"Lidé věří Darwinovi, že je v přírodě věčný boj o život a přitom básní o míru a pláčí, že nemají pokoj." Tak kdosi charakterizoval ironicky protiklady, které obyčejně doprovázejí řečnění o míru. "Chtěli by říkat Mír, mír, a žádný mír není!" (Jer 6,14). Tak překládá Vulgáta pesimistické Jeremiášovo kázání, ve kterém předvídá pohromy Jeruzalému.
Snad žádné téma není předmětem tolika veřejných projevů, jako právě mír. Mají ho stále na jazyku politikové, kazatelé, ozývá se v liturgii, často se čte na stránkách Bible. Který z těch významů je nejpůsobivější? Snad nejvíc se používá toho slova v protikladu s válkou. Boje mezi národy se ukončují uzavřením míru. Je to velký dar Boží. Lidé se přestanou zabíjet, neničí se města, pomalu opadá nenávist. Může se tedy začít znovu klidně pracovat, studovat, cestovat. Člověk se cítí znovu člověkem ve společenství druhých. Proto je povinnosti politiků, aby předešli, nakolik to dovedou, válkám. Křesťané se modlí za "hojnost a mír v zemi".
Ale všichni vědí dobře, že politický mír sám nemůže zaručit pokoj každému. Bojují mezi sebou i jednotlivci. Někdy se nenávidí sousedé, hašteří se příbuzní, rozbroje jsou i v rodinách. Rozvaděným pak přijdou rozumní lidé domlouvat. Prosím vás, smiřte se, žijte v pokoji, nebo se vám život stane peklem! Umět žít v míru s ostatními je velké umění a předpokládá ctnost.
Ale nejsou to jenom nesváry s lidmi, které nás znepokojují. Někdy nám převrátí naruby pořádek i návštěva nejlepších přátel. Telefon, mnoho práce, vánoční korespondence, samé obyčejné denní věci a nakonec se chytáme za hlavu: Musím si život nějak uspořádat nebo někam uteču, takhle bych přišel o nervy!
Mnoho lidí skutečně někam utíkám alespoň na čas: do chaty, na cestu, odstěhují se jinam. Utíkají i první křesťanští mniši do egyptské pouště. Tam nebyla válka. Byli sami, nežili tedy v nepohodě s druhými. Spokojili se s málem jídla. Nemuseli se tedy honit v práci. Nikdo je nerušil a nic jim nepřekáželo. Našli pokoj a mír?
Na počátku měli jistě podobný zážitek jako tek, kdo se z města konečně dostal na chatu v lese: Ten klid! To se to tu dýchá! To si odpočinu! Ale jak dlouho toto nadšení trvá? Vzpomínám si na někoho, kdo přišel ke kontemplativním mnichům v italských horách. Přidělili mu poustevnu. První den hořel nadšením, druhý den se upokojil, ale za pár dní, když odjížděl, prohlásil: Zde bych se zbláznil z toho ticha a z té samoty!
Člověk tedy dřív nebo později musí udělat zkušenost, že mír a pokoj nezáleží jenom na vnějších okolnostech, že je to především vnitřní stav duše. Dá se říci, že je dvojí mír, jako je dvojí láska. Rozlišujeme eros, lásku, která hledá štěstí u jiných, žebrá; a naproti tomu agapé, lásku, která dává z plnosti svého štěstí. Bůh je láska (Jan 4,8), to znamená je agapé, dávající. Podobně Kristus nehledá mír u učedníků, ale dává jim svůj mír (Jan 14,27) jako dal svou lásku.
A přece se zdá snažší dávat lásku než mír. Dobře se dá dělat i nepřátelům, ale nemohu s nimi žít v míru. Mír znamená dobrý vztah k druhému. Vztahy jsou dvojstranné. Co mě pomůže, že já chci dobře, když druhý dělá opak? A není v tom jen zlá vůle. Vždyť život, který je boj, je celý zbudován na tom, že se jeden staví proti druhému do oposice. Jedna rostlinka přerůstá druhou, jeden živočich požírá jiného, lidé se navzájem přetlačují a vytlačují nejenom v životě hmotném, ale i v životě ducha. I když si hrají, zápasí, alespoň na oko. Co pomůže v této situaci hlásání míru? Život je boj.
Lidé, kteří myslí realisticky, si byli této situace života na zemi vždycky vědomi. Zaujali k ní však různé stanovisko. První bychom nazvali bojovné. Je primitivní, odpovídá živočišným sklonům. Jeho princip zní: Kdo z koho! Buď budeš kladivem nebo kovadlinou, tj. bij nebo budou bít tebe. Hrdinou této civilizace není "kníže míru" (sr. Iz 9,6), ale velký bojovník, podmanitel všech a všeho.
Druhá forma postoje by se mohla nazvat taktikou opevnění. Hrdina už nechce to, co patří jiným, ale nechce se ani dát odbýt od druhého. Proto si postaví hrad, opevněné město, v posledním stadiu tohoto směru dům na klíč, nebo alespoň světnici, nebo alespoň zamčený kufřík. Princip soužití pak platí: Já pán, ty pán, do mého nesmíš a já nejdu do tvého. Tzv. princip o nevměšování je dodnes hlavní mírovou zásadou. Je to mír vrtkavý, ale jediný možný. Nebo je možné i jinak?
Systémy dalekého Východu chtěly řešit problém radikálně. Vědí, že boj bude vždycky, dokud se jedinec postaví proti jiným a vůbec proti vesmíru. Nezbývá tedy než zrušit toto protivenství, vymazat ponenáhlu svůj vzdor: neodporovat lidem, nezabíjet zvířata, jíst jenom plody, které rostliny samy dávají, zapomínat na svou individualitu a vdechovat ducha celého vesmíru. Poslední stadium pak je nirvána, úplné splynutí se vším bytím. "Kde je hrstka soli, hozená do moře?", ptá se budhistické rčení. A odpovídá: "Zbytečná otázka. Stala se mořem."
Zeptáme-li se, který z těchto postojů odpovídá evangeliu, nemusíme dlouho přemýšlet, abychom odpověděli, že žádný. Proto také Kristus výslovně tvrdí, že přináší mír, který svět dát nemůže, kterého není schopen (sr. Jan 14,27). Pokračuje a doplňuje starou biblickou tradici, Staří Semité byli v jádře válečníci. Byli si vědomi, že ve světě na ně číhá na všech stranách nebezpečí. Nepřátel měli víc něž dost, s pouští a se zemí vedli o život stálý zápas. Je tu tedy stálý protiklad, boj o život. Ale je nad tím protikladem někdo třetí, kdo bdí, že v tom boji člověk nezahyne, naopak se podílí, roste a vyvíjí. Je nade vším Jahve, Bůh nebe a země. Stačí být v míru s ním a všecky ostatní protivy se smíří, nepřátelé jsou bezmocní! Vzpomněl jsem si na toto biblické pojetí, když jsem četl moderní modlitbu: "Dej nám, Bože, mír v zemi, abychom ti mohli sloužit!" Starému zákonu spíš odpovídá opačná prosba: "Dej nám, Bože, tobě sloužit, abychom měli mír v zemi."
Je tu tedy mír skrze prostředníka, a to nejvyššího. Náznaky tohoto řešení životního boje vidíme i v samé přírodě. Říká se, že v rodině muž a žena se smíří v lásce. Ale opravdovým živým pojítkem této lásky je dítě.
