Dr. Edvard Beneš: Úvahy o slovanství

1. Úvod

První světová válka vyvolala v našem nově vznikajícím státu obdobné jevy politické jako v ostatních státech; to znamená: liberální československou buržoazii nahradily dělnické masy. Totéž se dělo, ovšem ve větším měřítku i v ostatní Evropě. A v Rusku se obrátily poměry úplně.

Vnitřní a zahraniční politika první republiky se podle toho musela uzpůsobovat. Uvnitř to byla spolupráce sociálně dělnická, Dr. E. Beneš mezinárodně pak politika mezinárodní demokracie, snaha o diplomatické uznání Sovětského svazu a navázání spolupráce naší země i ostatní Evropy s Moskvou, se Sovětským svazem.

Proti této linii se vytvářela konzervativní reakce v celé Evropě. U nás se vyvinula tato reakce, v jejím poměru k Sovětskému svazu a v souvislosti s tím pak v poměru k tzv. slovanství. Nositelem této opozice byl dr. Kramář. Teze Kramářova vycházela z předpokladu, že naše republika nemůže být zaručena jen politikou západní, ale že se musí opírat o veliké nacionální Rusko, a že naší záchranou je jen tzv. slovanská politika, přičemž tato teze byla doplňována tvrzením, že každá naše politika, která k tomuto nepracuje, je principielně chybná.

Představitelé naší tzv. zahraniční akce (Masaryk, Beneš) za první světové války mohli osvobodit Rusko od bolševismu, ale neudělali to. Důvodem byla jejich orientace výlučně západní a upuštění od slovanských ideálů. Úkolem reálné československé národní politiky bylo obnovit staré plány slovanské, a uznat, že vlastním naším osvoboditelem v první světové válce nebyl západ, nýbrž východ.

Druhá světová válka otevřela všechny slovanské problémy znovu. Problémy „slovanství“ ani dnes neztratily na své delikátnosti. Dle Dr. E. Beneše naše zahraniční politika neměla být nikdy jen prozápadní. Jsme ve středu Evropy a nemůžeme se odloučit ani od východu ani od západu. Prvek „slovanství“ je dle E. Beneše naprosto nezbytnou součástí každé naší zahraniční politiky, právě pro sousedství slovanských národů s Německem.

Historický podklad, počátky a vývoj slovanského společenství

První projevy pojednávající o slovanství se vyskytovaly už v začátcích národních literatur. V české historii se uvádějí jako doklady kronika Dalimilova, spisy Daniela Adama z Veleslavína, Bohuslava Balbína a řady jiných. U Poláků a Jihoslovanů je tomu podobně. U Rusů projevy slovanského vědomí dlouho žádné nebyly. Uvedené první literární projevy o slovanství jsou jen odrazem historických faktů. Geografické sousedství mezi Slovany a Němci bylo Slovanům podnětem k tomu, aby hledali vzájemné pomoci a spolupráce mezi sebou proti kulturně silnému a nebezpečnému sousedu.

Středověká římsko-německá říše se stala mocenským evropským činitelem, který aktivně zakročoval a rozhodoval o politickém, náboženském a ostatním životě u všech svých slabších slovanských sousedů. Vývoj a sjednocení moderního Německa pod vedením Pruska je pak posledním rozhodujícím politickým činitelem pro tvorbu moderního hnutí slovanského. Avšak zejména od pádu Napoleonova vliv osvícenské filozofie a revoluce francouzské, vedoucí k obrození menších národů evropských, způsobuje uvědomění si etnické příbuznosti u všech západoslovanských národů, dále vzbuzuje snahu po vzájemné pomoci, spolupráci v míře, v jaké tomu nebylo nikdy před tím. Od této doby už značně silné vědomí o nutnosti slovanské solidarity u všech Slovanů existuje a dalšími událostmi v Evropě jen zesiluje.

Spory, vyvolané mezi slovanskými národy samotnými, byly ovšem vždy velikou překážkou k tomu, aby tyto vztahy solidarity a spolupráce se staly včas skutečnou politickou mocenskou silou, která by umožnila slovanským národům zaujmout v Evropě místo, které jim objektivně přináleží.

Humanitní filozofie 18. století, idea národní a slovanství – Jan Kollár

Zvláštní a podstatnou kapitolu vývoje moderního hnutí slovanského tvoří vliv, který na něj měly principy revoluce a filozofie francouzské. Slovanství, které se opírá o tyto dějinné vlivy má svoji hlavní základnu u středoevropských Slovanů, zejména u reprezentantů slovanského lidu v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. První teorie o slovanském problému vznikají u Dobrovského, J. Jungmanna, J. Kollára, P. J. Šafaříka, L. Čelakovského aj. Zdůrazňuje se češství, z češství se přechází na slovanství a slovanství vyúsťuje v lidství, v humanitu.

