Putování za sv. Klimentem
na dalmatský ostrov Brač
20. 9. 2005 Miroslav G. Richter
Přede dvěma roky jsme při putování po cyrilometodějských stopách v Chorvatsku získali informaci o tom, že se ve vnitrozemí jadranského ostrova Brač (místní patrioti a o nezávislost ostrova usilující občané užívají spíše označení "Broč") nalézá kostel svatého Klimenta Římského. Tato informace nás velmi zaujala, neboť zavdávala naději, že můžeme být obohaceni o další důkaz působení (post) cyrilometodějské mise v této oblasti, resp. i o jistém spojení adriatického přímoří s velkomoravským církevním, kulturním a státním útvarem.
Vydejme se tedy za nedávno prožitou realitou, nebo alespoň její částí, jak jsme slíbili.
Na výzvu k uskutečnění pouti za sv. Klimentem na ostrov Brač, zveřejněnou na několika našich setkáních v první polovině t. r. a mj. i v našem Listáři, zareagovala souhlasně rodina Zichova. Žádné velké přípravy na cestu jsme však v důsledku úkolů se zajišťováním letošního ročníku Gorazdových dnů a dalších povinností nemohli podnikat. Teprve těsně před vlastní cestou jsme dohodli základní charakter a proporční využití dovolenkového času, nějaké technikálie, a pak již jen pracovní povinnosti a nákup nezbytných cestovních a dovolenkových propriet a menáže determinovaly zahájení a časový rozsah naší mise.
Celkem nás putovalo deset, z toho šest dětí, a musím říct, že to všichni zvládli výtečně.
Jelikož jsem měl neodkladné povinnosti v zaměstnání, nastoupila každá rodina cestu k moři samostatně. Zichovi odjeli již ve čtvrtek 11. srpna t.r. a naše rodina pak následující pondělí, 15. srpna. Ačkoliv je to v tomto ročním období v tamních zeměpisných šířkách nezvyklé, neměli jsme zrovna štěstí na nějak výrazně pěkné a slunečné počasí, a docela podstatnou část našeho pobytu jsme se potýkali s chladem, větrem a deštěm. To ovšem nebylo pro vlastní putování až tak na překážku. K vlastní cestě k moři stojí za zmínku uvést, že nově vybudovaná dálniční síť v Chorvatsku velmi zrychluje transfer k moři. Síť nových tunelů a viaduktů, která se táhne napříč celým Chorvatskem, nám umožnila zvládnout přesun až do Splitu za cca 9 hodin, přičemž asi 3 hodiny nám trvala cesta z domova na konec Vídně a další hodinku jsme věnovali dvěma zdravotním přestávkám (první u slovinské obce Miklovše, kde jsme současně navštívili archeologické vykopávky a druhá na odpočívadle nad národním parkem u řeky Krka v Chorvatsku) a jedné technické zastávce, kdy jsme museli sjet z dálnice a nabrat nezbytný benzín (Karlovac za Zagrebem). A to se nezmiňuji o dvou úsecích kolon, kdy jsme museli popojíždět téměř krokem, pokud ne postávat, a to ve Slovinsku před Mariborem v délce cca 30 km, a v Chorvatsku na přivaděči do Splitu, kde úsek cca 12 km jsme "zvládli" za necelou hodinu. Do Splitu jsme dorazili v pondělí 15. srpna t.r. v 19. 10 hod. Trajektem jsme přejeli do přístavu Supetar na ostrově Brač (což je pojmově vlastně "Svatý Petr"). Vzdálenost Splitu a Supetaru činí přibližně 12 námořních mil, což je zhruba 20 km; plavba lodí trvá hodinu. Vypluli jsme ve 21 hodin a v Supetaru jsme přistáli kolem 22 hodiny. Odtud jsme pobřežní silnicí dojeli do městečka Postira, kde nám již Zichovi zamluvili ubytování.
