15. 11. 2005 Jean Valentin
"Ať ten, kdo hledá, nepřestává hledat, dokud nenalezne. A když
nalezne, bude pohnut. A když bude pohnut, užasne a bude vládnout nade Vším".
(Tomášovo evangelium, logion 2)
Pro někoho jsou křesťané ti "pokřtění". Výraz, se kterým se často setkáváme v ekumenických prohlášeních. Ale tato definice nastoluje několik problémů. Existují sekty, které jsou dost vzdálené tomu, co chápeme jako křesťanství, a jejichž členové jsou pokřtěni. Svědkové Jehovovi jsou pokřtěni, jsou tedy křesťany ... přesto odmítají božství Ježíše a Ducha Svatého, což je pohoršující pro ortodoxního křesťana. A ti ještě nejsou tak excentričtí jako jiní! Kromě toho mnoho lidí, kteří byli pokřtěni, se otevřeně prohlašuje za ateisty. Jsou to přesto křesťané? Je rozpor mezi ateistou a křesťanem mylný? Říká se, že Bůh, kterého tito lidé odmítají, je jen deformovaná představa, kterou nabízí církev institucionalizovaná, klerikalizovaná, ovládnutá světským duchem...a že oni jsou přesto nositelé pravého Boha, který nás oslovuje skrze ně. Ostatně nezpochybnil také sám Ježíš institucionalizované náboženství, a nebyli první křesťané pronásledováni římskými úřady pro..."ateismus"?
Kdybychom byli Židé prvních staletí, odpověď by byla dost jednoduchá: křesťané jsou ti, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš. Ale přišel islám, Korán nazývá Ježíše "Mesiášem, synem Mariiným". Jsou tedy muslimové křesťany? Ostatně proč ne? V islámu nacházíme prvky, které nebyly pro Ježíšovy současníky ničím zvláštním: monoteismus, zákazy v jídelníčku, obřízka, omývání před modlitbou (Kumrán!)... Musíme se ptát, jestli islám není dědictvím jiného křesťanství, křesťanství židovských odpůrců apoštola Pavla, náboženství...ebionitů! Co je potom křesťanství? Křesťanství Pavlovo, Jakubovo? Křesťanství nicejské, Mohamedovo, Lutherovo, Vatikánu II.? Nebo je křesťanství plamenem, který hoří ve všech ohništích najednou, navzdory výhradám jedněch i druhých?
Pro někoho ještě, a tato definice má úspěch v určitých prostředích protestantských nebo charizmatických, jsou křesťané ti, kdo prošli intenzivní zkušeností pokory a vědomého přijetí odpuštění Kříže... Můžeme citovat biblické texty ve prospěch této teze, ale není nebezpečné opírat se o zkušenost z minulosti? Kdo může říci, že se dost kál, že se zcela vzdal svého starého způsobu života? Kdo může především říci, že už se nemá v čem zlepšovat? Nemůžu se ubránit myšlence na starověkého mnicha, který na smrtelné posteli prohlásil: "Ještě jsem se nezačal kát"... Neviděl jasněji než konvertité dneška?
Ve Skutcích apoštolů (11, 26) se říká, že v Antiochii jméno křesťané dostali učedníci. Křesťan je tedy učedník. Někdo, kdo se učí od učitele, nebo je s ním ve spojení. Ale tam je taky problém: když Ježíš už není zde a když se diskutuje o nástupnictví, o jakém učiteli mluvíme? O jeho apoštolech, o jejich nástupcích? Jsou stovky biskupů, nástupců apoštolů zde na zemi, a musíme přiznat, že mezi nimi není vždy soulad: existuje několik církví a ty jsou občas v opozici... Jestliže být křesťanem znamená patřit k církvi, je to důvod ke znepokojení a otázce, zda patříme k té dobré. Ledaže by to nebyla žádná... Ledaže by prvotní byl vztah k Mistrovi, že by bylo rozhodující praktické žití jeho etického učení, více než příslušnost ke skupině...
Ale pokud se má někdo nazývat křesťanem na základě svého chování, svého praktického žití Ježíšova učení, musíme konstatovat, že nenásilí, soucit se všemi tvory, modlitba v čistotě srdce... jsou hodnoty, které se nacházejí ve všech náboženstvích! Možná se bude zdát, že přeháním, ale... jsou křesťany také Buddhovi žáci? "Po ovoci je poznáte" řekl Ježíš... Soudnost, která přesahuje dogmatické definice, jež chce každý bránit! Při konečném zúčtování je to život, co se počítá a co umožňuje oddělit dobré od zlého... Možná podle těchto kritérií byli, možná ještě jsou skvělí křesťané, kteří nikdy neslyšeli vyslovit jméno Ježíš?
Je z čeho mít zamotanou hlavu. Jestliže Erasmus napsal Chválu bláznovství, jestliže o něco později lovaňský profesor napsal o něm Chválu nestálosti, já dnes cítím nutnost napsat chválu... bezradnosti!
Pořád nevím, kdo je křesťan, myslím, že já jím jsem, ale můžu se mýlit. To posoudí Bůh! Ale když mluvíme o soudu, naskýtá se jiná otázka: budou spaseni všichni křesťané? Tuto otázku můžeme také obrátit v jiném smyslu: všichni spasení budou křesťané? Nejsem schopný odpovědět na tyto otázky vzhledem k tomu, že si nejsem jistý v přesném obsahu slova křesťan. Klíč je určitě v něm, ale já ho nemám... Nakonec, navzdory létům náboženských studií, nevím stále nic!
Chvála bezradnosti! Než bych si mučil mozkové závity nebo se upokojil tím, že se uzavřu do nějaké výlučné skupiny, dávám tedy přednost tomu, přinést tuto bezradnost v modlitbě Pánu a říci mu: "Pane, zachraň mě, zachraň nás všechny!"
Děkuji všem, kteří mě na nitkách změn přivedli k těmto závěrům, důležité etapě mého putování.
(Převzato z e-missive, říjen 2005 č. 264
Z francouzštiny přeložila ing. Lydie Čechová)
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
