Bazilika sv. Praxedy

(Ze seriálu Baziliky, chrámy a kostelíky města Říma)

Stejně jako v minulých dvou dílech našeho cyklu, také dnes zůstaneme v rodině římského senátora Pudenta. Vypravíme se totiž do baziliky zasvěcené sv. Praxedě, Pudentově dceři, nad jejímž rodným domem dnes stojí bazilika dedikovaná její sestře, sv. Pudentiáně. Jak už jsme připomínali, tyto příbuzenské vztahy dosáhly až do novozákonního kánonu. Dalšího sourozence obou sester, Timoteje, legenda ztotožňuje s učedníkem sv. Pavla, zavražděným v Efezu v roce 97.

Stejně jako jméno sv. Pudentiány se i sv. Praxeda objevuje v poutnických průvodcích 7. století, jako římská mučednice uctívaná v Priscilliných katakombách na Via Salaria. V martyrologiích připadal její dies natalis – den zrození pro nebe, skrze mučednickou smrt – na 21. července. Akta mučedníků (5.- 6. stol.) vkládají vyprávění o osudech Praxedy do úst kněze Pastora. Ten líčí, jak Praxeda skryla za pronásledování u sebe mnoho křesťanů, úkryt však byl prozrazen a všichni byli popraveni. Praxeda pak v noci těla mučedníků, mezi nimiž byl kněz Semetrius a dalších dvacet dva křesťanů, posbírala a pohřbila v Priscilliných katakombách. V zármutku si pak u Boha vyprosila smrt o několik dní později. Kněz Pastor ji pak pohřbil na stejný hřbitov, vedle otce Pudenta. Přestože dnešní badatelé jsou k vyprávěním toho druhu skeptičtí, jisté je, že kult Pudentiány a Praxedy je velmi starého data. Nechybějí v Depositio Martyrum ze 4. století ani ve starých sakramentářích.

Titulus Praxedis byl jedním z prvních farních kostelů ustanovených v Římě po ediktu milánském. První zmínky o něm se vztahují k roku 491, na nápisu v katakombách sv. Hippolyta na via Tiburtina. Nejstarší kostel přestavěl na konci 8. století papež Hadrián I. (772-795). Velmi brzy, ani ne čtvrt století na to, však máme zprávy o nové stavbě a fundamentis. Papež Paschal I. (817-824) hned po nástupu na Petrův stolec trůn v roce 817 dal přenést právě sem, do svého někdejšího titulárního kostela, 2 300 křesťanských mučedníků ze hřbitovů za hradbami. Jeho počínání mělo praktické důvody – hroby bylo třeba ochránit před drancováním Langobardů. K nové bazilice, vybudované na uměle vytvořeném podiu, připojil Paschal také konvent pro komunitu řeckých mnichů. Prostorné lodi předcházelo dodnes částečně zachované atrium s arkádovým ochozem k němuž vedlo dlouhé schodiště z Vicus Suburanus, jedné z hlavních uličních os na svahu Eskvilinu.

Rozvrh Paschalovy baziliky je dodnes dobře čitelný. Rozlehlá hlavní loď je více než dvakrát širší než vedlejší lodi, oddělené původně řadami 12-ti korintských sloupů. Za vítězným obloukem navazuje příčná loď, ke které na hlavní ose přiléhá půlkruhová apsida. Zhruba v polovině pravé boční lodi byla postavena pohřební kaple pro papežovu matku Teodoru. Zasvěcená je sv. Zenonovi a dodnes udivuje nádherou mozaikové výzdoby.

