Druhý list sv. apoštola Petra

(analýza textu)

Druhý list sv. apoštola Petra je svého druhu Petrovou závětí, ve které dává svoje závěrečné sdělení.

Sv. Petr začíná svůj list tím, že mluví o posvěcení, nebo chcete-li ve východní liturgii o zbožštění, deifikaci. Druhá část II. listu slouží pro východní církev jako základ pro koncepci zbožštění.

Zopakuji nyní 8 bodů týkajících se první části listu. V originále se jedná o jednu dlouhou větu, dnes je to 8 veršů.

1. První klíčové sdělení je imperativ a říká, že posvěcení není volba nebo možnost, ale povinnost, věc, kterou je třeba brát vážně.

2. Posvěcení znamená lidské úsilí, investici - bez tohoto úsilí to nejde.

3. Posvěcení je možné. Bůh to neudělá za nás, ale Bůh nás vybavil vším potřebným pro to, abychom posvěcení sebe sama mohli uskutečňovat. Vzpomeňte na začátek této pasáže, kde se říká: "Všechno, co potřebujete, vám bylo dáno." A odtud pochází to pojetí východní církve, které klade důraz na synergii, na spolupráci mezi Bohem a člověkem ve směru posvěcení.

4. Pojmenování příčiny hříchu: špatné žádosti. Moderně bychom řekli, že je to egoismus, který nás vede k tomu, že opovrhujeme bližním. Ne vždy otevřeně, ale skrytě se to děje v každém z nás.

5. Protikladem špatných žádostí je láska. Láska, která mne od špatných žádostí vede k tomu, že si vážím druhého a mám ho rád. A pro příklad této lásky není lepší příklad než příklad Ježíše. (Sv. Petr v prvním listu říká, že Kristus trpěl a byl ukřižován proto, aby nám dal příklad.)

6. Křesťanský život se uskutečňuje ve vztahu s ostatními lidmi.

7. Svatost znamená lásku. Milovat neznamená mít nějaké pocity nebo sexuální konotace, které jsou přítomné v naší moderní společnosti. Milovat znamená sloužit. (Připomněli jsme si text sv. Pavla, který říká, že milovat znamená být ukřižován s Kristem.)

8. Sloužit máme s radostí, ne s naříkáním - pro praktickou realizaci je to bod nejtěžší.

Cyklus poznání - II. část analýzy textu

V textu se zvláštní důraz klade na poznání. Všimli jste si, že slovo poznání se nachází ve verši třetím a osmém. Slovo poznání se nachází hned v pozdravu: "Milost Vám a pokoj kéž se rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána." Slovo poznání se nachází i v dalších částech textu. Petr chtěl zdůraznit rozdíl mezi tím, když lidé mluvili o poznání (řecky gnosis), ale to bylo poznání nižší, on chtěl zdůraznit vyšší formu poznání (v řečtině epignosis). Sekta gnostiků kladla důraz na slovo poznání, ale jejich poznání nemělo vliv na způsob jejích života. Bylo to poznání prvního stupně - počáteční, spekulativní. Zvláštností křesťanského poznání je to, že má vliv na chování člověka. Mění člověka, protože se odvozuje z Krista a Kristus mění lidi. Gnostikové naopak vycházeli z toho, že tělo je pomíjivé, tak je jedno, jak se chováme na tomto světě, co děláme, jak žijeme. Naopak křesťané věří v poznání, věří ve stvoření.

Dobrý Bůh stvořil naši fyzickou stránku. Tomuto gnostikové nevěří. Zatímco koncepce gnostiků vycházela z toho, že lidský duch je kousek univerzálního ducha, který je uvězněn v lidském těle za trest, křesťanské pojetí stojí naopak na pasáži z Genesis: "Bůh stvořil člověka… Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré" (Gen 5, 27-31). Křesťané věří ve vtělení. Bůh přišel na svět, aby bydlel v těle. Křesťané ve Vyznání víry říkají: "Věřím ve vzkříšení mrtvých." V latině se to říká v explicitním překladu: "Věřím ve vzkříšení těla." Křesťanské poznání není nějaké know-how, ale je to vztah.

