Žáci besedovali o komunismu

30. 11. 2005 Marie Beníčková

S nezdolným optimismem a humorem sobě vlastním vzpomíná na období komunismu a léta věznění osmaosmdesátiletý páter Josef Cukr z Velehradu. "Právě bez nadsázky bych tuto nedávnou historii nepřežil. Věděl jsem, že s komunisty nejsou žádné žerty. Byl jsem připraven na všechno včetně smrti a ještě jsem si z toho udělal legraci,"prozradil zdroj své tehdejší síly k žití boršický rodák Cukr.

Podle hesla, jak my Moravané umíme žít a pít, tak na poli vesele padneme, se pouštěl do boje s tehdejším režimem. Po studiu na velehradském gymnáziu vstoupil do jezuitského řádu a pokračoval ve vzdělání v Benešově a Anglii. Ve čtyřicátých letech byl režimem označen za ideologicky nespolehlivý živel. Následujících dvanáct let jej vláčily po soudech a věznicích. "Věznili mne za druhé světové války a pokoj mi nedali ani potom. Krátce jsem byl ve vězení v Praze-Ruzyni, na Pankráci a sedm měsíců v Terezíně. Na tu dobu to bylo vcelku dlouho. Bylo nás tam devětadvacet kněží a nikdo z nás nechtěl promluvit. Vlastně jsme ani nevěděli o čem. Poslech rádia jsme nepovažovali za vlastizradu. Komunisti hrající si na demokracii to však viděli jinak," vzpomíná páter.

Přechodnou dobu se staral o kostel a přilehlé gymnázium v Bohosudově v Krušných horách. Živil se také jako zedník a údržbář těchto objektů. Po čase stráveném u pověstného pomocného technického praporu se opět dostala na povrch jeho průbojnost, když z pražského arcibiskupského gymnázia, které tehdy spravoval, "vyhodil" členy Sboru národní bezpečnosti. Po tomto výstupu proti složkám komunistického režimu jej tehdejší mocipáni vláčeli po jednotlivých věznicích v zemi. "V prosinci 1953 jsem byl odsouzen na jedenáct let. Prošel jsem místy jako Cheb, Kartouzy na Jičínsku, Jáchymov nebo Mírov. Zapomenout nelze ani na jeden z nich. V paměti mi však zůstala zejména věž smrti ve Vykmanově a rudné doly. Propustili mne na amnestii 12. května 1960 a věznici jsem opouštěl v noci na třináctého, aby mne jako nežádoucí osobu nikdo neviděl,"svěřil se Josef Cukr.

Po práci v huštěnovickém průmyslovém podniku se opět pomalými kroky dostával zpět ke kněžství. Jeho návrat se stal tajnou cestou, jelikož nepřátelé se našli i mezi duchovními. Podle něj se nedalo věřit skoro nikomu. "Všude kolem byli jen vrahové, podvodníci a lumpové. Důvěru si získal pouze přítel, jenž na hřbitově uřezával mrtvolám končetiny pro prasata,"dodal velehradský kněz. Revolučním rokem 1989 začal opět žít. Pomyslně povzbuzován dvěma sty tisíci amnestovanými dodával lidem v Občanském fóru sílu k boji proti komunismu.

"Tehdy jsem věděl, co je nesvoboda. Dnes vím, co není pevná svoboda. Na ni si pouze hrajeme. Proto mám na paměti tato slova: Ještě nezpívejme píseň. Nevíme, co nám přinese zítřek," uzavřel Cukr.

Převzato ze Slováckých novin ze dne 29. 11. 2005