Vnitřní prostor baziliky narušilo na počátku 13. století vložení tří příčných oblouků, jejichž pilíře obezdily každý třetí sloup. Oblouky, které měly staticky zajistit stavbu, vnesly do interiéru nový rytmus stěny. Další důležité změny přišly až po Tridentském koncilu, kdy byl titulářem baziliky Karel Boromejský. V rámci posílení eucharistické úcty dal v letech 1565 – 1568 vyvýšit a vyzdobit presbytář. Na jeho objednávku vznikly také dva balkónky po stranách vítězného oblouku k vystavování relikvií. Měly zdůrazňovat kult mučedníků, svědků a hrdinů víry. Restaurační práce vedené Karlem Boromejským jsou dodnes patrné na přístupových rampách, na vestibulu a hlavním portálu. Z téže doby pocházejí i klenby bočních lodí a sakristie. Původních 24 menších oken hlavní lodi vystřídalo osm větších okenních otvorů, odpovídajících zpevňujícím obloukům. Nad architrávem tak vznikl prostor pro bohatou malířskou výzdobu, provedenou před rokem 1600 na objednávku dalšího z titulárních kardinálů, Alexandra de Medici.

Také poslední z velkých zásahů do podoby chrámu byl dílem titulárního kardinála. V letech 1728 – 1734 kardinál Ludovico Pico della Mirandola, poslušen rozhodnutím římského synodu z roku 1725, který volal po oživení kultu mučedníků, nechal při pátrání po ostatcích titulární světice takříkajíc obrátit vzhůru nohama boromejovský presbytář. Následná úprava presbytáře s barokním ciboriovým oltářem se zachovala dodnes.

Presbytáři vévodí baldachýn a za ním v průhledu barokní obraz sv. Praexedy sbírající ostatky mučedníků od Domenica Maria Muratoriho. Pozornost ale přitáhne především skvělá mozaiková výzdoba z počátku 9. století, z doby papeže Paschala I. Ten je také vyobrazen na hlavní scéně v apsidě. Otvírá se v ní scéna druhého Kristova příchodu. Kristus se objevuje v oblacích v doprovodu sv. Petra a Pavla, kteří mu představují mučednice Praxedu a Pudentianu. Po stranách scénu doprovází papež Paschal I. s modelem kostela v ruce a s čtvercovým, modrým nimbem, který patří vždy osobám žijícím v době realizace, a po druhé straně některý ze svatých jáhnů, s ohledem na místo snad Zenon. V pásu pod výjevem 12 beránků ve skupinách po šesti vychází z Betléma a Jeruzaléma a kráčí k apokalyptickému Beránku, který stojí na hoře, z níž pramení čtyři rajské řeky. Inspirací mozaiky byla nepochybně výzdoba kostela sv. Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Dosvědčuje to i palma s bájným ptákem fénixem, symbolem věčného života, ale také apokalyptická témata na mozaikách oblouku apsidy. Nad nikou je zobrazen trůn Mystického beránka mezi svícny, anděly a symboly evangelistů, doprovázený o něco níž zástupem 24 starců. Nad Vítězným obloukem je znázorněn Nebeský Jeruzalém. V jeho hradbách, vykládaných drahokamy, našli útočiště apoštolové, vedeni na jedné straně Marií a sv. Janem Křtitelem a na druhé straně Matkou Církví. Shromažďují se před Kristem, stojícím o něco výš nad nimi v doprovodu andělů. Průvod uzavírají - rovněž ve vyvýšené pozici - Mojžíš a Eliáš. Celý výjev tak v druhém plánu odakzuje k Proměnění na hoře Tábor. Před branami města jsou zástupy věřících, v branách ale střeží vstup andělé a Petr svírá v rukou klíče.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Ještě jednou se vypravíme na jižní svahy Eskvilinu, na místa připomínající nejstarší historie křesťanství v Římě, do baziliky sv. Praxedy. V minulém díle našeho cyklu jsme prošli hlavní etapy dějin tohoto chrámu a skončili jsme u velkolepé mozaikové výzdoby presbytáře. Dnes si připomeneme události z dějin našeho národa, spjaté právě s bazilikou sv. Praxedy a poohlédneme se po některých dalších pamětihodnostech.

