Vzpomínky na Viktora Dobala

14. 3. 2008 Marcela Fialková

Je to něco přes měsíc, kdy jsem se dozvěděla, že Viktor zemřel. Je šedé odpoledne, stojím nad hrobem, boty se mi boří do vlhké hlíny. Hlavou mi bleskne automatická myšlenka, že ta hlína má takovou zvláštní konzistenci... Téměř se mezi slzami začnu smát nahlas.

Takhle si Viktora budu pamatovat napořád - moudrý, nesmlouvavý
a přitom tak chápavý pohled, jemné ruce,
s nezbytnou ubalenou cigaretou, vůně tabáku...

(Foto: ČTK)

Jen pár lidí asi pochopí, proč ve mně tohle slovní spojení vyvolá takové pobavení. Bylo to kdysi při jednom našem tradičním posezení s Viktorem. S takovým zaujetím nám tehdy vyprávěl o Americe, a to zdaleka nejen o politice, ale i o běžném životě: "...Nejlepší lyžování v Americe je v Utahu, protože sníh tam má takovou zvláštní konzistenci..." Do toho skočila Ivana Vajnerová s uzemňujícím vysvětlením: "Myslíš prašan?" Od té doby pokaždé, když napadne sníh, vezmu ho do hrsti a pomyslím si, že dnes má ten sníh opravdu zvláštní konzistenci, skoro jako v Utahu…

Dívám se přes hrob dolů k Hanspaulce a vzpomínám si na jedno ráno po probdělé noci, kterou jsem strávila v nekonečných filozofických a politologických debatách s Viktorem. Vraceli jsme se tudy jen kousek od hřbitova, kde nyní Viktor leží, do města. Šli jsme od Ivana Maška pěšky až na Letnou. Cestou jsme vítali první paprsky nového dne, Viktor mi ukazoval, kde trávil dětství, povídal mi spousty úžasných věcí. Byl to možná jeden z nejhezčích dní v mém životě…

Viktor je pro mě něco jako otec, starší bratr a zároveň nejlepší přítel. Když jsem volila svědka na svatbu, vůbec jsem nepřemýšlela, bylo jasné, že to může být jenom Viktor. Vlastně jsem mu oznámila, že bude mým svědkem mnohem dříve, než jsme se s Michalem rozhodli, že se vezmeme.

Na svatbě mě Viktor s Ivanou unesli. Tedy byl to takový zvláštní únos. Zavolali si mě bokem a řekli mi, že s nimi buď půjdu, nebo že mi cigárem propálí závoje. Šla bych s nimi i tak. Šli jsme pěšky lesem, moje dlouhá svatební róba za mnou nechávala pěkně umetenou cestičku. Pokuřovali jsme a povídali a najednou jde proti nám nějaká paní a povídá: "Á, únos nevěsty?" Smáli jsme se a říkali si, jak to mohla poznat, protože jsem své únosce následovala tak pokorně a s takovým nadšením. Nakonec jsme dorazili do nějakého lesního baru. Objednali si pití, které Ivana ze zvyku jako obvykle hned zaplatila, takže na ženicha nakonec nezbyla žádná útrata. Až můj novomanžel Michal přišel (nutno podotknout, že po hodné chvíli), Viktor k nám měl promluvu o významu manželství. Bylo to tak vtipné a zároveň duchaplné. Jeden kamarád to nahrával na video, ale kde je mu dnes konec…

Svatební dárek nám Viktor dal před půlnocí. Zavolal si nás bokem a dal nám skvělý hlavolam, každému svůj a každému stejný, abychom se nehádali. Řekl pár úžasných slov, rozloučil se a odešel. Nechtěli jsme ho samozřejmě pustit, ale Viktor když si něco vzal do hlavy... Bála jsem se o něho celou noc a uklidnila jsem se, až když jsem k ránu našla SMSku na mobilu, že došel pěšky do Brna na nádraží a nesedl na první vlak do Prahy…

Když jsem se dozvěděla, že je Viktor nemocný, vybavil se mi automaticky jeden večer, kdy jsem s ním byla v rámci cyklu Sociální nauka církve na jeho přednášce. Jmenovala se "Etika a vlastnictví". Znovu jsem si ji přečetla a v šedi svého současného života se potěšila těmi krásnými myšlenkami. Hned v úvodu té přednášky píše se svou tak typickou skromností: "...z myšlenek autorů této knihy jsem se pokusil sestavit kytici, ve které je můj snad jenom provázek, jímž je svázána."

