2. část
13. 4. 2006 Lenka Svobodová, Daniel Herman
V tomto článku nabízíme čtenářům druhou část přepisu rozhlasové debaty z Křesťanského týdeníku ze dne 25. března 2006.
L. Svobodová: Kardinála Ratzingera provázela pověst muže, který dává přednost klidu a nemá rád konfrontaci. Záhy po svém zvolení papežem se však musel smířit se ztrátou prvního a nevyhnutelností druhého. A to nejen na vnitrocírkevním, ale i diplomatickém poli, především ve vztahu ke komunistické Číně, s níž má Vatikán dlouhodobě napjaté vztahy. Pekingská vláda sice nabídla Benediktovi XVI. jejich urovnání, výměnou ale žádala, aby Svatý stolec přerušil diplomatické vztahy s Tchajwanem, který Čína považuje za svou odštěpeneckou provincii. To ovšem papež nakonec odmítl. Hovoří velvyslanec České republiky ve Vatikánu Pavel Jajtner.
P. Jajtner: Ohled na ekonomické zájmy u ostatních států, u velmocí, které chtějí s Čínou obchodovat a které si uvědomují, jak důležitá je pro ně tato otázka, je nutí také ke kompromisům. Kdežto postoj Vatikánu naopak chce dát najevo a chce povzbudit katolíky, kteří jsou v kontinentální Číně, že Vatikán není tou entitou, která podřizuje své vyšší zájmy nějakým dlouhodobým taktickým cílům. Nepředpokládám, že by Vatikán svůj postoj změnil a zároveň ani nepředpokládám, že by Čína přistoupila k nějakým tvrdším krokům.
L. Svobodová: Dodejme ještě, že Benedikt XVI. včera uvedl do úřadu patnáct nově jmenovaných kardinálů. Jedním z nich byl přitom i populární hongkongský biskup Joseph Zen, který proslul především jako obhájce lidských práv a náboženských svobod a kritik čínského komunistického režimu.
Ve vztazích s ostatními křesťany se zdá, že prioritou nového papeže jsou pravoslavní. O dialog s nimi ale usiloval už Jan Pavel II. Více prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík
T. Halík: Byl to papež Slovan, velmi zdůrazňující mariánskou úctu, což je taková hodnota, která spojuje katolíky a pravoslavné, ale výsledek byl takový, že zatímco ve všech jiných oblastech mezináboženského a ekumenického dialogu Jan Pavel II. zaznamenal velký úspěch, tak v té oblasti vztahů mezi katolíky a pravoslavnými došlo spíše k určitému zmrazení. Bylo to pravděpodobně dáno tím, že Jan Pavel II. byl Polák a že v rámci pravoslavných církví má významné slovo ruská pravoslavná církev a že taková animozita Rusů vůči Polákům a pravoslavné církvi, vůči možné intervenci polského katolicismu v těch tradičně pravoslavných zemích, vedla právě k takové ostražitosti a nevelké vstřícnosti pravoslaví vůči iniciativám Jana Pavla II. Je zajímavé, že vůči Benediktu XVI. tyto předsudky zřejmě nemají. Také pravděpodobně vítají to, že má pověst konzervativního teologa a pravoslavná církev zastává právě spíše konzervativní křídlo v rámci současného křesťanství.
L. Svobodová: Podle Tomáše Halíka obavy z bývalého nekompromisního strážce katolické víry na papežském stolci od samého počátku dávaly najevo především reformační církve.
T. Halík: Když si vzpomeneme na dokument Dominus Iesus, který kardinál Ratzinger před lety podepsal, tak ten byl vnímán jako určité zmrazení ekumenických vztahů, zejména co se týká vstřícnosti vůči církvím vzešlým z reformace. Ale dnes je zřejmé, že Benedikt XVI. je trochu jiná osoba než kardinál Ratzinger, že jako papež si uvědomuje svoji větší zodpovědnost. Musí budovat mosty na všechny strany. Tím že je Němec, který vyrostl v zemi, kde je samozřejmý kontakt mezi katolíky a protestanty a také hluboce zná tu reformační tradici (když podrobně studujeme jeho dílo, vidíme, že je hluboce seznámen jak s těmi myšlenkami současné německé filozofie, tak i té protestantské teologie, a velmi vstřícně se kdysi vyrovnával s podněty, které vycházely z díla Bonhoeffera, Bultmana, Tillicha a ostatních významných německých teologů), takže si myslím, že zde je skutečně kompetentní partner pro teologický rozhovor s církvemi vzešlými z reformace a že má dostatek vůle, aby i v této dimenzi ekumenické spolupráce pokročil dále.
