Manifestace 17. listopadu

20. 11. 2005 Miroslav G. Richter

Před šestnácti lety se v bloku tzv. sovětských satelitních států a režimů, zcela zhroutil bolševický režim. Nejinak tomu bylo i v naší zemi. Bolševický režim sovětského typu, který ve své krutosti a zrůdnosti neměl v historii obdoby a nebyl srovnatelný ani s krutostmi páchanými v časech pohanských krutovládců Nerona či Decia dokázal bezprecedentně rozvrátit po staletí budovanou společnost a stát, zbavit lidi jejich přirozenosti a důstojnosti, i schopností vyznat se v životě a jeho jevech,, zejména v rozpoznávání dobra od zla, pravdy od lži a normality od zvrácenosti, a umět proti jejich škodlivosti zjednat účinnou osobní s pospolitostní obranu, popřípadě vykoření a nápravu důsledků působení těchto škodlivých anomálií. Snad k tomu přispěla nepřehledná situace a euforie, vytrysklá spontánně hrůzné světové válce, a jistá zpitost zdánlivě nastalým mírem, který je spíše vhodné titulovat jako bezválečný stav. Kdoví. Faktem zůstává, že bolševický tyranizmus se rozhostil na dlouhá čtyři desetiletí v do té doby civilizovaných zemích střední Evropy. Snadno, rychle a po chvíli tanečků se již všem zdálo, že na věky . A možná také z tohoto beznadějí se vyrodila i lidská slabost, projevovaná kolaborací, udavačstvím, fízlováním apod. Bolševik zakrátko dokázal prosadit cestou svého účinného modelu Národní fronty a přijímáním quasi zákonů ztrátu svobody ve všech sférách života, zahájil vykonstruované procesy s falešnými obviněními proti nevinným nesympatizantům s režimem, spustil hromadné přepadávání falešně obviněných skupin a jednotlivců, jejich násilné vysídlování, a přesídlování, likvidoval církevní řády, a instituce, páchal hrůzné vraždy, mrzačení, zaséval psychický a fyzický teror a násilnosti, rozpoutal pronásledování, fízlování a pronásledování jinak smýšlejících lidí, nutil slabší, méně odolné nebo nějak pro odpor spolupráce s režimem méně disponované občany ke kolaborantství, a to z jakýchkoliv příčin, osobních nedostatků a slabostí a zneužíval je skrze pro ně nesnesitelný nátlak, užité krutosti, faleš a všemožně rafinované výhrůžky a falešná obvinění; tito nešťastníci pak ve svém zoufalém neštěstí podlehli a stali se tak oběťmi i spoluviníky na páchaných zrůdnostech na jiných. Bolševický komunizmus sovětského nebo československého typu, byl oním ďábelským výtvorem, jenž jako nejhorší droga rozerval nitro člověka i celé lidské a občanské rodiny, aby je zcela podřídil svým zvráceným, maligním choutkám a cílům, aby všechny a každého zvlášť totalitně zmrzačil a ovládl, aby vnutil lidem faleš, přetvářku, pokryteckou morálku, rouhačství vzájemnou neúctu a nesoudržnost, aby vyvolal a rozbujel v nejbizarnějších projevech všemožné formy udavačství i sebemrskačství, aby zvrácenost ustanovil za řád, exces za normu, aby vnutil všem a každému zvlášť, bát se i svých nejbližších, ba i sebe sama, nechat se rozežírat vnucovanými schizofrenními metodami jinak myslet, jinak mluvit, jinak jednat, a v tom vychovávat i své nevinné a nedospělé děti, a již od nevinnosti jim vštěpovat zvrácenost a podraz jako něco poctivého, jako normu jež má formovat jejich život. Důsledky bolševických zvráceností však nepůsobily jenom bezprostředně, tenkrát, kdysi. Působí i dnes, po desítkách let. A možná ještě účinněji a zvráceněji, neboť existují skrytě, zapouzdřené, zmutované. Jejich plody zakoušíme i v tato léta po listopadových změnách. Všichni. A bolestně.

