Zprávy z Hory
4. 10. 2005 Miroslav G. Richter
Ze dvou přístupových stran na Horu svatého Klimenta v Chřibech narazí poutník nebo turista na zabetonované plechové cedule s označením "Hradisko svatého Klimenta". Umístit, opřít, přitlouct ceduli "národní kulturní památka" umí kdekdo. Ale to je tak všecko, co horliví označovatelé historicky významných lokalit pro ně dělají, snad kromě toho, že v případě naší Hory ještě popuzují a v místním tisku pomlouvají ty, kdo o Horu skutečně pečují. Ale to už tak v životě chodí, a asi ještě dlouho bude, pokud se nám nepodaří vyhnat bolševickou nenávist, zášť a zlobu ze svých srdcí a myslí, ale především z myslí a srdcí těch, kteří si ji tam programově pěstují a klonují ke kontinuálnímu rozsévání všude kolem sebe. To je to, co hlavně škodí Hoře i jejím návštěvníkům, a to je také to, co Hora určitě nepotřebuje
Pokud jde o charakter Hory a její označování pojmem "národní kulturní památka":
Naše Hora je bezpochyby národní kulturní a národní duchovní památkou.
Byla jí i v minulosti a je jí bezpochyby i dnes. Ba je víc než jen
pouhou památkou, ona je živým svědectvím, výzvou a duchovním zřídlem.
A to i bez jakýchkoliv cedulí, a možná právě o to víc. Ona totiž
nemusí na svůj význam takto upozorňovat, nemusí se podbízet, protože
požívá úctu a upřímný zájem těch, kteří se s ní cíleně, nebo i
nahodile setkávají. Možná na jiných místech, které profesionální 
pečovatelé
takto za peníze daňových poplatníků ocejchovávají, je to příhodné,
ale zde je tomu jinak. Máme v živé paměti skutečný smysl a důsledky
takto přitloukaných cedulí v době nedávno minulé, tj. za totalitní péče
o všechny a o všechno, péče, která se také projevila k naší Hoře,
když ji označila cedulí, nechala zcela zpustnout a vydala ji působení
rozkladných vlivů, aniž umožnila komukoliv o ni pečovat, trestně stíhaje
kohokoliv, kdo takové rozhodnutí k zániku nerespektoval. Z moci památkové
a ideologické vrchnosti to bylo dříve s Horou jako s Nastěnkou v Mrazíkovi,
když ji vykázali do lesa k zmrznutí, a to vyhovovalo. Soudruzi, které se
ani 16 let po politickém převratu nepodařilo vykázat do mezí, kam skutečně
patří, stále nad Horou, a nejen nad ní, vykonávají své zvrácené představy
o "vhodné a potřebné péči" a o tom, co kdo a kde může anebo
nemůže. I dnes tito novodobí zakuklenci a překabátníci vyvíjejí úsilí,
které je jim vlastní: jako kdysi i dnes tlučou cedule kolem církevního
objektu, znamenající ortel zkázy, varujíce všechny, aby se právě zde
vyhnuli jakémukoliv pokusu o jejich záchranu nebo péči; tak jako dřív
i dnes mají být nebo spíše jsou tato sdělení jen a jen úmrtními oznámeními,
které bolševičtí agitčíci ze Státní památkové péče či podobných
institucí horlivě, jako kdysi, umísťují právě a především na církevní
objekty, chtěli-li je odsoudit k zániku.
Hora svatého Klimenta je místem, které se hrstce novodobých pokračovatelů v díle sv. Cyrila a Metoděje podařilo i za tuhé totality skrze osobní a životní nasazení a oběti, v antagonistickém zápase s představami a cíli ateistického státního molocha, probudit k skutečnému životu.
Hora svatého Klimenta žije. A proto žádné podobné cedule nepotřebuje, zvláště ne, jsou-li instalovány jedněmi a týmiž kdysi i dnes. Není zapotřebí nechat si beztrestně plivat od těchto kulturtrégrů do tváří, nechat jimi rozsévat atmosféru záští nepřátelství a strachu, a obav z čehosi nedovoleného, nelegálního. Právě od těchto překabátěných, avšak ve své podstatě stále stejných kreatur ne! Proto jsme na tyto projevy bývalých kulturtrégrů citliví, a proto těch několik slov k jejich zdejší nemístné aktivitě. Pokud jiné artefakty jakousi ceduli potřebují, aby na sebe alespoň nějak upozornili a sdělili, že zde bylo kdysi cosi důležitého, nechť ochotní cedulovčíci tak činí. Tady ne! Tady to není ani nezbytné ani vhodné, m.j. s ohledem na asociace charakteru, významu a dopadů takovýchto cedulí i kontinuálního personálně ideologicky nepřátelského charakteru těch, kteří to kdysi tak ochotně dělali, s vědomím a mnohdy i záměrem ne pomoci, ale ničit!
Hora svatého Klimenta je mimořádné duchovní místo pro celý národ. Místo, které v nedávných dobách totalitního útlaku a vymývání mozků chtěli právě takoví pochybní rádobypečovatelé, titíž přisluhovači, pomocí podobných cedulí, zadusit. Proto právě zde by měli svoji nechutnou a zvrácenou touhu ovládat a deformovat, brzdit. A pokud nejsou sami dostatečně napraveni, či alespoň srozuměni, že dnes již nemají jako v minulosti své bezbřehé pole k rozehrávání svých zvrácených rejů, tak je jim to třeba důrazně připomenout. Něco se přece jen změnilo v tom našem státečku. A pak: V době, kdy se epitetonem "národní kulturní památka" označuje kdeco, a kdy stát, ani žádná státem zřízená instituce se o takovouto cennost nestará jinak než umístěním pochybné plechové cedule, je trapným a nevěrohodným úsilím, po mnoholetích ignorance, demonstrativně instalovat plechové cedule upozorňující na to co je obecně známo, snad proto, aby každému bylo zřejmé, že i pan stát se k příbuzenství s tímto místem, byť jenom formálně, ale přesto, hlásí, aniž mu věnuje alespoň jen ty minimální prostředky či péči, kterou by toto sdělení mělo automaticky provázet.
V žalmu 87 čteme: "Na posvátných horách Hospodin založil svůj chrám." Naše Svatá Hora je Jeho milým dílem. A Hospodin se nejlépe stará o všechny a o všechno. On jistě uhájí pravou podobu naší Hory, tak jak Jemu milo a nám potřebno. My se vynasnažme být připraveni a ochotni kdykoliv ku pomoci. Ať na přímluvu našich svatých Sedmipočetníků, sv. Klimenta, sv. Rastislava a sv. Dimitrije a Nestora Naše Hora v nové kráse vždy rozkvétá, získávajíc a občerstvujíc Hospodinu Jeho milující a věrné.
Foto: M. Hrodek
