní, že vlastně plnili zadání komunistické strany, aniž by se dostali do nějakých seznamů. Jiní byli aktivní nejen ve veřejné pastoraci, ale i v ilegální činnosti, a najdeme je na seznamech spolupracovníků. O tajné činnosti však nevyzradili nic.
Není pravda, co stále opakují některé sdělovací prostředky, že se církev tímto problémem nechce zabývat. Biskupská konference velmi brzy po převratu vyzvala k pokání za kněžské viny a spoluviny v uplynulých čtyřiceti letech a už 26.9.1990 na Velehradě slavnou bohoslužbou vyvrcholilo smírné třídenní za účasti biskupů a velkého množství kněží. Co je odevzdáno Božímu milosrdenství a odpuštěno, s tím není potřeba se stále zdržovat. Je třeba pracovat pro Boží království. Nebo má zase někdo zájem, abychom neměli čas na budování církve?
* * *
(převzato z TS ČBK 5. 12. 2006)
Královéhradecký biskup Dominik Duka požádal v pátek 1.12.2006 redakci Lidových novin o zveřejnění jeho reakce na článek s názvem Církev se brání pravdě. Přestože autor článku výslovně vyzývá biskupa Duku k tomu, aby své postoje veřejně vysvětlil, reakce biskupa Duky nebyla doposud v Lidových novinách uveřejněna (vyšla v LN 7. 12. 2006 - pozn. mh). Proto dnes přinášíme odpověď biskupa Dominika Duky v plném znění sami.
Vážená redakce,
dovolte, abych reagoval na nepravdivý a zkreslující článek pana Boba Fliedra: Církev se brání pravdě v LN dne 30.11.2006.
Snaha soustavně označovat římskokatolickou církev a některé její duchovní jako spolupracovníky komunistického režimu s neochotou vyrovnat se s minulostí je hrubou pomluvou. Okamžitě po 17. listopadu 1989 dochází k velkým personálním změnám v rozmístění duchovenstva, k faktickému zrušení kolaborantské organizace Pacem in terris a postupnému ustanovení episkopátu. Bezesporu nebylo v tomto bouřlivém období možné znát všechny peripetie konspirační sítě, kterou nastolila komunistická strana okolo i uvnitř církve. Na začátku 90. let se na Velehradě konala kající pouť biskupů a kněží, která byla vyznáním a prosbou o odpuštění pro ty, kteří selhali a ublížili druhým. V době, kdy vyšel lustrační zákon, biskupové a řeholní představení po vnitřní dohodě v rámci ČBK vedli osobní rozhovory s jednotlivými členy uvedenými v seznamech StB, které měly ozřejmit formu spolupráce a vyvodit případné důsledky (odchod z funkce, přeložení a pod.). Po čase se ovšem začaly objevovat různé části svazků jednotlivých osob, s kterými manipulovali často anonymní aktivisté a upozorňovali, varovali a vyhrožovali určitými skandály. Neexistoval však žádný legální přístup tyto kauzy ověřovat. Případ bývalého generálního sekretáře ČBK byl podobného ražení. Pokud mám přijmout tvrzení o "máslu na hlavě", je pravdou, že jsem doporučil jmenovaného do této funkce na základě jeho žádosti, s kterou se na mne obrátil v roce 1993 na husovském sympoziu v Bayreuthu v SRN, kde byl pracovníkem apoštolské nunciatury v Bonnu. Jevil se mi po odborné stránce kompetentním a skutečně mě nenapadlo, jakými životními peripetiemi prošel. Za přímou pomluvu však považuji tvrzení v uvedeném článku LN o dokumentu plenárního sněmu Putování církve českými dějinami, který nemá nic společného s otázkou kolaborace církve se Státní bezpečností. Jedná se o dokument, který měl ve zkratce přiblížit dějiny katolicismu v českých zemích. Tento dokument byl vypracován skupinou odborníků historiků z různých konfesí a při projednávání jak na sněmu, tak na plenárním zasedání ČBK bylo rozhodnuto jeho stažení a to z důvodů zkratkovitosti, která vždy může působit zkresleně. Nebylo v něm též dostatečně zhodnoceno stanovisko v otázce husitství, pobělohorského období a 19. a 20. století. Vzhledem k tomu, že účastníci plenárního sněmu nejsou většinou odborní historici, byl tento dokument vyřazen z jednání plenárního sněmu. Zůstává pravdou, že jsem byl hlavním odpůrcem zmíněného dokumentu. Výsledek rozhodování však závisel na svobodném hlasování většiny plenárního zasedání ČBK. V současné době na tomto tématu pracuje odborná komise v rámci ČBK.
