Odpuštěné, nebo pouze zadržené hříchy?

Virtuální bohoslužba na třetí májovou neděli

Text: Jan 20, 23

Dvacátého osmého dubna minulého roku se konal v budově KTF UK vzpomínkový večer na Zdeňka Bonaventuru Bouše, který 16. dubna 2002 zemřel. Bonaventura, přáteli nazývaný zásadně "Bony", byl zcela výjimečnou duchovní postavou, prorokem, který ovlivnil zcela zásadní měrou podstatnou část katolických i protestantských osobností dneška. Je však také znám a respektován i mezi kulturní elitou necírkevní.

Onen večer, kterého jsem se směl spolu s ostatními jeho žáky a přáteli zúčastnit, plně potvrdil, že Boušeho duchovní odkaz nijak neslábne, naopak, že pro mnohé jeho důrazy ještě stále církve nedorostly - namátkou jen třeba zmiňuji poslední encykliku z letošního Zeleného čtvrtku, kde papež opět zatvrzele nabádá katolické křesťany, aby neslavili spolu s ostatními křesťany Večeři páně. Přitom právě Bouše byl prvním, kdo u nás tento blud rozdělení už v šedesátých letech theologicky rozbil a také on sám důsledně slavil Eucharistii jako ekumenický hod.

Chci v tomto kázání uctít Boušeho památku tím, že se pokusím vyložit dvacátý třetí verš dvacáté kapitoly Janovy podle toho, jak jej vykládal právě on. Jeho exegeze tohoto verše vyšla písemně v roce 1975 v Kostnických jiskrách (č.4), a je také součástí jeho knihy Epilegomena.

Biblický verš, který si pokusíme osvojit, jsou slova vzkříšeného Ježíše, který přichází mezi ukrývající se ustrašené učedníky do zamčené místnosti, dává jim svého Ducha a svůj Pokoj a mluví o odpuštění hříchů. V Ekumenickém překladu zní ten verš takto: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou". Povězme hned, že to je překlad strašně špatný. A nemění na tom nic skutečnost, že v poznámce pod čarou je nabídnut o něco lepší překlad, shodný se všemi ostatními českými překlady včetně Kralického, který v druhé části věty říká: "kterýmžkoli zadrželi byste, zadržániť jsou".

Proč ten překlad mluvící o neodpuštěných hříších je tak neodpustitelný? Pokusme se každý sám za sebe si říci, jak tomu překladu rozumíme. Předpokládám že mu ani nelze rozumět jinak, než že Ježíš svěřuje církvi pravomoc odpouštět, nebo neodpouštět hříchy. Mýlím se? Jenže to právě je strašlivá deformace Ježíšova výroku. Ježíš neříká totiž v druhé polovině své věty nic o neodpuštění hříchů, ale o přemožení hříchu, o jeho ovládnutí. V textu je sloveso kratein, které známe např. ve slovech jako: demokracie, autokracie atd, slovo, které znamená mít něco v držení, vládnout něčím.

Ekumenický překlad ze semitského paralelismu, totiž ze zesílení důrazu opakováním téhož jinými slovy dělá antitezi. Nesprávně překládá: "co odpustíte bude odpuštěno ale co neodpustíte nebude odpuštěno" místo správného znění: "co odpustíte bude odpuštěno a co přemůžete bude přemoženo". Je to hrozné a zlé překroucení Ježíšových slov, překroucení, které dává zapravdu a posvěcuje jeden obrovský hřích církve, totiž uplatňování tak zvané "moci klíčů". Oč jde?

V Matoušově evangeliu (Mat 16,19) dává Ježíš Petrovi pravomoc rozlišovat a aplikovat příkazy Mojžíšova zákona. Ono: "A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi", které tam Petrovi říká, se netýká hříchů, ale odborného a autoritativního výkladu, kdy a v které situaci platí ten, či onen příkaz Zákona. To směli vykládat a určovat pouze zákoníci, Ježíš však přenáší tuto pravomoc a svobodu na Petra, potažmo na učedníky a vlastně každého křesťana. Dodnes mnohé pohoršuje to, co pohoršovalo už tehdy, totiž že odpovědnost za správnost plnění Zákona svěřil Ježíš osobnímu svědomí svých učedníků, prostých a neučených "lidí země", a tak objektivní, autoritativní závaznost mravních norem vlastně zrušil.

