Proslov kardinála Vlka
na Svatováclavském večeru 2005
5. 10. 2005 Gabriela Hánečková
U příležitosti 7. ročníku udílení Pamětních svatováclavských
medailí 28.9. na Arcibiskupství pražském pronesl pražský arcibiskup
kardinál Miloslav Vlk proslov, jehož plné znění přinášíme.
|
|
|
Kardinál Miloslav Vlk |
Dámy a pánové, vzácní hosté,
jsem velmi rád, že se mohu s Vámi setkat v Den české státnosti, v den, kdy slavíme svátek sv. Václava, knížete a světce této země, navíc v prostorách, které jsou historickým sídlem pražských arcibiskupů. Jako v předchozích letech, tak i letos na mě připadá úkol říci v tuto sváteční chvíli několik slov.
Pozvání nás zde shromáždilo nejen jako milovníky našich dějin, ale i jako ty, kteří mají cit pro duchovní kořeny národa i smysl pro živou současnost, která - i když se mnohdy bolestně zmítá v četných zmatcích - hledá bezpečí a zakotvení, oázu vnitřního pokoje. Právě v postavě, v duchu a tradici Václavově můžeme zachytit zárodky a semena nových perspektiv. Myslím na Václava jako na symbolickou postavu, která přináší hluboké poselství od kořenů a počátků naší státnosti, myslím na duchovní principy a zásady, na jejichž základě byly tehdejší státy spojeny do širokého nadnárodního souručenství národů Evropy.
Jsou dějinné kulisy, které se mění - ale jsou principy, které zůstávají: totiž ochota překročit úzké sobectví vlastních zájmů, prospěchu či dokonce vlastní sebezáchovy. Otevřenost vlastního života pro druhé a ochota ke službě, k oběti za druhé. Jinými slovy "kultura dávání" - až k darování života prolitím krve. Principy, které v dějinách naší země i celé Evropy symbolizuje spolu s Václavem mohutný zástup svědků, kteří jsou přes všechny tragické dějinné stíny nositeli naděje a společné smysluplné perspektivy, dobra, které je nezničitelné a jediné přetrvává. Navzdory odporu a nepřijetí, které mnohdy jejich životní osudy provázely, byli nositeli pokoje a smíření.
Letos bych zvláště rád zdůraznil osobnost knížete Václava nejen na pozadí našich národních dějin, ale právě jako jednoho z mnoha, kteří přes plynoucí čas dějin společně vytvářejí a symbolizují to, co můžeme zkratkovitě nazvat "duší Evropy" - onu hluboce zakořeněnou duchovní tradici, která je - ať chceme nebo ne - stále přítomna.
Právě proto si vážím toho, že v letošním roce je pro svatováclavské ocenění vybrána nejstarší ze sudetoněmeckých organizací, která letos slaví šedesátileté jubileum své existence, a sice Ackermann-Gemeinde, a současně člověk, na jehož životním osudu se tvrdě podepsal německý nacionalismus 1. poloviny 20. století, dlouholetý vězeň osvětimského koncentračního tábora, pan Oldřich Stránský. Chápejme je oba jako symboly duchovní síly, která bortí hradby zla, ruší schémata hříchu a přináší lidské rodině naději, že lze i po hodině temnoty znovu uvidět světlo, po jehož záři a teple touží.
Ackermann-Gemeinde se od samého začátku svého vzniku, po skončení 2. světové války, snaží o upřímný česko-německý dialog, o smíření a přátelství mezi oběma našimi národy. Toto úsilí mělo a stále má konkrétní podobu, jde o konkrétní formy pomoci. V minulosti tuto pomoc nedokázala zastavit ani železná opona. Mnozí lidé by mohli dosvědčit, jak se jim v materiální nouzi dostalo finanční podpory, v nemoci potřebných léků či třeba knih, které zde tak citelně chyběly... Pomoc se nezastavila ani po pádu komunistického režimu. Ackermann-Gemeinde zde pomáhá obnově společenského života spolupořádáním mezinárodních konferencí na aktuální témata, která napomáhají duchovní obrodě, vzájemnému dialogu a smíření; v tomto duchu se věnuje i vydávání dokumentů. Nemohu také opomenout nezanedbatelnou podporu řady církevních škol či pomoc při opravách především církevních objektů...
Pan Oldřich Stránský pochází z české židovské rodiny, na kterou se
vší tvrdostí dolehlo nacistické běsnění a pokus o "konečné řešení
židovské otázky". Po dlouhých letech strávených v Osvětimi
nezatrpkl, ale naopak se rozhodl nasadit pro česko-německé smíření,
aby se podobné hrůzy již nikdy nemohly opakovat. Své angažmá uskutečňoval
například jako člen rady Česko-německého diskusního fóra, kde se
velkou měrou přičinil o realizaci projektu na odškodnění obětí
nacismu. Za své vstřícné a dialogické postoje je někdy tvrdě napadán
zastánci konfrontační a do minulosti obrácené česko-německé
politiky.
Jsem v této souvislosti rád, že v současnosti konečně i vstřícné
gesto naší vlády vůči německým antifašistům prolamuje morálně nepřijatelný
princip kolektivní viny na základě etnického původu, který katolická
církev zvláště v roce 1945 jasně odmítla.
Je velmi potěšitelné, že jsme se zde právě v tento sváteční den shromáždili, bez rozdílu přesvědčení, že nás spojuje Václavův odkaz i odkaz těch nespočetných dalších, ať už známých či bezejmenných, kteří v duchu Václavově jednali, a jejichž silné poselství má co říct i dnešku, poněvadž má hluboký duchovní náboj. Je dobré snažit se vnímat tyto souvislosti v celé jejich šíři, nelze je parcelovat a vybírat si z nich jednostranně, co se nám účelově hodí. Jsem přesvědčen, že svatováclavská tradice není jen okrasou naší národní minulosti, ale dědictvím, v jehož světle můžeme i musíme reflektovat i svou přítomnost.
(Převzato ze zpráv TS ČBK ze dne 29. 9. 2005. Pro Listář vybral mgr)
Copyright © Altair Software Production 2000
(Foto převzato z www.apha.cz )
