14. 12. 2005 Miroslav G. Richter
Střední Evropa byla od pradávna v zorném poli mocné Římské říše. Bylo jen otázkou času, kdy se toto expanzivní impérium pokusí ovládnout zmiňovaný středoevropský prostor.
Po zdlouhavých a opakovaných průzkumných útocích, invazích a bojích s tehdejšími obyvateli našich zemí, Markomany, Kvády, Heruly, z nichž ne vždy vycházela římská strana vítězně, se ustálila hranice Římské říše na mohutných veletocích Dunaje a Rýna. Své expanzivní cíle však Římané tímto neukončili, a tak můžeme z historických i archeologických pramenů zjistit, že podnikali další četné výpravy za tuto Linea Romana, ba zřizovali zde i své opěrné vojenské pozice a tábory, z nichž nejznámější na našem území je pravděpodobně vojenské ležení u současného Mušova, Přibic a Ivaně (odnož XII. a X. legie); další se nachází nedaleko Mikulova, opět jiné ve Starém Městě u dnešního Uherského Hradiště a u Mikulčic, u Hodonína (legie XIV. Geminata (zdvojená) Antonina Pia). V nedávné době bylo objeven rozsáhlý římský tábor v blízkosti Rebešovic a Modřic u Brna, kde podle kvalifikovaných odhadů bylo soustředěno více než 150 000 mužů, kterým podle nalezených symbolů moci velel bratr císaře Marca Aurelia 1). Rovněž dnešní město Trenčín, ve své dávné historii zakusilo vojenskou výpravu zmíněného římského císaře.
Přímou zprávu o římských křesťanských vojácích na našem území podává prastará písemná i obrazová tradice o záchraně římských legií, které trpěli katastrofickou žízní, na niž dokonce tito legionáři začali umírat. Jak dosvědčuje zmiňovaná zpráva, křesťané ze zmiňované legie, zvané později "fulminata", vyprosili déšť a tak zachránili sebe i své spolubojovníky od jisté smrti. K uvedené události došlo r. 176 po Kr. 2). Na druhé straně i mnozí Markomané a Kvádové sloužili v římském vojsku, ať již dobrovolně nebo jako tzv. kontingenti, tzn. ti, kteří byli odvedeni vítězným Římanům poraženými.
O působení a vlivu gótských misí mezi moravskými Markomany, Kvády, Heruly a Slovany jsme se zmiňovali již v předchozí kapitole. Snad je třeba jen dodat, že na tyto vlivy je třeba pohlížet jako na jistý časový proces, který působil po značnou dobu. Koncem čtvrtého století proniklo křesťanství, v ariánské podobě, na vladařský dvůr markomanský. O výsledcích působení tohoto christianizačního úsilí Wulfily 3) a jeho spolupracovníků a pokračovatelů svědčí i historií zaznamenaná událost o korespondenci markomanské královny Fritigil s milánským metropolitou sv. Ambrožem. Královna Fritigil 4) se z úst jistého Římana dověděla o mimořádných zásluhách a slávě milánského arcibiskupa sv. Ambrože, a o jeho úsilí o pravověří. Rozhodla se vypravit k němu posly s dary a prosbou, aby ji poučil ve víře 5). Milánský metropolita jí odpověděl listem, v němž stručně vyjádřil křesťanské pravdy a zároveň požádal královnu, aby působila na svého manžela, aby tento zachoval mír s Římskou říší. Královna Fritigil se nato vypravila s početným doprovodem do Milána, aby se osobně setkala s milánským metropolitou. Světce však již nezastihla při životě, neboť krátce před jejím příchodem, dne 4. dubna 397 po Kr. zemřel. 6)