Tunely, podrazy, rozkrádání, vraždy nepohodlných, zcizování toho co patří všem anebo jiným atd. Všichni, celá naše pospolitost tím trpí. Jen někteří v tom zase umí chodit a žít. A lidé vědí kdo to je. Ale chybí opět potřebná síla, semknutost, odvaha tyto zvrácenosti zastavit a pohnat jejich režiséry k odpovědnosti.

Právě u vědomí těchto zvráceností, u vědomí těchto přetrvávajících a stále rozhojňovaných křivd je právě 17. listopad oním dnem, kdy bychom měli v sobě a všech poctivých spoluobčanech, ve svých rodinách, ve svém okolí probouzet a prohlubovat lidskou, člověčí odpovědnost a odvahu, nenechat věci znovu vyústit v zvrácenosti jaké zde již jednou nastaly, a jejichž důsledky trpíme dodnes.

Zamyšlení se nad nebezpečími a snaha povzbudit se, sdružit se a semknout ve včasném a odvážném úsilí bránit svobodu a základní principy demokratické společnosti i člověčenství byly oním podnětem ke svolání manifestace, jíž se ujali mladí současní studenti z různých pražských vysokých škol, kteří na den 17. listopadu t.r., v symbolických 17 hodin, svolali na ulici Politických vězňů manifestaci občanů, jejímž smyslem bylo vyjádřit, zejména komunistům, ale i stoupencům jakékoliv totality a násilných praktik, nesouhlasné stanovisko občanů s jejich pokryteckým výkladem dějin, s jejich ztrátou paměti s jejich zpupným a agresivně výsměšným odmítáním odpovědnosti za krutosti a zvůli, jichž se na celém národě dopustili.

Manifestace se zúčastnil značný počet účastníků všech věkových skupin, přičemž i mládež zde měla velmi viditelné zastoupení. Každý z manifestantů nesl blikající svíčku, nebo kahánek. Skrze Václavské náměstí manifestanti prošli dolů na Můstek, a odtud na Národní třídu, uváděni policejním automobilem a několika pěšími policisty. Manifestace proběhla poklidně, a skončila v cíli pouti položením svíček a kahánků každým z účastníků ve známém podloubí, před sídlem dnešní Advokátní komory, kde před 16 lety byli surově zmláceni tehdy demonstrující studenti.

Bylo nevlídně. Mžilo. Lidé po sobě pokukovali a čekali snad nějaký projev či co, ale nic se nedělo. Navzdory tomu, nebo i možná díky mladistvému neumětelství studentských iniciátorů, se lidé na sebe tiše umívali, pokukovali po sobě a kolem, a po chvíli sledování velkoplošného plátna, oživujícího historické archivní záběry z listopadových jednání s komunisty o předání moci, se po chvíli zamyšlení potichu začali rozcházet do svých domovů.

Takový byl vzpomínkový a manifestační listopad 2005. Pán Bůh zaplať za onu upřímnou, mladistvou studentskou iniciativu, která chtěla dát najevo, že těm, kteří tenkrát před léty byli ještě miminka anebo ani nebyli na světě, není dnešní či zítřejší realita hrátek o moc a o ovládání člověka, lidí i věcí veřejných, lhostejná. A to je moc dobře. Protože "lhostejnost" je tím nejhorším co nás všechny může v životě potrefit.

A tak chci poděkovat těm, kteří nás o manifestaci informovali a vybídli abychom se jí zúčastnili, přesto, že to bylo hodně nevčas a také těm, kteří jste alespoň vyslyšeli moji výzvu a zašli na hřbitov zapálit svíčku nebo jste tak učinili v rodinném kruhu, a pomodlili jste se za všechny oběti totalitních terorů a hrůz i těch psychických strádání a ublížení a obětí, kterým byli i mnozí z vás nebo z vašich blízkých po onu dobu vystaveni. Pán Bůh Vám i všem vašim všechno dobré štědře odplať.