Za Viktorem Dobalem, únorovou realitou a hodnotami nadčasovými

15. 2. 2008 Miroslav G. Richter

Je čtvrtek 14. února 2008. Památka sv. Konstantina Cyrila Filozofa. 1139. výročí jeho blažené smrti. Ale taky den, oblíbený obchodníky s romantikou a iluzemi, co proměnili poctivý svátek raného křesťanského mučedníka, sv. Valentina, v lascivní tyjátr červenosrdcatých pšouků.

Venku je pošmourno, nevlídno. Lidé se choulí do zimníků. Únorový, vlhký chlad zalézá za nehty a vůbec, vůbec se nechce z vyhřátých prostor domovů a domů ven, natož k pouličním procházkám a zastavením či porozprávění s přáteli.

Láme se únor a kdoví co ještě. Zítra ve Španělském sále Pražského hradu bude touto dobou probíhat již druhé kolo volby prezidenta České republiky. S tím se pojí řada společensko politických rokování, spekulací i docela nechutných výhrůžek a ataků, zejména vůči těm, kteří zneklidňují šablonovité představy o chování kandidátů i delegátů volby. Jak rozdílný den. Dávno a nyní. Jak rozdílné poměry, očekávání, život, naděje a křižovatky lidských cest. A přece. V čemsi lze vystopovat blízkost až nadčasovou a mravně inspirativní a hodnou následování.

Tak jako kdysi, v úmrtní den svatého patriarchy všeho Slovanstva, apoštola a našeho prvního archiepiskopa, učitele a duchovního Otce, věrného i vždy pravověrného Byzantince a přepoctivého Kristova následovníka, a z Boží vůle prosvětitele našich životů jednou provždy, prostoupil lidský žal z jeho úmrtí blízké i vzdálené spolupracovníky a pokračovatele nechaje zazářit vnitřní světlo nadpozemské víry a radosti ze zmrtvýchvstání Krista, tak podobně i dnes společenství rodinné i společenství přátel se zaskvělo usebranou a vzájemnou, tichou jednotou myslí a srdcí při liturgickém loučení se zesnulým mužem a bratrem v Kristu, Viktorem Dobalem. Mužem, který věřil neokázale, však o to hlouběji a pevněji v Boha i v Jeho Jednorozeného Syna i v Ducha Svatého. Muže, který k Bohu zacílil svůj život, víru i naději, naplno, plodě skutky skutečného obecenství a lásky.

Viktor Dobal. Muž mezi námi a s námi. Jeden z nás. Jedinečný a pokorně upřímný, a mnohým až nepříjemně srozumitelný a přímý ve svých sdělováních Pravdy a Života, i cest, které k nim vedou. Muž, který stavěl, nezřídka osamoceně, hráz zlu, ať si dávalo jakýkoliv háv či jméno. Muž, který, který říkal druhým nejen co si myslí, ale především to, o čem byl přesvědčen, že je esencí života, co umožňuje poučení a brání jeho zmarnění. Muž překonávající jaksi amatérsky, však o to víc účinněji, nejrůznější ohrady mezi Božími děti. Muž, jdoucí odvážně proti proudu davových klišé, člověk bořící falešné glajchšaltování smyšlenek a nálepkování o druhých, především těch, kteří se stali dosti známými a viditelnými, aby jim bylo záviděno a nepřáno, lidí působících ve veřejném životě, mezi něž pokorně vstoupil a kde po drahný čas dokázal zaujímat poctivě a užitečně příslušné místo a přinášet své zdánlivě obyčejné člověčenství.

Viktor Dobal - křesťan našich dnů, člověk víry, který dokázal oslovit, zaujmout i pomáhat především nekřesťanům a těm, kteří z nejrozmanitějších příčin byli "vlastními" ostrakizováni, či vytěsněni. Viktor - člověk, bratr, kamarád a přítel.

Někdo utrousí: Byl to jen mumlavý pijan, a zádumčivě nevzhledný hospodský bard, který měl svůj stan kdekoliv, kde co teklo a kde jemu tak libý cigaretový dým byl neprostupnější a neprostupnější. Ano i tak byl vnímán a nazírán Viktor Dobal, a nebránil tomu. Nevysvětloval. Byl nad věcí. I to byl Viktor. O zevnějšek lehce nedbalý intelektuál, s hlubokou duší, a měkkým až plachým pohledem, jenž přicházel se svým poselstvím až po chvíli zkoumavého nazírání, skrze přimhouřený pohled, zahalený v dýmu věčně dýmící cigarety.