První písemné zmínky o Slovanech, nazývaných též Venedi, Veneti, Vinidi, Venadi apod., v Evropě zaznamenáváme již v prvním a druhém století po Kr. Tehdy Slované sídlili severně od Karpat. O lokalizaci jejich původních sídel a území se dodnes vedou vášnivé diskuze a spory. Zdá se však, že i v tomto směru dochází k jistému prosvětlení historického tajemna, které halí nedostatek písemných i archeologických pramenů. Důvod relativně pozdního vzestupu Slovanů byl kromě jiného zapříčiněn i tím, že jejich původní sídla nebyla po dlouhou dobu v přímém kontaktu s hlavními centry evropské civilizace. Oproti dosud běžně tradovaným názorům zaujal v konci čtyřicátých let nové stanovisko k celé záležitosti známý slovanolog a byzantolog prof. František Dvorník. Dosud tradovaný názor poukazoval na to, že oblast původních slovanských sídel nutně musí ležet mimo výskyt bukových lesů, neboť pro pojem "buk" nemá prapůvodní slovanská řeč příslušný výraz. Dvorník upozornil na to, že moderní polská škola slovanských archeologů 7) však tento argument zpochybnila důkazem, že v prehistorickém období byly v této části Evropy odlišné klimatické poměry, a také tím, že rovněž oblast nacházející se mezi Labem, Odrou, Vislou a Bugem leží mimo pásmo buků. Jelikož archeologický výzkum v bažinaté pripjaťské oblasti nepřinesl žádné hmatatelné výsledky, takže existenci nějakého hustého osídlení na tomto území lze v důsledku toho vyloučit, musíme lokalizovat původní slovanská sídla blíže řekám Labe, Odra, Visla a Bug. 8) Bylo-li tomu tak, lze kulturu vysoké úrovně, jejíž zbytky archeologové objevili v této oblasti a jejíž tvůrci zůstávají dosud neznámí, připsat prapůvodním Slovanům. Pokud by měla tato prvotní civilizace, označovaná archeology jako tzv. "lužická kultura", kolem roku 500 před Kr. náhle zmizet, lze tento fakt vysvětlit pouze násilným pronikáním nějakých kočovných nájezdníků. Zde by přicházeli do úvahy pravděpodobně Skythové 9). Případný ničivý vpád těchto nájezdníků pak nutně musel vyvolat obdobnou iniciativu u sousedních kmenů, uvedl tyto do pohybu a vyprovokoval je k napadání území do té doby obývaného Slovany. Území staré Moravy, zahrnující kromě dnešní Moravy i převážné území dnešních Čech, Slezska, západní část dnešního Slovenska a Maďarska a severní část dnešního Rakouska spolu s oblastmi horní Visly a Odry byly obsazeny Kelty. Oblast středního toku Odry pak obsadily germánské kmeny. Přitom germánští dobyvatelé museli žít po dlouhou dobu v těsném kontaktu se Slovany, aby mohlo dojít k jejich postupné asimilaci. Artefakty nalezené na tomto území umožňují vyslovit názor, že Slované se z původních úderů, které jim byly zasazeny agresivními nájezdníky, postupně vzpamatovali a již v prvním století před Kristem rozvinuli nový typ kultury, archeology nazývaný venedský. Tento pak se plně rozvinul v průběhu prvního století po Kristu. Tyto předpoklady se staly odrazem pro následnou expanzi Slovanů západním a jižním směrem. Pokud jde o slovanskou infiltraci na území dnešní Ukrajiny z původních slovanských sídlišť (tedy z oblasti horního toku Visly a Bugu) tato musela nastat již před rokem 500 před Kr., resp. před skytskou invazí. Po ní se Slované znovu vzchopili a vydali se směrem k hlavním tokům oné země, Dněstru a Dněpru. Hlavní osídlovací nápor lze předpokládat až v prvních