V církvi, která se má stát velkou rodinou lidstva, se stal prostředníkem míru Syn člověka, Ježíš Kristus, který podle slov sv. Pavla "zboural přehradovou stěnu" (Ef 2,14). On přenesl mír z nebe na zem, do lidského života to, co je vlastní životu nejsv. Trojice. Tam se tři Osoby neztrácejí v nirváně božství. Je tam, jak říkají spekulativní teologové, vrchol opozice a současně i vrchol spojení v lásce. Je to mír, který dostává člověk s darem zmrtvýchvstání. Kdo může pochopit, pochop (sr. Mt 19,12). Převzato z knihy K vyšším věcem jsem se narodil
Kalendárium na květen
západní církev
1. Sv. Josef Dělník
2. Sv. Atanáš (Athanasios), učitel církve 4. neděle velikonoční
3. Sv. Filip a Jakub, sourozenci Páně
4. Sv. Florián, mučedník
5. Sv. Gothard, opat a biskup, sv. Judita, poustevnice
6. Sv. Jan Sarkander, mučedník
7. Sv. Benedikt II., papež
8. Panna Maria, Prostřednice všech milostí
9. Sv. Hermus 5. neděle velikonoční
10. Sv. Izidor, mučedník
11. Sv. Ignác z Láconi, řeholník
12. Sv. Pankrác (Vladan), mučedník, sv. Nereus a Achilleus, mučedníci
13. Sv. Ondřej Hubert Fournet, sv. Servác, biskup
14. Sv. Matěj, mučedník, sv. Bonifác, mučedník
15. Sv. Žofie (Sofia), panna a mučednice
16. Sv. Jan Nepomucký, mučedník 6. neděle velikonoční
17. Sv. Paschal Baylon, řeholník
18. Sv. Jan I., papež
19. Sv. Petr Celestýn, papež
20. Sv. Klement Maria Hofbauer, řeholník, sv. Bernardin Sienský, opat Nanebevstoupení Páně
21. Sv. Ondřej Bobola, mučedník
22. Sv. Julie, mučednice
23. Sv. Jan Křtitel de Rossi 7. neděle velikonoční
24. Sv. Vincenc Lerinský, řeholník
25. Sv. Marie Magdaléna de' Pazzi
26. Sv. Filip Neri, řeholník
27. Sv. Augustin z Canterbury, biskup
28. Sv. Emilie, řeholnice
29. Sv. Maximin, biskup
30. Sv. Zdislava Seslání Ducha svatého
31. Navštívení Panny Marie
Kalendárium na květen
východní církev
1. Prorok Jeremiáš, sv. Tamara, carevna gruzínská, ct. Euthimij a Ignatij, mučedníci
2. Sv. Athanasios Veliký, přenesení ostatků Borise a Gleba 4. neděle po Pasše - O mrtvicí raněném
3. Sv. Timotej a Maura, mučedníci, ct. Theodosij, igumen pečerský
4. Sv. Pelagie, mučednice a panna z Tarsu, sv. Erasmus, mučedník
5. Sv. Irena, velikomučednice, sv. Neofit, Gaius a Gajana, mučedníci, ct. Varlam Serpuchovský
6. Spravedlivý Job Mnohostrádající, ct. Jov Počájevský, igumen a divotvůrce
7. Zjevení sv. Kříže na nebi nad Jeruzalémem, ct. Nil Sorský
8. Sv. Jan Teolog, apoštol a evangelista, ct. Arsenij Veliký
9. Prorok Izaiáš, sv. Kryštof, mučedník, přenesení ostatků sv. Mikuláše, ct. Josef Optinský 5. neděle po Pasše - O Samaritánce
10. Sv. Šimon Zelota, apoštol, ct. Izidora Jurodivá, sv. Vasilij, mučedník
11. Sv. Metoděj a Cyril, apoštolům rovní, učitelé Slovanů, sv. Mokios, mučedník
12. Sv. Epifanij a Sabin, biskupové kyperští, sv. German, arcibiskup cařihradský, sv. Hermogen Moskevský, mučedník
13. Sv. Glykerie, panna a mučednice, sv. Laodikij, strážce vězeňský
14. Sv. Izidor mučedník, bl. Izidor, pro Krista jurodivý, divotvůrce rostovský, sv. Leontij Jeruzalémský
15. Ct. Pachomij Veliký, veledůstojný otec, sv. Izajáš, biskup rostovský, divotvůrce, ct. Eufrosin (Přemysl), veledůstojný otec
16. Ct. Theodor Osvícený, sv. Alexandr, patriarcha jeruzalémský, sv. Vít, Modest a další, mučedníci 6. neděle po Pasše - O slepém
17. Sv. Andronik, apoštol ze 70-ti, první biskup srjemsko-pannonský a sv. Junie, sv. Solochon, Pamtamir, Pamtalon, mučedníci
18. Sv. Theodot a sedm panen, mučedníci
19. Sv. Patrik, mučedník, biskup pruský a s ním tři presbyteři, sv. Dimitrij Donský, kníže
20. Sv. Thalas, Alexandr a Asterius, mučedníci, sv. Aksalon
21. Sv. Konstantin, císař, a jeho matka Helena, císařovna, apoštolům rovní
22. Sv. Vasilisk Vyznavač, mučedník, sv. Vladimír, král srbský, sv. Zachariáš, mučedník
23. Sv. Marie Kleopova, myronosice, ct. Michal, biskup a vyznavač, bl. Joan Vlasatý 7. neděle po Pasše
24. Sv. Simeon Sloupník, ct. Nikita Sloupník, divotvůrce, sv. Meletius Stratelat, mučedník
25. Třetí nalezení ctihodné hlavy Jana Křtitele, Předchůdce Páně, sv. Terapont, mučedník, biskup kyperský, sv. Celestýn, mučedník, sbor volyňských svatých
26. Sv. Alfeus a Karpus, apoštolové ze 70-ti, sv. Averkij a Helena, mučedníci, sv. Řehoř Nový, mučedník, ct. Jan Hesychasta
27. Sv. Terapont, mučedník, biskup sardijský, sv. Theodora, panna a mučednice a sv. Didimos, mučedník
28. Sv. Ignatij, biskup rostovský, sv. Eutichos, mučedník, biskup melitinský
29. Sv. Theodosie, mučednice, panna tyrská, bl. Jan Usťužský, pro Krista jurodivý
30. Ct. Isakij Dalmatský, vyznavač, ct. Jakub Galský Padesátnice - Sv. Trojice, seslání Svatého Ducha
31. Sv. Herm, apoštol ze 70-ti, mučedník, sv. Filosof Alexandrijský, mučedník, sv. Mág (Žrec), mučedník
Dokumenty
Březnová analýza - 2. část
(pokračování z minulého čísla)
Je u nás mnoho těch, kteří užívají označení "duchovní pastýř", i těch, kdo takto skutečně působí - i bez vnějšího označení (např. kněží bez státního souhlasu, vedoucí duchovních společenství apod.). Je však také dost těch, kdo si osobují výlučný monopol na duchovní činnost, ačkoli již sami dle stávajících potřeb nevykonávají nebo z různých důvodů ji vykonávají nedostatečně. A právě tito se cítí dotčeni a napadeni v okamžiku, kdy zjistí, že "jejich monopol" nefunguje, že "bez jejich souhlasu" a nezávisle na nich dokáže stádo "čelit nepříteli", že ho dokáže rozpoznat a bránit se. Takovou skutečností se nám jeví například uskutečnění a průběh podpisového hnutí - Výzvy moravských katolíků - iniciativy, která vzešla z věřícího lidu a lidem byla a je uskutečňována jako životně nezbytná obrana proti zlu. Iniciativy, která nejenže byl v drtivé většině bez zjevné a tolik potřebné podpory kněží a ordinářů, ale která se uskutečnila a stále uskutečňuje přes otevřený i skrytý odpor těchto, proti jejich vůli a snaze tuto životně důležitou, obrannou a sjednocující činnost zdiskreditovat, znemožnit, zničit. Vždyť jsou Vám jistě známé zákroky některých "duchovních pastýřů", kteří běhajíce po chrámu trhali z rukou věřících podpisové archy, tyto zcizovali, věřícím spílali pro tuto - od nich neodvisející - aktivitu.
Nikdy jsme neslyšeli, že by někdo jiný z ordinářů veřejně podpořil tuto iniciativu a tím i Vás. Jsou však také kněží, kteří statečně jako pastýři podpořili obranu těch, kteří, jsouce napadeni, se brání. Jsou i kněží, kteří nejsou proti ní, ale ani ji nepodporují, i když mlčky a potajmu snad sympatizují s tím, že je nutno se bránit, ale sami jako pastýři na obranu nevystoupí, říkajíce: "Toto je iniciativa laiků a my jako kněží jí nemáme bránit, ale nemáme se do ní ani zapojovat."
