Athos – země, kde je skoro všechno jinak

7. 1. 2025 Igor Kyselka

Turisticky známý poloostrov Chalkidiki v severovýchodním Řecku má tři výrazné výběžky. Zatímco jižní Kassandra a prostřední Sithonia jsou známy jako místa atraktivní přímořské rekreace, neméně scenéricky přitažlivý nejsevernější prst Athos neobsahuje nejen plážová letoviska, ale téměř ani žádná standardní sídla či kapacitnější komunikace. Poloostrov vůbec není spojen s Řeckem silnicí, dokonce je od něj oddělen neprostupnou zdí. Spojení se světem je tedy pouze lodní. Jaký smysl mají tato opatření a co nás vedlo k návštěvě tohoto zastrčeného a těžce dostupného místa?

Odkud ta jinakost?

Poloostrov o délce cca 50 km a šířce od 8 do 12 km je z větší části pokryt hustým lesem převážně z kaštanovníků setých (jedlých), stálezelených dubů cesmínových, borovic halebských a pinií. Jižní strmé svahy mají místy charakter skalních lesostepí. Vše jen řídce fragmentováno poměrně úzkými prašnými cestami. Není divu, že se zde stále vyskytují vlci a jiná, jinde již vzácná zvířena. Na svém konci terén vystupuje až do výše 2033 m n. m. To je tedy ona Svatá hora (Hagion Oros), která byla dle legendy věnována Panně Marii (zde zvané Panagía). Blízko vrcholu se nachází volně přístupná útulna, neb výstup a sestup se za jeden den nemusí stihnout.

Na poloostrově byly sice drobné přímořské osady již v antice, ale také už koncem 4. století zde byzantský císař Theodosios Veliký staví první kostel na místě dnešního kláštera Vatopedi na poděkování za záchranu svého malého syna z mořských vln, kam spadl z lodi. Jeho dcera pak byla při návštěvě kostela upozorněna osobně Pannou Marií, že celý poloostrov - nazývaný také „Zahrada Bohorodičky“ - není určen jiným ženám, než právě jí. Na Athosu se pak postupně pro jeho odlehlost, krásu i relativní úrodnost začali usazovat mniši a poustevníci, takže roku 1045 vydává císař Konstantin IX. Monomach bulu, kterou zakazuje na Athos vstup všem ženám i samicím domácích zvířat. S ohledem na to, že mniši (s výjimkou ryb, mořských plodů a medu) potravu živočišného původu nekonzumují, hospodářská zvířata se zde prakticky nevyskytují. Snad jen kromě mezků a mul, dnes již používaných jen na užších, autem nesjízdných stezkách mezi kláštery a tedy držených jen velmi omezeně. Kupodivu se opatření nevztahuje na kočky, což je v každém klášteře vidět. Eliminaci malých hlodavců je prostě třeba řešit operativně… Také se dříve uvádělo, že sem mohou jen muži starší osmnácti let. To zjevně, zejména o prázdninách, už neplatí. Mnozí chlapci teenagerovského věku konají různé služby v chrámech i kolem nich a také evidentně hoši mladší desíti let tu jsou se svými otci, ať už poutníky nebo sezónními řemeslníky, kterých je v klášterech zvláště přes léto celkem dost. Zákaz vstupu žen byl oficiálně tolerován jen dvakrát – roku 1345 královně srbské a roku 1918 královně rumunské a to za mimořádnou štědrost vůči klášterním potřebám.

