Jan Pavel II. a SGAD
Oto płomyk dla Jana Pawła Drugiego, wspaniałego Papieża, naszego wielkiego Rodaka. Nie pozwól, aby zgasł - a pamięć o Nim też będzie wieczna. Wspieraj Go w tej ostatniej podróży - pielgrzymce do domu Ojca - również swoją modlitwą.
Wyślij go wszystkim osobom, które znasz i masz na liście - niech one niosą światło dalej.
pozdrawiam
Bartłomiej Zieliński
(Redakci zaslal ing. I. Kyselka dne 7. 4. 2005)
Přeposílám mail, který jsem před chvílí obdržel od Igora Kyselky. Týká se Sv. Otce Jana Pavla II. Myslím, že výzva v něm obsažená je adresována i nám ze Společenství sv. Gorazda a druhů - Živé dědictví, a právem; že ji můžeme a máme přijmout a naplnit. Vždyť právě skrze naši dávnou i nedávnou činnost a součinnost se realizovaly nejedny důležité krůčky a kroky k naší obrozené svobodě, spiritualitě i demokracii, k našemu plnohodnotnému a odpovědnému životu v Kristu a s Kristem. Vzpomínám v této souvislosti například na roky 1969 až 1978, a někteří ze současných vás se mnou již na roky 1979 až 1983, a další na roky 1984 až 1989, nebo na rok 1990 a pak i na roky 1991 a následující až podnes; neopakovatelný charakter a přínos menších i větších počinů, které jsme uskutečnili, pomáhali uskutečnit a poctivě prožili nebo spoluprožívali, včetně neopakovatelných svědectví víry, odvahy, věrnosti a odhodlání a vytrvání v dobrém etc. Bohu díky! A právě v této řadě a souvztažnostech lze nalézt i naše osobní a nadšené setkání s Janem Pavlem II., jakož i s kard. Tomáškem, s nynějším kardinálem Špidlíkem v Římě v listopadu 1989, náš podíl na realizaci jeho výzev k odhodlání vstoupit odvážně a cele do zápasu s totalitou a zlem a netečností kolem nás i v nás samotných. (Podstatným podnětem pro nastoupení rozhodujícího úsilí v zápase v totalitním zlem byly cyrilometodějské slavnosti na Velehradě v letech 1963 a 1969, posléze názorové diskuse a přátelství s polskými a ukrajinskými studenty, pobyt na Ukrajině a v Rusku v roce 1977 a následně moje návštěva Krakova a Wadowic v roce 1979, rozhovor s kardinálem Macharským o situaci v naší zemi, o záměrech a odhodlání s nímž jsem přijel žádat o radu a podporu právě do Krakova (neboť u nás v té době nebylo nikoho, s kým by bylo možno o tak nebezpečné a závažné věci ani hovořit, natož ji projednat, zorganizovat a uskutečnit) a jeho slib, že bude o naší situaci, potřebách i o našem rozhovoru informovat svého předchůdce, tehdy již papeže Jana Pavla II. (jakož i inspirativní obroda polského národa, kterou začal v Polsku uskutečňovat komunisty proskribovaný a pro nás tím pádem hodnověrný, kardinál Wyszinski), zbožnost polských věřících a bohoslovců na Wavelu (a bohužel také zmrazující, nezřízená pýcha, povrchnost a pokrytecká morálka velkého množství Poláků, s nimiž jsem se tehdy setkal ve Wadovicích i Krakově), jejich důvěra k sv. Stanislavovi a úcta k jeho ostatkům, služba první mše svaté za obrodu duchovního a národního života Moravanů v bazilice Panny Marie v Krakově a tím i zahájení desetiletého programu duchovní obrody našeho národa, i požehnání, které jsem pro toto dílo obdržel od krakovského biskupa, a které jsem v říjnu r. 1979 přivezl na rodnou Moravu, a které naší tehdejší činnosti dodalo potřebnou vláhu církevní legitimity, atd. atpod. To jsou některé momenty, které si vybavuji při rozpomínání se na život a dílo muže, s nímž se loučí nejen katoličtí křesťané, ale celý kulturní svět. Úcta, která je zesnulému prokazována všemi, mi tak trochu připomíná onu část Životů sv. Konstantina.- Cyrila a Metoděje, v nichž se popisuje, jak se s nimi loučil lid. Pohřeb sv. Cyrila v Římě nebo Metoděje na Moravě, a s tím spojená úcta je asi tím blízkým a výstižným připomenutím toho, čeho jsme svědky při pohřbu Jana Pavla II.
