Dva protagonisté předělu vývoje Evropy
a jejího myšlení v VIII. a IX. století
27. 12. 2005 Miroslav G. Richter
Západ a Východ
Možnosti kulturního rozvoje, vzdělanosti a krásy v životě křesťanského Západu a Východu na konci VIII. a v celém IX. století po Kr., jsou nesouměřitelné. Jak co do kvantity, tak zejména co do kvality. To se projevuje již i v samotné koncentraci a způsobu života, kdy na Západě převládá velmi prostý, venkovský životní styl, zatímco na Východě je tomu naopak; zde se obyvatelstvo více soustředí do velkých a prosperujících městských aglomerací, jimž odpovídají životní formy a možnosti uspokojování potřeb, a to již nikoliv pouze základních, ale i bohatě a mnohovrstevnatě rozvinutých. S touto základní charakteristikou souvisí rovněž i kontakt s dalšími významnými světovými oblastmi destinacemi, které obohacují již tak samo o sobě bohaté prostředí východokřesťanských měst. Vše se vzájemně prolíná a doplňuje a umožňuje růst dalším rozvinutým vědním oborům a disciplínám, a odvětvím od obchodu po umění. od mnišsky pokorných a ze svobodných rozhodnutí vzešlé prosté a asketické spirituální formy až po univerzitní filozofická centra vědění a disputací. Na první pohled dva nesouměřitelné a nesourodé světy jedné víry v Trojjediného Boha. Jestliže na Východě koncentrace velkého počtu obyvatel tyto propojuje a přibližuje k sobě navzájem, a nutí je spolu hovořit a sdílet se, na Západě je tomu právě opačně. i proto zde vznikají přísné a odtažité, a především tuhé klášterní řády a společenství, která mnohdy vedou až extrémní život v bezeslovném životě jednoho vedle druhého, v nerozvíjení kultury a kulturnosti, v zbídačenosti jako stylu , který odpovídá tamním poměrům tak jako bohatství a rozmanitá pestrost zrcadlí východní mentalitu a životní styl. A čím více na Východ tím větší koncentrace lidí i rozmanitých povah a životních stylů. V porovnání Západu, Východu a Arabského středo východu je tomu tak, že velká západoevropská sídelní centra jsou již okolo 10 000 obyvatel, na Východě je to již dvacetkrát tolik a v Arabském světě největší město té doby Bagdád dosahuje počtu asi 1,5 milionu obyvatel. tyto kvantitativní ukazatele jsou v oblasti možností osobního zrání a rozvoje vzdělanosti a uplatnění v životě ještě neméně sedmkrát hrozivější.
Z množství možných osobností, které lze zvolit, a které jsou disponovány vlastnostmi, životním příběhem i vykonaným dílem reflektovat charakter doby a prostředí, v níž a kde žily a které zásadním způsobem determinovaly onu dobu, mi přicházejí na mysl dvě jména. Na Západě je to nepochybně Alcuin a na Východě jednoznačně Fótios. Oba jsou vynikajícími lidmi, učenci, vědci, i praktickými aplikátory svých vynikajících dispozic i nabytých vědomostí a zkušeností, oba výrazně a nadčasově, zásadním způsobem katalyzují prostředí, v němž žili. Oba žijí v zcela odlišných podmínkách, volí odlišné pohledy na život, jednotlivce i pospolitost, na úlohu a potřeby a poslání církve, na moc a její užití, na kdoví co. Oba se nepotkali, protože jejich životní příběh se odvíjel v jiném čase a jiném místě Evropy. .Zatímco jeden vystupuje na scénu dějin z klimaticky pochmurného, nejzazšího západního okraje Evropy (Alcuin) a posléze se chystá k odchodu ze scény, když tu, daleko, na druhém, východním, sluncem prozářeném a životnou činorodostí kypícím konci evropského kontinentu, teprve vzchází světlo druhému protagonistovi tohoto jednotného, a přece tak rozdílného evropského bytí, které je jako člověčenství muže a ženy, tak různé a přece tak stejné. To druhé jméno zní příznačně: Fótios.
Alcuin
Mezi nejvýznamnější vzdělance Franské říše a kultury patřil Alcuin, ačkoliv sám nebyl Frank. Pocházel z anglického Yorku.1) Byl mimořádně vzdělaný a pokorný. Byl pravdivý ve slovech i skutcích.