A není i v tomto jistá podobnost s Pánem? Což On nechodil mezi obecný lid v shromážděních a sešlostech lidí všeho druhu z ulice a z prostředí, kam by skutečný farizeus nikdy nevkročil? A právě zde byl Viktor jako doma. Právě zde se stal neoslňující, vyhledávanou svítilnou, přinášející skutečné poselství, skutečnou, nezprzněnou naději. Radostnou zvěst, určenou skutečným hledačům Života, lačnícím po bytostném sounáležení a společenství, společenství lidí s Bohem uprostřed.

A možná právě pro tento jaksi prostý až prosťáčkovsky nedbalý styl bylo Viktorovo apoštolování tak důležité i účinné. On totiž nesděloval sebe, ale skrze sebe hlásal Krista Boha. Proto měl k sobě navázané získané duše.

To bylo vidět i na dnešním rozloučení s ním.

Pražský chrám Svatého Salvátora, zaplněný lidmi všeho druhu, starými, mladými, zkušenými, prostými, věřícími křesťany nejrozmanitějších konfesí, židy i lidmi nevěřícími, nebo bez vyznání, kteří se s ním přišli prostě a neokázale rozloučit, lidmi, kteří přišli vyjádřit své osobní účastenství jemu samému, jeho rodině i blízkým. A bylo to dlouhé a osobně laskavé účastenství. Již samo pozdravení s pozůstalou manželkou a rodinou zabralo více než tři čtvrtě hodiny času. V chrámu u Karlova mostu bylo lze spatřit bývalé i současné vysoké veřejné činné a známé hodnostáře a politiky, bývalé i současné ministry či představitele Parlamentu, osobnosti z oblasti vědy, lidi ze všech vrstev a míst vlasti a národa.

Setkání s pozůstalou rodinou. Byl jsem mile překvapen spontánním a laskavým projevem Viktorovy pozůstalé manželky. Když jsem se jí snažil nějak přiblížit, koho na rozloučení zastupuji, tak se hned obšírně a radostně rozpomínala na jejich setkání s naším společenstvím, s Horou sv. Klimenta, na jejich pobyt na naší svaté Hoře. jako by se duchovně přenesla na ono svaté cyrilometodějské místo, jakoby ani nic jiného nebylo, než její vytržení v sdělovaný prožitek, jako by vše plynulo v kontinuitě myšlení a trvalé nadčasové vzájemnosti. Skutečná křesťanská žena, plná víry a naděje. A stejně tak matku doprovázející děti. Vše bylo prostoupeno nevšední a opravdovou radostí vyvěrající ze skutečné, žité víry a křesťanské naděje ve věčný život. Údiv z tohoto úkazu pak byl snad jenom patrný u těch, kteří byli Viktorovými známými z profánního světa, z politiky či profesní, vědecké dráhy, kteří jeho křesťanství jaksi pouze trpně vnímali jako něco osobně intimního. Znovu a znovu přede mnou vyvstává obraz onoho hřejivého společenství v chrámu, utvořeného zcela mimořádně z těch, kteří se s Viktorem přišli rozloučit, stejně jako prožitek laskavé duchovní spřízněnosti, s níž mi jeho manželka při setkání u Viktorovy rakve v chrámu sdělovala, jak jejich rodina prožívala své účastenství na Gorazdových dnech na Hoře sv. Klimenta v Chřibech, jak tam i sami posléze zajížděli s dětmi při svých cestách na kolech po Moravě, a co vše dobrodružného zde prožili. Bylo to tak upřímné a spontánní, až se mi tajil dech. Vydávám tímto autentické osobní svědectví o tomto prožitku, který mne nejen velmi těší, ale který mi i dodává nové povzbuzení k naší další činnosti. Díky Bohu za ně…

