Ikona jako žebřík k nebesům
ve tvaru a barvě
Svaté ikony jsou dnes předmětem studií historie, historie umění, sociálních věd, daly podnět k mnoha erudovaným výzkumům, jsou jim věnovány výstavy v muzeích. Je nepochybné, že vědcům, kteří se zabývají tvorbou ikon (použitým materiálem a technikou jejich výroby), použitými malířskými metodami, styly a obdobími nebo uměleckou úrovní jejich tvůrců, se podařilo zařadit ikony do správného historického a kulturního rámce.
Ale viděno očima ortodoxního křesťana, svaté ikony jsou víc než
jen umělecké nebo historické předměty. Jsou živoucím bytím a pulzující
přítomností v liturgickém životě církve, což od prvotních křesťanských
dob živí a posvěcuje jejich tvorbu, jejich existenci a užívání. Pokud
se díváme na ikony v tomto světle, "duchovní věci vykládáme
slovy Ducha" (1Kor 2, 13) - můžeme se přiblížit k jejich
mnohovrstevné dimenzi a vnitřnímu 
obsahu, odhalit novou plnost jejich významu;
a tvůrčí akt těch, kdo obdrželi dar je vytvářet, se stává součástí
živé církve a hlásá pravdu o vtělení Loga, Slova Božího.
Tyto řádky se zrodily díky přání předat úvahy a světlo, které živá přítomnost ikon vyvolává v duchovním životě a askezi jednoho mnicha ze Sinaje. Je to sdílení životní zkušenosti, vyjádřené v duchu výzvy sv. Pavla: "Co jsi ode mne slyšel, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné" (2 Tim 2, 2). V širším slova smyslu ovšem myšlenky, které jsou zde vyjádřeny, mohou být reflexí každého ortodoxního křesťana, ať mnicha nebo laika. My všichni odpovídáme na výzvu téhož evangelia, všichni patříme k živé církvi, neboť "Pán nikomu nestraní" (Ef 6, 9).
Měli bychom si připomenout, že klášter Svaté Kateřiny na hoře Sinaji je nejstarším aktivním křesťanským klášterem. Asketický a duchovní život se na tomto místě započal na konci 3. století po Kr., a mohutně opevněný klášter se svou nádhernou bazilikou byl vystaven na příkaz císaře Justiniána Velikého v polovině 6. století. Geografická izolovanost místa, výborné klimatické podmínky a úsilí mnichů přispělo k uchování liturgických předmětů, které se nashromáždily během staletí za hradbami kláštera. Sbírka byzantských ikon je nejbohatší na světě a obsahuje nejvíce enkaustických desek ze 6. a 7. století, které přežily ikonoklastické pohromy.
Bazilika a kaple kláštera jsou vyzdobeny množstvím ikon, které patří ke každodennímu liturgickému životu nejen bratří ze Sinaje, ale i poutníků, kteří neustále přicházejí. Tak ikony naplňují nejvlastnější smysl své existence: jsou ohniskem soukromých i společných modliteb, jsou uctívány, opěvovány, okuřovány a rozjímány, takže se staly nejsilnější oporou naší křesťanské askeze a hmotnou podporou náboženského života a úcty.
Hovoříme-li v čistě sinajských pojmech, můžeme říci, že ikony hmotně zobrazují ve tvaru a v barvě skutečné pravdy obsažené ve "Nebeském žebříku" sv. Jana Klimaka. Tato kniha, sepsaná v 7. století, se stala nejpopulárnějším textem ortodoxní církve po Písmu svatém a liturgických knihách. Je to stručná příručka duchovního života, plná aforismů, původně určená mnichům, ale nabízející slova světla všem křesťanům, kteří touží vést pravý život dokonalosti v Kristu.
Při prvním čtení může dnešního čtenáře odradit přísnost
Nebeského
žebříku, jeho odmítání kompromisu a požadavek úplného odevzdání
se - stejně tak jako ikony se svými posvátně strnulými a strohými
kompozičními schématy, zdánlivě stagnujícími a opakujícími se
ikonografickými formulacemi, mohou tak připadat těm, kdo se na ně dívají
jen jako na umělecký žánr. Ale ani Nebeský žebřík ani byzantské ikony
nebyly vytvořeny k pohlazení uší a očí člověka, naopak obojí jsou
pozvánkou na pouť, vyžadují "existenční čtení", vyžadují
čistotu srdce a ducha. Jejich pravá funkce je především didaktická, případně
anagogická (duchovní, mystická). Jsou určeny k prověření lidské duše,
vybízejí člověka, aby překonal vír každodenní reality, pozvedají ho
až do království
vyšší pravdy.