Těžké období si kláštery prožily skoro celé století od roku 1204, kdy Čtvrtá křížová výprava se místo do Svaté země obrátila proti bližšímu a oslabenému Cařihradu a to včetně athoských klášterů, které byly v té době vypáleny, vydrancovány a mniši, kteří odmítali přistoupit k tehdy Římem prosazované unii s Vatikánem, byli různě dosti krutě mučeni a usmrceni. Historická paměť je někdy dlouhá. Uvádí se, že i tyto události patří k důvodům, proč k nepravoslavným jsou v některých klášterech mniši poněkud rezervovaní…

Naopak Osmani respektovali výjimečný statut mnišské republiky, takže kromě posílené vojenské přítomnosti Turků asi dvě desetiletí po poraženém povstání Řeků na počátku 19. století dali mnichům svatý pokoj…

Ve 20. století nastal dosti velký úbytek mnichů trvající až do sedmdesátých let. Pak a zejména po uvolnění možnosti cestovat na Athos i ze zemí střední a východní Evropy po roce 1989 počet mnichů a jejich vzdělání narůstá a naopak jejich průměrný věk viditelně klesá.

Při vstupu Řecka do Evropského společenství roku 1981 (tehdy ještě EHS) požadovaly ministryně zahraničí Dánska a později i Švédska zrušení „diskriminačního“ zákazu vstupu žen na Athos. Řecko však svou specifickou tradici uhájilo a doložka o Athosu je součástí řecké vstupní smlouvy do Evropské unie.

„I muži těžší to maj“

Na Athos může vstoupit denně 100 pravoslavných a 10 neortodoxních poutníků, maximálně na čtyři dny. O povolení zvané Diamonitirion vyvedené v barvách a krásným písmem je třeba žádat aspoň půl roku dopředu na speciálním úřadě v Soluni či v Athénách. Povolení opravňuje za dobrovolný příspěvek využívat noclehy i pohoštění v klášterech. Stává se, že dle obsazenosti Vám den nástupu různě posunou. Ač já i mnozí přátelé jsme již dávno po možnosti navštívit Athos toužili, složitost a zdlouhavost příslušné procedury nás odrazovala, takže jsme tuto jedinečnou pouť alibisticky oddalovali. Příležitost se však naskytla a byla to taková výzva, že se nedala odmítnout. Náš bruselský kamarád Petr má ve svém úřadě kolegu, který je vysokým úředníkem provincie Střední Makedonie. Ten nám nabídl zajistit přijetí i ubytování ve dvou klášterech, jakož i slíbil překonat další zmíněné byrokratické překážky. Takže jsme se postupně v pondělí 1. července sešli v sestavě bruselský úředník Peťa, velkobítešský farář Milan, rousínovský elektrikář, všeuměl a duchovní inspirátor našeho společenství Didi a já (zahradní a krajinářský architekt) kolem 6:00 na letišti v Soluni, odkud nás objednaná auta dovezla do přístavu Ieríssos. Odtud pak vyplouvá v 8:45 loď do jednotlivých klášterů na severní straně. Peťa, znaje řecké zásady, že ne vždy platí vše domluvené, po cestě znejistí. „Borci, máte někde aspoň to potvrzení ubytování?“

Hledáme honem ve starých mailech….

„Já hned skoro všechno mažu, nevím, zda hned něco najdu “ tvrdí Milan.

Já nacházím jen slovní potvrzení bez oficiálního formuláře.

U lodních schůdků stojí už řada mužů v dlouhých kalhotách a rukávech (athoský dress code) a každý třímá v ruce onen krásný glejt. My však žádný diamonitirion nemáme… Úředník u vstupních schůdků se tváří nekompromisně: „Bez papíru máte smůlu – bez výjimky.“

Chvíle napětí. Milan flegmaticky říká, že se vykoupe a jede domů. Petr kamsi rychle volá. „Každý rychle 30 Euro…“ Sláva, z přístavní budky nese rychle někdo jakýsi seznam, kde také figurujeme. Takže úředník jen zasalutuje a jako poslední jsme vpuštěni na loď. Ale možná asi jako první a zatím jediní v historii Athosu bez lejstra...

