Rozhled po minulosti a přítomnosti
15. 9. 2005 Prof. Stefan Cankov
"Milujme druh druha,
abychom jednomyslně
vyznávali…"
Z liturgie sv. Jana Zlato-
Ústého
Mnozí teologové, porovnávají-li tři velké skupiny křesťanstva a chtějí-li podstatu jejich vyjádřit jedním slovem, říkají: Římsko-katolická církev je církví Petrovou, evangelická Pavlovou a pravoslavná Janovou.1) S touto charakteristikou my pravoslavní nemůžeme souhlasit, ježto i my zdůrazňujíce především milost a víru, ovšem spojenou se svobodou a láskou, cítíme pavlovsky a také my zastáváme tak silně pneumatické a mystické křesťanství a církevnost apoštola Pavla.2) Než my cítíme také jako Petr, neboť dostatečně ctíme a zdůrazňujeme skutky, lidskou tvorbu a lidskou autoritu, aniž bychom proto chtěli upadnout v ospravedlnění pouhými skutky nebo v zesvětštění.
Jedno je správné a důležité a nesmí být nikdy zapomenuto, že všichni tři: Petr, Pavel a Jan byli Kristovými učedníky a apoštoly a že se hlásili k témuž Kristu a Spasiteli a jemu věrně sloužili. Proto také tři velké dějinné skupiny křesťanské náležejí témuž Kristu jakožto svému Vykupiteli a Spasiteli. Tato pospolitost příslušnosti ke Kristu je nesmírně široká a hluboká přes všechno vnější rozštěpení, lidské slabosti a hříchy, vpravdě je to podivuhodný, nevyčerpatelný dar milosti Boží v Kristu Ježíši.
Máme také společenství ve víře: téhož Boha trojjediného, téhož Krista, Slovo (Logos) tělem učiněné, Bohočlověka - Krista; totéž vykoupení, Ježíšem, naším Spasitele; tutéž milost Ducha svatého - ve křtu a svatém přijímání; totéž slovo Boží - v Písmě svatém; konečně také tutéž lásku.
Nejsou to základy, sloupy a společná obloha našich křesťanských náboženství a tím též našich křesťanských církví?
Ovšem ve své hříšnosti roztrhli jsme oděv Kristův. Než mohli jsme tím rozdělit i tělo Kristovo?
Křesťanské církve projevují v mnohém velikou rozdílnost. Proto je též musíme rozeznávati. Přes to však nesmíme je v Kristu rozlučovati, neboť v Kristu rozloučeny nejsou. Při vší rozdílnosti jsou si blízké a to ne snad jen v nejobecnějších základech a základních pravdách; i jinak scházejí se v mnohém.
Rád bych zde krátce nastínil, v čem je pravoslavná církev stejná a příbuzná, s ostatními dvěma velkými skupinami křesťanskými, částečně pak také, čím se od nich rozlišuje.
Pravoslavná církev se vyznačuje tak velikou příbuzností s církví římsko-katolickou, že nebýti ideje papežství, mohli bychom připustit, že je to jedna a táž církev; skoro tatáž víra; stejné svátosti; stejná hierarchie; tu i tam tradice, tu i tam skutky a zákon. Jsou ovšem mnohé rozdíly, jak již víme, ve víře o ospravedlnění, ve vytvoření církevního a hierarchického principu, ve výkladu a použití tradice, v bližším pojetí a ocenění skutků a zákona, v názoru na poměr mezi božským a lidským, v názoru na zem a nebe, jakož i v jiných věcech. Především poměr Krista k papeži je tím bodem, kde se obě církve nevyhnutelně různí.
Je však nějaká příbuznost mezi církví pravoslavnou a protestantizmem? Či jsou obě tyto křesťanské skupiny mezi sebou zcela rozdílné?3)
Také protestantizmus a pravoslavná církev vzhledem ke shora uvedeným základům tří velkých dějinných skupin křesťanských nejsou si tak cizími a tak naprosto rozdílnými.
V čem však jsou si pravoslavná církev a protestantizmus bližší než pravoslaví a římský katolicizmus je toto. K tomu bych však předem připomněl, že při rozmanitosti církví protestantských musím se přidržet zvláště církve luterské a anglikánské.