stoletích po Kristu. Dříve než nastalo sjednocení východních Slovanů dělili se tito na četné kmeny (Dúlebi, Uliči, Tiverci, Poljané, Drevljané, Dregoviči, Severjané, Slověné, Kriviči, Vjatiči a Radimiči); jejich domovem byla oblast horního toku řeky Dviny. Byzantští dějepisci nás poučují o tom, že některé z těchto kmenů se dostaly pod vliv sarmatských kmenů, kteří byli uvedeni do pohybu pravděpodobně Huny. Mezi těmito vynikal zvláště kmen Antů, jehož množství zesílilo o nově příchozí početné slovanské poddané. Ti posléze přijali v 4. až 6. století jejich jméno. Jiné dva sarmatské kmeny (Chorvaté a Srbové), snad nějak kulturně blízké či "spřízněné" s východoevropskými Anty 10), kteří jsou dnešní historiografií rovněž vnímány jako Slované, se ve svém postupu orientovaly dál na evropský západ a posléze i na jih. Chorvaté postupně sjednotily slovanské kmeny z oblasti pozdější Haliče, Bílého Chorvatska a Slezska a spojily se do jistého státně politického seskupení, které známe pod označením "Bílé" nebo také i "Velké Chorvatsko". Srbové pak vnutili svoji vládu slovanským kmenům v oblasti řek Sály, Labe a Bobru, užívajíce označení Sorabové, a vytvořili takzvané "Velké Srbsko". Slovanské kmeny Vágrů a Obodritů obsadily celou oblast od dánských hranic od ústí Labe podél Baltického, neboli Venedského, moře, jak je nazývá Ptolemaios, až k dolnímu toku Odry po Karpaty, které byly zvány Venedskými horami. 11) Veleti zabrali území středního toku Labe a Odry. Jiné slovanské kmeny obsadily oblast celého povodí Labe až k jeho ústí po dnešní Hamburk. Rovněž levý břeh Labe byl osídlen slovanskými kmeny, a stejně tak tomu bylo v oblasti celého toku Dunaje, bavorskou část nevyjímaje. Migrace Slovanů do střední a východní Evropy byla ukončena v VII. století. 12) Nejrannější zmínky o Slovanech, abstrahujeme-li od nepřímých svědectví u starořeckého Hérodota, lze nalézt v dílech římského spisovatele Plinia Staršího Naturalis historia (okolo r. 77 po Kr.) a římského historika Tacita Germania (98 po Kr.), jakož i v díle řeckého geografa Ptolemaia Geografia. Dokladem o pobytu Slovanů na středním Dunaji je rovněž zpráva rétora Priskose, kterou poslal roku 448 po Kr. byzantskému císaři Theodosiovi II., v níž uvádí, že cestou "k proslavenému hunskému králi Attilovi" se setkal s lidem, který mu nabízel k pití nápoj zvaný "medos" (neboli slovanskou medovinu). 13) Byzantský spisovatel gótského původu Jordanes, žijící v 6. století, ve svém díle O vzniku a skutcích Gótů (De origine actibusque Getarum) popisuje pohřební hostinu (kar) nad Attilovým hrobem, přičemž tuto označuje jako "stravu". Název nápoje medovina a pohřební hostiny strava, jsou pak vysvětlovány jako důkazy prezentace slovanské jazykové kultury v dané oblasti, která nutně předpokládá dlouhodobou přítomnost slovanského etnika a jeho účinný vliv na praktické užívání předmětných výrazů i jazykově odlišným etnickým prostředím. Zdůrazněná skutečnost svědčí pro hypotézy o jisté formě obapolně prospěšné symbiózy slovanských a neslovanských etnik (v daném případě Slovanů a Hunů) v oblasti starobylé provincie Panonie (Pannonia). Potvrzuje pak rovněž nepřímo i fakt existujícího dlouhodobého slovanského osídlení v této krajině. Jordanes ve svém díle uvádí cenné informace o pravlasti Slovanů a o jejich společném postupu s Góty proti východní části římského impéria na dolním Dunaji. (Tento gótsko slovanský atak na východořímské impérium se datuje do 4. století po Kr.), přitom vychází ze starších písemných pramenů. 14)
