Ekleziologie a pastorace české podzemní církve
20. 11. 2016 Petra Skálová
Přenesení
Teilhardovy evoluční teorie do kontextu podzemní církve
Davídkovo nadšení pro evoluční světový názor
Hrůzy druhé světové války, agresivní ateistická propaganda komunistického režimu, inscenované politické procesy padesátých let – to všechno způsobilo, že se mezi československými věřícími šířila atmosféra strachu. Pasivitu vyvolanou obavami o přežití české katolické církve pranýřoval F. M. Davídek jako zjevnou příčinu ochabování církve v Československu. Když hledal způsob, jak tento strach překonat (strach představuje v jeho teologii velmi důležité téma), našel vítanou oporu v Teilhardově základním postoji naděje: je třeba vidět nejen hrozby a nebezpečí doby, nýbrž i její možnosti a přísliby. Teilhardovo dílo považuje Davídek za vyslovenou syntézu moderního pohledu na svět. V překonávání lidského strachu spatřuje úhelný kámen Teilhardovy teologie. Strach se pak pro něho stává kritériem při rozhodování, kdo se má angažovat v podzemní církvi
„Těm, kteří mají strach: (…) Pod strachem se pracovat nedá. Tito lidé by se nemohli rozhodovat svobodně. Proto je vyzývám, (…) aby absentovali od druhé linie (tj. od Davídkovy podzemní církve; pozn. autorky).“
I v tomto ohledu se Davídek opírá o Teilharda – ten demaskuje strach jako kontra-evoluci, o strachu mluví jako o mentální a duchovní bariéře v člověku. Teilhardova teologie je naopak založena na existenciální důvěře a optimistickém předpokladu, že pokrok je možný. Křesťané se musejí zbavit strachu, aby mohli podle vzoru apoštolů přetvářet svět. Davídek logicky aplikuje Teilhardovo myšlení na český církevní kontext, ale také je rozvíjí: hledá možnosti pro skutečný pokrok proti „anti-duchu“ ateismu. F. M. Davídek sdílí tedy Teilhardův optimismus ve věci pokroku a je přesvědčen, že tato evoluční nauka je rozhodujícím východiskem pro řešení situace církve v Československu.
Teilharda, francouzského jezuitu, teologa a paleontologa, považuje Davídek za vizionáře jednoty, který v evoluci nevidí nic náhodného, nýbrž ji interpretuje jako pohyb směrem ke stále komplexnějším organizačním strukturám. Davídek přejímá od Teilharda nejen mnoho jeho klíčových pojmů, nýbrž i jeho leckdy neobvyklou ortografii, např. zdůrazňování slov verzálkami. Českým čtenářům a posluchačům, pro něž byl Teilhardův myšlenkový svět zpočátku naprosto neznámý (a často je dodnes), tyhle zvláštnosti ovšem chápání Davídkova díla neulehčovaly.