V chrámu a jeho okolí se posléze dála rozmanitá osobní setkání a rozhovory účastníků rozloučení, jakoby se jednalo o obnovení nepřetržité besedy či krátce přerušeného obecenství. Já jsem se zde například mohl po letech alespoň krátce setkat "s naší" Marcelou Fialkovou (roz. Proškovou), upřímnou Viktorovou obdivovatelkou a přítelkyní, s Markem Bendou, Václavem Vaško, Tomášem Halíkem, Pavlem Zemanem, Janem Kalvodou, Jánem Kadlecem a dalšími. A tak jako kdysi i zde Viktor zprostředkoval propojení těch, kteří se navzájem mnohdy i značně vzdálili dřívějším cestám a směřování, a pro tentokrát zakusili občerstvující sílu a hloubku neokázalého partnerství a příkladu. I za to chci, alespoň takto, Viktorovi poděkovat.

Tomáš Halík, který sloužil mši svatou, označil Viktora Dobala za svého kamaráda a přítele, s nímž propojil svoji životní cestu na více jak třicet let, přičemž se vyznal i ze svého hlubokého osobního vztahu k zesnulému, což vyjádřil i ve svém příměru k současné politice a politikům a těm, kteří v naší zemi a v našich podmínkách, zejména v polistopadové době tzv. "dělali politiku", a jejichž tichým a nezastupitelným koryfejem byl právě zesnulý Viktor Dobal. Viktorův příklad pro současnou dobu vystihl Tomáš Halík slovy: "Viktor byl typem tichého muže, který se nebál vstoupit do obecně zatracovaných vod politiky. Když nastal čas, aktivně do ní vstoupil, a dokázal ustát své kladné osobnostní hodnoty. Zůstal přes různá úskalí a svody pokorným a čestným. Bude nám všem chybět. Jako věřící máme v něm naději. Jeho neokázalé, tiché křesťanství nás může právě v tyto nesnadné dny a období osvítit svým nevtíravým a mocným světlem. Může v nás pomoci obnovit důvěru ve smysluplnou a potřebnou každodenní usilovnou službu druhým, pro obecné dobro, pro naplnění poslání, k němuž jsme Kristem pozváni."

Rozloučení s Viktorem i celé mše svaté se zúčastnila rovněž Viktorova maminka.

Bylo poledne. Šel jsem ponořen v prožitky doznívající události, která mne zcela prostoupila. V zamyšlení a rozpomínání se na Viktora a naše vzájemné hovory jsem se ubíral po Karlově mostě na Kampu. Mžilo. V zimě, zalézající za nehty, jsem míjel "staré pány", kteří mohli být víc než Viktorovými rovestníky, produkujícími s úsměvy ve tvářích velmi lahodný a obšťastňující džez. Stáli u sousoší Ukřižovaného, s kdysi tolik propíraným latinským a židovským nápisem.
Lidí na mostě bylo jaksi poskrovnu. Bylo bezeslunné poledne. Bylo šedavo a chladivě melancholicky. Jakoby se i toto místo smutnilo za mužem, který tudy tak rád procházel a který je tak miloval.

A rozpomenul jsem se rovněž na naše intelektuální rozpravy na různá témata, na Viktorovy eseje, jimiž nejeden rok obdarovával posluchače Gorazdových dnů na Hoře svatého Klimenta v Chřibech.

Děkuji Ti, Viktore, za sebe i za nás všechny, za blízké i vzdálené, za souznějící i disentní, za to, že jsi nám umožnil s Tebou alespoň na čas a na alespoň určitý díl dívat se a přemýšlet obapolně ve vzájemném a tolerantním společenství, které, jak věřím, posvěcovalo nás všechny i místo, kde se tak z Boží milosti událo. Hospodin buď k Tobě nejvýše milosrdný a milostivý. A prosím Tě, bratře, přimlouvej se tam, kam jsi nás předešel, za nás zde osaměvší. Kéž Tvá modlitba pronášená před Vládcem všehomíra přinese útěchu a účinnou pomoc těm, kteří Tě o ni prosí.

Věřím, že můj Vykupitel žije, a že v poslední den zase z hrobu vstanu, a uvidím Boha, Spasitele svého……

Christos aneste !

Věčnaja pamjať !

Související články:

Dvojče Viktor

Dva pohřby

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.