Napadlo mě, že by si Viktor zasloužil zorganizovat sbírku názorů a vzpomínek od všech těch úžasných lidí, kteří ho znali a milovali. Něco podobného, jako jsme mu s Ivanou zorganizovali na jeho 50. narozeniny, kdy jsme založili NKOVD - Nezávislý klub obdivovatelů Viktora Dobala a svolali zakládající schůzi, na níž každý z obdivovatelů přednesl projev o vlivu Viktora Dobala na některou z oblastí našeho života. Akce to byla veleúspěšná. Honza Rejžek exceloval svou přednáškou o klonování, kde prokázal na svém vlastním případu (neb je to na první pohled zřejmý klon Viktora Dobala), že tato metoda má budoucnost. Česťa Hofhanzl přednesl přednášku o vlivu Viktora Dobala na chov ovcí na Vysočině atd. atd. Já měla přednášku o Viktorových chemických objevech, a pojala jsem ji svérázně. S využitím chemického slovníku jsem navršila různé chemické výrazy do přednášky, o níž se mohlo zdát, že dává smysl, jen úplným chemickým laikům, což ale Viktor samozřejmě nebyl. Nedávno mě potěšil, když si vybavil asimilaci antiontů v autoklávu, tedy ten hlavní nesmysl, na kterém jsem celou přednášku postavila…

Podobně i tehdy jsme si s Ivanou řekly, že by bylo potřeba všechny ty skvělé přednášky sehnat a vydat z nich sborník. Nepovedlo se a dnes tahle akce existuje jen v paměti jejich účastníků. Sice ani nápad se sborníkem vzpomínek na Viktora jsem teď nedokázala zorganizovat, ale ukázalo se, že to nebude nutné. Různé vzpomínky se začaly objevovat na internetu samovolně, viz:

http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=1231
http://www.konzervativnistrana.cz/sksmain/clanky/texty/nekrolog_vd.htm
http://www.listar.cz/2008/za_viktorem_dobalem_20080215.htm
http://www.lidovky.cz/dvojce-viktor-0dv-/ln_noviny.asp?c=A080214_000055_ln_noviny_sko&klic=223939&mes=080214_0

atd.

Ještě jsem nedokázala vymazat Viktorovo číslo z mobilu. Pořád asi tak nějak doufám, že až ho jednou vytočím, uslyším na druhé straně to plaché, rozpačité "Ahoj", ze kterého přímo čišela jeho upřímná radost a při kterém se mě pokaždé znovu ulevilo, že je všechno, jak má být: sice jsme se už zase měsíc neviděli a neslyšeli, ale pořád mě má rád!

Vzpomínek na Viktora mám milion a milion si jich ještě vybavím... Nemůžu si ale třeba vzpomenout na své první setkání s ním. Bylo to v parlamentu, to je jisté. Ani nevím, jestli mě s ním seznámil Ivan Mašek, nebo jestli mě později Viktor seznámil s Ivanem. Možná to byla Ivana nebo Jirka Fiedor, kdo nás seznámil, už vážně nevím. Ale nejspíš jsme se našli sami. Viktor se stal součástí mého života a to tak významnou a tak zároveň tak přirozenou. Mám vlastně pocit, jako by v mém životě byl vždycky. I do budoucna v mém životě bude mít vždycky své pevné místo.

Dnes by měl Viktor Dobal 61 let.

Praha, 11. března 2008

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.