Vzpomínám také na slova zesnulého kardinála Tomáška, když mi nejednou sděloval: "Ty pozdravy mladým Moravanům, které posílá Svatý Otec z celého světa, ty výzvy k odvaze a vytrvání v úsilí, to je pro vás, pro Gorazdovce. Často mi kladl na srdce ať vám vyřídím, že je cele s vámi, že vás podporuje a že vám žehná. Říkal: "Pokaždé, když se setkáme, tak se na vás vyptává a posílá vám své požehnání." Uložil mi, abych vám řekl to: "Vím, je to těžké, ale ať se nevzdávají!" a pokračoval: "Vyřiď jim: "Vydržte, nenechte se odradit ani zlomit!. Jste nadějí vaší země. To vám vzkazuje papež, Polák!". Nosím ta slova po celou dobu v srdci, jako by mi je říkal právě teď, a ono už to je bezmála dvacet let?!. Ale vy o nich víte. Vždyť jsem vám je nejednou sděloval, když jsem se vracel od pana kardinála. A taky někteří z Vás mohli mnohé slyšet od něj na vlastní uši a mohli by o tom sami svědčit, (například Didi, Bílý a Červený Rybíz, Siďa, Petra i Hynek Suchánek, dnešní šéf Charity aj.). Zmiňuji tyto spontánní fragmenty vzpomínek, abychom své vnitřní účastenství na loučení se s Janem Pavlem II., římským biskupem a papežem, nepřijali pouze masově a formálně, ale abychom se nechali prostoupit zakuseným životodárným obecenstvím, které v životě lidském a společenstevním má charakter krve. Krve, která vyživuje, občerstvuje (a nebo taky nevyživuje, ba i otravuje) sám život. Moje, naše účastenství by mělo mít právě tento intimně obecenstevní a nesobecký charakter, mělo by být obnoveně prožitým a vydaným svědectvím, které s pokorou neschováváme, neboť je ani nelze schovat, které ani nenecháváme zmarnět, ale které sdělujeme těm, kteří je mají nebo chtějí slyšet. Je to svědectví o cestě, která je vzájemná, blízká, těžká i dlouhá, málokdy přijímaná či obdivovaná, je to ale cesta poctivá a smysluplná a která hlavně vede k Životu a cíli, akcentujíc podstatou blízké a blahodárné postupy a formy.
Díky Ti, Hospodine, za bratra a otce v Kristu Jana Pavla II., za jeho život a dílo, které vykonal pro život, pro lidi, pro nás potřebné. Vždyť právě jeho odhodláním, úsilím a přispěním, jsme dokázali vyjít od plných hrnců netečnosti a zotročení, od pasivity a neaktivního a poraženeckého smíření se se zotročováním a pošlapáváním našeho lidství, zneuctíváním naší duchovnosti a deprivací duchovního dědictví, s příkořími, nesvobodou a rouhavě blahobytným nekonáním tam, kde bylo nutné konat. (Co na tom, že nás byla jen hrstka. Co na tom, že jiní pro sebe zneužili a vytěžili výslednice poctivých počinů a úsilí z dob, kdy nejen sami nekonali, ač měli konat, ale kdy téměř nevýjimečně jednali v rozporu s obecnou lidskostí, s objektivním právem, etikou i obecným lidstvím, působíce aktivně v řadách násilníků a usurpátorů, udávajíce, zesměšňujíce, ponižujíce a škodíce každého, kdo se rozhodl s tímto zákeřným zlem zápasit.) Právě v této přetěžké době byl pro nás Jan Pavel II. povzbuzením a nadějí, která nezklamávala, která neúnavně povzbuzovala a posilovala maličké stádečko odvážných. On ukazoval na nadčasovost života, znovu a znovu upozorňoval na smysl podstoupeného utrpení a oběti. On burcoval k vytrvalosti a odvaze a aktivnímu konání, které tehdy většina (a to i kněží) nechtěla příliš slyšet a uposlechnout. Jeho zásluha je mimořádná, neboť v úsilí a podpoře bojujících pro Dobro vytrval, a to i přes osobní oběti a nasazení života. Můžeme tomu mnozí dobře rozumět, neboť jsme po nemalou dobu snášeli velké zatížení, nesli svá utrpení, prohry a bolesti, přijímali pokání a posty a vše až k neunešení a podlomení vlastního zdraví, nehledě k takovým věcem, jako bylo samozřejmé přijetí a snášení bezperspektivnosti, sociálního proskribování a dehonestace, perzekuce ve školách na pracovištích v místech bydlišť apod., omezování pohybu, zastrašování, vyšetřování atd. Jeho morální podpora a pomoc byla pro nás velmi důležitá a nebyla vůbec samozřejmá. Vždyť od vlastních pastýřů nebyla až na výjimky žádná!?!