Ocitáme se na pět dní v mužském světě. Trochu jako na vojně. I dress code je dosti přísný. Dlouhé, nejlépe černé kalhoty a triko či košile (krátký rukáv je tolerován), nejlépe taky dlouhé a černé, neb tak se nejvíc připodobníme mnichům. Po obeplutí skalnatého mysu Arapis se již na břehu objevují první klášter - Esfigmenu - obývaný radikálními mnichy zélóty, kteří ostře kritizují vstřícnou ekumenickou orientaci cařihradského patriarchy Bartolomea. Na černých praporech vlaje nápis „Ορθοδοξία ή θάνατος“ („Pravoslaví nebo smrt“). V horách nad ním vykukuje jeden z nejstarších, dnes srbský Chilandaru. S ním sousedí ještě bulharský Zografu a při jižním pobřeží pak ruský Pantaleimon a k němu náležející skit Sv. Ondřeje (Agiou Andreas). Na severním břehu byl Iviron kdysi gruzínský. Rumunští mniši se soustřeďují hlavně ve skitu Timio Prodromou z roku 1855, který se dosud nepodařilo povýšit na klášter. Zvláštní je, že zde nevznikla nikdy samostatná komunita rumunsko-moldavská, byť poutníků a mnichů z těchto končin bylo na Athosu vždy nemálo.

Ale za zátokou se už ukazuje Vatopedi – náš dnešní cíl. Každý z dvacíti klášterů, i ten, který leží výš v horách, má svou arsenu – přístav, který zajišťuje jeho donedávna jediné spojení se světem. Sami mniši cestují mimo Athos jen zřídka. Někdy třeba za lékařskou péčí, ale jejich životní styl je zdravý. Nemoci jako rakovina, diabetes, Parkinson či Alzheimer se zde dosud prakticky nevyskytly. Naopak mnozí nemocní, i ti, za něž se tu poutníci modlí (např. neplodné ženy) jsou velmi často na jejich přímluvu uzdraveni. Ne nadarmo se říká, že na Athosu se děje několik zázraků každý den.

V arseně se nás ujímá moudře a vlídně vyhlížející starší mnich Mathew, původem Američan, konvertita ze Starokatolické církve. Stoupáme starou oblázkovou cestou od moře ke klášterní bráně alejí relativně vysokých kvetoucích oleandrů. Klášter je v dobrém stavu a je svým počtem 160 mnichů největší nejen na Athosu, ale i v celém Řecku. Na Athosu je druhý nejstarší po Velké Lávře, tedy z 2. poloviny 10. století.

Máme štěstí. Je svátek (ani nevím který), takže je oběd (běžně nebývá) a jdeme tedy rovnou do trapézy (klášterní jídelna, v katolických klášterech zvaná refektář), kde již jeden z bratrů předčítá z životopisů svatých a my dostáváme do nerezového nádobí velké porce smažených chobotniček, opečených brambor, dušené zeleniny a lilkové pasty. K tomu výrazné červené víno s možností ředit je vodou a olivy. I když přicházíme pozdě, najíme se v klidu a dosyta, než čtec ukončí, pak ještě krátce a neformálně promluví igumen a až pak teprve zazní gong, kdy je nutno beze spěchu odložit misku i příbor. V dalších klášterech už pak jsou poměry přísnější.

Po obědě se náhodně setkáváme s jedním z athoských Čechů – nikdo neví, kolik jich tu asi žije. On sám je tu dnes jen ve svátek, neb bydlí v nedalekém skitu. Nicméně jsme se všichni shodli, že podobou, výškou i hlasem je to úplný dědeček Hříbeček.

Je potěšen: „Vy jste taky z Brna?“

Když se mu pak představíme a zjistí, že Milan je kněz, hned zpřísní: „A kde máš roucho, bratře? Kněz má vždy chodit v rouchu.“

Nutno říci, že na Athosu chodí všichni kromě civilních zaměstnanců a poutníků oděni jako mniši, z nichž jsou kněží jen někteří, takže se to nepozná.

