Rezignace Mons. K. Simandla

Dne 25. 10. 2004 byla zveřejněna zpráva o rezignaci generálního sekretáře České biskupské konference Mons. ThDr. Karla Simandla. Důvodem rezignace byla Simandlova spolupráce se Státní Bezpečností. ČBK se touto záležitostí zabývala již v dubnu 2003, nicméně podle tehdejšího sdělení ČBK "...biskupové po zvážení celé situace ... nepovažují za nutné, aby rezignoval." Bývalý sekretář krátce po složení své funkce opustil republiku. Dále přinášíme rozhovory redaktorky ČRo1 s kardinálem M. Vlkem a s dr. J. Cuhrou, které zazněly na ČRo1 - Radiožurnálu v Křesťanském týdeníku dne 6. listopadu 2004.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Redaktorka:
... O vyjádření k tomuto případu jsme proto telefonicky požádali pražského arcibiskupa, kardinála Miloslava Vlka.

M. Vlk:
Mons. Simandl se objevil před více než rokem v těch oficiálních seznamech ministerstva vnitra. No a tehdy přišel k biskupům a řekl jim svou verzi celé události a podal demisi. Hned. A my jsme uznali, podle toho co nám vyprávěl, že ten důvod není. Ale protože v průběhu letošního roku se objevily u toho jeho svazku, i ve veřejnosti, materiály, které ukazovaly v podstatě něco jiného, než on nám vyprávěl, no a tudíž ze strany vedení ČBK byl požádán, aby tu funkci složil a on to udělal.

Redaktorka:
V čem se lišila ta jeho verze od skutečností, které se objevily?

M.Vlk:
Jeho role nebyla jen pasivní, že se nechal získat, ale ta jeho role byla velmi aktivní.

Redaktorka:
Jak dlouho byl pan monsignore sekretářem České biskupské konference? Je to vlastně nejvyšší úřednická funkce.

M. Vlk:
Asi osm let.

Red.:
A jak je možné, že informace o jeho spolupráci se k Vám dostaly až po patnácti letech?

M. Vlk:
No protože jak víte, ty svazky nebyly původně přístupné, a tak se to ani nemohlo dostat.

Red.:
Zavedou se třeba nějaká přísnější nová opatření, která by prověřovala lidi zejména ve vyšších funkcích v katolické církvi?

M. Vlk:
Tak, my jsme v roce 1993, já a někteří další biskupové, vyzvali kněze už tehdy. Já jsem vyzval takovým dopisem, že ten, kdo nějak cítí, že v jeho životě bylo něco, co se neslučovalo s jeho kněžským posláním, jestliže třeba podlehl nějakému tlaku, nebo jakkoliv tedy spolupracoval, aby přišli a mně o tom mezi čtyřma očima řekli. A tehdy přišlo asi deset procent z tehdejšího počtu kněží. Ne všichni tedy přišli, to musím uznat. O těch věcech jsme hovořili a já jsem tehdy pochopil, že mnoho kněží bylo pod mimořádným tlakem StB, víc než myslím jiné profese. A z toho co vyprávěli, jsem poznal, že tolik škody zase opravdu nenadělali. Něco jiného byla spolupráce s Pacem in terris. To byla spolupráce veřejná, i když tady v podstatě šlo více méně o vytváření takového image pro zahraničí, že některé části církve s režimem prostě spolupracují.

Red.:
A domníváte se, že vlastně to, že to bylo dáno na dobrovolnost těch kterých kněží, aby se sami přihlásili, že nezpůsobuje, že by vlastně ve vyšších místech mohlo být těchto lidí více?

M. Vlk:
No víte, my nejsme kádrováci. A církev spíš dá na apel a na dobrovolné rozhodnutí. Takže pracujeme spíš s takovýmito prostředky.

Red.:
Tolik kardinál Miloslav Vlk k rezignaci generálního sekretáře České biskupské konference Karla Simandla.

...

Red.:
Na to, jak se česká katolická církev ve srovnání se zbytkem společnosti vyrovnala po roce 1989 s tím, že někteří z jejích členů spolupracovali s minulým režimem, odpovídá dr. Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny České akademie věd.

J. Cuhra:
Bohužel chci říci, že církev k tomu přistoupila tak, že si stále udržovala hlavně statut oběti. Na který má plné právo, byla skutečně obětí toho režimu. Ale nedokázala pohlédnout včas pravdě do očí, že ne všichni byli obětí, že někteří s tím režimem spolupracovali. Někteří dokonce ze zištných důvodů. Strkala před tím hlavu do písku a doufala, že to samo nějakým způsobem odezní. Byl to nešťastný přístup, protože katolická církev měla ideální startovací dobu, na začátku devadesátých let. A kdyby rovnou i připustila, že jsou v tom nějaké stíny a problémy, mohla být spíš vzorem pro tu společnost. Což podle mého soudu neudělala. A když už o tom hovořím, je velkou smůlou nebo škodou, že církev se nepokusila ani o té minulosti intenzivně bádat, intenzivně ji zpracovávat, aby ji skutečně mohla potom prezentovat na veřejnosti. Kdyby jí byly předloženy solidní práce o podílu katolíků, nebo respektive nejlépe vůbec křesťanů, na boji proti tomu režimu a třeba i o selháních, jak si to křesťané dokáží přiznat, tak by, aspoň se domnívám, byl její obraz dnes o trochu lepší a možná i její postavení ve společnosti.

Red.:
Přesto existují pro Vás jako historika nějaké materiály, dokumenty, statistiky, čísla, ze kterých můžete vycházet?

J. Cuhra:
Tak nějaká čísla existují, ale jsou to taková jako numera. Vlastně jediné vyjádření, teď nevím, jestli to byl ministr vnitra nebo náměstek, na začátku osmdesátých let. Hovořil na jedné poradě, o tom jak bojovat s církví, tak tam uvádí, že spolupracují, že jsou v kontaktu, s každým pátým knězem. To ovšem je číslo, nebo něco, co není dost jasné, jak interpretovat. Jestli to znamená, že by spolupracoval každý pátý kněz, a jaký kněz, jestli jenom ti co měli státní souhlas, nebo i ti, co byli někde v tzv. podzemí. Co ta spolupráce znamenala, jestli to nebylo jen to, že ho obtěžují a to znamenalo taky kontakt. Čili říct, kolik kněží spolupracovalo se Státní bezpečností, se nedá. Toto je maximální nadsazené jakési číslo, které ovšem neznamená, že všichni tito lidé spolupracovali, ale spíš tedy, že Státní bezpečnost je nějakým způsobem sledovala a snažila se je třeba k té spolupráci přimět. A krom toho toto číslo taky nerozkrývá, kolik lidí to třeba dělalo naoko a zároveň vykonávali svoje věci a fakticky se Státní bezpečností nespolupracovali. A ono je to trochu zavádějící. Církvi neškodilo přece jenom to, že někdo spolupracoval se Státní bezpečností, církvi taky škodilo, když někdo spolupracoval s režimem nějakým tím veřejným způsobem. Klasickým příkladem je sdružení katolického duchovenstva s Pacem in terris a jeho vrcholní představitelé. Tito lidé třeba ani nemuseli spolupracovat se Státní bezpečností. V zásadě jí ani k ničemu nebyli, těžko mohli udávat nějaké tajné informace. Čili to poškozování, nebo ten fenomén spolupráce s režimem je přece mnohem širší než jenom ta Státní bezpečnost.

Red.:
Tolik doktor Jaroslav Cuhra z Ústavu pro soudobé dějiny České akademie věd.