Získal si brzy důvěru a oblibu krále Franků. To způsobilo, že sám císař, který nebyl ani příliš vzdělán ani nebyl gramotným, souhlasil s tím, že jej Alcuin mohl posléze vyučovat základům latinského jazyka a gramatiky. Pod jeho vedením, byla na královském dvoře zřízena Alcuinova škola, kam docházel občas i sám císař, ale především synové vysokých dvorních hodnostářů, k nimž bylo příbíráno několik chudých dětí. Bylo důvěrným státním tajemstvím, že se císař Karel Veliký učí v soukromé škole u mnicha Alcuina, a že se posléze s obtížemi naučil, byť velmi skromně, i číst . Podle dochovaných zpráv se psát však nenaučil.
Usiloval o obnovu latiny a organizoval literární hry. jeho zásluhou a vlivem byl sepsán tzv. Školský kapitulář, který touto zákonnou normou vytvořil základní školní program, usiloval o zakládání škol a stanovil jednotně vyučovací předměty. 2)
Alcuin během svého života významně ovlivňoval politiku krále Franků a získal čestný titul "Učitel Galie". Kladl důraz na morální a duchovní výchovu křesťanského lidu. Jeho vliv na formování křesťanství ve střední Evropě a na život moravských Slovanů se uskutečňoval zprostředkovaně; skrze krále Franků a císaře západořímského, Karla Velikého, a jeho dvůr.
Fótios
Impozantní a geniální literát, filozof, učenec. Dvorský a církevní stratég, polyglot. Shrnuto: renesanční osobnost; v plném významu tohoto sousloví.
Narodil se kolem r. 810 po Kr. v rodině vysokého státního úředníka. Byl synovcem patriarchy Tarasia, za jehož života a působení v čele konstantinopolské církve bylo na VII. všeobecném synodu zastaveno obrazoborectví. Byl spřízněn s císařskou rodinou. Jeho bratr Sergios byl manželem sestry císařovny Theodory, matky císaře Michala III.
Byl vysokým státním úředníkem, a učitelem na císařské dvorské univerzitě, kde vyučoval filozofii a dialektiku. Byl generálním správcem státní administrativy, představeným císařské dvorské kanceláře, a velel sboru pretoriánské císařské gardy. V padesátých letech IX. století za vlády císařovny Theodory a kancléře Theoktista a za patriaršího spravování Konstantinopolské církve patriarchou Janem byl pověřen vedením excelentní byzantské mise k Arabům, do tehdy největšího a nejoslnivějšího města města světa, Bagdádu, k mocnému a vzdělanému chalífovi Mutawakilovi. 3)
Fótios se projevoval jako velice schopný a umírněný muž. 4) Jeho obliba neobyčejně kvetla a šířila se, jak mezi jeho posluchači na císařské univerzitě, mezi něž pa třil i sv. Konstantin Cyril Filozof, ale i budoucí císař Michal III., tak v dvorských a církevních kruzích. teprve jeho přijetím patriaršího konstantinopolského úřadu se vztah mnoha církevních reprezentantů principielně změnil a vyústil u některých až k vražedné nenávisti a nedůvodným obviněním z touhy uchvátit v zemi moc a rozvrátit církev. Všechna obvinění byla lživá a zinscenovaná, přesto se v historických dokumentech stále opakují, a zejména na Západě se tento svatý muž stal symbolem nenávistnictví, zlodušství, nevěrohodnosti, záště a falše. Teprve po více než 11 stoletích je jeho jméno v západním křesťanství očišťováno.
V roce 858 jej císař Michal III. vybral ze tří navržených kandidátů na funkci konstantinopolského patriarchy.