Dostáváme krásné pokoje, ovšem k Didiho neradosti – ve 4. patře. Počasí je středomořské – tedy minimálně 35 st. ve stínu. Dodržujeme tedy siestu. Dnes i další den věnujeme čas prohlídce kláštera a nejbližšího okolí. Ač je území Athosu majetkem řeckého státu, historicky jsou lesy pole, sady, zahrady i vinice rozděleny mezi jednotlivé kláštery jakožto zdroje obživy. Mniši sice neplatí daně a investice do majetku jsou poměrně štědře dotovány z peněz provincie, ale prakticky veškeré potraviny si vyrobí sami. K výrobě vcelku skromného množství potřebné elektrické energie slouží po svazích vcelku skrytě umístěné soustavy fotovoltaických panelů stále výrazněji nahrazující původní naftové generátory. Ke každému klášteru náleží ještě několik skitů (menších klášterů) či kelijí (pousteven). Např. Vatopedi obsahuje uvnitř hradeb 21 kostelů i kaplí a dalších 17 v okolí. Zatímco ranní pobožnost se slouží v hlavním chrámu, k navazující liturgii se kromě svátků mniši rozptýlí do okolních kostelů.

Obdivujeme kvalitní dlážděné cesty i moderní zemědělství v okolí kláštera (sklady, kapénkově zavlažované olivové sady, protierozně sanovaná ústí roklí). Nalézáme zříceniny teologické školy z 18. století. Dokonce se na tajňačku postupně s Milanem i s Peťou ve skryté zátoce v rouchu Adamově koupeme. Viděli nás sice rybáři, ale naštěstí ne Sea Guard, která (jak pak zjistíme) vcelku pravidelně monitoruje pobřeží z hladiny i z různých vyhlídek a je zde i kamerový systém. Až po návratu domů se dozvídám, že koupání v přírodě je zde těžkým prohřeškem, za nějž hrozí až vyhoštění. Druhý den jsme krátce přijati i převorem (řecké slovo neznám) Arsenijem, který nás seznamuje za pomoci videa se současností i nejbližšími plány komunity. Těžko uvěřit Mathewovi, že když sem roku 1997 přišel, žilo zde asi deset přestárlých mnichů, do všech budov teklo a elektřina z generátoru šla maximálně hodiny denně…

Čas zde probíhá jinak

Vstupem na Athos o dva týdny omládnete – ocitli jsme se rázem v půlce června – používá se zde důsledně juliánský kalendář.

Den začíná západem Slunce, kdy se zároveň zavírá klášterní brána tj. ve 20:45 východoevropského času, kdy také končí veškeré aktivity, ale ještě je světlo…

Naopak zvon a ozvučné prkno (náhrada zakázaných zvonů z osmanských časů) se ve všech klášterech rozezní ve 3:30, kdy i v červnu je úplná tma. Večer ještě Milan nahlas uvažuje: „Já bych v ty čtyři ráno do toho kostela i šel, jenže mě tam okamžitě začne mlátit hlad. A do hodiny mě ten hlad úplně semele, takže už pak nemůžu myslet na nic jiného...“