Bohužel, taková je skutečnost a dokonce tento podivný a dezorientující přístup je snad u kněží nejběžnější. Hledáme odpověď na otázku: Kdo vydal ten údajný pokyn oddělit a nezapojit kněžstvo do potřeb věřících? A byl vůbec vydán? Nebo co má znamenat výzva k odmítnutí Petice moravských katolíků, šířená v posledních dnech z farnosti Svatých Janů v Brně (podporovaná - jak je v ní uváděno - mj. i brněnským ordinářem), kterou obdrželi mnohé farní úřady i věřící a jenž je asi jednou z oněch ateizmem inspirovaných a podporovaných provokačních akcí namířených proti jednotě v církvi a oprávněným požadavkům věřících?
Je potřebné ozřejmit uvedené skutečnosti a zjednat v nich jasno. Stejně tak je potřebné nevyčerpat probíhající iniciativu podpisovou aktivitou, ale navázat na ni aktivitou systematickou a trvale řízenou těmi, kteří se osvědčili a mají důvěru věřících i Vaši.
Znovu obnovme své nitro, svůj vnitřní zrak a sluch a nebojme se nastoupit nelehkou cestu pro každého z nás i pro nás všechny jako celek - cestu realizace a aplikace rozlišovacího a poznávacího procesu z hlediska Kristovy výzvy: "Mějte se na pozoru před nepravými proroky, přicházejí k vám převlečeni za ovce, ale uvnitř jsou to draví vlci. Poznáte je po jejich ovoci." (Mat. 7, 15-20). Mějme na paměti, že "kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, nechává ovce ovcemi a dává se na útěk a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží" (Jan 10, 12-13).
Přestaňme konečně nečinně přihlížet mrzačení našeho duchovního a náboženského života a učiňme přítrž rozkladným vlivům působícím z vnějšku i zevnitř!
Je nutné a evangeliu odpovídající uskutečnit vymanění se z poručníkování ateistických tajemníků a říct rozhodné NE zásahům oněch do církevních záležitostí!
Domníváme se, že není nezbytné, aby naši kněží byli závislí skrze státem poskytované tzv. "požitky duchovních". Vidíme v tom jednu z příčin současného stavu zasahování neduchovních institucí do sféry náboženského života. Připadá nám trapné, že věřícímu lidu, o něhož se v každém případě jedná, kdykoli se hovoří o náboženském životě, není dovoleno ani nepatrné procento účasti na řízení a správě svých záležitostí. Naproti tomu státu je našimi církevními představiteli umožňováno téměř cokoliv. To je přece zcela zvrácený stav a vývoj nevyskytující se v takové obludnosti snad ani za vlády Deciovy.
Závislost kněží na mzdě, kterou poskytuje ateistický státní mechanismus, je nutně zdrojem, z něhož pramení mnohé disproporce v našem životě a z něhož do značné míry vyplývá i vnitřní nejednota, rozklad a zmatek (finanční protěžování ateizmu zavázaných a nakloněných, či s ním spolupracujících kněží, a opačně). Možnost morálně nepevných kněží žít v rozporu s jakýmikoliv církevními normami a pokyny a bez povinné poslušnosti - protože se zažila praxe, že zatím "souhlas" odnímá jen stát a tomu tyto nedostatky nevadí. Nebo snad pomáhají dostatečně naši správcové a pastýři těm z nás, kteří se dostali do pravomoci námezdníků a svévolníků? Jak reagují naši církevní představení na mnohdy hromadný útěk věřících jinam, ke skutečným pastýřům? Jak k tomu přijde církev i Boží lid, že se ho nikdo dostatečně nezastává, že nikdo nezakročí, aby zastavil tento rozkladný proces?!
Stav věcí je tak závažný, že je potřebné se zabývat alternativou důsledné odluky státního a církevního života. Církev a věřící si musí své kněze a potřeby v našem životním prostoru za současných vztahů a situace umět zaopatřit samostatně. Zavedením takových opatření se vyřeší v mnohém i větší sepětí a harmonie vztahů, např. mezi kněžími a věřícími, mezi kněžími navzájem, bude větším stimulem pro kněžskou aktivitu věřících, pro projednání a řešení skutečných životních potřeb a koneckonců i pro vyřešení takových otázek, jak je členství kněží v církevní autoritou zakázaných institucích apod.
Kdo tomuto může bránit, kdo si tutu změnu nebude přát, nebudou věřící, kterým z tohoto změněného stavu vyplynou jistě nové povinnosti, ale jak lze předpokládat, budou proti tomuto z pastýřů námezdníci a ti, kteří služebnost kněžství realizují jako osobní diktaturu, a pak také zajisté někteří pracovníci státního aparátu - i když v posledních prohlášeních nás zástupci státu ubezpečují, že chtějí církvi pomoct vyřešit stávající těžkosti. Navrhované řešení odleví jistě i tak zatížené státní pokladně.
Chirurg se nesmí bát udělat řez, zejména když jde o život. A nám jde o život! Otče, jste povinen zakročit, vždyť se k Vám utíká věřící lid ze všech stran. Což nevidíte, že je to také z krize, která má svůj zdroj v rozkolu mezi kněžími, ordináři, z nedůvěry k nim a z obav o uchování pravo-věří i víry jako takové? Ty tisíce věřících volajících "Tomášek, Tomášek", "chceme papeže", "chceme náboženskou svobodu", to nejsou jen romantické, sentimentální a galantní projevy sympatií k Vám, k Vaší osobě, ale to je volání v krajní nouzi, to je volání o pomoc, to je závazné volání a ne bez následků - jak pro ty, kteří volají, tak pro Vás, který jste volán.
Pomozte!
Což nemá římská kurie, nebo Vy sám dostatek nástrojů, potřebné církevně právní instituty k tomu, aby byla zjednána náprava?
My, kteří žijeme - jak se v církvi říká - "ve světě", vidíme hrůznost dopadů nepřistoupení k zjednání nápravy. Každé otálení stojí duchovní život mnoha věřících. Copak nevidíte, co vidíme my? Copak nepozorujete, jak naše Morava, i Čechy, které spravujete, strádají a zmírají a se i rozkládají zevnitř nejen působením nepřítele - ateizmu (i když proti tomu jsme se dokázali spíše semknout), ale pod rozkladným vlivem námezdníků a svévolníků v řadách pastýřů stád? Jsme povinni Vám toto sdělit, jsme k tomu vyzýváni samotným Kristem. Není možné pro skutečného křesťana být nečinným v této situaci. Nelze říci: "Co se dá dělat", "proti tomu nic nezmůžu, jsem osamocen", "je to složité, tomu nemohu rozumět". Dokud kdokoli z nás žije, jsme povinni nejen říkat, ale i jednat až k absolutnímu svědectví, kterým naplňujeme výzvu a příklad Ježíše Krista.
Právem se věřící dneška obrací o příklady a podporu a radu k životu prvních křesťanů, k životu prvotní církve. Tam máme příklad pro sebe, pro všechny, pro každou, i tu dnešní situaci. A nestačí o tomto zdroji jen hovořit, je nutné k němu sestoupit a vzít ho do svého života, nechat jím sebe prostoupit, strhnout k němu i ostatní, vždyť je to cesta pro Krista, s Kristem, ke Kristu, k věčnému blaženství. Je to cesta pro nás všechny. Někdo však k ní musí dát příklad. Osobní a strhující. A nemůže to být nikdo menší než ten z nás, k němuž se všichni upírají, jako k pastýři Kristovu. Jistě to není lehká cesta, ať je člověk v jakém chce věku, ale je to cesta, ke které jsem všichni opravdoví křes´tané pozváni i vyzváni, je to cesta, k níž dostáváme a také dostaneme potřebnou sílu i vytrvalost, když budeme o ni prosit a když ji budeme chtít přijmout.
Už nelze otálet. Pohnuly se tábory dobra i zla.
Ať se rozhodnete a budete jednat jakkoli, ať tento list budete považovat za nehodný, abyste na něj reagoval, říkáme předem, že k Vám neměníme svůj vztah a chceme Vás i tehdy chápat a nemít v srdci, mysli, duši pocity křivdy nebo dokonce nepřátelství, ale pamatujte, že my se můžeme snad mýlit, ale Všemohoucí Bůh ne.
Hospodin je soudcem nám i Vám jak jednáme, jak budeme jednat od chvíle narození až po bránu, kterou před Něj předstupujeme v den své smrti. Život zde je jen průchozí chodbou do našeho věčného příbytku; nebojme se tam spěchat. Zlo doléhá ze všech stran, a mezi námi není potřebná jednota a důvěra, spíše převládá opačný stav a ten pramení z příčin, o nichž je řeč shora. Máme mezi sebou obavu, vládne zmatek a roztříštěnost. Pomozte je odstranit, ať můžeme ožít.
Svatý Řehoř Veliký ve svých homiliích na evangelia popisuje tento stav, jako by naši situaci viděl před sebou, když se zamýšlí nad svatým evangeliem podle Jana, kap. 10, 11-16 a říká: "Ne pastýřem ale námezdníkem je ten, kdo pase ovce Páně nikoli z niterné lásky, ale pro cenné zisky. Námezdníkem je zajisté ten, kdo sice zaujímá místo pastýře, ale nehledá zisku duší: lpí na pozemských zájmech, těší se z pocty představenství, raduje se z pocty, kterou mu prokazují lidé. V tom právě spočívá námezníkova mzda, že se mu dostává, čeho hledá, oč ve své správě usiluje, ale z dědictví stáda je napotom vyloučen. Rozdíl mezi pastýřem a nájemníkem se nedá s jistotou poznat, nenaskytne-li se ona nezbytnost. V době klidu si totiž počíná při střežení stáda nájemník stejně jako pravý pastýř; příchod vlka však ukazuje, s jakým úmyslem kdo stádo střežil. Vlk totiž přichází na ovce tehdy, když kterýkoli člověk nespravedlivý a uchvatitel utiskuje věrné a pokorné. Ten, kdo se zdál být pastýřem a nebyl jím, opouští tehdy ovce a prchá: protože se bojí vlka a netroufá si odporovat jeho nespravedlnosti. Neutíká však měníce místo, ale odnímajíc posilu. Utíká, neboť viděl nespravedlnost a mlčel. Takovým je správně řečeno skrze proroka: "Nevyšli jste naproti, aniž jste postavili na odpor zeď pro dům izraelský, abyste stáli v boji v den Páně" (Ezech. 13, 5). Vyjít naproti znamená odporovat svobodným hlasem práva jakýmkoli mocnostem činícím nepravost. A stojíme v den Páně v boji za dům izraelský a stavíme zeď na odpor tehdy, když nevinné věřící obhajujeme z moci spravedlnosti proti nespravedlnosti převrácených. Protože námezdník to nedělá, utíká, když uvidí přicházet vlka." (Řehoř Veliký - Čtyřicet homilií na evangelia, Krystal, Olomouc 1946, str. 153-4). Nemůžeme se dostatečně bránit útočícím vlkům a mít mezi sebou ty, kteří otvírají ohradu, aby šelmy mohly mezi stádo!
Dovídáme se o bojkotu, který vůči Vám začínají praktikovat ordináři a někteří kněží, většinou ze státem podporované organizace Pacem in terris. Jsme svědky toho, jak Vás postupně stát a všemocná tajná bezpečnost a její pomahači (a jak je to bolestné, i z řad církevních hodnostářů, kněží a dezinformovaných věřících) systematicky izolují a vytlačují z možnosti být s námi v kontaktu; jak se snaží nasadit Vám etiketu starého, nemocného a romanticky nesoudného muže, který "ač dřív dělal totéž", co dělají dnes ti, jež výše uvedené nátlakové síly zla mají zájem protěžovat a dosazovat na rozhodující posty v církevní struktuře u nás, si dnes "chce hrát na Wyszynského současného Československa".
Nenecháváme se zmást jejich úskočnou taktikou a lstí. Nemějte obavu, že naše důvěra k Vám je zlomitelná těmi, kdo o to usilují, byť k tomu využívají sobě zavázané současné vykonavatele ordinářských pravomocí, některé kněze a dezorientované věřící.
Zneužité sdělovací prostředky, opírající se o nepravdivé, polopravdivé a zkreslované podklady a informace, namířené proti všem poctivým lidem, zejména proti věřícím katolického vyznání, zasévají koukol na Boží roli. Závistník a nepřítel všeho dobra vystupňoval, za přispění svých pomahačů, další ze svých posledních jedovatých útoků. To však nic nemůže změnit na tom že jeho dny jsou sečteny, že prohrál, že noc, v níž mohl rozvášněně běsnit a tyranizovat kohokoliv a cokoliv, se chýlí ke konci. Jitro se blíží. Svítá. Přijde den, kdy všichni prohlédnou a zvolají: Aleluja! Vstal Kristus! Zdrtiv pekla moci...
Naši duchovní rodičové jsou svatí Cyril a Metoděj. A tito sloupové naší víry a věrnosti Kristu jsou dostatečně pevnými pilíři, u nichž je svatoklimentskou kotvou přivázána lodička naší moravské pravověrnosti již 1125 let. A právě svatý Cyril naučil naše předky i nás rozpoznávat dobro od zla, lež od pravdy.
Nedáme se snadno oklamat. Nedáme se snadno odtrhnout od toho, komu je svěřena pastýřská hůl na stolci Petrově, i Metodějově.
Náš národ se po tisíci letech probouzí k novému životu.
Moravané dnes zvedají opět svoji hlavu. Ne v pýše, ne v touze po moci, ne ve snaze "vyrovnat si účty", ale v lidské, svobodné a nezničitelné důstojnosti Božího lidu, který má právo na existenci, na svobodný a lidský život.
Každý národ má své, i Moravané mají své: tradici, kulturu, život. Naše kořeny, naše cesta i naše víra a zbožnost je cyrilometodějská, v celém rozsahu a váze tohoto slova. Náš národ má nejpřednější právo a povinnost po této cestě jít, toto svaté dědictví střežit a rozvíjet, z něho čerpat a na něm stavět - spolu se všemi ostatními - chrám křesťanské svornosti, jednoty, víry, naděje a lásky. Naše národy, které obývají současný středoevropský prostor, jsou si blízké, jsme si vzájemně bratry - tak věříme, že je Boží vůle. Nejsme však a nebudeme něčím jiným, než máme z úradku Božího být. Nepronevěříme se Božímu záměru, který s námi má. Nezakopeme darovanou hřivnu, ale chceme vydat a vydáme užitek mnohonásobný. Nastala doba, abychom se obnovili duchem. Jestliže Slované jsou dnes nadějí církve, jak předpověděl papež Lev XIII., pak nechceme nepřinést na obětní stůl svůj osobní i národní podíl, své dary. Věříme, že jestliže jsme byli zahrnuti do Božího plánu před tisíci lety a byla nám dána taková mimořádná a významná úloha, že Bůh s námi počítá i nyní v dnešní době, v dnešním světě, v dnešní církvi. Což s vírou nevoláme: nezhyne rod, jenž věřit neustane? A my chceme žít, chceme být připraveni, chceme být ochotni a jsme nabídnuti k službě i oběti - Pane, Bože Otců našich, shlédni na nás, přijmi nás, zachraň nás k životu věčnému.
Už mnoho let probíhá naše národní i duchovní sebeuvědomování se, naše znovu vzkříšení.