Politické ideje národního obrození přešly do Německa především přes Herdera a vyhranily se v ideu sjednocení všeho Němectva proti zahraničnímu nepříteli. Toto vypětí německého nacionalismu působilo zpětně na Slovany: Čechy, Moravany, Slezany, Slováky, Rusíny, Slovince, Chorvaty, Srby, Černohorce, Bosňany a jižní Slovany vůbec, ale také na Poláky. Nejsilněji však na tzv. Čechoslovany (Čechy, Moravany, Slezany, Slováky, Rusíny, ale i Lužické Srby).

Slovanství v té době se opírá především o osobu Kollárovu. Jan Kollár vidí velikost Slovanstva a věří v ni. E. Beneš se však domnívá, že si Kolár Slovany idealizuje jako národ a především že romanticky pojímá celou historii, vlastnosti a charakter Slovanstva. Dále mu vytýká přílišnou důvěru ve vzájemnost slovanských národů a naději, kterou spatřuje v ochránci malých národů, tedy v Rusko. Kollár je takto otcem západního slavismu - koncepce romantické.

Později se u nás vyskytuje úsilí, které hájí realističtější, tzv. moderní slovanství. Jeho reprezentanty jsou Fr. Palacký, K. Havlíček, kteří stojí v ostré opozici proti Kollárovi a jeho romantickým názorům o Slovanech vůbec. Po celé půl století zde probíhá boj realistického, demokratického slovanství se slovanstvím konzervativním a romantickým.

První světová válka ovšem znovu ukázala, že stejně jako romantická koncepce Kollárovského slovanství, ani modernější novoslovanství reálnému vývoji života a jeho potřebám nevyhovuje a je ve své podstatě neřeší.

Pangermanizmus

Pod vlivem revoluční ideologie, vyšlé z francouzské revoluce, se ve všech německých zemích rozpoutalo silné nacionalistické hnutí volající po sjednocení všech Němců.

Dne 31. března 1848 došlo k prvnímu oficiálnímu pokusu o vytvoření jednotného Německa v Evropě a také k první formě veřejně manifestovaného pangermanizmu. Rakouští Slované měli být státně a politicky definitivně zapojeni do sjednoceného Německa. František Palacký, jako respektovaný zástupce Slovanů země předlitavské kategoricky odmítl za země Koruny české jakoukoli účast ve výboru zvoleném frankfurtskou sněmovnou. Také odmítal sloučení Rakouska s Německem a hájil suverenitu říše habsburské s ohledem na její slovanské národy. Tato reakce znamená přihlášení se k tzv. austroslavizmu s celým jeho slovanským obsahem. Tzv. čechoslovanská politická a kulturní reprezentace se pak ve svém odporu nedala obměkčit, a tak hned první pokus o pangermánský plán zásadně odmítla, ba pomáhala usilovně jej zmařit.

O několik měsíců později se zástupci všech slovanských národů obracejí k Evropě ve jménu trojjediného hesla francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“ a žádají, aby slovanským národům byla navrácena jejich národní a individuální práva na svobodu. Zavrhují veškeré individuální utlačování, přičemž sami je proti druhým nechtějí provádět (sic!), žádají jen stejnou míru práv a povinností pro všechny občany (sic!!), neboť jak tvrdí Masaryk: „Láska k národu vlastnímu nemusí a nemá znamenat nenávist k národu jinému!“ Manifest přímo zdůrazňuje, že se Evropa nemá bát politických snah Slovanů po svobodě a nemá se dát strašit nějakým „panslavismem“. Konečná forma tohoto manifestu však odhlasována nebyla a císaři nebyl také nikdy oficiálně doručen.

Ruské slavjanofilství a moderní slavizmus

Okolo roku 1840 se největší část ruské inteligence rozpadá na 2 tábory:

a) na přívržence západu, kteří zavrhují navazování na staré ruské tradice, a kteří žádají, aby si Rusko přisvojilo plně zásady západní kultury evropské, pod podmínkou, že tyto prvky budou ruskému životu přizpůsobovány, a

b) na přívržence starého rusství, starých národních tradic.

Proti „západníkům“ Bělinskému, Granovskému, Gercenovi tu vedle jiných slavjanofilů stáli mimořádné a vynikající osobnosti jakým i nesporně byli Alexander Chomjakov, bratři Kirějevští a Konstantin Aksakov.

Teoretikové slavjanofilství podléhali Herderově, Schellingově a Hegelově filozofii historie. (Pro názornost odcituji výrok Herderův, v němž srovnává lidstvo a národy se stromem: „Člověčenstvo je strom – jednotliví národové jsou jednotlivé větve. Lidstvo se projevuje v jednotlivých národech, které jsou částí celku, a v tom se zakládají práva jednotlivého národa.“.) Nové v těchto myšlenkách je to, že již ne stát, ne církev sama obsahuje člověčenstvo, nýbrž národnosti.

