Nastražené miny v archivech tajných služeb

7. 5. 2008 Jaroslav Šubrt

O tom, že minulost nelze zabetonovat, s polským knězem Tadeuszem Isakowiczem-Zaleským

V našich médiích se vaše jméno poprvé objevilo v souvislosti s vydáním objemné publikace na téma spolupráce některých polských duchovních s komunistickými tajnými službami. Někteří z nich i tehdy zastávali významné posty v církvi (například bývalý papežský nuncius na Slovensku). Z čeho pramenil váš zájem o tuto problematiku?

Především bych měl říci, že od konce 70. let jsem úzce spolupracoval s polskou opozicí. Už jako student teologie jsem se například podílel na vydávání samizdatových publikací. Po vysvěcení na kněze jsem působil jako kaplan hnutí Solidarita. Účastnil jsem se stávky v metalurgickém kombinátu Nowa Huta. Angažoval jsem se až do roku 1989, protože mně vadilo, že Polsko není svobodné. Pak se systém změnil a já si řekl, že tím tato moje úloha končí. Měli jsme svobodný parlament, svobodu slova, každý mohl studovat. Začal jsem se tedy věnovat něčemu jinému. Kromě pastorace mezi polskými Armény jsem založil Nadaci svatého Bratra Alberta, která má na území celého Polska kolem třiceti domů pro lidi mentálně postižené. Provozujeme terapeutické dílny, školy a stacionáře. To je teď moje hlavní poslání. Minulost mě už nezajímala. Domníval jsem se, že to je uzavřená kapitola mého života.

Přesto jste se odhodlal v říjnu 2005 překročit práh archivu Institutu paměti národa, kde jsou dnes uloženy materiály polských tajných služeb. Jako osoba postižená jste měl možnost seznámit se s dokumenty, které se týkaly vašeho sledování.

Krátce předtím jsem se dozvěděl, že se našly dokumenty týkající se vyšetřování mého někdejšího fyzického napadení "neznámými pachateli". To mě překvapilo, předtím mi totiž bylo řečeno, že všechny materiály nenávratně zmizely. Čekal jsem, že se bude jednat o pár dokumentů. Ukázalo se však, že v archivech se nachází pět set stran lejster plus videokazeta. Dočetl jsem se tam o věcech, o nichž jsem do té doby neměl ani tušení. Mimo jiné i to, že agenturní síť bezpečnostních služeb existovala také mezi mými kolegy, duchovními. Nebylo jich mnoho - asi tak desetina. Nicméně oficiální představitelé církve tuto nepříjemnou pravdu skrývali a nechtěli o tom veřejně mluvit. Mezitím se objevily hlasy i z jiných stran: Co církev říká tomu, že se takové věci děly? Poprvé jsem tehdy veřejně vyslovil slovo "autolustrace". To znamená, že církev sama by měla mít zájem, aby se celá záležitost týkající se spolupráce některých duchovních přezkoumala. Pouze tak by se dalo zabránit šíření různých nepodložených tvrzení a senzačních zpráv.

Překvapila vás reakce oficiálních představitelů církve na vaši výzvu?

Tak ostrou reakci jsem nečekal. Nejvíc mě překvapilo, že se proti lustracím postavil i nejbližší spolupracovník papeže Jana Pavla II., současný krakovský metropolita kardinál Dziwisz. Dokonce se dvakrát pokusil svým vlivem dosáhnout toho, abych v archivech nemohl studovat, pak ale změnil názor a dvakrát mi uložil přísné mlčení. Názor však změnil několikrát, bylo zřejmé, že byl sám dost bezradný. Když jsem do nakladatelství odevzdal rukopis své knihy, vydalo biskupství oficiální prohlášení, kde mě veřejně obvinili, že rozvracím jednotu církve a špiním dobré jméno kněží.

Na co jste tehdy myslel? S jakými pocity jste to prohlášení četl?

První bezprostřední reakce byla, že se vzdám kněžské dráhy. Kardinál ale vzápětí pochopil, že použil trochu ostrá slova. Kněžství jsem neopustil, moje knížka normálně vyšla, popsal jsem v ní sto třicet případů spolupráce s tajnými službami, ale také jsem v ní ukázal velmi mnoho pozitivních případů. Ten poměr určitě mluví ve prospěch církve. Drtivá většina kněží se ke spolupráci zlákat nenechala, nejsou tedy důvody k obavám, že by se církev kvůli tomu nějak zdiskreditovala.