Ve čtyři opravdu začne někdo v nartexu (chrámová předsíň) číst první řádky ranních chval. Na východě se nehraje na přesný čas, většina mnichů přichází do chrámu až po začátku. Je zajímavé sledovat, jak v dlouhých rouchách připomínající černé noční ptáky každý jinými pohyby a jinou rychlostí dle věku a zvyku uctívá ikony, rozžíhá postupně svíce a řadí se k jednomu ze dvou pěveckých pultíků. Vstáváme, sedáme a křižujeme se dle ostatních (obvykle, když slyšíme krleš, krleš (kyrie eleison) nebo theotokos (bohorodička). A hlavně se noříme do kontemplativních modliteb, které bohoslužebné zpěvy v řečtině neruší, neb jim až na pár slov vůbec nerozumíme. A nápěvy se opravdu liší klášter od kláštera. Vatopedi založený aristokraty má nejbohatší výzdobu, nejcennější rukopisy a relikvie a také nejpočetnější sbor a tedy i nejnáročnější a nejvznešenější zpěvy. Zúčastnil jsem se ranní pobožnosti a následné liturgie každé ráno, celkem tedy ve třech klášterech a musím konstatovat, že nápěvy se opravdu v každém klášteře mírně liší a že ve Vatopedi jsou opravdu nejbohatější a nejvýraznější, jinde jsou nápěvy o poznání jednodušší. Zajímavé by pro nás jistě bylo zažít i liturgie ve třech zmíněných slovanských klášterech. Ranní obřady trvají ve Vatopedi ze všech klášterů nejdéle, tedy od 4:00 do 8:30, jinde končí už tak v 7:15-7:30. Pak následuje snídaně. Chléb, cibule rajčata, olivy jsou vždy. Mimo posty – tedy středu, pátek a pro mnichy i pondělí – je také víno, chalva a olivy. Někdy je i těstovina či polévka. Čaj, kávu či jakékoliv teplé nápoje ke snídani nečekejte. Nicméně v každém klášteře najdete několik gratis automatů na různě sladké řecké kafe. Mezi námi – je to klasický turek, to prostě ale na Balkáně 600 let sužovaném a ovládaném Turky nelze vyslovit. Kafe je tedy vždy řecké, srbské, bulharské atd. Ve Vatopedi navíc nabízejí dole v našem vchodu gigatermosku s vynikajícím bylinným čajem…

Večerní pobožnost začíná v 17:00. Po ní následuje lehčí večeře a den končí uctíváním svatých ostatků (skoro všude schraňují třísku ze svatého kříže, často část lebky Sv. Jana Zlatoústého). Ve Vatopedi uchovávají pás Panny Marie, jehož dotýkanou kopii si poutníci často pořizují.

Křížem krážem Athosem

Ve středu po snídani vyrážíme na místní poměry pravidelným spojem (plus minus půl hodiny) – dvacetimístnou dodávkou přes hřeben do přístavu Dafni, kde přestupujeme na podobný spoj do naprosto neuvěřitelně ke strmému jižnímu útesu přilepeného monastýru, sedmipatrového Simonos Petras zasvěceného ovšem Narození Páně. Přitom vstupní brána je zhruba v polovině výšky. Nikdy jsem nezažil takové výhledy na moře. Klášter je totiž přímým pokračováním skály, kterou jen rozvíjí a ozvláštňuje. Založen byl roku 1364 srbským carem a žije v něm dnes na 50 mnichů. Oprávněně je považován za architektonický div. Stejně jako všechny navštívené kláštery je ve velmi dobrém stavu. Jen sbírka rukopisů je oproti jiným méně obsáhlá vzhledem k velkému požáru knihovny roku 1891. Zde tedy máme strávit dle domluvy další dvě noci…

Evidentně o nás nikdo neví a nečeká nás. Při příjezdu jsme považováni za řemeslníky, takže jsme prvně vedeni do chatky, kde jsou pro ně určeny skromné vícelůžkové pokoje. Až po vysvětlení, že kromě Didiho bychom jim asi příliš účinně nepomohli, nás vedou do úhledné přijímací místností, kde s námi na ubytování čeká ještě 7-10 dalších poutníků. Mladý strohý mnich o našem dávno domluveném VIP ubytování vůbec nic neví. Když po nás požaduje diamonitirion a Petr mu vysvětluje, že jej máme ve virtuální podobě, výrazně zastříhá ušima – tohle ještě opravdu neslyšel. Po krátkém zamyšlení nám stejně jako ostatním dají pokoje, večeři s chleby zeleninou, hustou polévkou i snídaní v podobě sušenek. Ale jen na jednu noc.