Nejlépe formuloval základní tezi slavjanofilství Alexander Chomjakov, který se ve svých poznámkách pokusil řešit komplexně poměr západu k východu, k Rusku. Chomjakov staví Slovanstvo, a především Rusy zvláště, proti románsko-germánským národům Evropy. Stojí proti otrockému napodobování západní Evropy. Je přesvědčen, že „budoucnost nenáleží aristokratické a dobyvačné rase germánské“, nýbrž Slovanům. Slovanům, kteří jsou nakloněni ideám míru a demokracie, jsou přáteli klidu, míru, orby a pokojné práce – těm patří budoucnost. Západní Slované podlehli ovšem vlivu kultur evropských, a tím se odcizili a ztratili původní svůj ráz, jemuž jen východní Slované zůstali věrni.

Filozofická stránka Chomjakovovy slavjanofilské doktriny spočívá v přijetí a důsledné obhajobě a rozvíjení základní ideje, že „Víra je dle pojetí církve něco značně vyššího nežli vědění, neboť víra není vědění, je to současně vědění a žití“.

Rozdíl obou kultur, západní a východní, dle Chomjakova spočívá v suchém racionalismu západu a na druhé straně ve vyrovnaném působení zušlechťujícího vlivu citu ruského východu. Dle jeho přesvědčení náleží této ruské kultuře budoucnost a pomocí její může býti lidstvo vyrváno zkáze, která stihne západní Evropu.

Slavjanofilové dále vidí úpadek kultur západních národů, a aniž by zavírali oči nad slabostmi a těžkostmi jež existují v Rusku, zdá se jim, že jen ruský národ a svět bude jednou v budoucnu spásou lidstva. To je ostatně jeden z charakteristických rysů slavjanofilství: mezi skutečností a ideálem velmi málo rozlišuje a přenáší se z jednoho na druhý velmi snadno.

Slavjanofilství jako takové po stránce historické a filozofické v předkládaných podobách nemůže obstát. Kritika Solovjevova říká, že Chomjakov vidí správně teoreticky, nikoliv však historicky a vědecky.

Z etického hlediska slovjanofilství stálo vysoko. Kulminačním bodem celé teorie byl především kulturně a mravně, rozumově a citově vyspělý harmonický člověk. K plné a dokonalejší filozofické koncepci lidství a k důsledkům z toho plynoucím se však tito slavjanofilové nedopracovali.

Původní slavjanofilství chtělo a mělo být svým duchem a podstatou demokratické. Zatímco západ zdůrazňoval instituce, slavjanofilové zdůrazňovali člověka, mravní stránky jeho ducha a hlavně jeho cit. I když toto slavjanofilství zůstávalo především hnutím nepolitickým, teoretickým, filozofickým a literárním, přes to však mělo značnou účast na vytváření moderního politického slovanství. Slavjanofilové tedy působili na ideu slovanství především nepřímo a jen potud, pokud jejich zdůrazňování rusství zesilovalo národní cítění, a to i u ostatních Slovanů. Slavjanofilství není v žádném případě speciální teorií slovanství. Stává se však brzo podkladem panslavizmu a panrusizmu.

Panslavizmus, jeho vývoj a smysl

Politický panslavizmus bylo hnutí, jež mělo za cíl osvobodit a sjednotit všechny slovanské národy pod vůdcovstvím Ruska. Jako určitou a přesnou politickou nauku to formuloval nejvýrazněji Danilevskij. I když vznikl až po pangermanizmu a jako reakce proti němu, do jisté míry ho připomíná. U panslavizmu se jednalo skutečně většinou o osvobození potlačených národů, kdežto u Němců šlo o sjednocení Němců svobodných, jimž ostatní, Neněmci, měli býti plně podřízeni. Za panslavizmus ne zcela právem se pokládalo, zejména od odpůrců Slovanů, všecko usilování ze strany Ruska o osvobození balkánských zemí a o získání Byzance-Cařihradu. Za panslavistické hnutí byly stejně neprávem pokládány všecky vnější projevy pro jednotnou řeč, jednotnou abecedu (cyrilici), cyrilometodějskou ideu atd.. Většinou to byly více méně nevinné úvahy.

Vznik a vývoj panslavizmu se datuje od roku 1856 do r.1905. Přes všechny výklady o slovanské lásce, jednotě, svornosti a nutnosti sblížení zůstávají ruští panslavisté vždy odpůrci Poláků, odmítajíce jim i samosprávu. Proto Poláci byli vždy a stále – pochopitelně a plným právem – důslednými odpůrci všech pokusů panslavistických. Slovanské a panslavistické hnutí vyrůstá nejvíce z prostředí ruského a československého. Ke konci 19.století těžiště hnutí slovanského přechází na menší slovanské národy, neboť carské Rusko obrací své zraky hlavně k problémům asijským. Na počátku toto hnutí, které má starý ráz romantičnosti, fantastičnosti a povrchnosti, se začíná i řešeními vážnějšího charakteru připravovat politické hnutí slovanské, jež dostává název neoslavizmu, navazující u nás na Palackého, Havlíčka a Masaryka s celým svým kruhem spolupracovníků.