Znám Ježíše Krista, to znamená: znám ho osobně, intimně, zatímco pro gnostiky to znamená: vím, že existuje to a to. Poznat Ježíše Krista znamená mít poznání Toho, kdo změní náš život. V listu Filipanům svatý Pavel říká: "Cíl mého života je poznat Ježíše Krista". V kap. 3, 10: "Můj cíl je ho poznat, stejně jako sílu jeho vzkříšení a společenství v utrpení, tak abychom se s ním sjednotili i ve smrti." Největší událostí v životě sv. Pavla bylo poznání Krista. Nešlo o informace technické, biblické, liturgické nebo historické. Přitom sv. Pavel byl velký znalec, velký vědec, židovský rabín, vystudoval u nejlepších rabínů té doby v řecké kultuře, znal celé židovské učení. Kdybychom ho dnes potkali, asi bychom řekli: "Jaký skvělý člověk! Zná spoustu jazyků, zná několik kultur, zná nazpaměť text celého Písma!" A přesto tento člověk píše ve svých listech, že toto poznání je nic ve srovnání s poznáním Ježíše Krista. Proto sv. Pavel píše: "Mým cílem je poznat Krista s jeho vzkříšením a být účasten na jeho smrti." To nám vytváří vazbu mezi láskou a utrpením. A také nám to říká: Nemůžeme poznat Krista, aniž bychom prošli tím, čím prošel on. Neporozumění, ústrky a utrpení je součástí tohoto poznání. Zase nás to přivádí k analýze zpytování svědomí. Když křesťan zpytuje svědomí, tak jedna z otázek, kterou si má klást, je: Je opravdu mým cílem poznat Krista a následovat ho? Poznat Ježíše Krista znamená, že to změní můj života a že ho následuji. A když byste dočetli Petrův list až do konce, tak tam najdete velmi silný odsudek toho, když někdo poznání redukuje na znalosti - beze změny života. Moje víra mě mění. Když tomu tak není, tak mi něco opravdu důležitého chybí.

Tolik na úvod. Teď bych se rád dostal k cyklu poznání.

Zanalyzujeme dva texty, jejichž pasáže obsahují slovo epignosis. Ve třetím verši čteme: "Jeho Božská moc nám darovala všechno, co potřebujeme pro dosažení spásy bohabojného života, totiž tím, že poznáváme toho, který nás povolal." Z toho je jasné, že poznání má funkci prostředku, díky kterému se dostáváme dál. Poznání je startovací bod. Křtem nebo biřmováním dostávám milost poznat Krista a to je ten start ve třetím verši.

V osmém verši je konec tohoto cyklu, je tam cíl cesty: "Jsou-li totiž ve vás tyto ctnosti, rozmáhají se, nenechají Vás v nečinnosti a neplodnosti. Naopak budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista." Máme tu druhou kvalitu poznání jako výsledek nějaké cesty a poznání, které je plodem sekvence určitých činností. Plodem tohoto poznání je sanktifikace (posvěcení) a plodem posvěcení je zase lepší poznání Krista. Máme tady dva paralelní procesy - proces poznávání a proces posvěcování, kdy jeden druhému synergicky pomáhá. Poznávání pomáhá posvěcení a plodem posvěcení je lepší poznávání, a tak to jde ve spirále nahoru. Tím, že poznáváme Krista, napodobujeme jeho život a tím se dostáváme k lepšímu poznání Krista.

Můžeme na této cestě projít podobným utrpením jako prošel Kristus také až po položení života pro vzkříšení. Poznáváme ho lépe a lépe a pokračujeme vpřed. To je to, čemu já říkám cyklus poznání, kdy poznání vyúsťuje v lepší posvěcení, z toho plyne lepší poznání a tak to jde dál a dál. Je to stejné jako když člověk jde - udělá krok, položí nohu, noha spočine na zemi, odrazí se a jde a udělá další krok a tak stále dokola.

