Katolická církev po únoru 1948

Část přednášky českého primase kardinála Miloslava Vlka, kterou pronesl v Mnichově v květnu roku 2004:

Katolická církev po druhé světové válce získala značný společenský kredit za svůj angažovaný protinacistický postoj v letech 1939-45, kdy byla celá řada kněží i laiků perzekuována (např. vězněna v koncentračních táborech) a někteří z nich popraveni. Přes prožitou negativní zkušenost vystupovala katolická církev jako jedna z prvních institucí jednoznačně proti násilným protiněmeckým excesům, kterých jsme byli po osvobození u nás svědky. Již v listopadu 1945 dali českoslovenští biskupové v pastýřském listu najevo nesouhlas s brutálními akty pomsty, které provázely odsun německého obyvatelstva, protestovali proti uplatňování principu kolektivní viny a vyzývali v něm k tomu, aby nebyli s viníky trestáni nevinní. (4)

Výrazný obrat v dějinách naší církve představuje nástup komunistické totality po únoru 1948. Vedení KSČ od počátku vnímalo křesťanské církve (především katolickou církev) jako možné rezistenční hnutí, které ohrožuje jejich mocenský monopol. Od jara 1949, kdy ztroskotaly pokusy o jednání církevní representace s komunistickou mocí, začala být komunisty uplatňována dlouhodobá proticírkevní strategie. Mezi její hlavní sledované cíle patřilo podřídit si plně církev, vytlačit ji z veřejného prostoru, izolovat klérus od Vatikánu a biskupů a donutit je k uznání legitimity nastupující totalitní moci, zapojit povolné a zkompromitované duchovní i laiky (těch však byla jen hrstka) do realisace komunistické politiky, a jako poslední krok pak vytvořit národní církev, izolovanou od Říma. Tím by byla zasažena církev ve své podstatě.

Církevní struktury byly v důsledku toho ochromeny; v internaci a nebo ve vězení skončila naprostá většina diecesních biskupů. Ve vězeních skončily i tisíce duchovních a laiků, někteří z nich zaplatili za věrnost Kristu i životem. Symbolem statečného postoje a mučednictví doby komunismu se stala zejména postava kněze Josefa Toufara, který byl při výsleších StB umučen.

Po krátkém výdechu svobody v době Pražského jara 1968 se znovu do Československa vrátil tuhý normalizační režim. Jeho metody již nespočívaly v masovém věznění odpůrců, jako tomu bylo v 50. letech. V tomto období zesílil atheistický tlak, realizovaný v masivní celistvé formě, přičemž komunistická moc používala spíše takzvanou "salámovou taktiku," kdy občané, za souhlas s politikou věrnou režimu, mohli dosáhnout relativně přiměřeného životního standardu (v rámci možností komunistických poměrů). Součástí života se stal schizofrenní život dvojí tváře a relativizace pravdy, protože na veřejnosti se mnohdy mluvilo zcela jinak než v domácím soukromí.

V době normalizačního režimu však vyrůstala řada aktivit neoficiální ("skryté") církve, které daly zrod mnoha živým společenstvím. Vedle činnosti mediálně známé tzv. tajné církve existovala celá řada takových aktivit v řeholních rodinách, v náboženských "bytových" kroužcích, mezi mládeží, ale i v počínající činnosti nových církevních hnutí a komunit. Ty pak přispívaly k uchování víry za okolností církvi nepřátelských. V podmínkách vnější nesvobody tak o to více rostla vnitřní svoboda, která vedla mnohé věřící k důslednému následování života podle evangelia.

Povzbuzením pro aktivizaci církevního společenství v Československu byla také nečekaná volba papeže Jana Pavla II. v roce 1978, která mnohým věřícím u nás dodala odvahu a byla jistě mimořádným darem Ducha svatého pro těžce zkoušené společenství. V osmdesátých letech znásobila církev tendenci hledání pravdy rozsáhlým bojem za svobodu všech, a přivedla tak mnohé do svých řad. Symbolem odporu proti komunistickému režimu se stala postava pražského arcibiskupa (a od roku 1977 kardinála) Františka Tomáška. Asi nejvýraznějším znakem sílícího odporu byla pouť na Velehradě v rámci oslav 1100. výročí smrti sv. Metoděje na počátku července 1985, které se účastnilo více než 200.000 lidí. Jasným signálem byla dále výzva kardinála Tomáška k uskutečnění "Desetiletí duchovní obnovy národa" v listopadu 1987, jehož cílem bylo vnést křesťanské hodnoty do sekularizované společnosti a připravit společnost na oslavy milénia smrti sv. Vojtěcha v roce 1997.

Po "sametové revoluci" v listopadu 1989 se znovu rozevřel prostor svobody a křesťanské církve v naší vlasti mohly po více než čtyřicetileté mravní devastaci přispět k obnovení základních etických norem v nově budované demokratické společnosti v České republice. Tehdy, v době pádu atheistického komunismu, lidé dobře pochopili skutečnou - tedy duchovní - podobu církve. Všichni viděli církev coby nositelku pravdy a lásky; to jsou právě hodnoty, které měly zvítězit nad lží a nenávistí, jak znělo i hlavní motto sametové revoluce. Pád komunismu byl tehdy chápán především jako vítězství dobra nad zlem. Církev proto také získala na počátku 90. let velkou autoritu napříč společenským spektrem...

(Výňatek z přednášky kardinála Miloslava Vlka, kterou pronesl 6. května loňského roku v Mnichově na téma "Vztah mezi církví, společností a státem v proměnách moderní doby v českých zemích". Překlad: Tiskové středisko České biskupské konference)

Převzato z Regionalistu ze dne 25. 2. 2005