Slovanské problémy v první a druhé světové válce.

Válka z roku 1914-1918 znovu položila celý problém svobody slovanských národů. Znamenala tudíž zcela novou kapitolu v boji o jejich osvobození. Vzhledem k tomu, že doba mezi první a druhou světovou válkou neznamenala žádný mír, tudíž rozvoji slovanství mnoho nepřála, druhá světová válka položila téměř všechny slovanské otázky znova. Je pravdou, že slovanství nikdy nebylo činitelem rozhodujícím. Naopak, ono bylo velikými událostmi vyvoláno. Tvrdilo- li se, že první světová válka byla válkou mezi Germány a Slovany a že válku vyvolaly panslavistické rejdy, novoslovanské triky atd., bylo to vždy jen tendenční přehánění. První světová válka z let 1914 až 1918 nebyla válkou Germánů proti Slovanům a nebyla jí ani svým rázem a podstatou, ani vědomými cíli, snahami. Byla sice vyvolána sporem rakousko-uherským a ruským o vliv na Balkáně, rozšířila hned však svůj charakter vpádem Německa do Belgie, Francie, dále vstupem do války Anglie, Japonska, Itálie, Rumunska, Řecka, Spojených států severoamerických, Číny…Po stránce účastenství ve válce byla tudíž válka mnohem širší s problémy mnohem dalekosáhlejšími. Byly tím sice položeny všecky otázky složitého problému Rakouska, Maďarska, Rumunska, vrácení Alsaska-Lotrinska Francii, sjednocení Itálie, otázka Albánie atd., což je daleko více otázek neslovanských nežli slovanských. Slovanství první světovou válkou prožilo řadu zásadních, rozhodujících změn. Slované touto válkou ohromně získali.

Slovanství budoucnosti

Vezmou si slovanské národy a všechen jejich lid z tragedií první a druhé světové války a z pohnuté dvacetileté periody mezi oběma těmito válkami správné ponaučení o tom, co má být slovanská politika, solidarita slovanských národů po katastrofě z let 1938-1945, a co má být slovanská politika vůbec? Dle E. Beneše, problémy slovanských národů nevyřeší ani slovanské idealistické horování a sentimentální mluvení o slovanství, ani Kollarovské (Kolárovské) romantické slovanství. Boj o svobodu slovanských národů byl vždy především bojem o svobodu slovanského lidu nejširších vrstev všech slovanských trpících národů, z nichž jedni trpěli pod tyranií a reakcí domácí (Rusko), jiní pod tyranií cizí (Poláci, Chorvaté, Slovinci, Srbové, Černohorci, Makedonci, Bulhaři), a někteří dokonce pod oběma (Poláci, Češi, Moravané, Slováci). Slovanské národy jsou ve své povaze velmi demokratické a mají svou přirozenou povahu silnější sklony egalitářské nežli všechny ostatní národy evropské. První světová válka dřívější stav slovanského poddanství zlepšila.

Problémem každého slovanského národa jako národa vnitřně a mezinárodně utlačovaného, byl a je především problémem každého jeho drobného člověka a občana. Masaryk správně říkával, že národní problém český je problémem sociálním.

E. Beneš se domnívá, že konečné osvobození slovanských národů se přiblížilo skrze jejich společný boj na život a na smrt proti fašizmu a nacizmu, skrze boj proti bezprecedentní, zákeřné a totalitní ideologii, aroganci moci, agresivitě, duchovní ohyzdnosti a zvrácenosti, která se kdy v historii Evropy objevila a která vědomě usilovala o zničení svobody a existence všech slovanských národů, a nejen jich.

Zpracovala : Božidara Richterová, TUL Liberec

* * *

Použitá literatura:

Dr. Edvard Beneš : Úvahy o slovanství

E. Beneš: Problémy nové Evropy a zahraniční politika československá

Dr. Edvard Beneš: problémy Československa

Dr. Edvard Beneš: Nová slovanská politika

Edvard Beneš : Živý odkaz TGM

T.G.Masaryk a Edvard Beneš : Otevřít Rusko Evropě

Projev pana presidenta republiky Dr. E. Beneše z roku 1947 : V duchu Masarykově – cestou lidskosti a prozíravé moudrosti

T.G.Masaryk : Svět a Slované (Les Slaves dans le monde)

T.G.Masaryk : Problém malého národa