Merci beacoup, frére Roger
- Děkuji Ti, bratře Rogere
Vzpomínka na bratra Rogera
25. 9. 2005 Igor Kyselka
|
|
|
Chrám v Taizé |
Je sobota 8. září 1990 večer před 19. hodinou. Klečím stejně jako mnoho ostatních mladých lidí z mnoha zemí světa v potemnělém, skromně vybaveném, přesto však vstřícností a otevřeností dýchajícím Chrámě Smíření v komunitě v Taizé. Oltář tvoří jen jednoduchá sestava z horizontálně ložených keramických trubek uzavřených průsvitnými barevnými papíry. V každé trubce hoří svíčka. Ty jako jediné tajemným tlumeným svitem osvětlují typický východní kříž a několik dalších ikon. Do znějících podmanivých a stále mohutnějících latinských kánonů, převážně z pera J. Bethiéra postupně přichází bratři z komunity v bílých řízách, klekají si směrem k oltáři a modlí se. S malým černým chlapečkem přichází i na svůj věk svižným, dlouhým krokem nejstarší bratr - frére Roger. Po několika úvodních modlitbách ostatních bratří zaznívá do mikrofonu i jeho klidný, hluboký a zadumaný hlas: "Seigneur Jesu Christe…" Nyní, po více než patnácti letech, kdy se bratr Roger tak nečekaně ocitl v jiném, jistě daleko krásnějším, nicméně určitě svou atmosférou podobném chrámě se mi znovu odvíjí ona poslední večerní společná bohoslužba… V hlavě mi zní Benisséz le Seigneur, Laudate dominum, Nada te turbe nebo Dans nos obscurité a současně se přede mnou odvíjí podivuhodný příběh muže, který se nikdy nesmířil s "ostudným rozdělením rozkolu mezi křesťany, kteří tak lehce prohlašují lásku k bližnímu a přece zůstávají rozděleni" (z řehole Taizé).
Vše začalo - jako ostatně mnohá velká díla - docela tiše a nenápadně. Pětadvacetiletý pastorův syn z obce Provence u Neuchâtelu ve Švýcarsku, absolvent reformované teologie v Lausanne a Strassbourgu, Roger Schutz koupil v září 1940 ve zchátralé a téměř vylidněné vesnici Taizé v neokupované části Francie dům jako základ budoucí komunity, která dnes čítá kolem sta bratří. Inspirací mu byla jeho moudrá babička, která nikdy neuznávala rozdíly mezi církvemi a chtěla mít církev jednu. Brzy zde začal ukrývat uprchlíky, zejména židy, kterým pak pomáhal k přechodu dalších hranic. Poté, co nacisté vpadli i do této části Francie, dům přepadlo gestapo a Rogerovi se naštěstí podařilo utéct do Švýcarska. Hned po osvobození začal v domě naopak pomáhat německým válečným zajatcům, což také zapříčinilo četné konflikty mezi místními obyvateli. O Velikonocích 1949 složilo sedm převážně protestantských bratří první sliby. To vyvolalo zmatek jak v katolickém, tak i evangelickém táboře, nicméně otevřenost společenství všem křesťanům bez rozdílu lákala další a další mladé lidi ke strávení jednoho i více týdnů ve sdílení vzájemných zkušeností a problémů z každodenního života. V roce 1951 začali bratři po malých skupinkách působit i mimo Taizé. Většinou šlo o nejchudší čtvrti Francie, Velké Británie, Rwandy, Bangladéše, aby pomáhali těm nejpotřebnějším, často navzdory přáním tamních vládců i zaměstnavatelů. Od roku 1966 působí v Taizé i několik ženských řeholí.
Bratr Roger měl vždy (podobně jako papež Jan Pavel II.) velmi pozitivní až nadšený vztah k mladým lidem pro jejich nesobeckost, odmítání výhod a ochotu žít dle evangelia. Jeho myšlenku "Vmísit kvas společenství do těsta rozdělených církví" začalo od poloviny padesátých let následovat stále více a více chlapců a děvčat. Ti nejprve v období Velikonoc, ale pak i po celý rok s výjimkou zimy, přicházejí do rostoucího městečka chatek a bungalovů (rozrostlého ještě o prázdninách o rozsáhlý stanový tábor) prohlubovat svůj vnitřní život, přijímat na sebe zodpovědnost za lepší život ve svém okolí a hledat ve společenství - malých modlitebních a diskusních skupinkách - Boha, kterého se tak učí vidět očima jiných vyznání i jiných národů. V týdenních kurzech zde probírají aktuální poselství bratra Rogera pod jménem "Dopis z Taizé" opřeného hojně o biblické citáty, který toto společné hledání nazývá "Pouť důvěry na Zemi".
Vzpomínám si, že pro nás, mladé Čechy, Moravany a Slováky, kteří jsme byli v roce 1990 v Taizé v docela hojném počtu, bylo setkání s živými mladými křesťany z různých kultur velmi povzbuzující a obohacující. V desetičlenné skupince, v níž jsem působil jako animátor, se téměř každému z účastníků postupně podařilo nalézt ve svém dosavadním životě alespoň jeden neobyčejný Boží zásah, který dokladoval úžasnou a zpravidla nečekanou Boží vynalézavost. Zajímavá byla i svědectví týkající se kulturních rozdílů. Mladý Bengálec popisoval, jak běžné je v jeho vlasti pěstování dvojího kultu, tedy křesťanství současně s některou z hinduistických náboženských tradic a současně jak při katolických bohoslužbách se neproměňuje chléb a víno, ale placka a mléko.