Postira se stala naším základním pobytovým i východiskovým bodem,
odkud jsme uskutečňovali různé výpravy po ostrově. Musím otevřeně přiznat,
že disponovanost pro turistické exkurze zvládali Zichovi podstatně lépe
než naše část výpravy, a pokud bych měl uvést, kdo ze všech byl nejméně
orientačně a fyzicky i psychicky zdatným turistou
,
musím otevřeně namířit do vlastních řad a ukázat na sebe. Jako před
dvěma lety při výpravě na ostrov svatého Klimenta se mi opětovně
stalo, že jsem na výpravě do hlaholášského kláštera Blaca, v důsledku
svého malého zpoždění, způsobeného pečlivým zaznamenáváním
"důležitých" časových cestovních poznámek, zcela ztratil
orientaci (neboť jsem neměl žádnou mapu, a aniž jsem byl vybaven potřebnými
údaji o poloze onoho skalního kláštera - jak usoudila moje žena
"nic nepotřebuješ, jdeme všichni společně a jedna mapa stačí,
aspoň se budeš držet pohromadě"), a přestože cesta do kláštera
a zpět měla zabrat cca 1 hodinu, tak jsem za přibližně dvojnásobnou
dobu sice absolvoval pozoruhodné a dramatické výstupy a sestupy přibližně
tímtéž směrem (základní orientace byla správná), ale skončil jsem místo
v klášteře na skalní ostrožně asi o 400 metrů výše, oddělen od kýženého
cíle této výpravy nepřekonatelně strmou skalní rozsedlinou. Když jsem
se po delším úsilí zcela vyčerpán vrátil k výchozímu bodu naší výpravy,
poté, co jsem již ztrácel naději, že vůbec někam někdy dojdu, natožpak
že trefím alespoň zpět, nalezl jsem ostatní účastníky výpravy, včetně
nejmladšího, našeho Prokůpka, jak se posilňují po zvládnutí zdařilé
výpravy. Jako turistický vůdce jsem u všech členů expedice zcela
propadl, což mnohým přišlo vhod. Pro mne však alespoň částečnou
satisfakcí bylo zjištění, že jsem o nic nepřišel, protože zmiňovaný
monastýr byl toho dne uzavřen. Následně jsme pak zakusil ještě jedno
zadostiučinění, které mi zcela vrátilo sebedůvěru i důvěru ostatních
poutníků, což se přihodilo při vlastním putování ke kostelíku sv.
Klimenta, když jsme následovali naše nově se ustanovivší trasovníky
(myslím, že to byla právě moje žena, kdo vydal ten klíčový a rozhodný
pokyn "Tudyma!"), a my, poslušné stádečko jsme šlapali v úmoru
potu, netrénovanýma nohama, vytčeným směrem. Aj hle: i nalezli jsme po
několika kilometrech kostelík (o němž jsme se pak po dlouhou dobu mylně
domnívali, že je to právě ten, který hledáme). Naše výprava po jedné
z kamenitých a neznačených cest a cestiček, kdy jsme se téměř bezhlavě
a dobrodružně dotrmáceli k svému domnělému cíli, ukrytému uprostřed
letitých, vzrostlých olivovníků a pobíhajících stád ovcí stanula na
místě. Děti notně unavené, dospělí neméně, ale ti jaksi ideově
podníceni zvládnutím fyzických útrap a naplnění jednoho z podstatných
záměrů výpravy, jsme pobyli u zmiňovaného kostelíka, vystavěného z
bílých, hrubě přitesaných kamenů, asi hod
inku,
čtouce přitom o životě, radostech, nadějích a strastech nositelů
cyrilometodějského údělu. I posléze jsme vzali prsť země a po modlitbách
a usebrání jsme se stejnou cestou vraceli k zanechaným našim dopravním
prostředkům. Ty jsme díky Bohu nalezli nepoškozené tam, kde jsme je
zanechali, a dokonce způsobilé dalšího putování, v němž ovšem náš
lidský potenciál tvořil nejslabší článek.
Výprava za svatým Klimentem nám zabrala téměř celý den. A to byl myslím jeden z těch pěknějších, kdy si ženská část výpravy a mladší generace (což bylo tuším osm lidí z deseti) představovala i jiné využití. No, v každém případě jsme uléhali unaveni, ale spokojeni, že máme podstatný úkol výpravy zvládnut, a nyní nás čeká již jen odpočinek a koupání v moři a vůbec samá pohoda. To nikdo z nás netušil, že všechno je jinak.
Přišla neděle a s ní podvečerní "guljání" po přímořském korzu v Postiře, kdy jsme objevili maličký místní kostelík svaté Lucie, který byl proměněn na prodejní stánek rukodělných artefaktů místních lidových umělců, kteří se specializovali na zhotovování kamenných maket ostrovních kostelíků, popřípadě dávně historických objektů lidských obydlí na ostrově. Ceny těchto suvenýrů byly však značně vysoké a neúměrné našim možnostem (jedna maketka stála cca 350 až 1000 kun, což v přepočtu přijde na asi 1400 - 4000 Kč). To samozřejmě, jak zjistila moje žena, znamenalo, že jsem byl rázně a soustavně vyháněn z uvedeného objektu, no, skoro jako kupci z jeruzalémského chrámu. Přesto anebo právě proto, jsem se dal do rozhovoru s chlapcem, který vystavené předměty hlídal, o hodnověrnosti napodobenin jednotlivých církevních objektů, a samozřejmě jsem své dotazy směroval k autenticitě podoby kostelíka sv. Klimenta, jehož vystavená maketa zcela neodpovídala podobě chrámku, který jsme nalezli, a o němž jsme se do té doby domnívali, že je oním, naším sv. Klimentem, za nímž jsme putovali. Chlapec po chvíli diskuze odběhl a přivedl svého otce, který byl tvůrcem vystavených modelů. Od něj jsme se dověděli, že kostelíky jsou věrnou - vzhledově i proporčně - zpodobeninou těch sakrálních objektů, které znázorňují. Také jsme se dověděli, že náš domnělý svatý Kliment, není oním hledaným svatým Klimentem, ale, že se jedná o jiný kostelík, zasvěcený sv. Jiřímu, který se nachází poblíž hledaného objektu, a že vznik obou kostelíků se datuje do 2. poloviny IX. století, resp. na začátek století desátého. Po těchto informacích nastalo mezi námi velké mlčení, v němž jsme rozvažovali jak naložíme se získanými informacemi, a taky, jak své rozhodnutí o obnovení expedice sdělíme našim dětem, které se již přirozeně viděly spíše někde na pláži, než v upachtěném putování nehostinným vnitrozemím ostrova. Ale nezbývalo, než podniknout celou anabázi znovu. To se i stalo. Pravda, tentokráte byla naše výprava zcela úspěšnou: nalezli jsme hledaný kostelík, přelezli jsme kamenodrátěné oplocení (všichni i Prokůpek, ačkoliv ten už zrovna moc chuti neměl), dokonce jsme s Honzou Z. vylezli i na střechu kostelíka, za pomoci využití nalezeného, zde pohozeného žebříku, který však svůj úděl završil právě při našem použití jeho disponibility, pomeditovali jsme a pomodlili jsme se, děti si zazvonily na kostelní zvon, sebrali jsme úlomky z krytiny, která byla nově opravená, a tradičně i prsť země od presbytáře a od vchodu do kostelíka, početli jsme něco z Životů a díla svatých bratří a jejich žáků a … Iva s dětmi ještě nasbírala i do té doby pro nás na ostrově nevídané houby, které tvořily babky a holubinky, a to docela v hojném počtu. A mohli jsme zakončit - asi k radosti většiny účastníků - naši pouť za svatým Klimentem na ostrově Brač.
