V nové Evropě spatřuji šanci

Interview

JUDr. Miroslav Richter, zaměstnanec Úřadu Vlády ČR a kandidát Strany venkova - Spojených občanských sil ve volbách do EP:

Úspěchy politiky či úspěchy v politice se spíše snoubí s konjunkturalitou, momentální přízní davů, mecenášů, médií apod.

Pamatuji se, že v roce 1957 či 1958, když nám násilím soudruzi odváděli z domu dobytek a stroje a maminka jim bránila se sekerou v ruce, jsem si uvědomil, že je něco zvláštního a mocného v konání těch, kteří politiku dělají.

V nové Evropě spatřuji neopakovatelnou a vynikající šanci právě pro naše lidi, kteří zakusili na vlastní kůži dvě nejhorší totality v historii a přesto se dokázali znovu a znovu zvednout k tvořivému úsilí za vlastní revitalizaci a smysluplný, důstojný život.

1. Politika je nevděčné povolání, protože se pohybuje mezi zaměstnáním a zálibou. Proč myslíte, že je lidmi vnímána tolik negativně, když ti samí lidé posléze jdou k volebním urnám?

Protože je, jak vyplývá již z první věty vaší otázky, je politika něčím „mezi“. Z toho vyplývá, že jejími charakteristickými rysy nejsou a ani nemohou být takové obecně ceněné vlastnosti jako profesionalita, loajalita, pracovitost, pokora, perfektnost či odborná zdatnost, ale ani věrnost, přátelskost, kolegialita, transparentnost, jednoznačnost v projevech a činech apod., tedy vlastnosti, které jinak jsou u lidí předmětem úcty a uznání apod. Úspěchy politiky či úspěchy v politice (tedy úspěchy a výsledky těch, kteří se politikou zabývají, jí se věnují, ji uskutečňují, tj. těch, kteří „vstoupí do jejích vod“) se proto spíše snoubí s konjunkturalitou, momentální přízní davů, mecenášů, médií apod., kteří umějí, třeba i jako tzv. „obchodníci s deštěm“ zaujmout, získat pozornost, přízeň, či dokonce přesvědčit a strhnout, nebo alespoň působí věrohodně tak, že to, co proklamují, jsou schopni nějak a v nějaké akceptovatelné míře (oproti jiným lépe a vhodněji i popř. výhodněji) dosáhnout, zajistit. Toto relativní, anoncované „dobro“ však je něčím, co slušný člověk může jen obtížně plně přijmout, akceptovat. Proč to však v konci konců akceptovat nějak musí (tzn. „jde k volbám a volí“ tu nebo onu stranu či osobnost), je výslednicí obecné reality, která spočívá v tom, že jen a jen skrze politiku a její právně posvěcený systém lze spravovat a řešit věci veřejné. A protože slušný a odpovědný člověk nutně ví, že ignorance nic nevyřeší, a jiných způsobů přímého podílu na moci a jejím uplatňování nemá, jde odpovědně volit, nebo dokonce do politiky musí sám aktivně vstoupit a zabývat se jí.

2. Kdy jste si v dětství poprvé uvědomil, co je to politika? Vnímal jste ji nějakým způsobem, nebo byla mimo Vaše zorné pole?

Neuvedu asi nějaké konkrétní datum poznání či jakéhosi prozření, ale pamatuji se, že v roce 1957 či 1958, když nám násilím soudruzi odváděli z domu dobytek a stroje a maminka jim bránila se sekerou v ruce jsem si uvědomil, že je něco zvláštního a mocného v konání těch, kteří tyto věci dělají, aniž jim obecná veřejnost staví překážky či se proti nim může účinně postavit na odpor. A tenkrát jsem asi prvně slyšel slova “To je ta nová politika?!“. To mi utkvělo, ale spíš jsem to vnímal, a na dlouho mne to ochromilo v zájmu o politiku, jako něco odporného a neslušného. Naše rodina s tím měla dlouhodobě problémy: můj prastrýc byl jedním z ministrů, kteří se vzepřeli komunistické moci v roce 1948, a nikdo z naší rodiny, včetně později i mne, nesměl jít studovat, a to ani střední školu, natožpak vysokou. Taky jsem slýchával v dětství od lidí, jak si říkali: „Co z toho kluka bude?“ (narodil jsem se totiž z 8. na 9. září v roce 1951, kdy se v křesťanském světě slaví svátek Narození Panny Marie a kdy se tehdy „po novu“ den po tomto starobylém a na Moravě velmi uctívaném svátku, novými mocipány velmi halasně zaváděl nový bolševický svátek „Den horníků“, aby ten starý jaksi překryl). Tak to vnímali lidé kolem mne. Já jsem však již v první třídě na sobě sám pocítil nenávist pro můj původ, pro náboženskost naší rodiny, pro emigrantství otcova strýce, který byl vedoucí osobností odporu proti bolševikům na Moravě, kdy musel z hodiny na hodinu emigrovat do USA, stejně jako pro odpor rodičů a prarodičů ke kolchoznictví apod. od ideologických stoupenců ateistického komunismu. Z uvedených důvodů u nás do tehdejší politicky nikdo nevstupoval. Politika nás však obklopovala, byť negativně, permanentně. Nebylo možné ji nevnímat, odstranit ji z něčeho „zorného pole“. Zvláště na venkově to nešlo, bohužel, téměř vůbec.

