Potřebujeme prorockou iniciativu, abychom vyvedli ekumenismus ze zákrutů, do nichž se nyní zaplétá
Výňatky z proslovu patriarchy Ignáce IV. z Antiochie, který přednesl na 17. mezinárodním setkání „Lidé a náboženství“ v září 2003
(...) Jsem přesvědčen o nutnosti pokračovat v teologickém dialogu, ne proto, abychom jeden druhého obrátili k tomu, co každý považuje za svou pravdu, ale abychom se společně obrátili k plnosti pravdy Kristovy. Té pravdy, která není jen pojmem, která nám nepatří, která je stále otevřená a kterou můžeme přijmout pouze po zbavení se předsudků a v lásce. Je třeba, abychom se přestali považovat za vlastníky jediné pravdy, jejímiž jsme pouze pokornými správci. Nedělejme z ní tedy polemickou zbraň, obhajobu útoku nebo obrany. Začněme společně naslouchat tomu, co Duch říká církvím.
Ale někdy se mi zdá, že si Duch připadá jako cizinec ve své církvi a že pláče, když vidí, že těm, kdo se pyšní Synem, stačí status quo a příliš je netrápí očividné pohoršení jejich rozdělením. Nesmíme mít mylnou představu: přes vnější, často klamný dojem je ekumenické hnutí na ústupu. Stalo se jednou z mnoha institucí. Co zůstává z počátečních prorockých událostí a z toho, co ztělesňovaly mimo jiné takové osobnosti jako papež Jan XXIII. a ekumenický patriarcha Athenagoras?
„Běda tomu, skrze něhož přijde pohoršení!“ (Mt 18, 7). Pohoršení, to je pohodlí, v němž jsme se uvolili žít; je to naše farizejská samolibost; naše dobré svědomí, kdy jednáme podle zákona a norem, které zakotvují naše zvyky a omlouvají naše obavy a naši lenost. Je to nedostatek dychtivé touhy znovu se najít, něco do toho investovat, přijmout riziko bratrské lásky. Velké pohoršení je zapomenout na slova Pána; nebrat je doslova, neopakovat je po celý den tomu, kdo jim naslouchá. Co víc je ještě zapotřebí k našemu vyburcování, než je celkový odklon, všeobecná ztráta smyslu, ateismus - lhostejnost nebo skuliny v religiozitě -, úzkostlivost nebo mlhavá mystika? Co ještě víc než civilizace superkonzumu, bezuzdného prospěchu a násilí? Nebo ještě nadměrná arogance mocných a zbídačování poloviny lidstva? Co víc než zpochybňování základních otázek hodnot evangelia? Co ještě víc potřebujeme k tomu, abychom přiznali, že naše roztržky způsobují to, že Pán nemůže být rozpoznán, že ho naše roztržky „rozdělují“ (1 K 1, 13), a že jsou v rozporu s jeho zjevnou vůlí, abychom byli jednotní, „aby svět uvěřil“ (J 17, 21)?
Jestliže ti, kdo uznávají trinitární pojetí různosti v jednotě, se nesnaží o to, aby svou jednotu projevovali činy, a to jako prvořadý a absolutní požadavek, jak mohou odpovědět na dvojí výzvu, kterou představuje globalizující unifikace planety a prohloubení rozdílů a nacionalismus? Jestliže se rezolutně nerozhodnou, že už spolu nebudou mluvit v arogantních doktrínách, ale že budou dávat přednost spíše řeči shody než řeči jurisdikce, jak by mohli dál tvrdit, že se křesťanství liší od ideologií, které rozdělují lidi a staví je proti sobě? Zdá se mi, že jsme se stali mistry v debatách a spekulacích o ekumenismu a nutnosti se s ním vyrovnat, ale že necháváme jednu po druhé ubíhat příležitosti, které nám dává Pán, abychom uskutečnili Jeho přikázání, zde a nyní.
Řekněme jasně: nejedná se o výzvu k synkretismu nebo k nějakým kompromisům. Je to výzva k potlačení strachu, křečovitosti, úzkoprsého kalkulu, našeho sklonu být v opozici. Jde o to, abychom se milovali v našich rozdílech, abychom uměli rozlišovat věci základní a podružné, abychom se rozhodli jednou provždy pro spolupráci, abychom společně naplňovali své společné poslání služebníků. Pravá láska zahání strach. Nebojí se, že bude trpět pro milovanou osobu, že pro sebe zemře, když ji přijme, když se v ní znovu narodí. Skutečně, pokud opravdu chceme být žáky Ježíše Krista, nestačí jen, abychom se za druhé modlili, ale abychom se jimi stali, abychom je milovali „jako sebe samého“ (Mt 22, 21), ujali se jich jako svátosti jednoty s Bohem a jednoty s bratrem.
K tomu se musíme osvobodit od svých světských komplexů, svých zábran, své snahy mít vždy pravdu, kterou se nám stále hůře daří skrývat pod frázemi běžné zdvořilosti. Musíme být pozorní k druhým, musíme se snažit nedělat nic, co by jim mohlo vadit nebo je omezovat. Musíme si zvyknout vidět v nich to lepší, musíme se přesvědčit, že to jsou opravdu bratři, skvělí bratři, protože my všichni jsme v Kristu přijaté děti téhož Otce.
Nestavme své lásce podmínky. Láska je skutečná, pouze pokud je bezvýhradná.
Zdroj textu: Service Orthodoxe de Presse, č. 282. listopad 2003
Článek byl převzat z Missive des douze Apôtres č. 259.
Z francouzštiny přeložila ing. Lydie Čechová