Církev časem, tak jak rostla její moc a potřebovala si ji upevnit i ideologicky, počala tento text spojovat s tím janovským, který dnes máme před sebou, a který se týká něčeho zcela jiného, totiž: odpuštění hříchů a jejich přemáhání. To také bylo a je pro mnohé pohoršlivé, neboť v představách Ježíšových současníků odpouštět hříchy a přemáhat je mohl pouze a jen sám Bůh. Ježíš však posílá své učedníky, aby odpouštěli hříchy stejně tak, jak to činil on sám. Církev pokřivila oba texty tím, že je spojila a učinila z nich absurdní argument pro uzurpování si pravomoci neodpouštět hříchy.

Máme zde dva Ježíšovy výroky. Jeden, matoušovský, říká: zda to, či ono lidské konání je v souladu s Desaterem, to neposoudí žádná vnější autorita, žádný zákoník, žádná církev, to je jen a jen záležitost osobní odpovědnosti každého věřícího, který tak má klíč k božímu království, které už před ním žádná lidská autorita nemůže a nesmí zamykat. Druhý výrok, janovský, mluví o něčem úplně jiném ale stejně ježíšovsky osvobodivě když říká: hříchy, které odpustíte, budou odpuštěny, a které odpuštěním přemůžete, nebudou mít už žádnou moc.

Spojením a překroucením těchto dvou Ježíšových výroků vznikla tedy ona příšerná církevnická představa, že církev, respektive její představitelé, kněží, zdědili po Petrovi jakousi "moc klíčů" a mohou si osobovat právo odepírat a odkládat dle svého uvážení zvěstování o odpuštění hříchů člověku, který za odpuštění prosí. A ekumenický překlad nepochopitelně posvěcuje tuto hrozivou představu, která v důsledcích znamenala exkomunikaci, pronásledování a smrt tisíců "hříšníků z moci úřední", a to ve všech církvích!

Vymezovali jsme se proti falešnému překladu a výkladu Ježíšova povědění v Janově evangeliu. Řekněme si na konec našich úvah ještě jednou pozitivně a výrazně, jaké evangelium nám Ježíšův výrok říká. Tak, jak jej Ježíš bezpochyby sám zamýšlel:

Ti, kdo následují Ježíše, dostávají od něho moc jeho Ducha, v níž se ukazuje moc Boží, přemáhající hřích a smrt. Oslavený Ježíš předává svým učedníkům, nejen tedy "apoštolům a jejich nástupcům", své poslání. Posílá je - tedy i nás - tak, jako jeho samého poslal "slitovný a milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný" (Ž 103) nebeský Otec, aby přemáhali zlo a vítězili nad ním stejnou zbraní, kterou bojoval sám Ježíš. Tou zbraní je přemožení a odpuštění hříchu. Tato zbraň je tak účinná, že kdekoliv bude důsledně použita, vláda Zla bude zlomena, hřích už nebude škodit a ničit.

Jděte do světa, říká vzkříšený a oslavený Ježíš, odpouštějte hříchy a přemáhejte je. To je vaše nejvlastnější poslání. Neboť kdo jiný než vy to má dělat? Hřích vládne světu a vy jste posláni, abyste následujíce Ježíše tento hřích přemáhali, a osvobozovali ty, kdo jsou v jeho moci. Komu hříchy odpustíte, ten bude z hříchů osvobozen. A který hřích přemůžete, ten bude přemožen a nebude už dál člověku škodit. Sejdete-li z této cesty Toho, který sám jednou provždy tuto cestu na svém kříži otevřel, začal a umožnil, a nebudete-li hříchy odpouštět a přemáhat je ve své lhostejnosti či zákonickém sudičství a pýše, pak jste neposlušní Ježíše a hříchy budou dál otravovat svět a lidské duše svými smrtelně otravnými výpary.

Amen

Zdeněk Bárta

(Převzato z Britských listů ze dne 18.5.2004)