Co jsme zjistili:
Oba kostelíky, a podobně i mnohé jiné jsou architektonicky stejného
druhu a řádu. Jedná se o jakýsi ilyrský model venkovské sakrální
architektury. Rozměrově shodných proporcí. Kostelíky jsou orientovány
východozápadním směrem, přičemž vchod do chrámku je v současné době
v západní části objektu. Kostelíky působí jako jakási pevnůstka bez
oken, i když sv. Kliment má v presbytářní 
části po každé straně úzké
okénko s kamenným ostěním, ne širší než lidská dlaň, vysoké asi něco
přes půl až k třičtvrti metru. V západním průčelí je kostelík
završen malou zvoničkou, která vyrůstá přirozeně z kamenné fronty
zdiva a vytváří útlý oblouk pro malý zvonek. (U svatého Klimenta jsme
zjistili, že instalovaný zvonek je zasvěcen našemu světci a jeho
zhotovení je datováno rokem 2004, kdy byly i provedeny sanační a renovační
práce na celém objektu, včetně položení nové prejzové střechy. Na
rozdíl od kostelíka sv. Jiří, který nemá žádné okno (ačkoliv ze
skladby kamenného zdiva lze odvodit, že původní malá, pravděpodobně předrománská
obloukovitá okna, a pravděpodobně i vchodové dveře z jižní strany,
byly asi z bezpečnostních důvodů zazděny, přičemž tato skutečnost
je i dnes, při dobrém obhlédnutí zdiva, zjistitelná) a má v západním
závěru zdiva nad nynějším vchodem prázdnou zvoničku, tvoří závěr
východní části kostelíka sv. Klimenta, presbyterium, čtvercový přístavek,
jakási kvadratická apsida, zatímco u sv. Jiřího je půlkruhovitá
apsida. Rozměrově jsou oba objekty téměř totožné: šíře kostelíka
činí 5 a délka lodi 7 kroků. Apsida je hluboká 2 kroky. Šířka dveří
v západní části chrámku činí 1 krok, přičemž dveře jsou umístěny
ve středu stavební fronty. Oba kostelíky působí mile a harmonicky, a
ladí dobře s okolní krajinou. Stavebním materiálem je, přirozeně všude
se hojně vyskytující, bílý kámen, který byl historicky použit i na významné
stavby, např. na pobřeží ležícím velecentru bývalé Diocletianovy říše
v dnešním Splitu.
Střechu kostela sv. Jiří pokrývají na sebe překrývavě vrstvené ploché kameny, podmazávané maltou. Takováto krytina byla nepochybně i na kostelíku sv. Klimenta, avšak při nedávné rekonstrukci byla nahrazena pálenými prejzy. Podle shlédnutých maket kostelíků v Postiře, a podle informací poskytnutých nám s historií obeznámeným, hodnověrným místním občanem neměl kostelík sv. Klimenta donedávna zvoničku, ale zakončení západní fronty zdiva vyúsťovalo v kamennou plošku s křížem ze stejného materiálu.
Nikoliv nezajímavým je zjištění, že kostelík sv. Klimenta se nachází uprostřed bizarních skalních útvarů a balvanů, které velmi věrně připomínají náboženské obrazy Getsemanské zahrady v Jeruzalémě. Kolem kostela sv. Klimenta se nachází zaniklý hřbitov. Chrám byl součástí zaniklé obce Straževnik až do jejího zániku, k němuž došlo v souvislosti s přeskupováním a odchodem obyvatelstva z tohoto bydliště v důsledku zásahů a vlivu mocných tureckých Osmanů, kteří vyháněli slovanské obyvatelstvo zejména na adriatickém pobřeží, a to hledalo nová místa pro sebe na ostrovech; zde pak docházelo i k následným vynuceným změnám významu a charakteru jednotlivých osad a center. Obyvatelé původně samostatné obce Straževnik, v níž se nacházel i kostel sv. Klimenta, se přesunuli do nedalekých Pražnic a přímořského Pučišče. Na místě původní občiny pak zůstalo ještě po dlouhou dobu pohřebiště s kostelíkem sv. Klimenta. Stojí za zmínku, že ještě v 16. století byl v chrámu sv. Klimenta instalován velký kamenný (mramorový) zaoltářní reliéf, na němž je zobrazen sv. Kliment I., Římský, papež.