Uvažujeme-li již po stránce formálního principu, jsou protestanté pravoslavným bližší: totiž v otázce Písma sv., které u pravoslavných je daleko většího významu a mnohem více se ho užívá než v církvi římsko-katolické. Dále největšími protestantskými církvemi byly přijaty hlavní dogmatické zásady pravoslavné církve, jak jsou uloženy v symbolu nicesko-cařihradském a v christologických rozhodnutích prvních ekumenických sněmů. Než i po stránce obsahové sluší podotknout: nejvíce společného vidím v bezprostředním a hlavním postavení, jaké má Kristus v pravoslavné a protestantské zbožnosti. Celé učení a celý život pravoslavné církve jsou úplně christocentrickými. Protestanté směru luterského a pravoslavní jsou blízkými také dále proto, že v učení o ospravedlnění zdůrazňují vnitřní osobní stanovisko proti objektivně formálnímu chápání merita 4) církve římské a rovněž, že obojími je v otázce milosti a svobody vyzvednuta milost v prvotním významu, zvláště však, že obě skupiny společně zamítají učení o odpustcích jakožto zásluhách a s tím související další učení o odpustcích a očistci; pravoslavné církve ovšem nejdou tak daleko, aby docela popíraly význam lidské svobodné vůle a skutků. Také společně odmítají ideu papežství a odtud směřují též společně k samosprávě celocírkevní.
V učení o svátostech jsou si protestanté a pravoslavní blízcí tím, že obojí proti pojetí římsko-katolickému o mechanickém působení svátostí zdůrazňují vnitřní osobní dispozici. Ovšem pravoslavná církev ani zde nejde tak daleko, aby ve svátostech viděla pouhé znamení našeho obcování s Bohem.
Dále je třeba zdůraznit, že pravoslavná církev nepřehání význam kultu svatých ani oceňování jejich "skutků".
I v pojetí podstaty a významu zákona (čili církevního řádu) jsou si pravoslavní a protestanté blízcí, ježto proti římsko-katolické církvi připisují zákonu a řádu jen podmíněnou autoritu. 5)
Všeobecně my pravoslavní máme dojem, že na prvém místě v protestantských církvích se mocněji zdůrazňuje myšlenka Boha - člověka, tj. stránka ideální, v římsko-katolické církvi se pak zdůrazňuje myšlenka Boha - člověka , tj. reálně praktická. Kdežto my pravoslavní přijímáme v této otázce vlastně více stanovisko boholidské dvojjednoty. 6) Za druhé máme dojem, že v protestantizmu se jednostranně zdůrazňuje subjektivně osobní a v katolické církvi kolektivně absolutní (což osobně vyvrcholuje v osobě papežově), kdežto my pravoslavní zastáváme názor společenství a jednoty Kristu a v lásce. A za třetí se nám zdá, že protestanté zacházejí proti těmto převrácenostem ve své horlivosti příliš daleko, neboť se dávají směrem pouhého protestu a pouhého záporu. 7)
Uvedené rozdíly a také ty, které by mohly být ještě uvedeny, nejsou zajisté nepatrné a bezpodstatné. V mnohých se jen odráží plnost a rozmanitost života uvnitř křesťanství, než mnohé z nich jsou přece jen bolestným znamením, že jsme rozedrali jednotný šat Kristův. Když pravoslavná církev je toho přesvědčení, že zůstala plně věrna staré nerozdělené církvi Kristově, přece jen jak ona sama, tak i její nejlepší synové s hlubokým žalem pociťují vzájemné rozdělení a odloučení církví a budou vždy ochotni věnovat své nejlepší síly8) práci pro nezbytnou jednotu, svaté to dílo. Naše církev se při každé liturgii neustále a vroucně modlí "za mír celého světa, za blaho svatých církví božích a za sjednocení všech." 9) Ona ví, že v křesťanství jsou roztržky a proto se opětovně při každé liturgii modlí, aby přestaly. 10)
I v praxi se to projevuje. Pravoslavná církev vyjednávala opětovně v otázce sjednocení a také se pro ni vyslovila. Římsko-katolická církev, která nejprve vyvolala dle našeho pojetí "vývoj", tj. změnu učení staré nerozdělené církve, usnášejíc se svémocně na nových změnách v učení proti základnímu principu obcování v lásce. Aniž by vyslechla svou východní sestru, rozumí tato křesťanská církev pod sjednocením neb jednotou církve nebo církví úplné podrobení pravoslavné církve dnešní církvi římské. Římská církev od staletí, zvláště však za dnešních dnů, se snaží všemi prostředky takto získat právo slavné církve anebo aspoň jednotlivé z nich pro tzv. "unii". 11) Jsem toho přesvědčení, že všechny tyto pokusy jsou bezúspěšným milostným nadbíháním, především pak dokud trvá dogma o primátu a neomylnosti papežské, není na sjednocení možno ani pomýšlet, ježto toto dogma odporuje základní podstatě pravoslavné církve. Než ani tu neztrácejme naděje. Nevíme čeho nám Bůh dopřeje v budoucnosti se dočkat. Petr zapřel sice Krista a přece i on činil pokání a Spasitel mu projevil sou lásku. Kdož ví, zda nynější křesťanský Řím nebude někdy právě v tomto sledovat Petra!
