8. 12. 2006 Daniel Raus
V tomto týdnu zveřejnily Lidové noviny několik článků, zabývajících se minulostí katolické církve za komunistického režimu. Podrobně se věnovaly některým případům spolupráce kněží s bývalou STB s tím, že někteří katoličtí aktivisté žádají církev o důslednější postup.
V právním státě existuje presumpce neviny, což znamená, že člověk je považován za bezúhonného až do okamžiku, kdy soud potvrdí jeho vinu. Současně ale platí - nebo by měl platit - nepsaný úzus opaku, tedy jakési "presumpce viny", a to pro osoby, zastávající významné postavení. V praxi to znamená, že když je politik nebo představitel obchodní společnosti nařčen například z korupce či jiného zločinu, rezignuje na svou funkci až do chvíle, kdy se prokáže jeho nevina. Dobré jméno organizace či úřadu je totiž vyšší hodnotou než jeho momentální prospěch.
Je pravda, že v našich poměrech se takové kultuře zatím příliš neholduje. Je pravda, že ani v zaběhaných demokraciích není vždy železným pravidlem. Že je to ale správný přístup, o tom není pochyb. V případě církve by měl platit dvojnásob. Dobré jméno "nevěsty Kristovy" je přece mnohem důležitější, než postavení kteréhokoliv z jejích představitelů.
Když se podíváme na naši společnost, musíme konstatovat, že s dědictvím komunismu se vyrovnala skutečně jenom zčásti. Když pohlédneme na církev, dospějeme k podobnému závěru, a to i přesto, že komunistický režim z ní udělal úhlavního nepřítele, že ji potíral a infiltroval všemi možnými způsoby. Kdyby někdo řekněme v roce 1980 tvrdil, že za pár let padne komunismus v deseti dnech, asi by byl považován za blázna. Kdyby v roce 1989 prohlásil, že ještě za 17 let se bude církev vyrovnávat s těžkou minulostí, možná by na tom nebyl o moc lépe.
Vlastně by nás to ale nemělo překvapit. Dějiny znají podobných případů plno. Už v dobách římské říše - v roce 304 - vydal císař Dioklecián osudný edikt, podle kterého musel každý uznat jeho božství. Tehdejší křesťané se rozdělili do tří skupin. Jedna volila radši smrt. Druhá si od zkorumpovaných úředníků koupila potvrzení nebo se jinak nesmyslnému aktu vyhnula. A třetí jednoduše odemlela formulku a myslela si svoje v duchu pověstného "a přece se točí". Našli se samozřejmě i udavači, špehové a různí "agenti" režimu. Ale co je důležité: o tom co bylo a nebylo správné debatovala církev až do sedmého století.
Nyní se píše rok 2006 a církev je na mnoha místech světa pod podobným tlakem, jako jsme byli kdysi my. Režimy v Číně, na Kubě nebo v Severní Koreji ale jednou taky padnou a tamní lidé se logicky ptát: jak jste se vlastně s dědictvím komunismu vyrovnali? Bylo by ideální, kdybychom mohli říct: víte, dobré jméno církve je mnohem důležitější než postavení kteréhokoliv z jejích představitelů.
(Převzato z vysílání Křesťanského týdeníku ze
dne 2. 12. 2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