Co teď? Auto do Soluně a ubytování tam máme až od pátku. Petr večer telefonuje otci Arseniovi z Vatopedi a ten se již ráno ozývá s dobrou zprávou, že následující nocleh máme zařízen v klášteře Pantokrator – opět na severní straně poloostrova. Opět dojíždíme dodávkami s přestupem v Dafni do athoského správního centra – spíše větší vesnice – Karyes. Sotva stačíme aspoň trochu kompenzovat ranní potravinový deficit (k snídani bylo jen pár sušenek) dvěma chvatnými zelobramborovými burky z místního fastfoodu, již se s námi dle domluvy setkává otec Theofil, velmi sympatický, vstřícný a vysoce vzdělaný vyslanec kláštera Pantokrator. Díky němu máme možnost navštívit i nejstarší dochovaný kostel na Athosu Protato z 10. století s unikátními freskami ze 14.-16. století. Díky své funkci voleného zastupitele kláštera nás také provází blízkou budovou athoského parlamentu. Výkonný a mocenský orgán Iera Koinonia (Svaté společenství) této nejdéle existující republiky v Evropě, kde má každý z dvaceti klášterů jednoho zastupitele, zasedá v kruhu dvakrát týdně. Z této dvacítky představitelů klášterů se pak vždy na rok volí čtyřčlenné Dozorčí gremium. Některých vybraných setkání se účastní také igumeni (opati) klášterů. Uvidíme také originál císařské listiny z roku 972 vymezující práva a povinnosti mnichů – dodnes platná athoská ústava.

Malá zastávka v mladším (založen 1839), dnes převážně ukrajinském Skitu proroka Eliáše s výrazně prostorným a architektonicky lehkým a vzdušným chrámem a již je tu další klášter, kde máme strávit poslední noc na Athosu – Pantokrator z roku 1363 zasvěcený Proměnění Páně – opět nádherně čnějící na skále nad mořem.

Podnikáme vycházku pobřežní pěšinou do jen 2,5 km vzdáleného, nejmladšího (založen 1531) samostatného svatohorského kláštera Stavronikita pevnostního charakteru s krásným citrusovým sadem a poměrně dlouhým obloukovým mostem. Službu konající mladý mnich nás sice přivítá, ale na otázky odpovídá dosti decentně a svérázně:

„Váš klášter působí velmi autenticky a starobyle. Patří asi k nejstarším na Athosu?

“Naopak. Patří zde k nejmladším“

„Kolik je zde mnichů?“

„Tak akorát.“

„Můžeme v kostele zazpívat úryvek z Liturgie v církevní slovanštině?

„Jméno té části Liturgie?“

„Dostojno – Bohorodička - Theothokos“

“Jen v nápěvu původní řecké liturgie. A na konci musí být čtyřhlasé Věličajem.“

Tak jsme zapěli náš mužský chorál, který se mu asi líbil, ale zdůraznil, že v na Athosu by se tak jako tak mělo zpívat především řecky...

Po večerní pobožnosti v klášteře Pantokrator jsme byli bohatě pohoštěni. Trapéza (klášterní jídelna), kde s námi sepiové kroužky s domácími hranolky a dušenou zeleninou konzumuje i početná skupina moldavských mnichů – poutníků, ale i řeckých řemeslníků pracujících na opravách klášterů, má krásně restaurované fresky. Milan (bolestně pamětliv tří sušenek k snídani a jednoho chvatného burku v Karyes) mezi chutnými sousty živě ukazuje na obě vyzdobené stěny řka: „Ode zdi ke zdi... Buď tu mám strašnej hlad, nebo su totálně přežranej.“ Otec Theofil sice nerozumí, ale vidí Milanovu výraznou gestikulaci a s úsměvem odpovídá: „Ano všímáte si dobře. Máme tu vskutku krásné a cenné fresky...“

A pohoštěni jsme nejen tělesně. Otec Theofil nám kromě cenné sbírky ikon ukáže i nesmírně vzácné rukopisy z 10. století - Evangelium Sv. Marka s poznámkami na zdejší verzi pergamenu - tedy jemně vyčiněné ovčí kůži…