Je nepochybné, že Slované přišli velmi záhy do samého nitra Byzantské říše, a postupně se usídlili v téměř celém prostředí středo západní, střední, východní a jižní a jihovýchodní Evropy; od Severního moře k Jadranu, od Blatského moře k moři Egejskému a Černému, resp. až k moři Kaspickému. Slovanská sídelní expanze se v průběhu prvních století po Kristu projevila jejich rozprostraněním po většině Evropského prostoru. Je samozřejmé, že nové slovanské obyvatelstvo nepřicházelo do neosídlených území, ale prolnulo se starousedlým obyvatelstvem, které si buď podmanilo, nebo asimilovalo. Kromě baltských a ugrofinských pospolitostí Slované asimilovali podstatné části Skythů, Sarmatů, Ilyrů, Thráků, Keltů, Gótů, Markomanů, Kvádů, Herulů, Alanů, Avarů a zřejmě i Bastarnů, Lugiů a Bulharů. V pozdějším vývoji naopak některé části slovanské pospolitosti podlehli asimilaci v prostředí etnika rumunského, maďarského, řeckého, germánského, illyrského, ale i švédského a dánského. V souvislosti s invazí Slovanů do Řecka, na Peloponésos, do Dalmácie, na veškerý Balkán, i do oblasti severní Itálie (oblast Benátska a Friulie, kde se dodnes můžeme setkat se slovanskými Réziany, nebo v Tyrolích či Bavorsku, popřípadě Korutanech apod. svědčí o velké agilitě tohoto mladého a dynamického etnika v osídlování Evropy a o jeho významném podílu na evropské formaci a směřování Evropy vůbec. Průnik a osídlení střední Evropy Slovany lze předpokládat již mnohem dříve, než donedávna byla historiografie a archeologie ochotna připustit. Dlouhodobá symbióza Slovanů s Markomany, Kvády, Kelty, Góty, Huny, Heruly, Germány, Avary nebo i Řeky a Ilyry tuto hypotézu jenom potvrzuje. Můžeme tedy syntetizovat: Moravští Slované, jako jedna z nejprogresivnějších slovanských pospolitostí ve své době, se v obapolném soužití setkávají a mísí se shora uvedenými etniky. Ta postupně ztrácejí svá dominantní mocenská postavení. A ačkoliv jsou zpočátku moravští Slované ovládáni germánskými kmeny a posléze (až potupně a násilně) bojovnými, kočovnými Avary, žijí posléze v určité symbióze s nimi, resp. zaujímají ve vztahu k nim i dominantní postavení a získávají a zaujímají své nové dějinné místo na mapě tehdejšího rodícího se kulturního, křesťanského světa.
Avarsko-slovanské výpady proti Byzantské říši, jejich hrozivé ohrožování samotného centra říše, Konstantinopole, právem nahánělo obavy řadě generací a vlád tohoto východořímského impéria. Avarsko-slovanské souručenství podnikalo nebezpečné výpady a loupeživé nájezdy, zejména na severozápadní hranici Východořímské říše. Zvláště v oblasti obou Panonií, Ilyrika a Norika, ale i Dalmácie a Moesie. Uvedené invaze páchali východořímské říši obrovské škody a na životech i majetku. Ohrožovali bezpečnost státu i církve, stali životním nebezpečím pro jeho další existenci. proto byzantští panovníci od samého počátku hledali prostředky, jak tento stav změnit nebo alespoň eliminovat.