Teilhard a jeho následovník Davídek považují evoluci za vývoj lidského vědomí: podle nich se nejen hmota, nýbrž i lidské vědomí vyvíjí směrem ke stále větší komplexnosti, což lze zobrazit i fyzicky. Tuto novou, „myslící vrstvu“, která se vznáší nad biosférou, nazval Teilhard „noosféra“. Lidstvo je výše než biosféra, je koherentnější, sevřenější, soustřednější a reflektovanější. Lidstvo je součástí světové energie, která svou dějinnou, evoluční podstatou ukazuje cestu do nadsvětské budoucnosti. Cílem evoluce, kterou lze vycítit z pohybu všech elementů světa směrem kupředu, je bod Omega. Evoluční vývoj lze pozorovat i v noosféře, svědčí o něm společenské organizace, státní formy, vznik kultur a civilizací, společný výzkum, odpovědnost a vášnivá angažovanost ve prospěch pokroku veškerého lidstva. Dnešní socializovaný člověk je schopen svět komplexně propojit a již celá desetiletí žije v globalizovaném světě. Stále úspěšnější organizovanost je pro Teilharda a Davídka znamením, že se lidstvo blíží bodu Omega: „Proces ‚postupujícího polidšťování lidstva‘ není neomezený; směřuje – viděno v jakékoli časové dimenzi – k cíli, k vrcholnému bodu dějinného dovršení. Teilhard jej nazývá ‚bodem Omega‘.“ (Broch, Denker der Krise) Bod Omega „je na jedné straně chápán jako interně dějinný cíl procesu kosmického a lidského zrání (…), avšak na druhé straně znamená i eschatologické dovršní světa v Bohu – znamená samotného Boha, transcendentního, osobního, dokonalou lásku“. (Broch) Pro Teilharda je bod Omega identický s univerzálním Kristem Zjevení:
“Věřím, že univerzum je evoluce. Věřím, že evoluce směřuje k Duchu jako k cíli. Věřím, že Duch se dovršuje v osobě. (Teilhard později připojuje: v člověku; pozn. autorky). Věřím, že vrchol osobního je Christus Universalis.“ (Cit. dle: Broch, Denker der Krise)
Davídek – soudě podle jeho písemné pozůstalosti – dokázal toto Teilhardovo myšlení zhruba proniknout a nezkresleně vlastními slovy reprodukovat. Částečně vědomě, částečně zřejmě mimoděk klade při interpretaci vlastní akcenty. Při pozorné četbě Davídkových spisů vidíme dva zásadní významové posuny, které měly pro jeho koncepci podzemní církve závažné důsledky: Davídek hledí do budoucnosti skepticky a považuje za nutné urychlit parusii. Oba posuny lze vyložit buď pozitivně jako pokračování a rozvinutí, nebo negativně jako jednostranné zúžení. Oba se vzájemně podmiňují a zároveň mají silnou vlastní dynamiku. Nejsou v rozporu s Teilhardovým duchovním odkazem, dokonce na něj navazují, nicméně opouštějí vnitřní prostor jeho myšlení.
Davídkův první významový posun: skeptický pohled do budoucnosti
Především Teilhardův pojem kontingence se u Davídka vyhrocuje, dostává formu existenciální obavy o lidstvo. Francouzský jezuita přitom navzdory vlastní válečné zkušenosti staví proti lidské křehkosti důvěru v budoucnost:
„Ústředním bodem Teilhardova životního díla je, že proti tomuto existenciálnímu strachu svých současníků, jejž považuje přímo za ‚fenomén kontra-evoluce‘, zdůrazňuje ‚existenciální důvěru‘. Krize přítomnosti se všemi svými zmatky a hrůzami, které naplňují lidi hlubokými obavami, se svými válkami, společenskými, politickými a hospodářskými převraty, se svým zhroucením všech dosavadních světonázorových tradic a jistot není – jak Teilhard neúnavně zdůrazňuje – důvodem ke strachu a beznaději; naopak otvírá výhled a naději. Tyto zmatky nejsou příznaky smrti; jsou to porodní bolesti, jimiž současné lidstvo, s námahou hledající novou duši, musí projít.“ (Broch, Denker der Krise)
Na rozdíl od Teilharda de Chardin, který začátkem padesátých let zažil nový vzmach evropských států, byl Felix M. Davídek po dvou zničujících světových válkách navíc svědkem řádění komunistického režimu v Československu. Navzdory pozvolnému uvolňování v šedesátých letech Davídek sotva doufal ve změnu politických poměrů. Násilné potlačení pražského jara 1968, zrušení rehabilitací a opětovné represe v oblasti církevní politiky, to vše potvrzovalo jeho pesimistické odhady, jak bude vypadat situace církve v komunistických zemích. Systematické potlačování života katolické církve považoval Davídek za smrtelný proces, proti němuž musí jeho ‚druhá linie‘ – podzemní katolická církev – usilovně působit: „Církev ale nesmí umřít. Proto se začalo s budováním tohoto systému (tj. podzemní církve; pozn. autorky).“
Naději na lepší budoucnost církve a lidstva vkládá Davídek pouze do energického urychlování parusie – to je jeho druhé, rozhodující rozvinutí Teilhardovy teologie. Teilhardovu důvěru v lidstvo a „naprogramovaný“ evoluční pohyb v kosmu nahrazuje Davídek bezpodmínečně nutným vědomým hledáním, aktivním spoluvytvářením a – ostřeji formulováno – dokonce „urychlováním“ správné cesty k parusii.