V době volby byl Fótios laik. S ohledem na napjaté politické a církevní poměry a odhalené spiknutí, které mělo za cíl svrhnout vládu mladého císaře, jenž nedávno, (po dovršení dospělosti) dosedl na trůn, byl Fótios, z rozhodnutí císařského dvora, během šesti dnů, vysvěcen. Přitom prošel všemi hierarchickými stupni a svěceními. Ihned nato byl instalován jako nový patriarcha konstantinopolský. Vystřídal patriarchu Ignatia, který byl pro podezření z nepřátelství a neloajality vůči novým vladařům (císař Michael III. a jeho strýc caesar Bardas) a pokusu o státní převrat, přinucen abdikovat. Po své intronizaci se Fótios stal druhým nejvýše postaveným mužem Východořímského císařství. Složitost vývoje v Byzantské říši a zrealizovaný krvavý, brutální státní převrat, vyústil ve vynucenou Fótiovu rezignaci a návrat bývalého patriarchy Ignatia. přivodila po devíti letech Fótiovu rezignaci
Jako konstantinopolský patriarcha si Fótios počínal obratně. Byť narazil na hned zpočátku na tuhou nevstřícnost a posléze i otevřené nepřátelství papeže Mikuláše I. 5)
Projevoval se ve všech směrech jako velmi energický a činorodý člověk. Změnil zásadním způsobem řadu skutečností v životě konstantinopolské církve a v jejím vztahu k ostatním východním patriarchátům. Stal se hlavním architektem a realizátorem dynamické misijní činnosti Konstantinopolské církve. Své gigantické vědomosti uplatnil v řízení církve i při prosazení nové misiologické orientace a politiky, kterou zavedl a prosadil jak u císařského dvora, tak i v samotné církvi. Byl hlavním autorem koncepce projektu Chazarské a Moravské mise. usiloval připojit Bulharsko k cařihradskému patriarchátu. Prohloubil státně diplomatické vztahy se Zakavkazským i kulturně politickým útvary. a se Slovanským světem.
Fótios po sobě zanechal velké množství děl, z nichž nejznámější je "Knihovna" (řec. "Myriobiblion", "Bibliothéké"), 6) což je sbírka, v níž její autor popisuje díla všech vědních disciplin, která přečetl; to nám poskytuje dostatečnou představu o tom, jaké ohromné bohatství literatury o filozofii, theologii a dalších vědních disciplínách obsahovala cařihradská císařská knihovna. 7) Na 279 poznámkách Fótios prezentuje charakteristiky, citace a ukázky z odborných knih, které prostudoval.
Fótiova osobnost, která k sobě i po staletí vábila a stále vábí pozornost historiků, teologů, filozofů, vzdělanců i církevních autorit všeho druhu, je bytostně a bezprostředně spojena i se slovanskou vzdělanosti, výstavbou moravské svébytné církve, jejích struktur a zajištění, i její vlastní misiologické činnosti. Fótios je také spojen se zásadním, koncepčním a systémovým rozvojem a směřováním moravské a slovanské entity. Zásluhou sv .Fótia získaly Moravané i ostatní Slované nejcennější vklad do prvopočátků utváření své bytnosti a charakteru. Tím není nikdo jiný než Fótiův přítel a žák a spolupracovník, náš sv. Konstantin Cyril Filozof. Sv. Fótios, který velmi vstřícně zareagoval na moravské poselstvo Rastislavovo a ihned pochopil jeho obsah a dosah, tím, že mu vyšel tak neuvěřitelně a principielně vstříc zasloužil se o rozvoj moravské a slovanské duchovnosti a její napojení na kvalitní řecko byzantský duchovní zdroj, který dodnes duchovně vyživuje slovanský svět a jeho obyvatele. Fótios tak trvale spojil nejen život sv. Konstantina Cyrila Filozofa a sv. Metoděje s životy Slovanů, ale uzavřel i trvalé spojenectví s tímto etnikem a kulturou. Za to mu patří naše trvalá, hluboká úcta a vděčnost.
1) Srov. Larousse, Raně středověký svět. Od roku
732 do roku 1096, str. 686 . 
2) Srov. Larousse, str. 686 až 688.
3) Tamtéž, str. 697; srov. rovněž Dvorník František, Byzantské misie
u Slovanů, Vyšehrad, Praha 1970, str. 45, 285 až 291.
4) Tamtéž, str. 693.
5) Jedním z prvních moderních vzdělanců, který se pokusil na Západě
jméno byvšího byzantského patriarchy očistit, byl jezuita A. Lapôtre,
zcela však ztroskotal. Podobně dopadl i byzantinista J. B. Barry. Na rozdíl
od jmenovaných dosáhl významného úspěchu náš byzantinolog a
slovanolog František Dvorník, zejména se svým stěžejním dílem Fótiovo
schizma, vydaném v Londýně.
Viz Dvorník František, Byzantské misie u Slovanů, Vyšehrad, Praha 1970,
str. 45.
6) Kryštof biskup (Pulec), Úvod a přehledné dějiny byzantského státu.
Byzantologie I., Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Prešov 1995, str. 81;
srov. rovněž Dvorník František, Byzantské misie u Slovanů, Vyšehrad,
Praha 1970, str. 290.
7) Viz Dvorník František, Byzantské misie u Slovanů, Vyšehrad, Praha
1970, str. 81, 151.