Bratři také již od roku 1962 více či méně oficiálně navštěvovali země socialistického tábora. Na rozdíl od Polska, Maďarska nebo NDR v Československu povolení ke shromáždění nedostal. "Nemohu s Vámi mluvit, budu tedy s Vámi mlčet."
Bratři z komunity v Taizé vždy zdůrazňovali, že jim nejde o založení nějakého nového hnutí, ale aby to nové, inspirující a pro praktikujícího křesťana důležité žili ve svých společenstvích, farnostech a sborech. Na konci každého kalendářního roku pořádá komunita tzv. Evropské (ale někdy i asijské) setkání v některém z velkých měst Evropy. I pro tato setkání psal vždy bratr Roger svůj Dopis překládaný pak do více než padesáti jazyků, který mladým lidem během setkání slouží jako text k úvahám ve skupinkách a námět ke společným i osobním modlitbám.
Osobně jsem se zúčastnil setkání v roce 1990 v Praze. Pražané tehdy nebyli příliš připraveni a zdaleka ne tak v hojné míře jako v jiných evropských městech otevřeli své domovy mladým lidem z Evropy pro ubytování. Proto většina účastníků spala tehdy ve školách, a to i poměrně daleko od Prahy. Přesto jsem obdivoval úžasné organizační schopnosti bratří a jejich pomocníků, k nimž jsem tehdy patřil. Během jednoho dne tehdy do Prahy přijelo téměř 90 000 mladých lidí a všichni byli vybaveni informacemi, programem, plánem Prahy, volným lístkem na MHD, stravenkami, byli ubytováni a věděli co mají dělat. Bratři, kteří se před začátkem setkání naučili česky na základní konverzační úrovni, tehdy mysleli i na takové detaily jako vybavení všech tříd ve školách úklidovým nářadím, které bylo speciálně na zakázku vyrobeno, stejně jako tehdy u nás neběžné bezotvírákové konzervy různorodého a chutného obsahu, které, čerstvě ohřáté, dostávali účastníci setkání na několika místech v Praze speciálně k tomu určených. Vzpomínám si na dlouhé a dojemné modlitby ve velkém vytápěném stanu na Letenské pláni, kde vždy každý slyšel u příslušného reproduktoru překlad čtení, modliteb a promluv ve své mateřštině a také večerní modlitbu v chrámu Svatého Víta, kde jsem tehdy pětasedmdesátiletého bratra Rogera viděl naposledy…
Bratr Roger však dlouhodobě pobýval i ve velmi chudých oblastech světa (Kalkata, Chile, Haiti, Etiopie, Filipíny, Jižní Afrika). Po návratu z Kalkaty řekl evropským křesťanům, že kdo jenom volá spravedlnost, ale neuskutečňuje ji, staví se na stejný stupeň s utlačovateli. A křesťané mají začít u vlastního bohatství.
Bratr Roger měl velmi příznivé vztahy se všemi důležitými hlavami světových křesťanských denominací, což také projevili svou účastí i dopisy k jeho pohřbu. Přísně konfesní ledy se prolomily za Jana XXIII., který umožnil dvěma bratřím jako hostům členství v nově utvořeném vatikánském sekretariátu pro sjednocení křesťanů, jakož i účast na zasedání Druhého vatikánského koncilu. Ostatně papež Jan XXIII. (jakož i papež Jan Pavel II.) přijal Rogera i ostatní bratry vícekrát na soukromé audienci s radostnými slovy: "Ach Taizé, to malé jaro…"
A dnes jméno Taizé stále a po odchodu bratra Rogera stále intenzivněji evokuje pokoj, "smířenou mnohotvárnost" a radostné očekávání jara církve: "Jen pokud církev naslouchá, uzdravuje a usmiřuje, stává se tím, čím ve své nejhlubší podstatě je - křišťálovým obrazem lásky." (bratr Roger).
…Čas pokročil již přes 20:30 hodin. Do uší mi zní C´est toi ma lampe Seigneur (Ty jsi mé světlo Pane), Pan jest mocą swojego łudu, Hospodi pomiluj… V širokém zástupu postupuji pohroužen do modliteb a meditací pomalu po kolenou kupředu. Konečně se dostávám na řadu… Přede mnou klečí drobný muž s bílými vlasy, ale dětsky roztouženýma velikýma modrýma očima a zamyšleným úsměvem. Krátce mě hladí po vlasech a dělá znamení kříže na čelo, jako i dalším tisícům mladých lidí včetně Rumunky Luminity, které již jistě odpustil, stejně jako žádali o odpuštění pro ni ústy bratra Aloise, nástupce bratra Rogera i ostatní bratři. Stačím se jen rychle a opravdu dojatě usmát a špitnout "Amen" a dodat "Merci".
Ano, děkuji Ti, bratře Rogere, za všechno…Za všechno co jsi dal a co jsi udělal pro tento svět, pro církev i pro mě.
Související články:
