Položit ruku na tep doby
1. část
12. 4. 2006 Lenka Svobodová, Daniel Herman
V tomto článku nabízíme čtenářům první část přepisu rozhlasové debaty z Křesťanského týdeníku ze dne 25. března 2006.
L. Svobodová: Smutné Velikonoce prožívala přesně před rokem katolická církev. Radost z oslavy Vzkříšení věřícím kalilo loučení Jana Pavla II. se životem. Jeho boj se smrtí stejně jako volbu jeho nástupce sledoval prakticky celý svět. A prvnímu výročí těchto událostí je věnován dnešní Křesťanský týdeník. Příjemných pětačtyřicet minut vám přeje Lenka Svobodová.
Začněme nejprve vzpomínkou na tuto už téměř rok starou událost. Okolnosti smrti Jana Pavla II. teď připomíná i čerstvě vydaná kniha, která popisuje papežovy poslední chvíle. Ty ale mohl prakticky na vlastní oči sledovat každý, kdo má televizi. Ve studiu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu je teď se mnou bývalý tiskový mluvčí České biskupské konference Daniel Herman a bude spolu se mnou provázet dnešním pořadem. Dobrý den, pane Hermane.
D. Herman:
Dobré ráno.
L. Svobodová: Vy jste se se zesnulým papežem několikrát osobně setkal. Jeho smrt jste prožíval jednak jako profesionál, jako tiskový mluvčí biskupské konference, a jednak jako člověk, kterému byl papež nějak blízký. Co u vás tehdy převážilo?
D. Herman: Rozhodně jsem si Jana Pavla II. nesmírně vážil a pokládám ho za významný symbol přelomu 20. a 21. století, takže rozhodně nemohu oddělovat jednu stránku od druhé. Samozřejmě, že v těch mediálních výstupech člověk nemůže dát volný průchod svým emocím, ale uvědomoval jsem si a cítil jsem, že odchází někdo, koho jsem měl rád, a vážil jsem si skutečnosti, že jsem se mohl s tímto člověkem několikrát setkat a trošku s ním i osobně prohovořit některé věci, které mi ležely na srdci.
L. Svobodová: K poslední etapě života Jana Pavla II. s ročním odstupem profesor Jan Sokol dodává:
J. Sokol: Tenkrát si mnoho křesťanů myslelo, že by papež měl odstoupit, protože to viděli tak, že ta role papežova je jakoby výkonná. Jan Pavel II. postupně tu možnost ztrácel. Kdežto myslím si - a myslel jsem si už tehdy - že on vidí ten svůj úřad nejenom jako úřad, ale i jako osobní pověření, z kterého se neodstupuje. A mě velmi překvapilo, jak toto bylo nakonec takové nejšíř přijaté poselství jeho pontifikátu, než před očima kamer a té mediální pozornosti postupně slábnul a umíral. Vlastně to období jeho těžké nemoci mělo neobyčejně velký ohlas po světě. To svědčí o jakémsi hladu po jiných stránkách člověka, než jsou výkony intelektuální nebo jiné, že se tady vlastně probudila jakási hluboká sympatie k tomu umírajícímu člověku.
L. Svobodová: Pane Hermane, je dnes papežský úřad tedy více symbolem, poselstvím nebo výkonnou pravomocí?
D. Herman: Asi záleží hodně na úhlu pohledu. V rámci prostředí katolické církve, které se řídí Kodexem kanonického práva, je ta výkonná pravomoc velmi důležitým prvkem, ale domnívám se, že pro svět, který žije mimo hranice tohoto konfesního práva, je to zase spíše symbol. Takže já osobně se na to dívám spíše právě optikou symbolu.
L. Svobodová: Přesto někteří kardinálové právě v souvislosti s volbou nového papeže prosazovali, aby i pro papežský úřad platila věková hranice 75 let.