Pro ty, kdo se chtějí ponořit do textu Nebeského žebříku a vzít si z něj nový smysl, novou naději, jsou "příčky" žebříku paprsky světla, pronikající temnotu lidské existence. Výstupem na každou z nich křesťan získává hluboce realistický náhled na to, jakým způsobem může dosáhnout kontroly svého hmotného i duchovního bytí. Kontrola smrtelného těla je nutná k dosažení "apathie" - předehry k procesu "deifikace člověka milostí Boží". Pro sv. Jana Klimaka je lidské tělo východiskem cesty, která ho má dovést až k deifikační milosti, která z něj učiní nositele Ducha v hypostatické jednotě s Bohem.
Ikona Krista je korunou všech ikon; vydává hmatatelné svědectví o tajemství vtělení Slova, nejen jako jeho připomínka, ale jako jeho organická část, rozšíření a zvěčnění. Vizuálně shrnuje celý plán Božské ekonomie, to znamená posvěcení stvoření skrze Slovo, které se stalo Tělem a přebývá mezi námi. A jako taková ztělesňuje křesťanskou úctu. Podle několika slov kondaku zpívaného na neděli Ortodoxie (den, kdy celá Církev slaví obnovení ikon po bouřlivém období ikonoklasmu):
"Nepopsatelné Slovo Otce bylo popsáno, přijalo tělo z Tebe, ó Matko Boží, a obnovilo poskvrněný obraz v jeho prvotní slávě. Rozšířilo jej božskou krásou. A my, vyznávajíce svou spásu, jej oslavujeme skutky a slovy."
"Oslavujeme (svou spásu) skutky" znamená malbou svatých ikon, "a slovy" znamená kopiemi Písma svatého: to jsou psaní a malovaní svědkové naší spásy.
Podobně ikony Přesvaté Theotokos (Matka Bohorodička) a svatých jsou obrazy těch mužů a žen, kteří se stali během svého pozemského života "účastnými božské přirozenosti" (2Petr 1, 4). Tyto ikony vyjadřují historičnost jejich posvěcení, tak jako ikona Krista zobrazuje historičnost Jeho vtělení. Neukazují svaté takové, jací by mohli být, ale jací byli a jací jsou dnes, v živoucí realitě církve historické a eschatologické. Ikony jsou tedy v mnoha směrech živoucími obrazy svatých, svědectvím jejich neustálé přítomnosti, nabízejícím křesťanům neustále vizuální vzory k dosažení svatosti. V této souvislosti je zajímavé se zmínit o zvyku ortodoxních Řeků který vychází z této koncepce živoucích obrazů: ikony soukromé úcty, tedy ty, které lidé mají doma, jsou poté, co byly poprvé získány, přinášeny do kostela a ponechány tam po čtyřicet dní; a vracejí se tam každý rok o svátku světce, kterého zobrazují. V obou případech ikony "mají účast na Božské liturgii", jak říká lidové úsloví.
Byzantská kultura dosáhla jedné z nejpropracovanějších výrazových úrovní ve formulaci řeči obrazů a alfabety, která umožňuje ikonám předávat poselství spásy Vtělení. Tato řeč obrazů samozřejmě prošla během let změnami a výkyvy, nejen během samotné byzantské doby, ale i během staletí, která následovala po pádu císařství (musíme si uvědomit, že tvorba ikon se nemůže omezit na byzantskou politickou entitu, jejíž historická doba uplynula, ale že slouží spiritualitě ortodoxní církve, je eschatologické povahy a přesahuje národy a dějiny). Formální alfabeta ikon je v úzkém souladu s knižní alfabetou, abecedou předávanou tradicí, a umožňuje umělcům v téže době vyjádřit jejich vlastní tvůrčí svobodu, podobně jako písaři ve skriptoriu používají všichni stejná písmena, ale přece každý píše svým jedinečným rukopisem.
Moderní pozorovatel často zůstává před ikonami bezradný. Postavy svatých se mu často zdají strnulé, zdá se, že podléhají neměnným ikonografickým předpisům. Prostor obrazu je drasticky redukován, pozadí scén, pokud bylo vůbec namalováno, je téměř vždy ploché a velmi strohé. Není zde lineární perspektiva ani stíny, všudypřítomná zlatá barva brání jakékoli představě přirozeného obydleného světa. V epických scénách se postavy omezují na samotné protagonisty, jejichž tváře zřídka mají nějaký výraz mimo klidu nebo smutku. Nepopiratelný strohý duch, který prostupuje svaté obrazy, bychom mohli přinejmenším ocenit jako hezkou formu abstraktního umění, překvapivě blízkou mnohým moderním teoriím umění. Tady pak existuje riziko, že se ikona stane exotickým předmětem a zajímavou dekorativní kuriozitou. To ale není to, co ikony představují pro ortodoxního křesťana.