Bože, Ty jsi Pánem nad našimi životy, a v Tobě máme nezničitelně svoji pravou a jedinou naději, již nám také spoluzprostředkovával zesnulý Jan Pavel II., například, když jsme se s ním setkali poprvé v Římě, kdy měl tak veselé oči a radostný úsměv, a projevoval nám upřímně svůj spontánní zájem a slyšel naše volání o pomoci a podpoře v boji s komunistickou despocií a totalitou, kterými nás, tehdy mladé, velmi oslovil, a získával. Byl plný radosti a síly. To kolem něj vyvolávalo spontánní projevy odvahy a ochoty jít za ním a s ním ke Kristu, i do světa k druhým šířit radostnou zvěst a naději, Život. Tyto jeho až charakteristické dary a projevy, které jej postupně opouštěly, snad abychom si uvědomili, co vše je proměnné; tyto jeho tak sympatické vlastnosti jeho pozemské podoby a projevů, jež se v průběhu času dokonce proměnily ve vlastnosti a rysy téměř opačné, nám umožnily nahlédnout k hlubším rysům a hodnotám, kterými nás obdarovával, k pevnému odhodlání a důslednosti, jež zůstávaly neměnnými, stejné jako v dobách, kdy jej lidé většinou vnímali především jako usměvavého, zdravého až mediálního sympaťáka. A právě ty, kdysi tak nedoceňované vlastnosti, jsme mohli objevit jako klíčové a rozhodující v zápase se zákeřností zla, které nás tehdy obklopovalo, s totalitou v nás i kolem nás. (Vzpomněl jsem si, co říkal Exupéryho Malý princ lišce: "To, co je důležité, je skryté.") A tady jsme si to mohli zase kruciálně uvědomit, anebo opět to přehlédnout, jako se nám to v životě stává nejednou. Bylo to jako když nás varuje červené světlo, a my je vidíme, ale v potřebné míře nevnímáme, nereagujeme, a teprve následně si to vybavíme; někdy to ale bohužel už ani to nestihneme, může být totiž po všem. (Proč to říkám: někteří totiž nejednou zpochybňovali, o čem jsme hovořili, co jsme prožili, a říkali nám: ale to tak nebylo, my jsme tam také byli a nic takového jsme neviděli nebo neslyšeli, nikdo nám nic neřekl. Možná. Možná byli jen kousek dál (jako například v Aule Pavla VI. ve Vatikánu, když jsme s ním hovořili, podávali si ruce, dávali mu dar apod.), možná jen byli kousek dál, než byl ten potřebný kontakt, a dost možná byli zaujati něčím jiným, a toto, co se později ukázalo jako podstatné, se jejich tehdejší pozornosti tak nejevilo, kdoví. Nic to nemění na tom, že se věci udály, jak se udály.) Ano, setkali jsme se se zesnulým papežem, ba setkávali jsme se s ním (jen vzpomeňte na korespondenci, kterou jsme s ním měli za totality (např. Březnová analýza, Statut Společenství, akce na podporu Arménie, výzvy a aktivity k duchovní obrodě národa, ...) nebo i po jejím pádu (Poselství z Hory sv. Klimenta, ekumenismus, omluvy a potřeba projevení neokázalých, ale o to upřímnějších žádostí o odpuštění vin, ublížení atd., a to jak do minulosti, tak i v reálu; ke všem, jimž bylo ublíženo, a to bezpodmínečně. Dále navazování osobních a hluboce lidských kontaktů, zvláště s těmi, s nimiž byly dlouhodobě nebo zásadně narušeny, praktický a každodenní pokorný ekumenismus zdola (viz naše misijní cesty po střední a východní Evropě (Lužice, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, ale i Slovensko, Chorvatsko, Slovinsko, Rézie, Korutany, ...) kdy velikost, důležitost, či podstatnost není dána vnějškovostními rozměry nebo pouze či především materiálními znaky, ale má především vnitřní dimenzi. To, co je vnějškově malé, je ve skutečnosti velké... jen se nebojme, nepropadejme malověrnosti. I v tom nás může oslovovat naše osobní i společenstevní poznání a zkušenost ze setkání s Janem Pavlem II. A pro naši životní orientaci a cestu? Už jen to, že to byl právě on, kdo podobně jako jsme se vydali kdysi z milosti Boží my na cestu a spiritualitu cyrilometodějskou, nechal se i on, papež, tímto směřováním a poselstvím, tímto živým dědictvím oslovit, inspiroval se jím, a vyzýval opakovaně - byť ne zcela úspěšně - k této cestě celý křesťanský svět, a nejenom jej. I v tom může být pro mnohé (i z nás) svítilnou a směrníkem na křižovatkách života. Záleží na tom jak a co skutečně hledáme a jak a co a s kým chceme žít a kam jít.