Bazilika sv. Praxedy patří mezi povinná zastavení poutníků našich zemí. Nejen kvůli památce tisíců raněkřesťanských svědků víry, které do baziliky dal přenést papež Paschal I. Bazilika měla za sebou teprve půl století existence, když přiléhající klášter řeckých mnichů hostil sv. Cyrila a Metoděje. Přišli tehdy do Říma žádat o schválení slovanské liturgie, a tak se také stalo v roce 868. Papež Hadrián II. položil bohoslužebné texty na hlavní oltář nedaleké baziliky Santa Maria Maggiore. Schválil texty pod podmínkou, že epištola a evangelium se budou číst nejprve latinsky. Při stěně levé boční lodi najdeme kopii náhrobku pražského arcibiskupa, Jana z Jenštejna, známého oponenta krále Václava IV., který za své postoje zaplatil vyhnanstvím. Zemřel 17. června roku 1400 právě v klášteře vallombrosiánských mnichů u sv. Praxedy. Původní náhrobní desku vsazenou do podlahy nahradila roku 1891 replika. Připomíná mimo jiné arcibiskupův čestný titul Alexandrijského patriarchy. Připomeňme ještě, že z Jenštejnova podnětu zavedl papež Urban VI. svátek navštívení P. Marie pro celou církev. Jenštejn sám jej už dříve zavedl pro pražskou arcidiecézi. Měl být mimo jiné zvláštní prosbou k P. Marii za skončení západního schismatu. Současně s jeho vyhlášením roku 389 vyhlásil Urban VI. také následující rok za jubilejní. Přestože se papež jubilejního léta nedožil, napříště zůstala – jak si přál – bazilika Santa Maria Maggiore připočtena ke třem tzv. jubilejním. K nejdůležitějším poutním trasám tak byl připočten vedle Bazilik sv. Petra, Pavla a Lateránské baziliky také hlavní mariánský chrám Věčného města.

Aby byl náš seznam národních pamětihodností co nejúplnější, připomeňme ještě, že mezi slavné tituláře baziliky sv. Praxedy patří také pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598-1667). Krátce před svou smrtí na konkláve, které roku 1667 zvolilo Klementa IX., kardinála Rospigliosi, patřil dokonce mezi tzv. „papabili“ - kandidáty na Petrův Stolec.

Vraťme se ale ještě jednou do baziliky sv. Praxedy. Vedle již zmíněných mozaik je nejvýraznější součástí výzdoby malířský cyklus z konce 16. století (1594-1596). Na bočních stěnách hlavní lodi se odvíjí Pašijové příběhy, zasazené do iluzivní architektury: Modlitba v getsemanské zahradě, Kristovo zajetí, Kristus před Kaifášem a před Pilátem, Korunování trním, Bičování, Ecce homo a Výstup na Kalvárii. Výběr scén odkazuje k relikvii uchovávané v bazilice. Sloup z Jeruzaléma, u kterého měl být bičován Kristus, přivezl v roce 1223 kardinál Giovanni Colonna, tehdejší titulář baziliky, který byl apoštolským legátem v Sýrii v době V. křížové výpravy. Dodnes je k vidění v bočním prostoru kaple sv. Zenona.

Freskový cyklus doplňuje scéna Zvěstování. Archanděl Gabriel a Maria jsou umístěni po stranách hlavního vstupu, snad aby lidé odcházející z bohoslužeb s sebou do světa odnášeli radostnou zprávu o příchodu Mesiáše. Celá výzdoba tak významově rozepjala vnitřek chrámu mezi Zvěstování a Parusii, Druhý Kristův příchod. Právě doprostřed mezi ně umísťuje život křesťana. Ten má být po všech stránkách po Kristově vzoru vtělený. Na cestě k nebeskému jej proto posiluje pokrm, který už předjímá tento cíl eucharistie. Jeho putování doprovází Slovo Boží svěřené malířskému vyprávění na stěnách chrámu a ke statečnosti jej vybízení příklady mučedníků. Aby byl obraz tohoto křesťanského kosmu úplný, doplňují ho vyobrazení 12-ti apoštolů, sloupů, na nichž – jak říká sv. Pavel – byla založena Církev. A pro toho, kdo by snad nebyl schopen vyčíst žádný smysl z obrazů a z celého uspořádání prostoru, nesou postavičky okřídlených andílků nápisové pásky s verši Creda – Apoštolského vyznání víry.