Hlavním katalyzátorem i charakteristickým determinantem vývoje střední a východní Evropy v VII. až XI. století byl politický nástup Slovanů. A to nikoliv proto, že by teprve vstupovali na scénu evropských dějin a civilizace, ale proto, že od této chvíle se začali rovnomocně podílet na formování evropských poměrů státních, kulturních i církevních, že od této doby spolu s ostatními rozhodujícími pospolitostmi a mocensko státními útvary tehdejší doby, s Franky, Germány, Normany, Avary a Byzantinci, spoluurčovali směr, cíle, prostředky i metody a kritéria Evropského bytí. Jejich dynamický nástup na kulturně polickou, státně mocenskou a církevní scénu byl ohromující. Po překonání období jejich počáteční poroby jinými etniky (zejména Avary) se ukazují jako mocné a sebevědomé etnikum, schopné usilovat o dosažení těch nejvyšších možných cílů. Jejich aspirace postupně a výrazně rostla. Od prvotních obranných projevů až po pretenze na nejvyšší pozice spolurozhodování o celé tehdejší ekumeně, o celém civilizovaném evropském niveau. Pretendenti Slovanů pak dokázali těmto cílům přizpůsobit veškeré své dispozice a způsoby jednání. Nejvíce zřejmým se tento zápas o rozhodující páky moci jeví právě v století, které je západními historiky nazýváno "temným", tedy v IX. století, kdy za vlády velkomoravských vládců (velkoknížat, králů) Rastislava a jeho nástupce Svatopluka, nastala historicky neopakovatelná situace reálného dosažení západořímské císařské koruny. Než, realitou zůstalo, že tento záměr nebyl uskutečněn. Moravské aspirace se - po neúspěšném usilování získat nejvyšší příčky v evropské mocenské hierarchii - dostávají pod společným tlakem všech ohrožených subjektů do katastrofálně úpadkové bezmocenské až bezmocné pozice; jsou nekompromisně a totálně ubity, a to až do úplného vykořenění jak těchto mocenských ambicí, tak i přirozeného, vlastního sebevědomí. Národ a státní útvar, který se kdysi rozhodujícím způsobem vložil do aktivního spoluutváření Evropských poměrů, byl po několika nezdařených pokusech a vícerých zradách svých reálných i potenciálních spojenců zašlapán k nebytí. Moravě a Moravanům se tak přihodilo něco obdobného, jako tisíc let předtím slavnému a mocnému Kartágu. Téměř bezrozdílně. Snad jen, že celá Moravská země nebyla posypána solí. Pro výstrahu. Záměr nepřátel slovanské svébytnosti, svobodymilovnosti a jejího oprávněného usilování o rovnomocný podíl na mocenských poměrech v Evropě byl naplněn. Beze zbytku. A tento degradační stav zůstává dlouhodobě nezměněným.
1) Císař Marcus Aurelius vládl v letech 161 až 180.
jeho záměrem bylo na našem území zřídit dvě nové provincie, a to
Marcomanii a Sarmatii. Tento jeho úmysl však nedošel naplnění.
2) Scéna se "zázračným deštěm" byla vytesána na vítězném
sloupu Marka Aurelia v Římě, a dodnes se zachovala. Podle názoru V.
Novotného se musela tato událost stát na území moravských Kvádů.
(Viz Novotný V., České dějiny I., str. 123).
3) Wulfila (310 až 383 po Kr.) - mimořádná osobnost, vynikající učenec,
hluboce věřící křesťan, autor tzv. "prvního illyrského písma".
Pocházel z manželství Góta s kappadockou křesťankou. Byl ariánským křesťanem.
Kolem roku 340 po Kr. byl vysvěcen na biskupa cařihradským metropolitou
Eusebiem Nikomédským, který měl velký celoživotní vliv i na císaře
Konstantina Velikého. Působil mezi Góty a přiměl jednoho z předních gótských
vůdců Fritigerna k rozchodu křesťanských Gótů s jejich vladařem
Athanarichem a k jejich usídlení na územích Římské říše, které
pro ně vyjednal s císařem. Za tím účelem křesťanští Gótové přešli
Dunaj a usadili se v Zadunají, v oblasti Pannonie a Illyrika. Wulfila se
stal jejich duchovním pastýřem a správcem. Podle řeckého vzoru a starých
germánských znaků vytvořil nový druh písma pro svůj lid a přeložil
do něj z řečtiny liturgické knihy. To se stalo vzorem i pro vznik pozdějšího
arménského a gruzínského písma, tzv. Achavedruli a Mcchedruli, jež
vynalezl arménský biskup Mesrop Maštoc, který získal pro tento svůj počin
inspiraci a základy při svém pobytu ve Střední Evropě.