Nikdo na vás nepodal soudní žalobu?

Někteří mi vyhrožovali, že tak učiní, ale během jednoho roku od vydání knížky nikdo žádnou žalobu nepodal. Potvrdilo se tedy, že obsah těch dokumentů odpovídá realitě.

Koncem srpna 2006 vydali polští biskupové známé "Memorandum". Mohla mít práce na přípravě vaší knihy nějakou souvislost s vydáním tohoto dokumentu? A jak tento text hodnotíte?

Velice pozitivně! Předně je tam jasně řečeno, že spolupráce s tajnými službami byla hřích, a to hřích veřejný. Ale v říjnu 2006 kardinál Dziwisz opět změnil názor. A tehdy nejenom že na mě znovu zaútočil, ale navíc nazval lustrace velkým zlem. Když jsem varoval biskupy, že nebude-li církev v Polsku ochotná zkoumat svou minulost a nebude-li chtít likvidovat ty nastražené miny uložené v archivech, tak mohou explodovat ve chvíli, kdy na to nikdo nebude připraven, připadal jsem si trochu jako ta nešťastná věštkyně Kasandra.

Jak se ukázalo, vaše věštba se naplnila...

Bohužel. Jedna z těch min explodovala v lednu 2007 v souvislosti s aférou arcibiskupa Wielguse. Tehdy došlo k dalšímu posunu. Skoro ve všech našich diecézích vznikly komise historiků. Avšak výsledky bádání zveřejňuje pouze krakovská komise. Možná i proto, že jsem jim už trochu prošlapal cestu. Nicméně loni v listopadu celostátní církevní komise historiků prohlásila, že se neobjevil jediný případ spolupráce nějakého biskupa s tajnými službami. Pokud přesto někdo kontakty se státní bezpečností měl, pak byl pouze "neprozíravý". To je ale značná bagatelizace celého problému a prohlášení také vyvolalo značnou nevoli polských věřících.

A čím si vysvětlujete, že kardinál Dziwisz několikrát změnil svůj názor na tuto problematiku?

Myslím, že důvodů je několik:
1. S tajnými službami nikdy nespolupracoval, čili on sám za sebe si z toho svědomí dělat nemusel. Navíc po třiceti letech se vrátil do úplně jiného Polska.
2. Celou dobu působil jako papežův věrný pomocník, nikdy nemusel o ničem rozhodovat.
3. I mezi jeho nejbližšími přáteli se vyskytli tajní spolupracovníci, a to je asi ten nejchoulostivější problém, protože v tom případě by musel zveřejnit jejich jména, okolnosti jejich spolupráce, a to on nechtěl. Ty dokumenty ale stejně budou nakonec zveřejněny a je škoda, že církev svou nerozhodností ztrácí do jisté míry morální kredit.

Co byste odpověděl lidem, kteří tvrdí, že nejlepším řešením by bylo, kdyby všechny dokumenty, jež tu po komunistických tajných službách zůstaly, byly někde zabetonovány, protože je v nich ukryto příliš mnoho špíny a zla?

Podobný názor není ojedinělý ani mezi některými biskupy. Odpověď je podle mě skryta v textech evangelií, která jsme nedávno četli při liturgii Svatého týdne. Četli jsme tam prakticky o samých skandálech. Ve středu o Jidášově zradě. Na Zelený čtvrtek o Petrovi, který pak Krista třikrát zapřel. Velkopáteční čtení nás zpravovalo o tom, že Kristovi učedníci se rozutekli a pod křížem zůstali jen evangelista Jan a Matka Boží. Dokonce i během první neděle po Zmrtvýchvstání jsme slyšeli o apoštolu Tomášovi, který nevěřil, že Kristus vstal z mrtvých. A zásadní otázka zní, jestli evangelisté mohli celou tu historii nějak zakamuflovat. Samozřejmě, že mohli! Kdo by po dvou tisíciletích zjistil, že existoval nějaký Jidáš, že Petr Krista třikrát zapřel nebo že Tomáš nevěřil, že vstal z mrtvých? Klidně mohli všechno popsat jen z té "pozitivní stránky". Nabízí se tedy další otázka: Pokud se oni nevyhnuli těmto drsným a nepříjemným sdělením, čili nezabetonovali tu obtížnou minulost, proč bychom to měli dělat my dneska? Historii je třeba ukázat takovou, jaká byla.