Mnoho věcí v životě funguje na principu kruhu. Např. neaktivita vede k depresivitě, deprese produkuje další nečinnost, a tak se člověk dostává dolů a dolů. Nabaluje na sebe jako sněhová koule. Nepracuji, nemám prémie, jsem neaktivní, nečinný, necítím se dobře, nechce se mi dělat a ještě více mě to ponoří do té neaktivity. To je příklad jednoho z cyklů, které jsou typické pro život. Třeba jiný příklad je cyklování v nezvýhodněném prostředí. Chudý člověk se zadluží, dluh ho stáhne ještě hlouběji, je ještě chudší a tak dále, potápí se čím dál hlouběji. Znáte možná ten případ, když někdo chudý si půjčí od někoho, aby splatil svůj dluh a tyhle řetězce mohou skončit katastrofálně. Znám sám ze své země ze svého okolí příklady tohoto cyklu: chudoba - zadlužení - propadání se. Zvláštností cyklu je jeho homogennost, není zde místo pro narušení cyklu.

Symbolem kruhu je také snubní prsten. Jeden z významů tohoto kruhového tvaru je ten, že nemá žádný začátek a konec, že nemá žádný roh, kudy by ho bylo možno atakovat. Je to nejkonzistentnější forma, která nás zbavuje možnosti ji narušit. Stejná hodnota nenarušitelnosti se vztahuje na cyklus poznání, a proto nám sv. Petr naznačuje cykly, které nás vytahují nahoru. Budeme dobrými křesťany tehdy, když největší událostí našeho života bude poznání Krista.

Důsledky posvěcení

Svatý Petr mluví ve verších 9-11 o důsledcích toho, kdy se někdo neangažuje v procesu posvěcení. Mluví o lidech, kteří se nechtějí angažovat v tomto cyklu, o lidech, kteří nechtějí participovat na lásce, na poznání, chtějí žít mimo vztahy. Říká o nich, že jsou slepí. Dali stranou odstranění svých hříchů, rezignovali na možnost, aby jim byly odstraněny jejich hříchy. Pohřbili svoji první křesťanskou zkušenost. Křesťanské poznání jednoznačně implikuje změnu života. To je velký rozdíl mezi křesťanstvím a všemi ostatními náboženstvími a spiritualitami světa, které nás obklopují. Mysticismus, modlitební iniciace, všelijaké spirituality, to všechno je hezké, ale neznamená to změnu života. Křesťanské emoce, pocitové emoce se nacházejí v celém křesťanství ve všech sektách, ve všech náboženstvích. Ale poselství Jana Křtitele, poselství Ježíše Krista je: Změňte svůj život.

Některý člověk si může zvolit cestu, dát se do nějaké sekty a intenzivně se věnovat studiu, někdo jiný může zvolit cest být členem většinové církve a být spokojený tam, kde je. Někdy je rozšířen takový názor, trochu barokní a sentimentální, že když člověk je v církvi a přijímá svátosti, tak že ten duchovní život přijde sám o sobě, že to posvěcení přijde samo jako logický důsledek. Ale svátosti nejsou magie.