Davídkův druhý významový posun
Zatímco Teilhard de Chardin vychází ze zrání člověka, z „antropogeneze“ vedoucí k „hominizaci“ („zlidštění“), u Davídka se podmínkou záchrany lidstva stává vědomě prožívané „urychlování parusie“. Teilhard de Chardin od buducnosti očekává, že lidstvo bude zrát až k „ultra-humanismu“, což bude probíhat díky konvergenci, vlastnosti, jež je lidstvu dána bez jeho přičinění. K tomu stačí pouze, aby člověk v lidstvo věřil. Davídek Teilhardovo přesvědčení sdílí, avšak pouze z něho vychází, je pro něho premisou, z níž vyplývá nevyhnutelná povinnost lidstva cíleně směřovat k parusii. Věřící člověk musí vědomým, neohroženým utvářením vlastního života najít správný „vektor“ onoho pohybu lidstva vstříc parusii. Je třeba „vyloučit živelnost, empirii, neodbornost, dezorientaci, neinformovanost“, aby se „ZAČALO HIC ET NUNC (zde a nyní): V ‚TOMTO‘ OKAMŽIKU“. Davídkovým cílem není nic menšího než doslova zachránit církev v Československu. Ve svém rukopise „Teologie parusie“ z počátku sedmdesátých let vypracoval podrobný program obce Koinótés, kterou sám založil:
„Bude to snaha
1) usměrňovat všechna actia parusiálním směrem (…)
2) uspíšit časově toto usměrňování;
3) řídit je (tj. actia) – organizovat je (u jednotlivce, u společnosti).
Usměrňovat, transformovat, řídit – organizovat:
- Tím je dán obsah ars regnandi (a v něm – rozvedeně – zároveň ars vivendi, ars amandi, ars moriendi).
A odtud pohled na svatost člověka (sebeposvěcování, sebeposvěcení): jedině parusiální pohyb posvěcuje, činí svatým,
poněvadž jedině tento pohyb přibližuje člověka k dokonalosti, k celosti, k naplnění, což vše jsou jen synonyma Spásy.
Tedy jedině parusiální pohyb je pohyb ke svatosti.“
Davídek se obává, že by křesťanství mohlo svou formující a utvářející sílu a význam ztratit. To není ohrožení politické, nýbrž spirituální, kosmické – termín „kosmické“ odkazuje na příbuznost lidské existence s evolutivním univerzem. Strach, že nebe se v důsledku lidské lenosti, egoismu a zbabělosti zatemní, propůjčuje Davídkovu pastoračnímu plánu další dynamičnost. Proto vyzývá k bezpodmínečnému, okamžitému vykročení:
„Koinótés začíná vždy
1. ihned
2. s těmi prostředky, které jsou momentálně k dispozici
3. s totální koncepcí
4. i při riziku totálního neúspěchu
5. v pěstování osobní dokonalosti,
v ctnostech božských a
v ctnostech parusiálních.
Koinótés začíná,
aby se stvoření
SOUSTAVNĚ
blížilo parusii.“
Ztrácí-li tedy člověk cit po evolutivní dynamiku, upadá jeho život do bezvýznamnosti. Pro Teilharda je naléhavým příkazem doufat v jednomyslnost, hledat to, co je společné lidem, kteří „nasazují duši ve prospěch budoucnosti větší, než jsou sami“. Výsledkem Davídkovy aplikace Teilhardova učení na český kontext je jednoznačné vyhlášení boje hlubokému lidskému existenčnímu strachu, jenž parusii odsunuje do vzdálené budoucnosti, a zároveň výzva k okamžitému parusiálnímu vykročení. Ale co spojuje Davídek s pojmem parusie a jak má ono „urychlení parusie“ vypadat?