L. Svobodová: Před rokem zesnulý papež Jan Pavel II. proslul jako stavitel mostů mezi náboženstvími. Památná je jeho návštěva synagogy a především mešity. Obzvláště po 11. září 2001 proto vkládalo nemálo lidí naděje do toho, že by křesťané mohli pomoci překlenout propast, která se otevřela mezi islámským a západním světem.
P. Jajtner: Benedikt XVI. si uvědomuje, a to mi řekl osobně ještě jako kardinál, že v řadě otázek týkajících se morálky se církev katolická s islámem shoduje. Když uvážíme, že islám by ve své pravé podstatě měl usilovat o dobro člověka, o mír a o potlačení chudoby, tak to už je dost na tom, na čem se dá stavět. Ale problém je v tom, že i když se lze shodnout s vysokými představiteli islámu, tak je těžké potom zajistit, když dojde k nějakým pozitivním krokům, aby jejich pozitivní postoje se masově rozšířily ke všem muslimům, právě proto, že tam chybí hierarchická struktura.
L.Svobodová: Tolik český ambasador u Svatého stolce Pavel Jajtner. Ovšem například bouře vyvolaná uveřejněním karikatur proroka Mohameda dala vyniknout především kulturním odlišnostem mezi Západem a Východem. Literární historik Martin Putna poznamenává:
M. Putna: Pokud tedy máme vůbec diskutovat o tom, co se stalo během toho roku od úmrtí Jana Pavla II., tak to podstatné, co se stalo, je podle mého soudu to zcela zásadní zostření kulturního boje mezi islámem a západním světem. A to je ten naprosto primární úkol, který tady před církví stojí, že ona si musí vyřešit svoji pozici, kde v tomto zápase stojí: jestli na straně západního světa, anebo jestli se bude snažit vymýšlet nějaké jakoby koalice, že vlastně ti věřící se mají domluvit. A že vlastně oni jsou společně ti morální proti tomu špatnému západnímu světu. Já se obávám, že tak jak člověk chtě nechtě sleduje reakce oficiální církve na záležitosti kolem islámských karikatur a podobně, že zatím platí spíše B. To znamená, že oni mají představu, že by se nějak s těmi muslimy domluvili na ty ošklivé západní ateisty. A tomu se potom říká podřezávat si větev, na které někdo sám sedí. V těchto dnech se řeší v Afghánistánu, jestli bude popraven člověk, který přestoupil z islámu na křesťanství. Takže to je ta realita, to je to podstatné. A nějaké povídačky, jestli v církvi mohou být ministrantky a jestli budou svěceny ženy, to jsou tak bezvýznamné věci, kterými čím více se ti lidé zabývají, tak tím více je zřetelné, že ztrácejí kontakt s realitou. Tohle je to, čím by se měli zabývat.
L. Svobodová: Pane Hermane, vy jste před časem opustil oficiální církevní posty, teď působíte u policie České republiky. Jak to změnilo Váš pohled na to, čím by se církev měla zabývat?
D. Herman: Já jsem i ve své minulé práci hodně žil v prostředí hlavně novinářů, hodně jsem byl v kontaktu s lidmi z oblasti showbyznysu, takže se domnívám, že jsem nebyl tak příliš izolován od vnějšího světa. Samozřejmě že ta současná praxe mi umožnila nahlédnout opět více do života třeba silových složek Jak jste zmiňovala, jednak je to policie, jednak jsou to hasiči, jednak členové Integrovaného záchranného systému. A uvědomuji si velice dobře, že u nezanedbatelného množství těchto lidí je skutečný zájem o duchovní poselství, které církve (křesťanské církve, nebo církve, které se odvolávají na Bibli) nesou. Ta podstata je samozřejmě v jádru naší kultury, naší civilizace a setkal jsem se v řadě případů s tím, že si ti lidé uvědomují, že právě vzhledem k informačnímu embargu, které komunistický režim, kdy jsme vlastně vyrůstali, uvalil na toto téma, že prostě jsou zde bílá místa. Ti lidé upřímně chtějí tato bílá místa zaplnit a uvědomují si, že duchovní rozměr života je velice důležitý. Takže o to poselství jako takové je nesporný zájem. To, co vidím jako určitou zátěž, jsou určité formální momenty, které jsou často spojené s přinášením tohoto poselství, tzn. některé rituály i třeba naprosto vnější věci jako oděvy atd. To je cizorodé a někdy to bývá na překážku.