Cyrilometodějství byla i pro Jana Pavla II. výzva k změně smýšlení, k vyjití, k metanoi. Jak je to u každého z nás? Je to výzva, je to námět je to abrahámovské, mojžíšovské, jakubovské, cyrilometodějské vyjití z jistoty pohodlí vstříc neznámému, nejistotě, avšak k cíli, kterým je nový život, zaslíbená zem, Boží náruč? To je zásadní otázka: změna smýšlení a životního stylu, kterou musíme každý podstoupit, kterou musíme uskutečnit, chceme-li nalézt Boha a setkat se s Ním, to je to, co musíme učinit, chceme-li následovat Krista. To je, na rozdíl od řeckořímského a přeneseně i tzv. euroatlantického způsobu smýšlení a života, návrat k jisté nejistotě nomádství, na němž je založeno kristovské uvažování a život, který než jistotu a statiku našeho dobrého bydla akcentuje dynamiku pohybu a směřování k cíli, je to způsob, který absolvoval Abrahám i Mojžíš, i Kristus, i Cyril a Metoděj i Gorazd i František Vaňák i Felix Maria Davídek i František Tomášek i Karel Wojtyla - Jan Pavel II., způsob, na který jsme se vydali i my. Je to cesta životem nesnadná a nejistá, a člověk evropsko-amerického střihu má přece jen rád své jisté, že? Proto je to cesta pro nemnohé. Ale tak jako živé ryby plavou proti proudu a mrtvé jsou jím unášeny, tak i naše životy mají a musí podstoupit onu principielní volbu. A to je to podstatné, co vnímám, a na co chci vám každému ukázat, jako na poctivý příklad, co konal a uskutečňoval i zesnulý Jan Pavel II.
Měl veselé oči, milou tvář a radostný svěží hlas... O všechny tyto přednosti přišel. Přesto, anebo právě proto je schopen být i přes svoji fyzickou smrt tím, který ukazuje a vyzývá: Vydejte se na cestu! Vyjděte! To podstatné je nezůstat nesvéprávným elementem davu, nelpět na ničem, zvláště ne na jistotách pozemskosti, na tom, co je tak líbivé. Co pomíjí. Cesta a směr jsou důležité. Je třeba vyjít a jít a vytrvat v dobrém... Cíl je důležitý. Tam se setkáme. Jednou. Brzo. Směřovat do náruči Otcovy... Tam nás, věřím, nyní předchází...
Je čas vyjít a vytrvat!
Děkuji Ti, a snad mohu říci za nás všechny: Děkujeme Ti, otče a bratře v Kristu, za prožité společenství, za součinnost, za vstřícnost, za lásku, s níž jsi nás vnímal, přijímal a pomáhal nám i těm, za něž jsme Tě prosili. Tvůj příklad, Tvé životní svědectví, Tvoji lásku a odhodlání a vytrvalost i směřování máme uloženy ve svých srdcích. Budeme nad nimi rozjímat a budeme se je ve svých životech a v našem společenstevním počínání snažit uplatňovat.
Rabu Tvojemu, Hospodi, Ioanu Pavlu: Věčnaja pamjať!
(mgr )