Dlažba kostela není pravým kosmateskem, jak by se mohlo zdát. V letech 1916-18 nahradila dlažbu z cihel a mramorových desek ze 17. století. Velký porfyrový disk na začátku hlavní lodi ukazuje místo, kde podle legendy stála proslulá studna, do níž Praexeda měla ukládat pozůstatky mučedníků. Snad i blízkost tolika uctívaných světců způsobila, že se bazilika stala častým místem pohřbů. Nedostatek místa nám nedovoluje projít všechny náhrobky mezi nimiž jsou kardinálové, preláti a jiné význačné osoby. K dílu na jejich posmrtné připomínce byli přizváni významní umělci jako např. Andrea Bregno nebo Bernini.

Na závěr návštěvy v bazilice sv. Praxedy jsme si nechaly jeden z klenotů římského středověkého umění, Kapli sv. Zenona. Jak už jsme vzpomínali, postavil ji papež Paschal I. jako pohřební kapli pro svou matku Teodoru. Zasvěcena byla mučedníku Zenonovi, jehož relikvie dal přenést z Pretestatových katakomb. Vstup do kaple rámuje sloupová edikula, využívající pozdně antického kladí, upraveného v IX. století. Na něm spočívá mramorová urna datovaná do III. století. Okenní otvor nad portálkem rámují dvě série medailonů. Vnitřní zobrazuje Madonu s dítětem, dva světce, snad Valentina a Zenona a osmero svatých žen, vnější Krista a dvanáct apoštolů. Nejisté je určení dvou osob v horních medailonech, snad jde o Mojžíše a Eliáše. Čtvercové podobizny papežů dole jsou až z 19. století a jde zřejmě o papeže Paschala I. a jeho nástupce Evžena II.

Samotná kaple má čtvercový půdorys s pravoúhlými výklenky. Klenbu tvoří průnik dvou valených kleneb. Jen zdánlivě je jako baldachýn vynáší čtveřice sloupů v rozích, s pozlacenými hlavicemi. Na ně jakoby navazovali také andělé provedení v mozaice na lomu kleneb, kteří ve zlatém poli přinášejí medailon s Kristem a symbolicky tak spojují nebe se zemí. V čele klenby naproti vstupu postavy Marie a Jana Křtitele naznačují, že jde o motiv tzv. Deesis, jehož středem je vždy Kristus – tady jej však symbolizuje pouze světlo pronikající do kaple. V nice nad oltářem je – opět v mozaice – Madona s dítětem mezi sv. Praxedou a Pudentianou, z II. poloviny 13. století. Vnímavost pro důležitost světla v programu z doby Paschala I. odráží tato mladší mozaika: Ježíšek nese nápis „Ego sum Lux – Já jsem světlo. Na bočních zdech jsou vždy trojice světců, identifikované nápisy: vpravo jsou to apoštolové Jan, Ondřej a Jakub a v čele oblouku pod nimi žehnající Kristus mezi sv. Valentinem a Zenonem. Naproti, na levé straně jsou sv. Anežka Římská, Pudentiana a Praxeda a v dolní etáži Beránek na rajské hoře, mezi jeleny, kteří pijí ze čtyř rajských pramenů. Výjev druhé části doplňují hlavy P. Marie mezi sv. Praexedou a Pudentianou, v doprovodu Teodory, která má čtvercový nimbus žijících osob. Na klenbě oblouku je Kristus v mandorle, sestupující do podsvětí osvobodit Adama a Evu. Vstupní stěna znázorňuje tzv. Hetimasii: prázdný trůn symbolizující Boží přítomnost, s Petrem a Pavlem po stranách.

V postranním prostoru vpravo je od roku 1699 uložen již zmíněný sloup bičování, původně umístěný uprostřed kaple sv. Zenona. Právě tato vzácná relikvie zařadila baziliku sv. Praxedy mezi hlavní poutní zastavení Říma.

Johana Bronková

(Z webu Rádio Vaticana vybral mgr)