D. Herman: Tak ono je to tak, že každý biskup je touto věkovou hranicí vázán a papež je římským biskupem, takže možná záleží na tom, jak to ten dotyčný člověk chápe sám. A protože samozřejmě právě vzhledem k té výkonné pravomoci už není nikdo jakoby nad ním, takže on nemá do jakých rukou skládat svůj úřad, ale pokud to pochopí tak, že je biskup římský, myslím, že by to bylo velice sympatické a zajímavé gesto, kdyby on sám tuto hranici respektoval.
L. Svobodová: A jak se odůvodňuje to, že ta hranice 75 let pro papeže neplatí?
D. Herman: Myslím si, že nikdo neřekl, že neplatí, že to opravdu záleží na tom, jak ten člověk ji sám chápe. V podstatě, jak o tom pan profesor Sokol hovořil, jsou to různé úhly pohledu, ale domnívám se, že kdyby ten člověk chtěl, tak by pro něho samozřejmě platit mohla a i měla.
L. Svobodová: Uvažuje se tedy v církvi například o tom, že by papež alespoň za určitých okolností mohl předat některé své pravomoci a plnit podobnou roli jako třeba v Německu prezident, nebo v Británii královna, nebo v konstitučních monarchiích vůbec králové - tedy spíše reprezentativní než výkonnou funkci?
D. Herman: Pokud je mi známo, tak právě Jan Pavel II. otevřel diskusi o úloze papežství, papežského úřadu, o výkonu této služby nebo funkce, ať to chceme nazvat, jak se nám to více líbí, a rozhodně diskuse v církvi je. Možná, že výstupy z této diskuse nevycházejí tolik na veřejnost, což je možná trochu škoda, ale rozhodně se o různých aspektech této funkce uvažuje.
L. Svobodová: Jaké jsou tedy základní představy o papežství v 3. tisíciletí ?
D. Herman: Tak teď asi bychom mohli spekulovat. Já, když budu mluvit osobně a sám za sebe, tak se opravdu blížím spíše té rovině symbolu, protože to jsme nakonec viděli právě na osobnosti Jana Pavla II., že ten člověk, i když třeba není v perfektní fyzické kondici, dokáže oslovovat milióny lidí, kteří s ním třeba nemusejí úplně ve všem stoprocentně souhlasit, ale je to ohromný symbol. Takže ten symbol bych asi podtrhl.
L. Svobodová: Pohřeb Jana Pavla II. se stal nejsledovanější událostí v dějinách. Sociology tenkrát taková vlna zájmu překvapila a mluvili o ní jako o fenoménu, který si zaslouží pozornost. Jaká vysvětlení tedy s ročním odstupem nabízejí? Hovoří sociolog a komentátor Jan Jandourek.
Jan Jandourek: Ten papežský úřad je spojen s něčím, co je emočně nabité, jako cokoliv náboženského, to politikům chybí. To, co se ukázalo během toho minulého roku, bylo, že jeho nástupce Benedikt XVI., tedy kardinál Ratzinger, vlastně také vzbuzuje jakési emoce. To znamená, že ačkoliv on je zcela jiný typ člověka, tak čistě ten samotný fakt, že má ten úřad, že se před lidmi objeví ta postava v bílém rouchu, vzbuzuje jakési nadšení. To bylo vidět i během jeho první cesty do Německa. Takže já myslím, že se potvrdilo, že to nadšení, ty emoce jsou spojeny někdy více s úřadem než s osobou a že vlastně jakýkoliv papež je ideální projekční plátno pro takovou emoci.
L. Svobodová: Překvapil Benedikt ve vztahu k veřejnosti a k médiím? Jaká je jeho mediální politika?
D. Herman: Četl jsem celou řadu názorů, článků a úvah na toto téma. Když se budu opět držet té osobní roviny, tak mě ty výstupy celkem ničím nepřekvapily. Na druhou stranu jsou tam určité momenty, které pokládám za velice zajímavé: akcentace pokračování ekumenizmu např. vůči nekřesťanským náboženstvím, především judaismu, i třeba setkání s významným současným teologem Hansem Küngem. To jsou určité signály, které jsou zajímavé a které možná můžeme řadit do té kategorie určitého překvapení, ale v podstatě si myslím, že ta očekávání, o kterých byla řeč na začátku, se zatím více méně plní.