S protestantskými církvemi neměl pravoslavný východ v našem věku skoro donedávna žádných bezprostředních styků. 12) Propaganda severoamerických misionářů 19. století mezi pravoslavnými východními křesťany, která pravoslavné křesťanství jen popírala, neměla žádného úspěchu, vyjma ten, že ukázal protestantizmus pravoslavným ve špatném světle. 13) Za to však západně protestantská a zvláště německá bohověda přiblížila protestantizmus a jeho svět pravoslavným. Od té doby se počaly mnohé protestantské věci u nás vážně a sympaticky posuzovat a oceňovat. Toto smýšlení zesílilo a prohloubilo se od ekumenických konferencí posledních let, kdy pravoslavní a protestanté se přímo a osobně setkali. Mezi protestantskými církvemi jsou pravoslavné církvi nejbližší luterské, zvláště severoevropské luterské církve, a mnohem více anglikánská episkopální církev, která episkopální, katolický a bohoslužebný prvek silněji zdůrazňuje. To bylo také jistě důvodem, proč již dávno před (první - pozn. mgr) světovou válkou zástupcové obou těchto církví vstoupili do vzájemných styků a počali vyměňovat své názory, ba anglikánská církev vstoupila s patriarchátem cařihradským v tzv. epikoinomii. Po (první - mgr) světové válce se utužily vzájemné styky ještě víc, takže některé pravoslavné církve s patriarchátem cařihradským v čele uznaly platnost anglikánského svěcení (1922). 14)
I se starokatolickou církví mají pravoslavní od jejího vzniku úzké přátelské styky. 15)
Pravoslavné církve se zúčastňují dále oficielně a činně všech ekumenických hnutí pro "spolupráci církví", pro "praktické křesťanství" (Live and Work) a neméně pro spojení církví ve víře a řádu (Faith and Order).
Myslím, že správně tlumočím smýšlení a naději zúčastněných pravoslavných církví, když řeknu: Pravoslavná církev navázala styky s ostatními křesťanskými církvemi a s ekumenickým hnutím předně proto, že má, jak jsem dříve pověděl, široké pojetí o podstatě církve a hluboké porozumění pro jednotu církve Kristovy; za druhé, protože těžce a bolestně cítí tragiku rozdělení církví a i tíhu zodpovědnosti a vážnost úkolu obnovení církevní jednoty; za třetí, protože pokládá sebe dle své dějinné minulosti za střediště jednoty a domnívá se tudíž, že již proto musí spojovat; za čtvrté, protože je věrnou pokračovatelkou staré a nerozdělené církve a jí také je; za páté, protože jsouc věrna dogmatickým zásadám staré církve, má ve všem ostatním svobodu samostatného vývoje, 17) takže dnes po její těžké minulosti možno odstranit všecky nedostatky a slabosti jejích údů a vlastními silami dospět k duchovnímu rozmachu a sebeuplatnění.
Je tedy její svatou povinností a přímým úkolem tvořivě spolupracovat na náboženském díle sjednocení církví a na všestranném rozmachu křesťanství.