L. Svobodová: Myslíte hábity, ornáty apod.?
D. Herman: Tak to vnímám. Na jednu stranu je to něco, co těm lidem jakoby zabraňuje v přiblížení se. Ale jak říkám znovu, pokud tam jde o mezilidský kontakt, o ten dotyk s vlastním jádrem duchovního biblického poselství, tak tam se nebojím toho slova nebo označení, že hlad je veliký.
L. Svobodová: Co tedy lidé, kteří se s žádnou církví (a především s tou katolickou) nedokáží identifikovat, u církve postrádají, případně nenalézají?
D. Herman: Domnívám se, že srozumitelnost a věrohodnost. To jsou dvě hlavní věci a tam podle mé zkušenosti by se mělo začít také s efektivním PR (public relations), to znamená s efektivním přístupem k veřejnosti, aby církev nemusela příliš vysvětlovat samu sebe. Pokud už něco musíme moc vysvětlovat, je vidět, že někde je chyba. Mělo by to být naprosto srozumitelné, měl by to být prostě styl života, a to je nakonec i autentické evangelium.
L. Svobodová: Podle Vašeho názoru: proč katolická církev ztrácí pozice v České republice? Stále méně lidí se k ní otevřeně hlásí.
D. Herman: Domnívám se, že i v České republice, a to není výjimka, církev nastoupila určitý kurz návratu do virtuálního gheta, a to je škoda, izolovat se od okolní společnosti, na kterou se dívá jako na zkaženou. Snaží se být arbitrem kvality života těch druhých a myslím si, že by jí slušela mnohem větší dávka pokory.
L. Svobodová: Je podle Vás tedy něco, v čem by se církev či křesťané mohli učit od mimocírkevního prostředí?
D. Herman: Rozhodně ano, to si myslím, že je zásada upřímného a poctivého dialogu, protože jistě i mnozí posluchači dobře vědí, že ten fakt, jestli někdo chodí pravidelně do kostela, vůbec nic nevypovídá o kvalitách toho člověka. Jsou i mnozí lidé, kteří se formálně k církvi nehlásí, ale kvalitou života jsou skutečnými vzory.
L. Svobodová: Benediktu XVI. právě někteří kritikové vytýkají jakousi jednosměrnost, že právě reprezentuje ten typ křesťanství, které chce učit ty druhé, a upřednostňují spíše malé bratry Ježíšovy nebo malé sestry Ježíšovy, následovníky Charlese de Foucaulda, v tom smyslu, že všichni jsme na cestě a hledáme. Vy jste tedy zastáncem spíše tohoto směru, viděl byste Benedikta XVI. obdobně?
D. Herman: Já jsem rozhodně zastáncem toho, že jsme na cestě a hledáme, a jestli si někdo myslí, že je majitelem pravdy, že zkrátka ví, jak ty věci jsou, tak se domnívám, že je tam třeba být opatrný, protože osobně nemohu sdílet víru v to, že někdo - jakýkoli člověk, jakákoli instituce - může pravdu vlastnit. Myslím, že ji můžeme více nebo méně hledat, upřímně, poctivě, můžeme ji odhalit, tu či onu část, ale víc nám nepřísluší.
L. Svobodová: A co z toho vyplývá pro praxi?
D. Herman: Hodně velká pokora. To si myslím, že je předpoklad k tomu, aby mohl být člověk přijatelný, věrohodný a bez toho se prostě nikdo neobejde. Ani politika, ani církev, a u té církve bych řekl na druhou.
L. Svobodová: Říká host dnešního pořadu Daniel Herman. Děkuji Vám pane Hermane, že jste přišel do Českého rozhlasu, mějte se hezky.
D. Herman: Také děkuji, přeji hezký víkend.
(Debatu z Křesťanského týdeníku ze dne 25. 3.
2006
přepsala D. Menšíková a S. Bártová.)
Související články:
Položit ruku na tep
doby (1. část)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