Zásadní zvrat nastal však 6. dubna 1985, kdy ve výroční den blažené smrti svatého Metoděje a současně oslavy vzkříšení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista se opět rozezvučelo prastaré duchovní centrum našeho rodu staromoravským chorálem Hospodine pomiluj ny, tím chorálem, kterým od dob svého národního a duchovního zrození naše otčina volá k Trojjedinému Bohu voláním o pomoc, ochranu a požehnání. Tehdy a takto znovu, v den našeho národního a duchovního vzkříšení, v této Veliké noci, jsme radostně zvolali: Aleluja! Živ buď nad smrtí zvítězitel, jež z hrobu svého slavně vstal i staroslovanské "Christos voskrese iz mertvych..." Ten, který byl vzkříšen, vzkřísil i nás, jako vše, co byl zahynulo, k novému životu. Spolu s dcerou Jairovou i mládencem z Naimu a Lazarem jsme uslyšeli onu větu: "oni nezahynuli, ale spí" a také imperativ: "Vstaň a vyjdi ven".
A my, věřící moravští křesťané nemůžeme tuto skutečnost popřít nebo tvrdit, že jsme ji nezakusili. V plném souladu se svým vědomím a svědomím před všemi jako očití svědkové vyznáváme, abyste i vy uvěřili a přijali, že my, Moravané, národ cyrilometodějský jsme Kristu byli vzkříšeni novému životu, že jsme znovu ožili a bohudíky žijeme. SGAD - Živé dědictví
Otče naš
Otče naš, iže jesi na nebesech.
Da svatitsje imje Tvoie, da pridet carstvije Tvoie .
Da budet volja Tvoja
Jaka na nebesi i na zemli.
Chlieb naš nasuščnyj dažď nam dňs i
ostavi nam dlgy našie
iako i my ostavliaiem dlžnikom našim i
nevvedi nas v napasť
no izbavi ny ot nepriiazni
iako Tvoje jes carstvije i sila i slava v vieky
amin.
Přepis modlitby Otče náš (Mt. VI, 9-13) z evangeliáře Ostromírova z r. 1056 - 1057
Svoboda a odpovědnost IV.
Odpovědnost
Günter Kirchhoff
(pokračování z minulého čísla)
II. Zodpovědnost politického člověka
Každý člověk žije politicky a dostává úkoly, na které je nutně vázána odpovědnost. Ve společnosti je vzájemná důvěra vázána na odpovědné plnění úkolů všech jejích členů. Tak pracovní společenství nesmí odhlížet od toho, že každý ze spolupracovníků je zároveň politický bližní se sociálními právy, které nutno uznávat, a se sociálními úkoly, v jejichž splnění se důvěřuje. Podobně to platí i v malých autonomních společenstvích - jako je manželství a rodina - platí to i pro společné cíle a úkoly ve vzdělávacích a výchovných zařízeních, ve spolcích všeho druhu, v náboženských společenstvích, v politických stranách atd.
I instituce mají politické úkoly. Vystupují jako osoby, ovšem jen jako právnické osoby bez osobní odpovědnosti, což se nesmí přehlížet. Na základě staletého navyklého zosobňování státu mluvíme dnes o odpovědnosti např. státu, obce, úřadu, strany, odborů, firmy, banky apod. To, že se takové instituce musejí za své rozhodnutí zodpovídat, se má všeobecně za samozřejmost, ale komu? V zásadě těmže pěti instancím jako jednotlivci, přičemž chybějící osobní vztah se supluje skrze nositele funkcí (úředníky atd.), kteří nesou morální odpovědnost za neoprávněná rozhodnutí a neoprávněné jednání a musí se vystavovat zcela konkrétním vinám a jejich následkům. V státně-politické oblasti se od nositele funkce vyžaduje schopnost smysluplně transponovat, vytvářet, vykládat a doplňovat normy a sjednávat jim platnost. Ovšem teprve "kritické vědomí normy, jež za jistých okolností může vyžadovat i její změnu nebo odmítnutí, tvoří mravní jádro zodpovědnosti" (Ryffel). Od nositele státní funkce se tak vysoká míra zodpovědnosti vyžaduje jako protiváha chybějící efektivní personality státního úřadu. Co ale platí pro nositele funkce, musí být požadována i od těch, kteří mají politický vliv, moc nebo legislativní pověření rozhodovat o účelu, postavení, etickém zaměření, zásadách rozhodování a nakonec i personálním obsazování institucí. Politická prestiž těchto lidí závisí na druhé straně na uznání a vědomí politické odpovědnosti těch, kteří na základě důvěry rozdělují legislativní a výkonnou moc. v reprezentativní demokracii. Velká díl odpovědnosti padne tedy zpět na občana a jeho odpovědné chování a jednání jako politického člověka, jenž je nucen rozhodovat ve všech životních a pracovních sférách.
Vývoj naší společnosti směřuje stále více od činnosti industriální k činnosti ve sféře služeb. K věčně racionálním faktorům rozhodování tak přistupují faktory hodnotově racionální, neboť oproti práci na materiálních dobrech vyžaduje služba člověku a pro člověk postoj zaměřený na člověka a jeho důstojnost. Čistě materialistické myšlení a jednání nepůsobilo dosud až tak rušivě, protože se dalo ospravedlnit ekonomickými a technickými - většinou měřitelnými - úspěchy. Osobní odpovědnost byla do velké míry redukována na ekonomicko-technickou. Charakteristické pro společnost tohoto typu bude dále, že už se chování člověka těžko bude moci tříštit na roli soukromou, zaměstnaneckou a politickou, neboť všechny tyto aktivity působí na sebe navzájem a na okolní svět tak silně, že je nutný společný generální jmenovatel. Nebudeme moci "hrát roli", budeme muset "někdo být"! Činnosti ve smyslu služeb si vyžádají větší stupeň flexibility a svobody než průmyslová práce; pravidlem je bezodkladné reagování a potřeby služeb. Z Jaspersova dicta: "Svoboda volá po vedení" se dá odvodit: "Hrací prostor volá po odpovědnosti". Odtud odvozuje nové základní slovo našeho jazyka, "odpovědnost", své opodstatnění pro naši dobu.
Ve vzduchu je ovšem ještě otázka, tím naléhavější, čím zřetelnější je vysoká důležitost odpovědnosti. Jak ji nejlépe získat a zprostředkovat? Začíná to tím, že se sám sebe ptám, vzbudím pocit, že se mě někdo na to a to ptá, na co musím dát mravně udržitelnou odpověď. Pocit odpovědnosti mohou získat už malé dět - výchovou, t.j. vedením k důstojnému lidskému bytí. K tomu jsou povoláni v prvé řadě rodiče, pak rodina, církev, škola, práce, politické strany. Z ještě ne zcela odůvodnitelného pocitu odpovědnosti vede cesta k vědomí odpovědnosti, jež předpokládá názornou představu obrazu a člověka. Tím je u nás stále západokřesťanský obraz člověka, každou generací kolorovaný jejím specifickým způsobem a určovaný základními tóny spravedlnosti a lásky, jenž nakonec spolu s reflektovanými životními zkušenostmi vytváří podmínky pro mravní zralost k odpovědnosti, v níž je zakotvena jako základní postoj k odpovědnosti i odpovědnost politická.
Od Max Weberovy "Politiky jako povolání" (Mnichov 1919) se pro praktickou práci předkládají vždy jen jeho dvě alternativy: "etika smýšlení" a "etika odpovědnosti". Zatímco "etik smýšlení" rozhoduje jen podle svého vlastního svědomí a nevěnuje pozornost ani rozumově uchopitelným důsledkům svého jednání a má tendenci i k osobnímu chápání morálky ("osobní morálka"), má se "etik odpovědnosti" za zavázaného jen nějaké skupině, např. rodině, státu, straně, podniku a jeho věcná rozhodnutí jsou potom výrazem ekonomicko-oportunistické etiky úspěchu, orientované čistě na výsledek. Tato silná polarizace je dnes už neudržitelná. Nabízí se třetí alternativa: "univerzální etika odpovědnosti", na základě které je člověk vázán na všechny oprávněné instance, t.j. sebe sama, Boha, společnost a bližního, instituce a přírodu. Napětí, které z toho pro jedince vzniká, napětí vedoucí k neustálému zvažování a rozvažování, by se mohlo zdát téměř neúnosné; dá se však unést vzhledem k osobní svobodě, jež se tak otevírá. V žádném případě nesmíme však hledat východisko v pedagogickém politizování, což ba mělo za následek "neřešitelné konflikty mezi mocí, morálkou a právem v duši jednotlivce a vinu mas" (Arnold Gehlen), bez možnosti úniku osobnímu glajchšaltování vědomí odpovědnosti. Převzato z Dialogu XXI (1/90)
Pajsij Veličkovský - výrazná osobnost kyjevského mnišství v 18. století - část 2.