L. Svobodová: Dala by se vysledovat u Benedikta XVI. nějaká mediální politika?
D. Herman: Asi je to do značné míry kontinuita. To vychází ze skutečnosti, že ve svých funkcích zůstali bývalí mediální pracovníci z doby Jana Pavla II., ale pokud je mi známo z prostředí Vatikánu, tak v minulosti, když ještě Benedikt XVI., tedy kardinál Ratzinger zastával jiné funkce, tak vztah k médiím nějak zvlášť vřelý neměl.
L. Svobodová: Proč se vlastně katolická církev stále tolik brání, aby jí veřejnost příliš viděla do kuchyně? Nemám teď ani tak na mysli problematické kauzy, ale spíš to, že nechce příliš zveřejňovat ani vlastní hledání, sebereflexi, pluralitu názorů. Obává se nepochopení nebo ztráty pozic?
D. Herman: Já se domnívám, na základě své zkušenosti, že je to jakási mentalita exkluzivního klubu, do kterého okolní společnosti nic není. Já si myslím, že to je veliká chyba, protože církev v době Druhého vatikánského koncilu sestoupila z té pomyslné hory Olymp do středu občanské společnosti a chtěla se stát její součástí. Takže samozřejmě tak jako společnost zajímá to, co se děje v oblasti např. školství, sportu, politiky, tak také tam, do tohoto spektra, patří život církve. Toto by se mělo chápat mnohem víc. Jan Pavel II. hovořil o tom, že církev má být domem ze skla. Bohužel ta praxe se někdy spíše blíží železobetonovému bunkru.
L. Svobodová: Čím to je? Oficiální dokumenty staré bezmála třicet let církevní představitele vyzývají k velké otevřenosti směrem navenek, ale i dovnitř.
D. Herman: Čím to je? Možná právě tím, že je to už těch třicet, některé až čtyřicet let staré. Protože to kyvadlo ve společnosti, ve světě se od té otevřené atmosféry šedesátých let vychyluje k větší uzavřenosti. V církvi tu atmosféru šedesátých let reprezentoval právě již zmíněný Druhý vatikánský koncil. A myslím, že tady ten princip je úplně stejný. Takže určitá otevřenost, která tehdy byla, tak mám dojem, že některým lidem se zdála až příliš velikou a možná se cítí lépe v jakémsi virtuálním ghetu. Takže ty dveře se snaží trošku uzavírat. Je to rozhodně škoda.
L. Svobodová: Dnešní pořad je věnován situaci katolické církve rok po smrti Jana Pavla II. O komentář jsme požádali i profesora filozofie na univerzitě v italském Terstu Václava Bělohradského.
V. Bělohradský: Zatímco za papeže Jana Pavla II. církev katolická
vypadala opravdu katolicky, v tom smyslu univerzálním - byla to církev,
která mluvila ke všem lidem na zemi - tak tato církev je takový evropský
fenomén Benedikta XVI. Je to církev, která se zmenšila, zamyslela.