3. Byl jste v dětství spíše vůdčím typem, člověkem v řadě nebo jste stál stranou dění ve třídě, ve Vaší ulici, v zájmových kroužcích?

Byl jsem „normální kluk“, v něčem jsem byl na čele, v něčem jsem byl „uvnitř“ klukovského dění. Stranou jsem nestál.

4. Byl jste členem nějaké organizace pro děti, například pionýra, nebo brontosaurů? Jaké jsou Vaše vzpomínky na tehdejší dobu?

Protože jsem vyrůstal na vesnici a bylo nedlouho po válce, byl jsem jaksi samo sebou získán do místní klukovské „partyzánské armády“. Ta byla velmi přísně organizovaná. Scházeli jsme se téměř denně. Nacházeli jsme vojenskou válečnou výstroj a výzbroj, nezřídka i granáty, pistole a samopaly. Dělali jsme si bunkry, „válčili jsme“. Mimo jiné jsme však také dělali i výpady na různé opuštěné objekty či jsme plenili kolchozní pole okurků a cibule apod. Měli jsme i krycí jména apod. Než mi to naši zakázali dosáhl jsem hodnosti „desátníka“.

5. Jak jste začal s politikou? Byla to Vaše iniciativa, nebo Vás někdo inspiroval?

Bylo to v srpnu 1968, kdy nastala okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy. Tehdy jsme v noci se skupinou kamarádů vytrhali v obci a okolí dopravní značky a označení obce, aby se okupanti nemohli zorientovat kde jsou. V složité situaci jsem našel v sobě odvahu a poslal kolonu tanků a obrněných vozidel na opačnou stranu, než chtěli jet. Měl jsem vnitřně pocit, že dělám správnou věc. Někdo mne však udal a označil jako organizátora celé akce, což se se mnou táhlo po léta. V roce 1970, když se v noci z 30. dubna psaly různé nápisy po silnicích, jsem vymyslel a napsal nápis, který byl označen za provokaci k 100. Výročí narození V. I. Lenina, ačkoliv jsem to tak ani nemyslel. Měl jsem s tím dlouhodobě problémy. Byl jsem několikrát vyšetřován, včetně výslechů i v rámci prezenční vojenské služby. Po letech se to stalo dokonce záminkou pro moje vyloučení ze studií. Ale ustál jsem to. Tehdy jsem se rozhodl, že nelze jen potajmu a mezi přáteli věci kritizovat, ale, že je třeba začít organizovanou činnost, jejímž cílem je odpovědný podíl na veřejné moci.

6. Kdy jste zažil své první politické vítězství?

První zkušenost s politickou nepoddajností mám z roku 1977, kdy jsem se odmítl podepsat pod tzv. Antichartu, a žádal jsem zveřejnění jejího obsahu. Vyloučen ze studií, proti veškerému očekávání, jsem však nebyl. Za svoje první velké politické vítězství považuji prosazení a realizaci oslav 1100. výročí smrti sv. Metoděje na moravském Velehradě, které jsem prosadil a spoluorganizoval.

7. Kdy jste naopak zažil svou první politickou porážku?

V lednu roce 1990, kdy jsem zjistil, že staronoví političtí koryfejové, bývalí komunisté a tzv. osmašedesátníci, mají již opět rozdělené posty a odstraňují spolu s politiky z končící Národní fronty jak schopné lidi z disentu, tak i poctivé a schopné další občany, z možnosti podílet se na formování a správě veřejných věcí. Od té doby zakouším, téměř kontinuálně, samé politické těžkosti a neúspěch.

8. Kterých současných politiků si vážíte?

Musím dlouze přemýšlet, ale není to snadné. Asi přes všechna možná váhání a výhrady bych asi uvedl pana prezidenta, pana Jana Sokola, pana Marka Bendu, pana Petra Cibulku, Čestmíra Hofhanzla apod.