Prof. dr. Jiří Novotný SJ
(pokračování z minulého čísla)
Platón pak žil v cele nedaleko kláštera Pantokrator. Neustále však hledal vhodného duchovního otce a vhodnou literaturu o mlčení a chudobě. Čtyři roky tak žil v nejistotě a velké hmotné i duchovní bídě. Při tomto druhu života za neustálého čtení Písma, Otců, zpěvu žalmů a modlitby srdcem tak získal cennou zkušenost. Hledal pokoru, lásku k bližnímu a pamatoval na smrt. Aby se zachoval při životě, musel chodit ke slovanským mnichům prosit o jídlo. Býval však velmi sláb a vždy 2-3 dny v týdnu musel odpočívat.
Roku 1750 přišel na Athos moldavský starec Vasilij, který mu radil život v cenobitě a "postřihl jej v mantiju", tzn. vyšší úroveň mnišství a tehdy také dostal jméno Pajsij. Tehdy za ním také přišel mladý moldavský mnich Visarion s žádostí o radu. Tu mu Pajsij poskytl a byla dokonce zaznamenána písemně. Především mladíkovi doporučoval duchovního učitele, který sám příkladně následuje Krista v plnosti jeho učení a cesty a jeho způsobu překonání pokušení a pýchy pokorou a modlitbou. Užívá zde Platónova podobenství o dvouspřeží, kdy jeden kůň představuje vášně a náruživost a druhý kůň hněv. Na vozkovi, který představuje rozum, pak je, aby oba koně udržel v rozumných mezích na uzdě a neumožnil jim dělat si, co by sami chtěli. Pokorou a modlitbou lze tedy léčit rozumnou stranu duše a pýchu a lze tak rovněž získat sílu nad neřestmi. Významným zdrojem a oporou v tomto díle jsou spisy východních církevních otců.
Po obdržení rady se Visarion rozhodl zůstat u Pajsije jako učedník. Během 4 roků se objevili další, kteří přes počáteční odmítání byli nakonec přijati. Postavili společně novou kelii (malý komunitní dům) sv. Konstantina a nový chrám. (V kelii málokdy žilo víc než 10 mnichů, ale je známa kelie u Karyes -správního střediska Athosu, kde jich bylo až 80). 7 z bratří byli Valaši (Rumuni) a jejich jazykem se zpívaly i hodinky, ale bylo zde i 5 slovanských mnichů, kteří zpívali ve své mateřštině. Opět žili velmi nuzně, nedostatečně oblečeni a z milodarů velkých klášterů. Protože potřebovali duchovnika (zpovědníka), prosili Pajsije, aby se dal vysvětit na kněze. Ten však o tom nechtěl zprvu ani slyšet, ale když i starší bratři naléhali a také ostatní si stěžovali, že jiní zpovědníci jim navrhují jiná řešení, než jsou zásady jejich společenství, nakonec svolil a roku 1758 se dal ve svých 36 letech vysvětit.
Způsob jejich života přitahoval další, takže kelie musela být přestavěna na větší kamenný skit sv. Eliáše, který dodnes existuje a obsahuje veškeré příslušenství. Mnozí, kteří nebyli přijati, si stavěli své hliněné a dřevěné cely v blízkosti. Sám Pajsij dělal přes den dřevěné lžíce a v noci studoval církevní otce za každodenního spánku ne více než 3 hodiny.
V té době však Pajsíje obvinil mnich Atanáš z Kausokalyvy v jižní části poloostrova, že je jako papež, neboť má plná ústa Božích přikázání, ale v praxi je nedodržuje. (Z toho můžeme poznat, jaké mínění tehdy na Athosu vládlo, ale je možno se s ním tam setkat místy i dnes). Pajsij musel napsat odpověď na stížnost došlou do Karyes. Když pak v dopise, který měl 14 kapitol, vypsal podrobně svůj dosavadní život a důvody, které jej dovedly právě k této spiritualitě, Atanáš mu dal za pravdu a s Pajsijem se osobně smířil.
Pajsij vždy zdůrazňoval "východnost" pravoslavné církve a shromažďoval a opisoval knihy o poslušnosti, pozornosti, modlitbě, bdění a pokoře. Miloval zejména Izáka Syrského. Na Athose se Pajsij naučil novořečtině, avšak většina literatury byla ještě v řečtině staré. Nakonec našel srozumitelné knihy Petra Damašského z 12. století, který shromažďoval moudrosti starších otců např. Jana Damašského, Maxima Vyznavače a dalších. Přišli pak za ním mniši z Cesareje Kappadocké, kteří jej vyučili staré řečtině a pomohli mu opisovat.
Mezitím počet mnichů vzrostl na 50 a tak na radu starších přešel do známého kláštera Simon Petra. Původní mniši, kteří z kláštera odešli, zanechali dluhy, takže když za dva měsíce přišli turečtí věřitelé, musel Pajsij zaplatit více než 300 leva, aniž měl s dluhem cokoliv společného. Souviselo to zřejmě s tehdejší povinností všech křesťanů a židů v muslimských zemích platit si za svou ochranu, což vedlo např. v Egyptě k četným přestupům k islámu.
Finanční důvody i celkové těsno vedly Pajsije a jeho většinou rumunské spolubratry k opuštění Athosu a návratu do Moldávie po 17 letech. Vraceli se dvěma loděmi, celkem 64 osob. Osídlil původně skit Varsapešti a později klášter Dragomirna. Místní hospodář je proti vůli biskupa z Radauti osvobodil od daní, a tak oficiálně 31. srpna 1763 zahájili své nové působení v Moldávii. Klášter byl ve špatném technickém stavu s nepočetnou knihovnou a veškerý majetek obsahoval 6 holubů. Měl však dobrou polohu (původně to byla pevnost z roku 1602 na obranu proti záporožským kozákům a Tatarům) a hospodář (místní vojvoda) jim značně pomohl jak při výstavbě většího množství cel v klášteře, tak i při rozšíření jeho majetku. Chrám v klášteře je zasvěcen sv. Duchu. Klášter měl přísná pravidla (ustav). Z Merlopotamského skitu ve Valašsku přišel starec Alexij a oblékl Pajsíje do schimy, ale zachoval mu jméno Pajsij a zůstal v klášteře jako starec. Bohoslužby probíhaly stejně jako na Athosu, tzn. že pravý chór zpíval slovansky a levý rumunsky. Dodržovali přísnou chudobu a mlčení při práci, kterou konali bez jakýchkoliv pomocníků. Pajsij byl v ní často příkladem. Večer míval Pajsij vždy promluvu např. proti závisti, zlému jazyku, o nepřetržité modlitbě Ježíšově. Ve dne kdykoliv měl k němu kdokoliv z bratří přístup, v noci se však věnoval své oblíbené literatuře, kterou měl zejména z Athosu.
Později se do kláštera dostali další zdatní překladatelé, kteří s sebou donesli rovněž dostatek knih, zejména egyptského a palestinského původu. Mnohé knihy se však musely několikrát opravovat. Vedle Izáka Syrského zpracovával zejména díla Izajáše Poustevníka, Petra Damašského, Teodora Studity i Jana Kasiána. V zimě bratřím četl z těchto knih a vedl o nich promluvy, jeden večer staroslovansky a další večer rumunsky.
Roku 1766 zemřel jeho první učedník Visarion. V letech 1768-1774 probíhala i na území Moldávie rusko - turecká válka, za níž lidé často hledali útočiště v Dragomirně, dobře ukryté v lesích, kde se jim dostalo poměrně štědrého přijetí. Po válce však nastaly 3 roky neúrody, moru a hladu.