Už jsme se zmínili o tom, že ikony v nás probouzejí "existenční četbu", otevření srdce a ducha. Jsou viditelným vyznáním křesťanské víry, že "přijetí Ducha svatého" nejen živoucí členy církve, ale "každého spravedlivého ve víře činí dokonalým" (jak je řečeno v modlitbě Božské liturgie), to znamená všechny lidi všech věků, kteří byli pokřtěni ve jménu Kristově. Tedy svatí, kteří byli vzory a hrdiny v aréně theosis, nám stojí tváří v tvář a viditelně zobrazují toto přijetí. Jejich fyziognomie je jasně rozeznatelná, protože rysy jejich tváře, typ oděvu, který mají, nebo atributy, které je doprovázejí, jsou předávány tradicí. Jsou hluboce zakotveny v kolektivním cítění a v paměti živoucí církve, a nápisy označující každého světce nebo každou epickou scénu tuto paměť posilují.
Pokud jde o jejich tělesnou strnulost a jejich nehybné pozice, je to jen viditelná připomínka, vyjádření dokonalé jednoty těla a duše, vyplývající z vnitřního rozpoložení "klidu". Svatý Jan Klimak popisuje na nejvyšších "příčkách" svého žebříku s pozoruhodnou výmluvností tento zvláštní stav bytí, který člověka vede k dokonalé vnější a vnitřní rovnováze. Skutky, slova a celý postoj toho, kdo se ponořil do nekonečného oceánu vnitřní modlitby, jsou omezeny jen na to podstatné, ozdobené posvátnou důstojností. Dodejme, že v samotném srdci ortodoxní teologie nacházíme hlubokou úctu k ontologické důstojnosti člověka, která byla obnovena Vtělením. Proto, pokud jde o psychologický ethos, svaté obrazy vyzařují takovou zdrženlivost, takovou vznešenost, která odráží jejich transcendentní povahu. To platí i pro jejich fyziognomický ethos: žádná z osobností, zobrazovaná na ikonách - dokonce ani Jidáš nebo mučitelé Kristovi - není ošklivá nebo odpudivá. Namalovat je takto by bylo popřením důstojnosti "obnoveného" člověka.
Stejně ikonopisci respektují realitu lidského těla. Navzdory nedostatku proporcionality nebo tělesnosti postav, což je fenomén spjatý s určitými obdobími a styly, je lidské tělo vždy bráno jako živoucí celek. Je jasně prokresleno a má organickou strukturu, a volně se pohybuje v prostoru obrazu, který je mu vyhrazen, podobně jako oděv, který jej halí.
Z pohledu historika umění není pochyb o tom, že byzantské umění je hluboce spjato s klasickým uměním, neustále využívá formálního slovníku klasicismu a je často inspirováno jeho obsahem (Kurt Weitzmann, který podrobně studoval ikony na Sinaji, výmluvně doložil, jak je nepochybně byzantská tradice svázána s klasickým řeckým uměním.) Z přísně teologického hlediska je lidské tělo celek, který se musí ontologicky respektovat. V ortodoxní nauce neexistuje dualismus duše a těla. Kristovo vtělení zacelilo trhlinu mezi Stvořitelem a stvořením, a učinilo z lidského těla "chrám Ducha svatého", jak napsal apoštol Pavel (1 Kor 6, 19).
A přece mezi tělem a duší přetrvává určité napětí. Sv. Jan Klimak to vyjádřil s hlubokým porozuměním v jedné z nejpůsobivějších a nejsoucitnějších pasáží Nebeského žebříku:
"Jak mohu mít v nenávisti toho, koho jsem si přirozeně zvykl
milovat? Jak se mohu osvobodit od toho, s kým jsem spojen navždy? Jak mohu
uniknou od toho, co bude mít účast na mém vzkříšení? (...)
Jestliže to zahubím, uvrhnu sám sebe do nebezpečí. Jestliže to potlačím,
nebudu mít nic, abych cvičil svou ctnost. (...)
Jaké je to tajemství ve mně? Jaký je smysl tohoto spojení duše a těla?"
Jsme povoláni k tomu, abychom stoupali výš, abychom se otevřeli Kristu, účastnili se toho, co obnovil a co bylo dovršeno jeho Vtělením a Vzkříšením.
