Adventní rozjímání
17. 12. 2005 Mons. Vojtěch Cikrle
Je jeden z večerů končícího adventu a já jdu náhodou přes město na smluvené setkání. Vrcholí předvánoční shon. Vidím ozářené obchody, slyším koledy, lépe řečeno několik zároveň, potkávám mnoho spěchajících lidí a na místě, kde je velká tlačenice, jsem svědkem náhodného setkání dvou žen. Obě vláčejí nákupní tašky a jedna říká druhé: "To je blázinec, co? Jsem zvědavá, jak to letos všechno stihnu." A druhá jí říká: "Už aby to konečně bylo všechno za námi." Obě souhlasně pokyvují hlavou a já zbytek cesty přemýšlím o vykradených Vánocích, ze kterých zbyla nepodstatná slupka hmotného bahna, shon, starosti a touha mít to za sebou. Přemýšlím o předvánočním setkání jiných dvou žen ze začátku našeho letopočtu v judské vesničce Ain Karim, o jejich štěstí a nevyslovitelné radosti z toho, čím je obdaroval Bůh. A také o těšení se na to velké, čím je vlastně teprve obdaruje. Jdu dál a přemýšlím, co vlastně znamenají Vánoce pro dnešního člověka a znovu objevuji krásu adventu jako potřebné doby nezbytné přípravy na svátky. Čas, kdy zažiji, že někdo velmi bohatý mně dal to nejcennější, co měl. Svou lásku, pochopení a odpuštění, abych z toho zase mohl rozdávat dál. Boží láska, která k nám přichází v narozeném betlémském dítěti, se stává středem křesťanských Vánoc, na které se každoročně těším. - Jenže kolik lidí to tak chápe a kolik se jich takto upřímně těší? A tak se ptám: Jsme skutečně připraveni na Vánoce? Nemyslím jestli máme uklizeno, upečeno, navařeno, nasmaženo, nakoupeno, zabaleno, omašleno, odesláno, vyřízeno, i když ani tuto stránku Vánoc nechci zavrhovat a podceňovat. Ale jsme připraveni na to, kvůli čemu se to všechno děje? Podle toho také prožijeme Vánoce buď radostné a požehnané, nebo jiné.
(Z knihy brněnského biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho
"Aby mohlo vyrůst něco krásnějšího")
Foto převzato z www.ostrov.cz .
