Století mučedníků

Z ozvěny vystoupí pronásledování křesťanů za císaře Nerona v 1. století, nebo za Diokleciána na konci 3. století. Či snad za stěhování národů nebo „v temném věku“ na přelomu tísíciletí, nebo Vandalové, Mohamedáni, Tataři, či Husité, ale též hekatomby obětí katolíků za vlády Alběty I. v Anglii, s nimiž si nezadal v 16. století šogun Hideyoshi v Japonsku, dále v Koreji a v Indočíně, kde bylo zabito na 130.000 křesťanů. A k jakým masakrům vedla snaha vyhladit křesťanství za Francouzské revoluce, strhává na sebe tento titul. A přece ne. Stoletím mučedníků je nutno plným právem nazvat 20. století.

Hned na počátku století se rozpoutalo v Číně divoké pronásledování křesťanů; masakry byly dílem tajné společnosti „boxerů“. V letech 1915-1916 turecká vláda spáchala genocidu Arménů, jíž padlo za oběť 1,200.000 křesťanů, kteří nechtěli zapřít svou víru a přijmout islám. V roce 1925 se přiostřilo pronásledování katolíků v Mexiku, jež trvalo několik let. Kněží i laikové byli střílení jako u nás za heydrichiády. Z tisíců obětí je snad nejznámější jezuita Michael Pro, který byl nedávno prohlášen za blahoslaveného.

16. února 1936 vyhrála ve volbách ve Španělsku Lidová fronta (socialisté a komunisté), ihned vzplálo pronásledování s cílem „zničit církev“. Věrohodné prameny udávají: 13 zabitých biskupů, 4.184 zastřelených nebo upálených kněží a bohoslovců, 2.365 řeholníků, 283 sester a několik tisíc katolických laiků. Bilanci náboženského pronásledování udělal 7. ledna 1937 ministr Manuel de Irujo na zasedání vlády:
"a) Všechny oltáře, obrazy, kultovní předměty byly zničeny, většinou za velkého rouhání;
b ) Všechny kostely byly uzavřeny pro obřady, které byly zcela zrušeny;
c) Velká část kostelů byla zapálena a v Katalánsku to bylo pravidlem;
f) Všechny kláštery byly vyklizeny a odstraněn z nich řeholní život;
g) Kněží a řeholníci byli odsouzeni, uvězněni a zastřeleni po tisících bez nějakého procesu...“

Avšak španělské pronásledování byla jen malá epizoda proti zuřivému „velkému soužení“ (Zj 7,14), jímž prošla církev ve 20. století, jak píše Jan Pavel II. v encyklice Tertio millenio adveniente (č. 43): „Na konci druhého tisíciletí se církev stala znovu církví mučedníků“. Vždyť „velké soužení“ církve ve 20. století si vyžádalo nesčetný počet mučedníků – většina z nich zmizela beze stop – a má přesné jméno: nacismus a komunismus.

Pronásledování pravoslavné církve v Rusku nastartoval tajný dopis Lenina z 12. března 1922 členům Politbyra, v němž říká: „Čím více představitelů... reakcionářského kléru dokážeme zastřelit... tím bude lépe“. Jen v roce 1922 bylo sumárně odsouzeno z náboženských důvodů na 6.000 osob a zastřeleno. Teror se stupňoval a vyvrcholil v letech 1937-38. Na rozkaz Stalina bylo na střelnici Butovo blízko Moskvy denně zastřeleno 300-400 osob; v tamních hromadných hrobech bylo odkryto přes 300.000 mrtvol. V roce 1945 Stalin a Berija rozhodli likvidaci řecko-katolické církve a to násilným zařazením do pravoslavné: Byl uvězněn metropolita Slypij, všichni biskupové a 170 kněží (z nich 93 zemřelo) a odvlečeni do sibiřského Gulagu. Pak přišli na řadu katolíci v baltických zemích, na Litvě a v Estonsku. Po okupaci východní Evropy Rudou armádou a nastolení komunistických režimů vzplálo systematické pronásledování katolické církve v Polsku, Maďarsku, Československu, Rumunsku, v Bulharsku a Jugoslávii. Vybranými obětmi byli jejich čelní představitelé, Stepinac, Mindszenty, Beran, Trochta, Bossilkov, Wyszynski a kněží a řeholníci. V roce 1968 jen čeští řeholníci a řeholnice spočítali, kolik let strávili v komunistických vězeních: vyšlo astronomické číslo 42.763 let. Zvlášť kruté pronásledování rozpoutal albánský komunistický diktátor Enver Hodža. Před jeho příchodem k moci bylo v Albánii 6 biskupů a 156 kněží, z nichž 65 bylo popraveno, 64 mučeno a dlouhá léta vězněno za nelidských podmínek, mezi nimi 13 jezuitů. Konec komunismu přežilo jen 30 kněží, kteří ale všichni prošli žaláři.