Potřebujeme k tomu posvěcení úsilí osobního života, změnu života. Jedno z velkých nebezpečí, které číhá na každého z nás při pokroku v duchovním životě, je uspokojení. Být spokojen sám se sebou, se svým dobrým vztahem s církví a s Bohem, všechno jde v pohodě. Kristus ví o tomto nebezpečí. Přečteme si úryvek z Matoušova evangelia:

"Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali a nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy a dělali jsme tvým jménem mnoho divů? Ale tehdy jim řeknu: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mne, kdo děláte nepravosti!" (Mt 7, 21-23)

Někdy jsme příliš fascinováni viditelnými věcmi - prorokováním, vyháněním zlých duchů. Málokdo z nás může říci, že toto dělá, a když to někdo dělá, tak si o něm myslíme, že je daleko v duchovním životě. Ale Kristus říká jasně: Ne, to není nejdůležitější! Existují lidé, kteří to dělají, ale ti se do nebeského království nemusejí dostat. Do nebeského království se dostane ten, kdo plní vůli svého nebeského Otce. A to není nezbytně viditelná věc, konat vůli nebeského Otce. Není to nezbytně něco, co přitahuje davy, co fascinuje ostatní lidi. Naštěstí jsme schopni ji plnit. Je přitom důležité si klást otázky, nebýt spokojený sám se sebou. Uvědomit si a být citlivý pro nespokojenost, nedostatky, provokující prostředí, hledat to, co je na hlubině, v hloubce našeho duchovního života, ne to, co je na povrchu. Můžeme být třeba velmi dojatí, když někdo předává evangelium, když někdo krásně slaví liturgii, krásně zpívá, dělá nějaké viditelné věci. Možná jsme velkými znalci písma, koncilu, historie, dáváme peníze na misie, podporujeme kláštery nebo charitativní dílo, máme doma krásné ikony. Ale to všechno je povrch. Existuje něco hlubšího pod tím, co je důležité.

Jedno francouzské přísloví říká, že prázdné tóny dělají největší hluk, nejvíc zajímají pozornost. Podobně se říká, že prázdné sudy nejvíc duní. Když máte plný sud, tak nezní. Prázdné barely vydávají nejvíc zvuku. Trochu přeneseně toto přísloví funguje i v duchovním životě. Když následujeme Krista, tak to nemusí být nezbytně očividné, spektakulární. Když říkám "nemusí být nezbytně", říkám, že to není vyloučeno. Ale to co je důležité, je v té hlubině. Co je důležité pro náš duchovní život, je jeho niternost, vnitřní rozměr. Hledat spíše to co je uvnitř, než to co je na povrchu, sledovat život modlitby, a být citlivý pro službu v detailu, v malých věcech, jak jsem říkal minule. Je krásné se dívat na Krista, který se za nás, za naše hříchy dává na kříž. Ale bude se nám také tak líbit ten kříž, když ho budeme muset trochu poponést v životě? A plody tohoto duchovního vnitřního života jsou ty - jak o nich mluví svatý Petr - které jsou nám dány v hojnosti a v plnosti.

Už nemáme asi moc času na to, abychom analyzovali další věci. Např. to slovo, že Bůh nám dává věci v plnosti. To slovo v plnosti by mohlo evokovat další přednášku. To, co je z toho podstatné, je to, abychom neměli strach. Bůh se o nás postará, nebudeme mít nedostatek. Co je důležité pro to, abychom měli účast na plnosti, kterou nám Bůh dal, je to, abychom hledali to, co je podstatné, co je uvnitř, abychom nezůstávali na povrchu. To je ten rozdíl mezi křesťanstvím, které je interializováno, které je postaveno na vnitřních hodnotách, skutečným křesťanstvím, oproti takovému tomu povrchnímu křesťanství, které klouže na povrchu, nebo naopak takové té bigotnosti, která přehání viditelné věci, ale nesestupuje do hloubky, do nitra. Mějme to na paměti každý den našeho života. Amen.

Jean Valentin

Tato přednáška Jeana Valentina zazněla na Hoře sv. Klimenta dne 27.7.2004 v rámci letní teologické školy, kterou pořádá Společenství sv. Gorazda a druhů - Živé dědictví. Z francouzštiny přeložil dr. Petr Blížkovský, text přepsala Sylva Bártová a Daniela Menšíková.

Pozn: Autorem nebyl dán souhlas s volným šířením autorského textu a proto nelze bez dalšího článek kopírovat a šířit.)