Za svou podporu Turkům ve válce proti Rusům požadovala Marie Terezie provincii Bukovinu, kterou také dostala. Na jejím území ležela také Dragomirna. Z obavy z násilné katolizace se Pajsij se svými mnichy postupně přestěhoval do Sekulského kláštera na jihu, kam moc Marie Terezie již nedosahovala. Tehdy jich bylo již 350. Sekul ležel opět v Karpatech a svou skrytou polohou a krásnou okolní krajinou všem učaroval. Původně šlo o poustevnu ze 16. století, kde pak Nestor Ureke postavil roku 1592 kamenný chrám. Pajsij zde oficiálně zahájil činnost 14. 10. 1775. Klášter byl opět nově rozšířen a rekonstruován. (pokračování příště)
Zaznamenal a redakčně upravil I. Kyselka
Arménská středověká duchovní hudba II.
RNDr. et PhDr. Evžen Kindler, CSc.
(pokračování z minulého čísla)
Melodie šarakanů této doby byla propracována tak, že ji mohl zpívat jen sólista. Vyžadovala totiž už ve své době takové nároky na zpěv, že je dokázal splnit málokdo, a i v případě, že by se sešlo více schopných zpěváků, bylo nemožné je sjednotit, takže zpěv by vyšel rozmazaný. Zpěváci doprovázeli sólistu tak zvaným ísónem, totiž drženým tónem (základním tónem tóniny příslušné melodické fráze), jehož výška se jen velmi zřídka měnila. Praxe ísónu existovala již v předcházejících staletích; jednodušší melodie často zpívala např. část sboru, zatímco jeho zbytek "držel" ísón, někdy si obě části sboru funkce uprostřed skladby vyměnily, někdy zpívali všichni zpěváci jisté úryvky skladby a mezi těmito úryvky se část sboru oddělila a zpívala ísón.
Taghy
Tento styl se uplatnil koncem prvního tisíciletí, kdy se Arménie dostala z arabského poddanství a vrcholila tvůrčí vlna arménského umění. Taghy doplňovaly náboženský život mimo liturgii a byly zpívány i mimo chrámové prostory. Nejprve je zpívali jejich autoři - mniši, po jejich smrti se jejich přednes přenesl postupně až na lidové pěvce.
Hudba taghů byla stejně komplikovaná jako hudba poslední epochy šarakanů, její provedení náleželo tedy také sólistům, doprovázeným sborovým ísónem. Obtížnost zpěvu spočívá v jeho následujících vlastnostech.
Arménská středověká hudba je podobně jako byzantská hudba a gregoriánský chorál jednohlasá a ve volném rytmu. Není tedy v taktu, nýbrž její tok se pohybuje v složitých hierarchických rytmických strukturách. Podobně jako v hudbě byzantské a gregoriánské je čas dělen na atomární (dále už nedělitelné) jednotky, z nichž však každá může mít své vlastní tempo. Zatímco toto tempo může v latinském a byzantském zpěvu kolísat přibližně v rozsahu jedna k dvěma, v arménské hudbě dosahuje tento rozsah hodnoty jedna ku dvaceti. Jinými slovy, zatímco jedna doba může trvat jednu fyzikální časovou délku, doba bezprostředně následující či předcházející může trvat až dvacet těchto délek. Kdybychom to chtěli přepsat do dnešních not, byla by jedna doba zapsána třeba šestnáctinovou notou a druhá notou celou. Pro dnešního zpěváka je obtížné to, že nesmí tu celou notu cítit a počítat, jako by byla složena z šestnácti kratších not, nýbrž jako jednu z těch kratších not, která je zazpívána v pomalém tempu; i když se může zdát, že rozdíl v obou přístupech je zanedbatelný, platí, že když zpěvák delší notu "počítá" jako složenou z kratších, změní se přednes oduševnělé a jiskřící duchovní skladby na trapnou parodii operetní árie.
Mezi slavnými autory taghů je nejznámější Řehoř z kláštera v Nareku u jezera Van, arménsky Grigor Narekaci. Je ctěn jako světec, proslavil se nejen taghy ale i mnoha díly, jejichž nápěvy už dnes neznáme, jako panegyriky (oslavnými zpěvy) na Kristův kříž a na Pannu Marii, Kronikou o Svatém Kříži, který daroval klášteru v Aparanku byzantský císař Basil II., a hlavně asketickým spisem nazvaným Kniha nářků, který chápou Arméni jako nejdražší literární skvost svého jazyka. Jeden jeho tagh má následující slova: Pták, pták se probudil, pohlédl na pohany a zazpíval jim jako laskaným miláčkům.
Čtenář se asi podiví, co je v tomto textu duchovního, a bude se ptát, kde se v těch několika slovech bere poezie. V každém případě však asi uzná, že metafory, o nichž jsme se zmínili výše, se v tomto textu nakumulovaly tak, že připomíná už ne symbolismus, ale spíše surrealismus našeho století. K porozumění jedné metafoře je nutno sdělit, že neskutečně krásný pták je pro kavkazské národy metaforou Krista, podobně jako pro nás třeba beránek nebo ryba. V taghu tedy jde o Krista. Druhá metafora spočívá v tom, že měl láskyplně zpívat pohanům. Jisté vysvětlení je v setkání svaté Rodiny s mudrci od Východu, avšak kvalifikace této hrstky mudrců velmi obecným termínem "pohané" mluví ve prospěch myšlenky, že Řehoř viděl v této hrstce předobraz zástupů obrácených a pokřtěných pohanů, získaných mnohasetletou misijní činností křesťanů.
Těch několik málo slov je podpořeno tak bohatou melodií, že jsou rozděleny do dvou strof. To svědčí o dalším faktoru arménské hymnografie: její autoři si byli vědomi - vyjádříme-li to poněkud nadneseně slovy morální teologie - že budou po smrti souzeni za každé zbytečné slovo. A tak vnesli do poesie ekonomii slov, tedy cosi, co je třeba pro naši generaci, vychovávanou školským upřednostňováním romantické květnaté poezie - něčím zcela novým. Každé slovo mělo pro ně svůj hluboký význam. A posluchači na pomoc byl tento význam podepřen bohatou melodií.
Z korespondence
Počátkem měsíce května t.r. jsme obdrželi dopis od představených místní církve ve Víru, kde je dokončován nový chrám zasvěcený svatým Sedmipočetníkům, z něhož podstatnou část uveřejňujeme.
Pokoj Vám!
Drazí dobrodinci, přátelé, bratři a sestry!
Dovolte nám, abychom Vás pozdravili ... slovy sv. Pavla - apoštola národů:
"Bratři a sestry! Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia.
(Flp 1.4 - 6.)
Tato slova patří každému z Vás, kteří jste jakýmkoli způsobem - modlitbou, prací či penězi - přispěli místní církvi a obci ve Víru k vybudování kaple sv. Sedmipočetníků.
Několik bodů z historie budování chrámu:
13. 3.1996 - usnesení farní rady o postaveni kaple sv. Sedmipočetníků.
6. 12. 1996 -rozhodnutí zastupitelstva obce Vír o darování pozemku pro stavbu chrámu .
Jaro 1997 - kácení stromů pro vazbu a pořez vazby.
Leden 1997 - srpen 1997 - zpracování návrhu projektu, stavební řízení
27. 4. 1997 - posvěcení základního kamene papežem Janem Pavlem II.
29. 8.1997 - vydané stavení povolení nabylo právní moci
1. 9.1997 - zahájeny terénní práce
28.10. 1997 - dokončení položení krytiny.
Jaro 1998 - provedení hrubé elektroinstalace, betonáže stropu , nadezdění římsy a instalace oken
Co ještě zbývá udělat ? Dokončit věž, vnitřní a vnější omítky, položit dlažbu, zabudovat vstupní dveře, provést klepmířské práce na věžičce a presbytáři, dokončit vnitřní instalace a výzdobu terénní úpravy, pořídit a instalovat zvon.