Jedním z cílů nacismu bylo vyhlazení křesťanství a nastolení náboženství rasy a krve. Ani vír 2. světové války nezmírnil zuřivost pronásledování. Dachau, Buchenwald, Sachsenhausen byl konečnou stanicí mnoha německých kněží i katolických laiků. Nedávná dokumentace jich uvádí 12.000, kteří byli vyslýcháni, diskriminováni, ale i mučeni a popravováni. Z okupovaných zemí, zvláště z Polska byli odesílaní kněží a řeholníci do koncentráků. Tam zahynulo například z Polska 6 biskupů, l.923 diecézních kněží, 63 bohoslovců, 580 řeholníků a 289 řeholnic. Někteří zemřeli na následky lékařských exeprimentů. Ve Francii byl zabito 83 diecézních kněží, 23 řeholníků, deportovaných do koncentráků bylo téměř 500 kněží, z nich zemřelo na následky týrání 125. Hitler prohlásil na jedné poradě nacistických pohlavárů, že „konečné řešení“, t.j. naprosté zničení katolické církve – se odkládá na dobu po vítězném skončení války“. Ve své pýše nepočítal s božským Režisérem dějin.

Stejně krvelačné a ničivé pronásledování katolické církve rozpoutal asijský komunismus. V roce 1949 se v Číně ujal moci Mao-Tse–Tung, v Koreji Kim Ir-Sen. I Vietnam, Laos a Kambodžu ovládly milice komunistických stran. Úděsnou krutost předvedl světu Pol Pot se svým Rudými khmery, který dokázal vyvraždit téměř dva miliony Kambodžanů, křesťané a budhisté byli na prvním místě. Po vzoru komunistické Číny založil mnoho koncentráků převýchovy či spíše vymazání osobnosti, kde mnozí umírali na následky mučení, nelidské podmínky a hladem. Ale ani Afrika nebyla ušetřena této smrště pronásledování. Jen po kapkách pronikají zprávy o obětech z Konga, Ugandy, Rwandy a Burundi. 1. srpna 1996 byl zavražděn mons. Claveri biskup z Oranu v Alžírsku. Krátce před tím, 21. května, byla nalezena těla sedmi trapistů z kláštera v Tibhirin, s muslimskou specialitou – uřezanými hlavami. 17. června 1981 islámští fundamentalisté zabili v Egyptu 17 křesťanů a 110 těžce zranili. 27. června 1998 byly v Jemenu zavražděny tři sestry Matky Terezy, věnující se nejchudším na periférii hlavního města Sána.

Do 31. března 2000 došly Komisi nových mučedníků, zřízené u Svatého stolce z podnětu Jana Pavla II., údaje o 12.692 nedávných mučednících, z nichž bylo 126 biskupů, tedy nejen arcibiskup Oscar Romero zavražděný během mše svaté 24. března 1980, 5.343 kněží a bohoslovců, 4.872 řeholníků a řeholnic, mezi nimi je šest univerzitních profesorů jezuitů z El Salvadoru, kteří byli zastřeleni 16. ledna 1989, a 2.351 laiků. Ve skutečnosti je počet obětí mnohem a mnohem vyšší, protože většina z nich mizí beze stop a to nejen v komunistické Číně, ale i v Indii, Indonésii, Guatemale, Kolumbii, Brasilii, Venezuele, v Sudanu, v Darfuru, Zaire a Nigerii.

A to nejsou jen data a statistické údaje. My se s nimi setkáme tváří v tvář. Kniha Zjevení nám o nich uvádí: „Potom se podívám, a hle, veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, oděni bílým rouchem, s palmami v rukou...“; v jazyku bible jsou to mučedníci. A kdo to jsou a odkud přišli? - odpovídá apoštol Jan: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení, roucho si doběla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží...“

Josef Koláček

(Z webu Rádio Vaticana vybral Mgr)