I když se dnes často stává nástrojem v rukou těch, kdo rádi útočí na církev?

Ale vždyť přece i ta nejvíce komplikovaná historie vždycky poskytuje řadu moudrých lekcí příštím generacím. A ukázat dnešní generaci mladých lidí, jak to bylo za komunismu složité, s jakými problémy se lidé museli potýkat, hovořit s nimi o tom, jak bychom se s tím dnes měli vyrovnávat, to není útok na církev. Naopak! Ačkoliv dnes se už nikdo tajných služeb bát nemusí, přesto se potýkáme s novými těžkostmi: všude kolem nás bují praktický materialismus, například u nás v Polsku stále víc kněží opouští duchovní stav. To je další problém, o kterém je málokdo ochoten mluvit. Musíme si ale přece položit otázku, proč tomu tak je a jak by se tomu dalo předcházet. Také tady bychom se z historie mohli ledasčemu přiučit.

Myslíte, že i dnes ještě existují nějaké vazby bývalých tajných spolupracovníků na jejich řídící důstojníky...?

Některé případy jsem popsal i ve své knize. To je také jeden z důvodů, proč lustrace hájím. Navíc mnoho dokumentů nebo jejich kopií se stále nachází v archivech cizích zvláštních služeb. Ověřil jsem si to, když jsem studoval materiály v bývalém východním Německu. Tam je například velké množství kopií polských dokumentů přeložených do němčiny a ruštiny. A to je důkaz, že nejdůležitější dokumenty, kopie i originály, jsou stále v Moskvě, v archivech bývalé KGB. To je první důvod. A druhý důvod, to je to, na co se ptáte. Znám přinejmenším dva případy takových neformálních vazeb. V prvním případě bývalí funkcionáři vydírali jednoho kněze. Ten jim musel pravidelně odvádět určité finanční částky, dokonce si pro něj vymysleli pseudonym "Bankomat". V druhém případě šlo o vedoucího ekonomického oddělení na biskupství a funkcionář, který ho vydíral, jej nutil k různým temným finančním machinacím, které mohly způsobit bankrot celé diecéze. Naštěstí ten člověk šel za biskupem a všechno mu řekl. Čili přetnout podobné kontakty znamená očistu církve nejen z hlediska morálního, nýbrž i hospodářského.

Častým argumentem odpůrců vyrovnání s totalitní minulostí je rovněž tvrzení, že to, co bylo, už stejně nikoho nezajímá...

U nás na toto téma probíhá výzkum. Sedmdesát až devadesát procent lidí je pro lustrace. Téměř sedmasedmdesát procent věřících lidí odpovědělo, že zveřejnění temných stránek minulosti církve nemá vliv na jejich pozitivní vztah k duchovním jako takovým. A na otázku, zdali věří všemu, co na toto téma publikují práce historiků, téměř sto procent lidí odpovědělo pozitivně. A tady se ukazuje to, co je zároveň pozitivní i smutné. Pozitivní, že obyčejní věřící v Polsku uvažují nesmírně racionálně a moudře, naproti tomu smutné, že existuje značný nesoulad mezi jejich uvažováním a uvažováním osob na odpovědných místech v církvi. V tom dnes vidím náš hlavní problém.

O autorovi

Tadeusz Isakowicz-Zaleski (nar. 1956) je knězem krakovské arcidiecéze. Věnuje se pomoci mentálně postiženým lidem a pastoračně působí mezi polskými Armény. V loňském roce vyšla v nakladatelství Znak jeho kniha Księża wobec bezpieki, která se v Polsku záhy stala bestsellerem. Na pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů navštívil na začátku dubna Prahu.

Zdroj: Perspektivy 17/2008

Související články:

Polský kněz odhaluje agenty v církvi

Polský kněz, odhalující agenty tajné policie v kléru, má zmlknout

Polská katolická církev se bojí lustrací kněží

Agenti s kolárky

(Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.