Evolučněteoretický koncept církevní praxe
Apoštolát parusie
Parusie a bod omega u Teilharda de Chardin
Felix M. Davídek odmítal lidovou představu parusie jako náhlého konce světa. I tím pravděpodobně navazuje na svůj teologický vzor, Teilharda, jenž ve svém prvním průkopnickém díle „Le Phénomène humain“ (česky Vesmír a lidstvo, Vyšehrad 1990) prohlašuje:
„Avšak vzhledem k míře, v jaké tyto rozmanité katastrofy obsahují představu předčasného zániku či zkázy, se v důvěře v naše znalosti dějin evoluce odvažuji tvrdit, že se od nich nemáme čeho obávat.“
Naopak, parusie je pro Teilharda stejně jako pro Davídka je existenciální horizont lidstva, jež bude dosažením bodu Omega dovršeno. Ale tady se zdá, že Davídek dospívá k jinému chápání bodu Omega a parusie. Podle Teilharda de Chardin je energie nutná k dosažení bodu Omega obsažena v člověku samém. I z jeho pohledu se sice svět pohybuje směrem ke konečnému bodu, ale původcem tohoto pohybu (centro-komplexity) je sám Bůh. Pro jezuitu Teilharda je stále větší organizovanost světa znamením, že svět je v pohybu, jenž je řízen směrem k dokonalosti. Teilhardovi je však cizí myšlenka, že by lidstvo samo muselo aktivně přispívat k organizovanosti světa zlepšováním vlastní komunikace a organizace. Tím, co představuje definitivní cíl a je zároveň již v každém člověku uskutečněno, je pro Teilharda láska: v Ježíši Kristu. Ježíš Kristus, dokonalá láska, je tedy cíl a zároveň cesta. Ježíš Kristus představuje pro Teilharda de Chardin bod Omega, cíl a motor evoluce.
Urychlení parusiálního pohybu u F. M. Davídka
Domnívám se, že v odkazu F. M. Davídka lze vidět významový posun původních Teilhardových pojmů. Hlavní Davídkův zájem je upřen právě na probuzení energie, která může vést k dosažení bodu Omega a která je podle Teilharda de Chardin skryta v lidstvu. Toto je moment, kde se Davídek ekleziologicky napojuje na Teilhardovu teologii. Když jeho teorii centro-komplexity přenáší na ekleziologii v kontextu českého podzemního společenství, dává jí tím novou dynamiku, protože je přesvědčen, že aktivní spoluúčast lidí samých na tomto pohybu je možná, právě tak jako vědomé urychlování (!) hominizace. Prostředek, s jehož pomocí chce Teilhardovu evoluční teorii aplikovat na utváření církve, nazývá „pravé umění vést“. Toto ars regnandi, kategorie Davídkem vytvořená, má oživit ty nástroje tradiční pastorace, které pomohou překonat nečinnost ustrašené církve v Československu. Ars regnandi je takové duchovní vedení členů podzemní obce, jež jim umožní uzrát jako křesťané a křesťanky. Tato interpretace Teilharda dává Davídkově fascinaci promyšlenými formami vedení (vedení církve jakožto sociálního systému i jednotlivého věřícího jakožto individua) oprávnění, resp. jeví se jako teologické potvrzení Davídkovy ekleziologie pro podzemí. Promyšlené organizační formy a vědomě utvářené ars regnandi (tedy nikoli láska) jsou motorem parusie, jejž musí nastartovat člověk sám.