Poslední den máme soukromý odvoz do urbanisticky asi nejhezčího kláštera našeho pobytu - Xenofontos - opět na opačném, tedy jižním athoském pobřeží. Patří opět k nejstarším (10. století) a je zasvěcen Sv. Jiří. Poslední nákup křížků a ikon, řecká káva a s výhledem na klášter Dochiariou, kde masivní konstrukce dává vědět, že dochází k velkorysé výměně střechy a odjíždíme lodí do Uranopoli – východiště na Athos z jižní strany. Reprodukovaná hudba, blikající restaurace, dívky a ženy v bikinách. Skoro jsme si odvykli. Vlastně nám to ani moc nechybělo…

Po vydatném masitém (já rybím) obědě, posíleni dobrým řeckým pivem pak na blízké, podezřele volné pláži konečně svlékáme dlouhé tmavé oděvy a úlevně se noříme do vln. Ale ouha. Každého z nás kromě Petra něco píchne do nohy. Asi malý mečoun či jiný záhadný mořský živočich. Třeba se do těchto končin máme ještě vrátit…

Soluňský epilog

Objednané auto nezklame a doveze nás do apartmánu v centru Soluně. Jakkoliv je Soluň starobylé město s četnými, zejména byzantskými památkami, její charakter odpovídá první polovině 20. století. V roce 1917 totiž rozsáhlý požár pohltil většinu centra, které tak postrádá typicky balkánsko-turecké úzké uličky s nízkopodlažní zástavbou, ale je uspořádáno do pravidelného rastru členěného i diagonálně. K mořskému pobřeží pak vybíhá několik širokých bulvárů.

Zatímco Petr s Didim se poslední společný večer spokojí s chlazeným pivem Alfa, my s Milanem vyrážíme ještě za gastronomickými zážitky. Poté, co Milana neuspokojí nabídka několika restaurací, byť s dobrým hodnocením, které Milan pečlivě sleduje, anebo jsou plné, jej už opravdu s postupujícím časem začne zase mlátit hlad, takže výběr se zužuje a konečně finalizuje. Ve zvláštním podniku, který kromě stravování prodává i nábytek a umělé květiny, si nakonec vybereme opravdu se vkusem a řeckou originalitou zhotovené skopové a hovězí játra, takže dokonce i Milan nemůže dříve než já, což se myslím ještě nestalo.

Zatímco Milan s Didim už odjíždějí v sobotu, my s Petrem máme ještě zajištěnou exkurzi do asi hodinu vzdálené Verginy, kde byly až v roce 1977 objeveny čtyři hrobky, z nichž jediná nedotčená patřila Filipu Makedonskému, tedy otci Alexandra Velikého z 1. poloviny 3. století př. Kr. Unikátní poklad, šperky, masky, zbraně, fresku atd. lze shlédnout v moderní expozici. Večer absolvujeme komentovanou prohlídku Soluně vč. svatby v chrámě Sv. Sofie. Dle průvodce zcela běžná účast. Já jsem však tolik lidí viděl jen před lety na svatbě spolužáka v Košicích.

Nedělní liturgie v hlavním soluňském chrámu Sv. Dimitrije s opravdu mohutným a jasně znějícím sborem. Chrám je sice po požáru prakticky nový, ale pilíře a krypta z 5. století pamatují svaté bratry Konstantina a Metoděje, kteří zde pravděpodobně byli i pokřtěni.

Společně s Petrem odjíždíme i na soluňské letiště, kde se naše cesty dělí. Díky několikahodinovému zpoždění Ryanairu do Vídně mám možnost velkým oknem z haly sledovat západ Slunce a jeho zrcadlení v Soluňském zálivu obklopeném skalnatými hřebeny. Dlouho jsem přemýšlel, jak se toto prostředí odrazilo v životě lidí, kteří poslechli Boha a odešli jej hledat na Svatou horu, ale taky dvou bratří, kteří kdysi odešli mnohem dál a my jim vděčíme v životě za mnohé, ale hlavně za to podstatné...

* * *