Pravděpodobně však pan Fliedr myslí na požadavek několika členů plenárního sněmu, kteří požadovali prohlášení k probíranému bolestnému problému spolupracovníků StB z řad duchovních. Na tento požadavek jsem vystoupil s odmítavým sdělením, neboť církev se k tomuto problému vyjádřila kající poutí na Velehradě a výše zmíněnými rozhovory s uvedenými spolupracovníky StB. Mé tvrzení vycházelo z toho, že pouhé seznamy, které máme k dispozici, nejsou dostatečným materiálem pro řešení uvedeného problému. Pokud však někdo předloží konkrétní dokumenty, které usvědčí osoby uvedené v seznamech o jejich činnosti proti církvi a proti jednotlivým osobám, pak považuji za nutné, aby byly tyto případy řešeny cestou občanských soudů. Tento můj postoj slyšeli účastníci plenárního sněmu a je též zaznamenán v agendě sněmu. Označení "advokát církevních estébáků" považuji za urážku i za nepravdivé tvrzení. Autor by si měl odpovědět, o kom vlastně mluví. Zná jména "církevních estébáků"? Závěr: "proč to dělá?"... mi připomíná články jistého pana Kojzara z Rudého práva v době Charty 77. Považuji za nutné, aby se pan Flieder omluvil a ve svých článcích a úvahách respektoval etický kodex žurnalisty.
Dominik Duka OP
* * *
(převzato z monitoringu TS ČBK ze 7. 12. 2006)
Královéhradecký biskup Dominik Duka se snaží zpochybnit informace obsažené v článku Církev se brání pravdě, ale ve skutečnosti je spíš potvrzuje. Ve své reakci jednak příliš relativizuje vypovídací hodnotu svazků StB, jednak tvrdí, že katolická církev se s donašeči ve svých řadách dostatečně vyrovnala hned začátkem 90. let osobními rozhovory selhavších s biskupy, kající poutí na Velehradě a velkými personálními změnami v rozmístění duchovních. Přitom je všeobecně známo, že ony osobní rozhovory vedla jen část kněží zapletených s StB a nebyl zveřejněn žádný konkrétní výstup z nich.
Personální změny nebyly výrazné - z očí zmizeli přední činovníci sdružení Pacem in terris, ne však celá řada ostatních. A bagatelizovat svazky StB? Není to nepoctivé vůči těm, kteří si za vlády komunistů udrželi čistý štít? Vůči těm, kteří svazky mapovali a zveřejnili? Vůči těm, kteří se snažili znemožnit bývalým estébákům přístup k významným funkcím ve státní správě?
Panu biskupovi slouží ke cti, že přiznává svůj odpor k tomu, aby plenární sněm katolické církve v ČR zaujal stanovisko k otázce kněží, kteří si s StB zadali. Sněm se ovšem připravoval dost dlouho na to, aby výchozí materiály mohly být solidně připravené a jeho účastníci kompetentní o věci jednat. Bylo by na místě, kdyby pan biskup nezametal tato fakta pod koberec a podložil svoji tezi o hodnověrném vyrovnání církve s nedávnou minulostí pádnými argumenty. Ty však, jak vidno, prozatím neexistují.
(Převzato z monitoringu TS ČBK a ze zpráv TS ČBK
Pro Listář vybral mh a ik)
Související články:
Mnozí neuměli estébáka vyhodit
Vlk: Lustrace kněží nejsou zapotřebí
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