Davídek přiznává lidstvu nejen schopnost samostatně řídit pohyb směřující k parusii, nýbrž je přesvědčen, že by mohlo dospět k parusii – k bodu Omega – rychleji. Jakýkoli parusiální pohyb (pohyb významně se vztahující k parusii) musí být jako takový vědomě vnímán a nasměrován. Davídek od lidí otevřeně, přímo a snad poněkud netrpělivě vyžaduje „pohyb organického a sociálního sjednocování“ (Teilhard mluví o organické jednotě), jenž „cílí nejen k přežití lidského individua a celého rodu Homo, ale především k vyšší formě života, K SUPERHOMINIZACI.“ Křesťan je podle Davídkova přesvědčení speciálně povolán přispět k vědomému urychlení cesty k eschatologickému cíli, k urychlení parusie: „Křesťan je odpovědný za rychlost – spád uskutečňování.“ Vzhledem k hrozící nečinnosti nestrpí Davídek na započaté cestě žádné zdržení:
„NELZE TO NEVZÍT ZA SVOU VĚC. Nelze VÁHAT, neboť EXISTUJE RIZIKO, ‚že se zítra (pohyb lidské společnosti) zastaví‘, neboť chybí dostatečná vize přiměřená neobvyklosti a mnohostrannosti úsilí, jež je třeba vynaložit.“
Z textů F. M. Davídka vyzařuje fascinace touto „hominizací“ člověka. Rozumí tím vědomé sebezaměření člověka, který může a musí přerůst sám sebe, který se musí postavit proti zmatkům obludného kolektivismu. Davídkovo nepřetržité volání po hominizaci a socializaci člověka zní téměř jako požadavek nového stvoření člověka. Jak se tyto postuláty odrazily v jeho teologii úřadu a svěcení, bude zřejmé z dalšího textu.
Individuální a kolektivní parusiální pohyb v obci Koinótés
Každá lidská činnost může podle Davídka získat parusiální kvalitu, „je-li organicky začleněna; stane-li se vědomě organickou součástí parusiálního pohybu lidstva“. Aby bylo možno rozvíjet tento pohyb směrem k parusii co nejefektivněji, je třeba „skrze KOMPLEXNÍ POJETÍ SPIRITUALITY, která je v souhlase s kosmickým posunem, (…) „s Pomocí Boží soustavně pracovat na vytvoření nové lidské psychiky.“ V tomto smyslu chápe i benediktinskou zásadu ora et labora, která slouží udržení rovnováhy mezi prací a modlitbou. Obojí, práci i modlitbu, zaměřuje Davídek na Boha a spojuje je s Teilhardovým postulátem ustavičného pohybu stvoření k jeho cíli.
V Davídkově spise „Activitas“ hraje posléze důležitou roli láska. Avšak zatímco podle Teilharda je láska v srdci lidí již dokonale uskutečněna v Ježíši Kristu (a předchází království Boží), podle Davídka je láska úkolem lidí.
„Koinótés si dává za úkol milovat lidstvo soustavným, organizovaným řešením (v čase i prostoru) vlastního pohybu člověka a lidstva – jako pohybu parusiálního.“
Koinótés má skrze ars regnandi, tj. umění správně řídit, veškerým svým konáním uskutečňovat apoštolát parusie:
„V TOMTO okamžiku ZAČÍT (Koinótés).
Začíná se tedy VŽDY:
1) IHNED (bez prodlení, obecně: v každém okamžiku).
2) S TĚMI PROSTŘEDKY, KTERÉ JSOU V TOM KTERÉM OKAMŽIKU K DISPOZICI.
3) S TOTÁLNÍ (integrální) KONCEPCÍ (…).