9. Jaký byl názor Vaší manželky na vstup do politiky?

Vnímá to jako naši společnou povinnost a službu. Po těch letech, zejména od Listopadu 1989, v nás však i přes dosavadní neúspěch sílí dobrý pocit, že jsme to nevzdali, že jsme se v mnohém a mnohému naučili pozorněji naslouchat a porozumět, že jsme se nechali životem přinutit vylézt ze svých politických zemljanek či politických kolejí a šablon, a vydat se směrem k zcela novým subjektům a lidem vnímajícím a žijícím život jinak, i že jsme v mnohém přestali vidět a rozlišovat přísně a černobíle, a taky, že jsme neopustili a nezmarnili své naděje v budoucnost a druhé lidi. A to je také velmi důležité. Naučili jsme se rovněž odpouštět, nebo se to alespoň pořád učíme, a začínat znovu a znovu, i bez zajištěných zad a „jistotyů možných budoucích úspěchů.

10. Bylo Vám někdy vyhrožováno kvůli Vašim názorům a veřejnému působení?

Jistě, a mnohokrát.

11. Naopak pochválili Vás někdy občané za Vaši činnost?

Ano, i toto jsem zakusil. A nevykolejilo mne to ani tak příliš. Jsem si vědom nestálosti přízní davů.

12. V jakém pořadí byste na žebříčku hodnot sestavil tři pojmy současné politiky – občany, politické strany a ideály? Co je podle Vás důležitější?

Všechny tři jsou vyvážené, a spolu bytostně souvisí. Z hlediska současného platného politického systému a mechanizmu je ani nelze oddělovat, protože jde o spojené nádoby veřejného života, moci a správy, jakož i jejich subjektů, protagonistů, předmětu a cílů. Všechny tři jsou stejně klíčové a dominantní. Absence kteréhokoliv z nich nutně vede k nenaplnění skutečného politického obsahu, účinného politického realizačního mechanismu či předmětu , event. cíle.

13. Jaká je podle Vás budoucnost české kultury a historické svébytnosti v globalizovaném Světě?

Nejsem příznivcem poplašných výkřiků typu „bojme se, jdou po nás?“ ani jejich antagonistických pandánů typu „Proti všem!“ (pokud možno „vždy a za všech okolností či za každou cenu“, to tedy nikoliv! Domnívám se, že naše entita není nezbytně a bytostně spojena s nějakým ať již obranným nebo dokonce expanzívním českým nacionalismem, či s jeho bezbřehým rozvíjením. Jsem přesvědčen, že entita občana České republiky není spojena jakousi pupeční šňůrou výlučně pouze s jakýmsi nacionálním sebestředím, nacházejícím se pouze v tzv. české kotlině a jí subsidiárně přičleněném území. Naopak: za jedno z pozitiv naší bytnosti považuji schopnost a vůli partnersky soužít s jinými pospolitostmi (což lze úspěšně i historicky doložit i příklady z minulosti i současnosti).

Mým „evropským programem“ je: Nenahánět si navzájem příliš mnoho strachu z jinakosti nově budované, jednotné Evropy a jejích početných a silných, přirozených ústrojí a celků. Spíše pléduji pro pozici „Být na pozoru před jinakostí a zvyky, na nichž jsme byli nuceni vyrůst, a které jsou skutečně nenormální a jinaké, které máme zadřené pod kůží, skrze různou a vesměs znetvořenou tradici, rádoby morálku, pseudovýchovu a pseudovzdělání. Toto je to, o čem jsem přesvědčen, že nám nejvíce škodí.

14. Jaké jsou Vaše celoživotní cíle ve Vaší politické činnosti?

Naplňovat to co se snažím dělat celý svůj dosavadní život: žít a pracovat svobodně, kreativně, systémově a odpovědně. Využít svých zkušeností, odbornosti a zápalu při hájení občanské politické svobody a při formování obnovené demokracie. Mít reálnou účast na spoluformování nové Evropy, v níž budou přirozeně, harmonicky a plnoprávně rozvíjeny jak práva jednotlivce a svébytných pospolitostí, tak i práva a odpovědnost celku, aniž by to bylo jakkoliv na úkor či v nedůvodný prospěch kohokoliv.

15. Jste věřící?

Ano. Jsem křesťan.

16. Co byste popřál našim čtenářům a voličům?

Zdravý rozum, realistickou naději k nové budoucnosti, aktivní odpovědnost při politickém rozhodování o politické budoucnosti každého z nás, naší země a jejího podílu na formaci nové jednotné Evropy, o své budoucnosti.

Děkuji za rozhovor

Robert Vašíček

(Převzato z www.politikon.cz)