Náš pobyt na ostrově nebyl, jak jsem již uvedl v úvodu svého pojednání o naší anabázi, provázen typicky dovolenkovým bezdeštným a bezvětrným počasím. Spíše tomu bylo naopak, což - jak nás ujišťovali naši domácí - je zcela výjimečné, a my nemáme důvod těmto tvrzením nevěřit. A možná, že to bylo i dobře, že jsme právě díky těmto klimatickým jinakostem mohli absolvovat i opakované pokusy o nalezení důkazů pro naše cyrilometodějské a velkomoravské poznávání. Díky Bohu.
Během naší výpravy jsme podnikli rovněž výlet na nejvyšší horu ostrova a vlastně všech chorvatských ostrovů, kterou je tzv. Vidova gora, tj. Vítova hora. (Pojmenování souvisí se sv. Vítem, starořímským mučedníkem z 2. století. Úcta ke sv. Vítovi je v této části světa, jak jsme mohli poznat, podobně jako v sousedním Srbsku, téměř něčím bytostným a neopomenutelným. Vidova hora, která se vypíná nad nejznámějším letoviskem ostrova a snad i celého jadranského pobřeží, nádherným poloostrovem Bol, vybíhajícím do moře u městečka stejného jména, za kterým se nachází půvabný dominikánský klášter, vklíněný mezi moře a skalnaté pobřeží, je vysoká 878 m, a vypíná se majestátně přímo nad zmiňovaným letoviskem. Trošku nám to připomnělo dojmy z naší dávné výpravy za svatým Klimentem na krymský Chersonés (1988), kde se rovněž přímo z modravého moře tyčí úchvatné běloskvoucí pohoří Aj Petri.
Silným zážitkem pro nás byla účast na nedělních, ale i všednodenních bohoslužbách. Chrám byl vždy zcela zaplněn věřícími. Ba dokonce velké množství věřících pro nedostatek místa zbožně postávalo i vně chrámu. Mezi věřícími nepřehlédnutelně velkou část tvořili muži, kteří se opravdově a neformálně účastnili bohoslužby; jejich mužné, zpěvné hlasy, místy zcela přirozeně rozvolňované v dvoj a tříhlasá homofonní moteta, dávaly liturgickým zpěvům úžasný náboj. Jak jsme mohli o místních zjistit, v Dalmácii se zúčastňuje bohoslužeb přes 90% (sic!) obyvatelstva.
Tak a je čas našemu vyprávění a vzpomínání učinit závěr.
Snad toto připomenutí našeho putování za svatým Klimentem na ostrov Brač nebylo jen marným vrstvením slov, ale přineslo i těm z nás, kteří se naší výpravy nemohli osobně zúčastnit, přiblížení objevných, zajímavých nebo podnětných poznatků i prožitků, které jsme učinili a zakusili. Chybí jen zmínit, že jsme během naší výpravy, a zejména na navštívených posvátných místech upřímně vzpomínali jak na celé Společenství sv. Gorazda a druhů - Živé dědictví, celé cyrilometodějské dílo, tak i na naše bratrská společenství a jejich jednotlivé členy, zejména v Belgii (Bratrstvo 12 apoštolů v Bruselu, přátelé v Chevetogne), Německu, Rakousku, Maďarsku, Ukrajině, i Polsku a Bulharsku., že jsme vzpomínali i na naše Sestry sv. Cyrila a Metoděje, a samozřejmě na římského biskupa a papeže Benedikta XVI., na patriarchu konstantinopolského Bartolomea I., i na ty z nás a z našich spolupracovníků a přátel, kteří nás předešli na cestě do věčnosti. I v daleké Dalmácii jsme se modlili za naši vlast a národ, za novou a jednotnou Evropu, za sjednocení církví a skutečnou neuniformní jednotu křesťanů, a vyprošovali jsme pro všechny milost a pokoj do dalšího života.
Všem Pokoj a dobro!
V Praze dne 14. září L. P. 2005