4) I PŘI RIZIKU TOTÁLNÍHO (v sociologickém významu slova) NEÚSPĚCHU (tzv. ‚zřejmého neúspěchu‘) –
5) V PĚSTOVÁNÍ OSOBNÍ DOKONALOSTI V CTNOTECH BOŽSKÝCH. V PĚSTOVÁNÍ OSOBNÍ DOKONALOSTI V CTNOSTECH PARUSIÁLNÍCH.“
Umění vést: vztah mezi autoritou a poslušností
Na „přenesení“ své parusiální teologie do pastorační praxe pracoval M. Davídek s neobyčejnou pečlivostí a přesností. Ústředním bodem v životě obce byl předně proces doprovázení, z něhož měla být výslovně vyloučena slepá poslušnost. Prvním stupněm na cestě duchovního zrání měl být naopak zralý vztah k autoritě:
„Dospělost ve Svobodě je nezbytně dospělost vzhledem k Autoritě. Tato otázka je tak závažná, poněvadž tak křičící svou aktuálnost (…). Plně svobodný znamená tedy nezbytně plně autoritu tvořící. Je zde plně zdůrazněn TVOŘIVÝ VZTAH K AUTORITĚ (…). Lidstvo trpí železným svěrákem autority, mechanicky tvořené, mechanicky působící, mechanicky uplatňované v barbarských despociích (…) stejně jako (…) v republikách a demokraciích. (…) Kolik tvořivého a nemechanického, tedy neabsurdního, je vědomě uplatňováno u ‚autority církevní (…)?“
Moc duchovní autority má osoby, které se jí nechají doprovázet, zplnomocňovat a posilovat, nikoli ubíjet:
„AUTORITA, JEJÍ SKUTEČNÁ HODNOTA (…) JE ZÁVISLÁ NE NA MNOŽSTVÍ DEKRETŮ, KODEXŮ, INSTRUKCÍ, MONIT ETC. ETC., ALE NA TOM, KOLIK LIDÍ SE JÍ NECHÁVÁ SVOBODNĚ VÉST. – TEDY KOLIK LIDÍ DO NÍ VCHÁZÍ JAKO AKTIVNĚ SVOBODNĚ JI PODPORUJÍCÍ, VYTVÁŘEJÍCÍ, ZESILUJÍCÍ, DOTVÁŘEJÍCÍ (…) Vše ostatní jako FIKCE AUTORITY, tím tvrději vymáhané, represivní (…), čím více je taková autorita neschopná vést.“
Davídek zakazoval členům své obce poslouchat pokyny autority, jíž nemohou důvěřovat: „Vést znamená poskytovat svobodu.“ Davídkova představa autority byla zakotvena christologicky, od každého nositele autority (držitele ordinovaného úřadu!) vyžadoval, aby vedl příkladný život a riskoval i smrt. Jeho vzdělávací program pro podzemní církev měl výslovně vychovávat ke svobodě, formovat svobodné svědomí, pěstovat schopnost odpovědného uvažování, rozhodování a kritického úsudku. Taková pastorace představovala jakýsi teologický preventivně-ochranný program, účinný obranný prostředek ve styku s komunistickou ideologií.
Eschatologická teologie naděje na dovršení
Stejně jako Teilhard de Chardin spojuje i F. M. Davídek křesťanskou víru s velkou nadějí v dovršení světa. Podobně jako Teilhard i Davídek zprvu opírá tento předpoklad nikoli o Boží zaslíbení, nýbrž o přírodovědeckou empirii. Zatímco dříve probíhaly pohyby ve světě různými směry, nyní pozoruje Davídek spolu s Teilhardem konvergenci k bodu Omega. Vědomě vnímat tento kosmický vývoj směrem k parusii a spolupracovat na něm považuje za nevyhnutelné. Je přesvědčen, že Teilhardovo evoluční učení a jím samým uskutečněná aplikace tohoto učení na ekleziologii a pastoraci v situaci církve v Československu jsou v souladu.
