Křísit mrtvé

(Jan 11,1-45)

Myšlenka k evangeliu 5. neděle postní/A

Tomáš Špidlík

Námitka, kterou chci začít, padla nečekaně a nebylo snadné na ni odpovědět ráz naráz. Četlo se při mši evangelium o poslání učedníků do světa: „Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, křiste mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy! (Mt 10,7-9).

Po mši to komentoval člověk prostředního věku ostrým hlasem, měl zřejmě vyvinutý smysl pro satirické poznámky: „Tak kde jste vy kazatelé Božího slova. Kdo z vás kdy uzdravil nemocné, vzkřísil mrtvé, vyhnal ďábly? V životopisech svatých se sice takové příklady uvádějí, ale většinou ve starých legendách, které se dají těžko kontrolovat a jsou-li ty zprávy zaručené, jsou přece jen ojedinělé. Rozhodně se nedají považovat za charakteristickou známku Kristových učedníků.“ Jak to tedy je? Proč tedy evangelium rétoricky přehání, nebo jsou učedníci Kristovi neuvěřitelně daleko od jeho slov“.

Jak jsem se už zmínil, padla námitka neočekávaně a pronesena byla ironickým tónem. Není snadné proto na ni rychle s dvěma pádnými důkazy odpovědět. Ale profesor teologie se přesto nesmí dát zaskočit. Začal jsem tedy protiotázkou: „Čemu říkáte uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, vyhánět ďábly?“ Všichni, kdo ten dotaz slyšeli, byli zajedno v tom, že se tu myslí zázračné uzdravení z nemoci, vyvolání mrtvého z hrobu nebo vymítnutí zlého ducha z posedlého. Jde tedy o zjevy, kterým říkáme zázrak, to, co se nedá vysvětlit přirozeným způsobem, co se vymyká přirozenému řádu světa.

Když jsme se shodli na tomto vysvětlení textu evangelia, který se nám na první pohled zdál samozřejmý, začal jsem s námitkami já. První a nejvážnější zněla takto: Měl Ježíš Kristus v úmyslu založit církev a novou lidskou společnost na samých zázracích? Mají křesťané vypadat jako samí divotvůrci, kteří nepotřebují studovat přírodní vědy a pro které je medicína úplně zbytečná, protože mají kněze, kteří každého nemocného uzdraví modlitbou a vkládáním rukou? Vždycky byly nějaké exaltované sekty. Už sv. Basil píše proti některým syrským mnichům, kteří zakazovali chodit k lékařům. Křesťan prý má mít důvěru v Boha, modlit se. Bůh pak, když bude jeho vůle, člověka uzdraví. Chodit k doktorům a užívat léčivé byliny prý je nedostatek důvěry k nebeskému Otci. Sv. Basil na to odpovídá krátce, ale výstižně: Bůh, který se o nás stará, stvořil i lékaře i léčivé byliny.

Můžeme však, aby byla srozumitelnější, tuto stručnou poznámku rozvinout nebo lépe osvětlit příkladem. Představme si, že někdo těžce onemocněl. Rozhodne se, že pojede do Lurd, aby si tam vyprosil zdraví. Leží tam před jeskyní na lůžku a po procesí, jak je tam zvykem, kněz s monstrancí projde okolo nemocných a žehná je. V tom okamžiku se stane zázrak. Nemocný se zvedne, postaví se na nohy, je uzdraven. Jeho případ prozkoumají lurdští lékaři, dosvědčí, že se to nedá přirozeně vysvětlit, že to byl zvláštní Boží zásah.

Ale představme si i jiné řešení. Týž nemocný se vrátí z Lurd ve stavu, v jakém byl předtím. Modlil se mnoho, ale zázrak se nestal. Vypravuje o tom známému. Ten se zamyslí a řekne: Zkusme ještě jednu věc. Slyšel jsem o jednom lékaři, který je velmi schopný. Zajdi k němu. Nemocný poslechne a léčení se podaří. Zázrak to nebyl. Znamená to, že jeho modlitby v Lurdech byly nadarmo? Nemocný je věřící a je přesvědčen, že ho Bůh o pouti vyslyšel. Nestal se spektakulární zázrak, ale byla tu přirozená cesta Boží prozřetelnosti. Ta pak je stejná v prvním i druhém případě, jen způsob je jiný.

