Na Bílé Hoře, dnes bílo
a chladno je,
až v kostech praská mi,
tak jako kdys´,
pradávno,
bratřím mým,
jež,
prostí a stateční,
tak vzdáleně dávní,
lili zde z mrznoucích ran,
svou jižanskou, klokotavou krev,
by chlapsky dostáli cti
Hrstečka jich tam zbyla,
z malučké, daleké Moravičky,
a přece nevzdali
ten, tak zřejmě prohraný
boj
(Co na tom,
že jejich odhodlání,
úmysly, statečnost,
po letech zpochybňují mluvkové různí,
žoldáci prázdných slov,
ti, žvanivci pouzí)
Jsme lidem beze cti,
a hrdinů nemáme, dlouze
nám říkají, s výsměchem
v hlase a v očích,
zlolajně žlutých a zelených
A zatím, kdekterá děvucha
a kdekterá matka
i děcko, co neví ještě nic
o zradách, o vlastní touze,
jim příkladem hrdiny musí vždy být:
už skrze to, co prožili bolestně,
když nesehli šíji svou,
když hlavu vztyčili, hrdě a dlouze,
a na rtech neslyšně
modlitbu šeptali
za otce, za bratry
za své,
tak blízké,
tak vzdálené
A pak prý, že hrdinů nemáme
od dávných, dřevních dob…
Ej, jaká to síla v nás,
jaká to milost,
jaká to láska je
co velí za bratra v daleké zemi
vzdát život a siroty zanechat,
i vlast,
smutnící za krví vznešenou
Ó, bratří mí,
milení,
blízcí,
kamže až dosahá příklad váš,
plodě vám bohatýry,
povždy tak nezdolné…
Moravo malučká,
Moravěnko,
kam jsi se poděla,
kdeže ti ustali po letech,
ti, jimž jsi tak nejednou, bratrsky,
prospěla
Ve špíně,
v zapomnění,
zbavena všech svých poct,
v posměchu,
v potupné nesvobodě
a v nenaději
živoříš,
bezsilná
jak Kristus,
jemuž ses upsala,
skrz dávné Otce své,
skrz
zákon a milost
a lásku
a slovo života, jež
vetkli ti do srdce,
skrz skvělé obecenství,
jemuž zde cize jest
+ + +
Ať sílí víra tvá
ať vzkypí tvá krev,
bude jí potřeba
(mgr 050124/23.00hod/dopl. 05012722.20/ rev. 050303 - p050127na BíléH2)
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