Stavba chrámu sv. Sedmipočetníků si dosud vyžádala investice v celkové výši 710 000 Kč.
Svatí Sedmipočetníci - naši věrozvěstové - orodujte za nás!
Pán Bůh zaplať za Vaši minulou, současnou a budoucí pomoc!
K dobrému životu Vám žehnají
O. J.Pivoda a jáhen L. Kinc
***
Společenství sv. Gorazda a druhů Živé dědictví organizačně, finančně i technicky zajišťuje pořízení zvonu , který bude zasvěcen sv. Gorazdovi, arcibiskupu moravskému. Uměleckou výzdobu pořizovaného zvonu provede ve spolupráci se SGAD - ŽD akad. sochař a medailér Zdeněk J. Preclík z Prahy. Zvon bude ulit ve zvonařské dílně Marie Tomáškové - Dytrychové v Brodku u Přerova. V polovině měsíce května budou dokončeny práce na umělecké výzdobě zvonu a budou zahájeny práce na zhotovení vlastního zvonu. Zhotovení zvonu je stanoveno na první polovinu měsíce července.
VÝZVA:
Společenství sv. Gorazda a druhů prosí své členy a všechny cyrilometodějské ctitele, aby pomohli svým osobním podílem (modlitbou, obětí nebo finančním příspěvkem) k zdárnému uskutečnění tohoto díla. Chceme poprosit duchovní pastýře, zvláště moravských farností, aby o této cyrilometodějské aktivitě informovali věřící a sami rovněž svým příkladem pomohli naplnit započaté úsilí.
Předpokládaná cena pořízení zvonu je cca 130 000 Kč. V současné době je na kontě SGAD- ŽD pro tento účel složena částka 49 753 Kč. Číslo účtu, na který je možno zasílat finanční příspěvek je : 52 51 459 - 628/0800, Česká spořitelna a.s., Brno (složenka typu A, variabilní symbol "06")
Děkujeme všem, kteří vyslyší naši výzvu a jakýmkoli způsobem přispějí ke zdaru celého díla.
SGAD - ŽD, Jakubská 11, 602 00 Brno
Z našeho života
V neděli dne 5. dubna 1998 se konala v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Brně Nebeská liturgie obětovaná prof. dr. Jiřím Novotným SJ. Liturgické zpěvy přednesl Moravský cherubínský sbor-Proglas. Odpoledne pokračovala Gorazdova škola přednáškou prof. dr. Jiří Novotného SJ na téma Doba postní a velikonoční ve východním obřadu.
***
Paschální vigílie plánovaná na 11. dubna 1998 se bohužel neuskutečnila kvůli náhlému onemocnění otce děkana M. Vavra.
***
V neděli dne 3. května 1998 v 11.15 hod. se konala v chrámu Nanebevzetí Panny Marie (u jezuitů) v Brně Nebeská liturgie. Oběť mše svaté byla přinešena prof. dr. Jiří Novotným SJ za zesnulou paní Menšíkovou z Brna. Liturgické zpěvy přednesl Moravský cherubínský sbor-Proglas. Odpoledne pokračovala Gorazdova škola přednáškou prof. dr. Jiřího Novotného SJ na téma Rozvoj mnišství na Rusi ve 12.-14. stol.
***
Dne 4. května 1998 se zástupci SGAD - ŽD zúčastnili večera slovinské poezie v Praze. Během setkání navázali kontakty se zástupci kulturního života ve Slovinsku, překladateli slovinských děl z ČR a velvyslancem Slovinska v ČR panem Zvone Draganem. Reprezentanti kulturního života ve Slovinsku byli pozváni na letošní Gorazdovy dny na Hoře sv. Klimenta.
Připravujeme
V neděli dne 7. června 1998 v 11.15 hod. bude v chrámu Nanebevzetí Panny Marie (u jezuitů) v Brně slavena Nebeská liturgie. Obětovat ji bude prof. dr. Jiří Novotný SJ. Liturgické zpěvy přednese Moravský cherubínský sbor-Proglas. Odpoledne bude pokračovat Gorazdova škola přednáškou prof. dr. Jiřího Novotného SJ.
LISTÁŘ NA INTERNETU
Od května 1998 bude náš Listář veřejně přístupný na celosvětové počítačové síti Internet na adrese
http://mujweb.cz/www/listar/
Těšíme se na Vaše ohlasy.
Životní jubileum Ivana Ljavince
Apoštolský exarcha katolické církve východního obřadu v České republice Msgre. Ivan Ljavinec oslavil své sedmdesáté páté narozeniny. Ivan Ljavinec se narodil 18. dubna 1923 ve Volovci na Podkarpatské Rusi v rodině učitele. Pochází z devíti dětí. Po maturitě na ruském gymnáziu v Mukačevě studoval bohosloví v Užhorodě a ve Vídni. Vysvěcen na kněze byl 28. července 1946 Pavlem Gojdičem, jehož se později stal sekretářem. Ivan Ljavinec spolupracoval aktivně při vydávání časopisu Blahovistnik a Zora a v posledních letech také redigoval zpravodaj řeckokatolíků Jedinym serdcem. V padesátých letech byl po vykonstruovaném procesu odsouzen k několikaletému vězení. Po propuštění z vězení přesídlil do Prahy a živil se výkonem různých dělnických profesí.
Otec Ivan Ljavinec byl blízkým spolupracovníkem biskupa Felixe Maria Davídka, z jehož rukou přijal v r. 1968 tajně biskupské svěcení.Od poloviny osmdesátých let spolupracoval se SGAD - ŽD a díky jeho obětavé pomoci a ochraně byly uskutečněny nejen některé významné počiny v prohlubování duchovního života věřících v Československu, ale i významné aktivity směrem k zahraničí. Díky odvaze a obětavosti jubilantově mohly být realizovány takové aktivity, jako byly například oslavy 1100. výročí smrti svatého Metoděje na Velehradě, cyrilometodějské akademie a liturgie ve Staré Boleslavi, Praze, Hoře sv. Klimenta, Prešově, apod.
Otec Ivan Ljavinec byl v lednu 1993 jmenován biskupským vikářem katolíků východního obřadu v České republice. Po vyhlášení apoštolského exarchátu pro katolíky východního obřadu v Čechách a na Moravě v r. 1996 byl otec Ivan Ljavinec jmenován jeho prvním exarchou jako titulární biskup akalisský. Výkonu svých biskupských pravomocí se náš jubilant ujal 30. března 1996 v katedrálním chrámu sv. Klimenta v Praze. S hlubokou vděčností a úpřimnou radostí spoluprožíváme s naším přítelem a bratrem v Kristu jeho významné životní jubileum a vyprošujeme mu u Hospodina
Mnohaja i blahaja leta.
Redakce Listáře
SGAD - ŽD
Matice svatoklimentská
(MGR)
Listář, časopis pro ekumenu a cyrilometodějskou orientaci, občasník pro potřeby členů a příznivců Společenství sv. Gorazda a druhů-Živé dědictví, Matice svatoklimentské, Moravského občanského hnutí a Moravského cherubínského sboru-Proglas.
Vydává MSK se SGAD-ŽD.
Adresa redakce: P. O. Box 469, 660 69 Brno 2.
Redakční rada:
JUDr. M. G. Richter, ing. P. Blížkovský
Technická spolupráce:
Ing. I. Kyselka, Csc., Mgr. P Bolečková, Mgr. I. Mališová, A. Hrodková, Mgr. Jitka Smékalová, Ing. M. Hrodek
Příspěvky na obnovu Hory sv. Klimenta, Gorazdův kříž nebo na jiné formy činnosti SGAD-ŽD a MSK je možno zasílat na č. účtu:
52 51 459 - 628 / 0800, Česká spořitelna a. s., Brno.
Prosíme o uvedení účelu, na jaký má být příspěvek použit (dopisem, osobně).
Redakce vítá příspěvky a reakce čtenářů.
Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM Ředitelství v Brně č. j. P/2-457/97 ze dne 28. 1. 1997.