Vraťme se v této souvislosti k textu evangelia: „Uzdravujte nemocné!“ České slovo „nemocný“ je zajímavě vytvořeno. Označuje někoho, kdo „nemá moc“, kdo je slabý, kdo nemá sílu k tomu, aby žil a splnil svůj úkol. Ale takoví jsme vlastně všichni. Kdo z nás může říci, že stačí na to, aby nehřešil, aby vytrval až do konce? A přece máme naději. Modlíme se sami, modlíme se jeden za druhého, celá církev se modlí a uzdravuje nás, dává nám sílu, doslova řečeno „zdravost“, svěžest k životu.

Ta pomoc všem přichází tisícero způsoby, které patří do přirozeného běhu světa a přece jsou v základu nadpřirozené. Nejlépe je to vidět v tom, že dokážeme odolat zlému, ačkoli doráží ze všech stran. A i když podlehneme, klesneme, zhřešíme, modlitba církve nás znovu staví na nohy i ve formě svátostného rozhřešení. Tedy stále se vymýtají zlí duchové.

Nejobtížnější však se zdá křísit mrtvé. I v Ježíšově životě je těch případů málo: dcera Jairova (Mk 5,22 násl.), chlapec z Naimu (Lk 7,11 násl.), Lazar (Jan 11,1 násl.). V životopisech svatých se o takových případech čte jen velmi zřídka a většinou tu jde o zprávy staršího data, které pochopitelně vzbuzují pochybnosti o hodnověrnosti. Jak tedy máme splnit tento výslovný Kristův příkaz: křísit mrtvé?

Nechme zase stranou zázračné zásahy do běhu přírody. Podle přirozeného zákona všichni umíráme. A i kdyby nás někdo zázračně povolal k životu, bylo by to zase jenom dočasné na kratší nebo delší řádku let. A přece vyznáváme v Krédu: „Věřím ve vzkříšení mrtvých a život věčný“. Stane se to na konci věků, při druhém Kristově příchodu, mocí Boží. Bude to tedy zázrak nad všechny zázraky, podobně jako už samo Ježíšovo zmrtvýchvstání je největší div v jeho životě. Ale přece i ten je jakoby přirozeným dokončením dějin spásy, historie církve. A i ten souvisí úzce s naší modlitbou.

Už se skoro dva tisíce let církev modlí: „Přijď Pane Ježíši Kriste“ (Ap 22,20). Očekáváme „blaženou naději a příchod našeho Pána Ježíše Krista“. Vzkříšení z mrtvých ukončuje spásu světa. Ta pak je společné dílo Boží a naší spolupráce. Můžeme tedy právem říci, že i my sami svým podílem vzkřísíme sebe i ostatní z mrtvých.

Zní to nezvykle, ale není to tak nepochopitelné, jak by se zdálo. Duchovní život znamená získávání Ducha sv., zduchovnění sebe, církve a celého světa. Duch sv. pak je „dárce života“. Církev, která skrze svátosti zprostředkovává milost, rozmnožuje život, který krok za krokem přemáhá smrt, až ji nakonec úplně přemůže.

Ze Sýrie pocházelo ve starověku mnoho lékařů, protože tam sbírali léčivé byliny proti všem možným neduhům. Napadla tedy některé bláhová myšlenky, nenašla-li by se nějaká bylinka, nějaký lék i proti smrti. Podobný motiv se objevuje v našich pohádkách o mrtvé a živé vodě. Sv. Ignác z Antiochie, tedy ze Sýrie, na to asi myslel, když napsal, že my už toho léku užíváme v eucharistii, která je chléb života. V tradici našich pohádek to můžeme obměnit a říci, že máme živou vodu, Ducha svatého, která dá vzkříšení tělům zasetým do země jako semena. Kristus definoval sám sebe „život“. „Já jsem život“ (Jan 11,25). My žijeme s ním a s ním oživujeme sebe i celý kosmos.

(Z webu Rádio Vaticana vybral mgr)