Církev nechápe jednotu jako jednotvárnost. Uniformování není ani možné ani žádoucí. Božský život církve je tak nesmírně bohatý a nekonečně rozmanitý, že je vůbec nemožno chtít ho vtěsnati do rámce uniformy. Jednota církve je spíše jednotou podstaty a účinné lásky a uskutečnění této jednoty je svatou povinností všech křesťanů.
Křesťanství má splnit na tomto světě ještě mnoho důležitých a
těžkých úkolů. Ještě dvě třetiny lidstva jsou mimo křesťanskou církev.
Ještě tak nekonečně mnoho chybí samým křesťanům na vnitřním
prohloubení a výchově. Tento úkol katolicity a posvěcení církve vyžaduje
jednotu našich duší, našich církví.
Hluboce mne dojímá, že mohu z tohoto vznešeného hlediska jako věrný
tlumočník pravoslavného křesťanství na konec říci: Pro všechny naše
křesťanské církve ať je svatým heslem slovo apoštola Pavla: "Žijte
veškerou pokorou a tichostí, s trpělivostí, snášejíce se vespolek v lásce
a snažíce se zachovávat jednotu Ducha svazkem pokoje." (Efez.
IV., 2.3.)
V naší pak společné theologicko-vědecké práci za svaté a činné účasti církví ať platí heslo starého učitelů církevního:
In necessariis unita,
In dubiis libertas,
In omnibus autem charitas. 18)
_________
1) Srov. Söderblom u Deissmana, Stoklomská světová konference, str. 729
(závěrečné kázání arcibiskupa uppsalského Söderbloma); Heiler, M.
Kath., 10,22n; K. Lechler, Konfese ve svém poměru ke Kristu, 1877, také
Gass, W.: Symbolk griechischen Kirche (Symbolika řecké církve). Berlín
1872, Georg Reimer (dále jen "Gass"). str. 400n.
2) Deissman Adolf: Paulus (Pavel). Kulturní a nábožensko-dějinný nástin,
II. Vydání, Tübingen 1925, J.E.B. Mohr (dále jen "Deissman,
Pavel"). Deissman Pavel zvl. str. 4n, 64n, 118n, 122n, 141, 147.
3) Mulert Herman: Konfessionskunde (Nauka o vyznání). Giessen 1926, Alfred
Töpelmann (dále jen "Mulert"), str. 147.
4) Chrisanth, episkop: Povaha protestantismu v dějinném vývoji (rusky).
II. Vydání, Petrohrad 1871 (dále jen "Chrisanth"), str. 22n.
5) Srov. Též Chrisanth, str. 6n; Katanskij A. Dogmatické učení o sedmi
církevních Tajinách ve spisech nejstarších církevních Otců a
spisovatelů (rusky), Petrohrad 1877 (dále jen "Katanskij").
6) Srov. Katanskij, 8n; Karsavin Lev: Duch ruského křesťanství (ve
svazku, Východní křesťanství, II. (dále jen "Karsavin,
Duch"), 360n.
7) Srov. Chomjakov AQ. S. : Díla (rusky). II. Sv. , Praha 1867. (dále jen
"Chomjakov"), str. 41.
8) Tak např. jak všeobecně známo, Vl. Solovjev (viz. Solovjev Vl.,
Sebrané spisy (rusky), Petrohrad, nakl. "Společenský prospěch".)
.
9) Římsko-katol. Propaganda na pravoslavném východě se horlivě
provozuje různými kongregacemi (hlavně františkány, kapucíny, jezuity,
assumptionosty, passionisty, kataristy, resurekcionisty aj.). K tomu je používáno
anebo zneužíváno škol, dobročinných ústavů, politických podpor
katolických západních mocností (po první světové válce hlavně
Francie a Itálie), politických obtíží příslušných zemí; veliká
propaganda knižní a časopisecká; speciální; specielní organizace a ústavy,
tak v roce 1917 založená "Sancta congregatio pro ecclesia orientali",
"Orientální ústav" v Římě, jenž vydává pro běžné události
"Orientalis christiana"; celou řadu unionistických spisů uveřejnil
správce tohoto ústavu Msgre Michel d´Heraigny.
10) Čilou propagandu vyvíjí římsko-katolická církev mezi Rusy, zvláště
pak mezi ruskými emigranty . Všichni Rusové se chovají k této propagandě
zamítavě; srov. N. N. Glubokovskij, "Papežský Řím a pravoslavný
východ" v srb. čsp. "Křesťanský život" (květen 1924).