4) Sídlo královny Fritigil se podle tradice i rozšířených hypotéz nalézalo
nedaleko moravských Žarošic, blízko Slavkova u Brna.
5) Je až s podivem, jak obdobně, po téměř více než čtyř stech
letech, formuluje žádost o poučení ve víře (adresované tentokrát východořímskému
císaři Michalovi III.) moravský velkokníže sv. Rastislav.
6) Tato významná skutečnost nebyla dosud náležitě analyzována, a to
jak pro vlastní národní dějiny, tak i pro potřeby objektivního poznání
christianizačních vlivů a podnětů. Sv. Ambrož byl na Západě vnímán
jako významný církevní učitel a přísný představitel pravověří.
Srov. Zlámal B., Svatí Cyril a Metoděj, Křesťanská akademie, Řím
1985, str. 25.
7) Viz Czekanowski J., Wstęp do historii Slowian, Lvov 1927.
8) Viz Czekanowski J., Zróźnicowanie etnograficzne Polski w światle
przeszlości, Rozprawy Polskiej Akademii, 11, Kraków 1935, str. 64 až 67.
9) Skythové jsou považováni za kmeny pravděpodobně íránského původu,
které žily na území jižní části dnešního Ruska, a byly dobře známé
Řekům i Římanům.
10) Uvedené kmeny nepřiřazujeme v této práci ke slovanskému etniku.
Poukazujeme na informace byzantského císaře a učence Konstantina VII.
Porfyrogeneta, který se zmiňuje o tom, že císař Herakleios I., se k těmto
již z velké části poslovanštěným kmenům choval přátelsky, přestože
tyto byly stále plny tužeb po nových vojenských dobrodružstvích. S
jejich pomocí také osvobodil provincii Illyricum. Zde zase Chorvati a
Srbové následovali Avary, a přestože uznávali svrchovanost Byzance,
tvrdě podrobili své moci zde již před nimi žijící, usedlé slovanské
kmeny, které měli z příkazu byzantského císaře osvobodit. To je také
příčinou, proč ze všech slovanských kmenů v oblasti mezi Alpami, dolním
Dunajem a Černým mořem si pouze Slovinci uchovali své jméno. Všechny
ostatní slovanské pospolitosti přijaly jména svých podmanitelů,
sarmatských Chorvatů, Srbů, popřípadě turkotatarských Bulharů. V
tomto se ztotožňujeme s názorem našeho předního slovanologa a
byzantologa prof. Františka Dvorníka. (Viz. Dvorník František, Zrod střední
a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem, Prostor, Praha 1999, str. 31 a
str. 363 a 364.) K obdobnému názoru dospívá nepřímo i Michael W.
Weithman. (Srov. k tomu Weithmann Michael W., Balkán. 2000 let mezi Východem
a Západem, Vyšehrad, Praha 1996, str. 49 a 50.)
11) Srovn. Chropovský Bohuslav, Slované,. Historický, politický a
kulturní vývoj a význam, Orbis, Praha 1989, str. 18.
12) Srovn. Dvorník František, Zrod střední a východní Evropy. Mezi
Byzancí a Římem, Prostor, Praha 1999, str. 27 až 30.
13) Viz. Chropovský Bohuslav, Slované. Historický, politický a kulturní
vývoj a význam, Orbis, Praha 1989, str. 18.
14) Týž, Slované. Historický, politický a kulturní vývoj a význam,
Orbis, Praha 1989, str. 19.
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