Závěr, že Davídek svoji základní myšlenka vášnivé spolupráce na rozvíjení a dovršení stvoření odvodil z Teilhardova světového názoru, asi nepřekvapí. Zarážející je naproti tomu zjištění, že Davídkův termín „urychlování parusie“ má přece jen jistou oporu v Teilhardově díle. V Teilhardově spise z dvacátých let „Le Milieu Divin“ (Božské prostředí, něm. Der göttliche Bereich, 1962) nalezneme výzvu:
„Abychom Jeho příchod urychlili, snažme se teď lépe pochopit onen proces, jehož působením v nás svatá přítomnost roste a rozvíjí se; a abychom tento postup mohli lépe chápat a podporovat, pozorujme zrození a růst božského prostředí nejprve v nás samých a poté ve světě, jenž nás obklopuje.“
Protože Davídek ve svých přednáškách na tuto Teilhardovu práci odkazuje, lze přepokládat, že pojem urychlování parusie považoval za legitimní rozvinutí Teilhardovy výzvy k urychlování příchodu Ježíše Krista. Zdá se však, že na rozdíl od francouzského jezuity se pro něho parusie, příchod Božího království, nevztahovala k přítomnosti, nýbrž měla převážně eschatologickou kvalitu: Ve svém článku „Teologie parusie“ klade rovnítko mezi prosbu „Přijď království tvé“ a „Přijď parusie“. V ní bude v budoucnu všechno dovršeno, doplněno a naplněno. Univerzum a člověk jsou v trvalém stavu uskutečňování směrem k vyššímu stadiu. Neúnavnou duchovní angažovaností křesťanů zaměřenou na parusii je svět posvěcován. Avšak tento „parusiální pohyb“ by se asi neměl chápat jako počátek království Božího tady a teď, nýbrž spíše jako lidská aktivita vedoucí k parusii. Boží vláda nemá z Davídkova pohledu povahu politickou, nýbrž teologicko-dynamickou. Všude, kde křesťané disciplinovaně a charismaticky pracují na uskutečnění království Božího v přítomnosti, zvyšují rychlost, s níž se lidstvo přibližuje k bodu Omega.
Jak máme rozumět Davídkově recepci Teilhardova pojetí konce času? Davídek nejprve přichází s vlastními teologickými akcenty: jeho odpovědí na danou situaci – chmurné vyhlídky české církve – je možnost (lépe: nutnost), aby se člověk, aby se celá místní církev správě orientovala na parusii. Poté Davídek přenáší tento nové pojetí světa do své ekleziologie: Jak ekleziologie tak pastorace mají směřovat k parusii, dokonce ji urychlovat. To považuje Davídek za klíčový úkol všech křesťanů, zvláště své podzemní obce Koinótés. Velmi usiloval o dosažení rovnováhy mezi katechezí všech členů obce a duchovním vedením jednotlivců. Jeho cílem nebylo pouze vybudovat podzemní církev. Stejný význam mělo pro něho i provázení každého člena církve na jeho cestě duchovního zrání, při jeho hledání autentické křesťanské spirituality. Oba tyto procesy – kolektivní i individuální – musejí mít parusiální kvalitu.
Asi už nedokážeme určit, kde viděl Davídek meze optimistického přístupu k pokroku, meze oněch nadějných perspektiv, jež sdílel s Teilhardem. Teilhardovu interpretaci dějin spásy považoval od počátku za nejvhodnější schéma pro výklad situace církve v Československu. Zda si byl vědom, že tato interpretace byla ovlivněna specifickým sebechápáním člověka v období moderny, je těžko zjistit. Vzhledem k energii, s níž ji převzal, lze sotva přepokládat, že také rozpoznal její hranice. Nicméně je představitelné, že Davídek do Teilhardem popsaného revolučního procesu umístil právě Teilhardovu teologii – jakožto teologii, která je i dnes aktuálnější než kdykoli předtím, protože je schopna popsat a vyložit vývoj lidstva nejpřesvědčivěji. A protože znalost právě této teologie může ze všech teologií nejefektivněji přispět k našemu přiblížení k bodu Omega, k parusii.
Z knižní podoby doktorské práce obhájené na Univerzitě v Tübingen: Preunkert-Skálová P., Die ganze Welt schaut zu, wie sie uns um Gott betrüge, Ekklesiologie und Pastoral der tschechischen Untergrundkirche, Matthias Grünewald Verlag, 2016 přeložila Helena Medková
Citáty z textů F. M. Davídka dle: Fiala/Hanuš - Skrytá církev, Brno: CDK 1999.
Související články: Felix Maria
Davídek
(Převzato z
www.getsemany.cz
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