To světci byli jako lidské bytosti zcela obnoveni a naplněni Duchem svatým. Jsou to tedy nejbližší lidské obrazy Boží. Svět obrazů, v němž jsou znázorňováni, je tedy stvořený svět, ale je přetvořen do své původní slávy milostí Slova a jeho přítomností - můžeme dodat, že je to svět zalitý Božským světlem, převyšujícím dalece sluneční záři. Toto světlo je Nestvořené světlo z hory Tábor. Volba byzantských umělců evokovat toto světlo použitím jednolitého zlatě se třpytícího pozadí je velmi promyšlená. Tak jako bylo přirozené slunce překryto Sluncem ctnosti, byly překryty i stíny: jejich použití by vytvořilo iluzi fiktivního prostoru na obraze, což by narušilo požadovanou představu transcendentna. Podle stejného didaktického hlediska je vyloučena lineární perspektiva, a prvky přirozeného světa, rámec krajiny nebo pozadí architektury jsou zobrazeny velmi úsporně.
Konečně nezapomínejme na to, co pozvedá malbu na úroveň umění a tvůrčí čin, to je její schopnost "převyprávět" procítěnou skutečnost, už ne v pojmech toho, co je pomíjivé a podléhá zkáze, ale v pojmech, které jsou trvalé a nezničitelné. Jinými slovy, malba má výhodu ve své základní schopnosti abstrahovat, přidávat, vyjímat, seřazovat, dokud její výsledek neuspokojí naši snahu vidět nakonec svět ve stavu, kdy se více shoduje s naším duchem. Pro ortodoxního křesťana je tento stav světa (ať životného nebo neživotného) převeden do své prvotní nádhery a vznešenosti Vtělením Slova. A to bylo úspěšně zobrazeno do viditelných pojmů v ikonách.
Takto svou úchvatnou formální čistotou, svou průzračností a jasností vytvářejí ikony to, co bychom mohli nazvat rezonancí nebo výstavbou v duchovním smyslu. Jsou vyznáním víry, mezníky na lidské cestě k dokonalosti, obrazy neviditelné krásy Nebeského království, dráhy vedoucí k němu. Jejich hmotná přítomnost v lůně církve zpřítomňuje modlitbu obsaženou v Božské liturgii: "požehnej těm, kdo milují krásu Tvého domu". Jejich duchovní přítomnost je tak nezadržitelná jako Vtělení našeho Pána a jejich síla tak proměňující jako světlo z hory Tábor.
Po více než čtrnáct století mnichové ze Sinaje každý den, stojíce ve svých lavicích v klášterní bazilice postavené císařem Justiniánem, slavili první bohoslužby před úsvitem. Postavy modlitby a rozjímání v prostředí nesmírnosti pouště, bratři, kteří připutovali ze vzdálených zemí, každý z nich jako "ptáče, jež na střeše osamělo" (Ž 102, 8). Ale přece nejsou sami, neboť jsou ve společenství svatých, těch atletů víry - svých vlastních svatých, svatých ze Sinaje - jejichž ikony jsou zavěšeny na zdech jejich staré baziliky. Namalovány v průběhu staletí, byly tyto ikony pro celé generace svědky víry, stánky modlitby, útočiště naděje. Každá z nich má svou vlastní mystickou historii - modlitby, hymny, přímluvy za odpuštění hříchů a slova vděku těch, kdo je uctívali. Všem vévodí nádherná mozaika Proměnění, pocházející z 6. století, zdobící apsidu baziliky. V temnotě chladné noci, při klidném světle olejových lamp nabývají postavy svatých pravého života, stejně jako majestátní postavy mozaiky v apsidě a zvláště ona postava Našeho proměněného Pána, jehož bílý oděv září v temnotě. Přijetí Svatého Ducha nás všechny spojuje ve slavení eucharistie.
Když Božská liturgie triumfuje a vrcholí, první sluneční paprsky prostupují okny apsidy. Paprsky křehkého ranního světla pronikají tmou, osvětlují baziliku se stoupající intenzitou. Mozaika se třpytí nevýslovnými záblesky, stejně jako svaté ikony. Pro mnichy ze Sinaje se tak přítomnost ikon stává velmi živoucí a hmatatelnou duchovní posilou. Nestvořené světlo z hory Tábor je živoucí světlo, které ozařuje všechny (mnichy i laiky), kteří hledají v pokoře a čistotě srdce svou jednotu s Bohem.
Damianos, arcibiskup ze Sinaje
Převzato ze sborníku Tresors du monastere Saint-Catherine,
Mont Sinai, Egypte (Fondation Pierre
Gianadda, 2004).
Z francouzštiny přeložila ing. Lydie Čechová
Autorem nebyl dán souhlas s volným šířením autorského
textu
a proto nelze bez dalšího článek kopírovat nebo jinak šířit.