"Dnešní papežství a obnovení církevní jednoty s pravoslavným východem"
(únor 1925); srov. Zároveň Batiffol v The Christian East, 1924, únor;
kniže N. S. Trubeckoj, Pokusy o sjednocení církví (ve sbírce Rusko a
latinstvo (r.), Berlin 1923; A. Karrašev, Cesty ke sjednocení (v téže sbírce).
- Jak dnešní ř.k. unionisté rozumějí sjednocení církví, srov.
Brenningmayer, 48; Ludwig Berg, Římsko-katolická církev a pravoslaní
Rusové, Berlin 1926, srov. Též Max Saský, 232.
11) Styky (odmítající) korespondenci cařihradského patriarchy Jeremiáše
II. Tübinským teologům v 80. letech XVI. stol jakož i případ
patriarchy Kyrilla Lukaria (a jeho homologie) z prvního čtvrtletí XVII
stol. Jsou dávno promlčeny a osamoceny.
12) Srov. Beth, 182n.
13) V něm. teol. literatuře srov. Krátce Mulert, 159n; Lübeck 200n; Beth.,
193n.
14) V nové pravoslavné literatuře srov. Malinovskij IV., 344n, Chomjakov,
299n; V. Sokolov, Hierarchie angl. Episk. Církve (r.), 1897; P. Leporovskij,
39 článků angl,. Církve (r.) v čsp. Křesťanské čtení, 1904,
listopad; J. P. Sokolov, O platnosti angl. hierarchie (r.) v témž čsp.
1913, únor až říjen; N. Preobraženskij, K otázce sblížení pravoslaví
a anglikanismu (r.) v čsp. Theol. noviny, 1900, prosinec; E. Smirnov, nová
fakta o poměru anglikánské a pravoslavné církve (r.) v Církevních
novinách 1908, č. 4; V. Michailovskij, Anglikánská církev a její poměr
k pravoslaví (r.); N. N. Glubokovskij, Anglikánská církev a její poměr
k pravoslaví (srb.) v srb. čsp. Křesťanský život, 1926, II., III. (i
čsp. patr. cařihr. Orthodoxía cařihrad 1928, č. 10, 11, 13, 15); srov.
ještě téhož, Pravosl. Církev a křesťanské církevní sjednocení (blh.),
Sofia, 1924; Michel d´Herbigny, L´Anglicanisme et l´Orthodoxie greko-slave,
paris 1922. Chrisosthomos Papadopoulos, Tó Chítima perí tou kirous tón
egglíkanikón cheirotnión én Íerosolímois, 1925; J. A. Souhlas, The
relations of the Angličan Churches wirth the Eastern Ortodox., especially
in begard to Anglican Orders, London, Faits Press, 19*21; Moss. Baaufort, na
j. m. (Úvod); Athelstan Riley, Birkbeck and the Russian Church, London
1917.
15) o poměru pravoslavných a církve starokatolické srov. Dva referáty o
této otázce přednesené na X. mezinárodním starokatolickém kongresu v
Bernu 1925; sr. Též Stef. Cankov, Starokatolicismus (blh.), Sofia 1926.
16) Srov. N. Glubokovskij, 20n; Chomjakov, 100n; Chrisanth, 80; Berďajev,
72, 76, 78; Bugakov II., 52n; Heiler, Morg. Kath. 10; též Max Saský, 26,
59n; Popov, Červen 476; Červenec 50n.
17) Srov. Gass, 396, 356; Germania, metr. Thyarthirský, Duch p. c., na j.
m. str. 33; D. Kyriakos, poměr řecko-pravoslavné církve k něm.
Protestantismu v "Ročence protest. Theol." (Jahrbuch der protest
Theologie) 1890, XVI, 151.
18) V nezbytnostech jednota, v pochybnostech svoboda, ve všem však láska.
Pozn.: Omlouvám se čtenářům za nedostatky a nepřesnosti, které se
vyskytují v důsledku obtížné transkripce a čitelnosti předlohy v přepisu
některých poznámek; žádám laskavé čtenáře, aby v případě potřeby
nahlédli přímo do citovaného zdroje. Děkuji za pochopení. -mgr-
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
