Z podslavkovského pole,
z dna vypuštěných Tvých tůní,
z mlh po staletí táhnoucích se
kdoví kam,
možná až k věčnosti,
za níž Tě tuším,
za níž Tě vyhlédám,
až k branám Ráje,
Tě volám,
v naději,
že nepřeslechneš můj hlas
a poskytneš mi mír,
po kterém toužím,
v své vyprahlosti bytí
Neodmítej mne,
pro hříchy,
které jsem spáchal,
vždyť,
kdo z Tvých bez viny,
A já?
I já jsem přece Tvůj,
Tvůj z Tvého,
jenž více nežli jiní
jsem se Ti vydal,
až nezbylo mi nic,
jen prázdné ruce,
a ne, že ne,
a Ty to víš
Pevně mě sevři,
otcovsky,
v náruči,
po níž tak po léta toužím
S radostí vybíhám jen Tobě vstříc,
jak malé kůzlátko,
jak chlapec,
kterého jsi mi dal,
přibíhám,
přibíhám,
tak jako dřív…
Tváře mi hoří,
když pomyslím,
že vracím se domů,
že mi jdeš vstříc,
rozvíráš náruč….
Vracím se,
vracím se,
vracím se
již…
Foto převzato z www.photopost.cz
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