Benedikt XVI. byl zvolen na základě programu, kterým byl boj proti
relativizmu, boj za křesťanské kořeny Evropy, za něco co můžeme
nazvat nové západní nebo evropské vlastenectví. A to je taky obrovská
změna, protože Jan Pavel II. zdůrazňoval planetární nebo globální
nebo univerzální smysl katolické církve. Já považuji papeže Benedikta
XVI. za představitele nutné reflexe a takového toho umenšení církve,
aby se vlastně mohla připravit na tu obrovskou výzvu, kdy už brzy bude
jistě papežem buď černoch, nebo papež z Latinské Ameriky a dojde k tomu odevropizování
křesťanství. Role tohoto papeže, role správná a legitimní je být
papežem pauzy. Být papežem jakési přechodné doby, v níž církev
sbírá síly, hledá odvahu k nějakému radikálnějšímu kroku, ale on sám
ho udělat nemůže. Církev dnes je příliš stará, myslím jak doslova,
tak v přeneseném slova smyslu. I Evropa je stará. A v té míře, v které
církev je svázaná s Evropou, je i církev stará. Ona musí najít odvahu
z té Evropy jistým způsobem odejít a stát se opravdu církví těch
miliónů, miliard věřících, kteří ovšem nežijí v Evropě. Její dějiny
byly jakousi oscilací mezi prorokem a knězem. Kněz uváděl pořádek,
psal manuály, budoval školy a tam to prorocké slovo Boží, to prorocké,
to zjevené slovo nějakým způsobem proměňoval v učebnice a v učení. Benedikt XVI. je kněz, je typický církevní
byrokrat, byl to taky dříve
inkvizitor, šéf inkvizice. On je ten pořadatel. Takže ještě chvíli počkáme,
a pak to prorocké slovo se do církve určitě dostane a omladí ji. To
je poučení z dějin církve. Tak to vždycky bylo.
L. Svobodová: Z profesora Václava Bělohradského je cítit jisté zklamání z toho, že papežem se stal právě kardinál Josef Ratzinger. Sdílíte tento názor?
D. Herman: Já se v podstatě s panem profesorem Bělohradským dost ztotožňuji. Neměl jsem z toho pocit nějakého zklamání. Spíš naopak jsem v tom viděl naději do budoucna. Ale nejsem si jistý, jestli o tom stáří lze tak jednoznačně hovořit, protože to, co jsem měl možnost poznat nejen u nás, ale i v ostatních evropských zemích, ale i třeba ve Spojených státech, tak je fakt, že právě mezi mladými lidmi je určitý příklon řekněme k tomu uzavřenějšímu chápání světa, církve, sebe sama. Možná je to reakce na široký relativizmus a nejsem si jistý, jakým směrem ten vývoj půjde. A takové to očekávání, že za nějakou dobu se něco změní - víte já nejsem moc zastáncem tohoto postoje. Já si myslím, že pokud člověk cítí, že něco má změnit, tak by to měl udělat, a ne čekat, že se něco stane. To znamená, souhlasím s tím, že Benedikt XVI. rozhodně není žádný velký reformátor a asi od něho nelze čekat kroky tímto směrem. Kéž by se církev skutečně připravila více položit ruku na tep doby. Ale upřímně řečeno, nejsem si jistý, že se to děje.
L. Svobodová: Co by podle Vás bylo tím položením ruky na tep doby?
D. Herman: Především posílení vlastní věrohodnosti. Domnívám se, že se příliš často odpovídá na otázky, které nikdo nepokládá, a naopak otázky, které pokládá sám život, zůstávají bez povšimnutí a nebo se označují za otázky nevhodné. A to si myslím, že není dobře. Alespoň jak já rozumím poselství Ježíše Krista, tak je to určitá alternativní nabídka životního postoje. To není nějaký ústup nebo nějaký exil do jakéhosi zvláštního světa, to není program pro Robinsony. To je prostě určitá nabídka pro normálního člověka, který žije v normálních podmínkách každodenní reality. A myslím si, že právě určité odtržení velké části managementu církve od té každodenní reality možná znemožňuje právě to, aby ta ruka na tepu doby dobře seděla.
(Konec 1. části)
(Debatu z Křesťanského týdeníku ze dne 25. 3. 2006 přepsala D. Menšíková a S. Bártová.)
(Foto D. Hermana převzato z www.radio.cz
.
Foto V. Bělohradského převzato z www.kinosvetozor.cz
.)
Související články:
Položit ruku
na tep doby (2. část)
DISKUSE
Na tento článek můžete reagovat zde.
