„Češi jsou velice vlídní,“ říká pravoslavný duchovní z Plzně
Rozhovor s Olegem Machněvem
3. 3. 2015 Miloslav Humhal
Protojerej je v pravoslavné církvi představený chrámu – kněz. Šestačtyřicetiletý Rus Oleg Machněv, který žije v Plzni, takový titul má. Absolvent Pravoslavné teologické fakulty Prešovské univerzity slouží mimo svou farnost v Klatovech ještě v Příbrami. Je přátelský, má pohotovou odpověď na každou otázku a radost by z něho měl i současný římskokatolický papež – vždyť tenhle duchovní horuje pro lásku a chudobu!
* * *
Ruskojazyčná emigrace v Česku je velice různorodá. Může se pro ni
pravoslavná církev stát jakousi sjednotitelkou?
Není pochyb o tom, že naše církev je zásadním sjednocujícím článkem pro všechny rusky mluvící migranty. Jsou pro to dva důvody. První spočívá v tom, že když je člověk daleko od domova, a tím i mimo obvyklý způsob života a práce, pociťuje mnohem zřetelněji potřebu čehosi svého, blízkého – a tím může být kupříkladu pravoslavný chrám. Druhým důvodem je kvalita vzájemné komunikace. Na společníka, se kterým mluvíme v zahraničí, se kladou zvýšené nároky – žádá se zde vzájemné pochopení a důvěra. Najdete snad tohle v hospodě?
Chodí do pravoslavného chrámu u nás pouze ti, kteří do něj chodili i dřív?
Samozřejmě chodí i mnozí jiní, lidé obdaření vírou. Počet věřících ale zůstává prakticky stejný. Dříve nebo později lidé nacházejí cestu k chrámu. Ti, kteří mají duchovní potřebu, jdou tam ihned. Se mnou to v roce 1998 bylo tak, že první, co jsem podnikl, jakmile jsem do Plzně přijel, bylo vyhledání pravoslavného chrámu. Něco mně k němu táhlo.
Mají pravoslavní nějaké nepřátele?
My milujeme všechny, stejně jako Kristus miloval všechny. A jsme připraveni obejmout každého: kulhavé, šilhavé anebo zbloudilé.
Ale je tu jistý rozdíl – vy máte vyšší teologické vzdělání, ale běžní věřící ho nemají.
Není to otázka vzdělání. Jestli jsi k tomu odhodlán, pak není důležité jak, ale samotná skutečnost, že si víru udržuješ. Jako třeba u našich babiček, které ji držely po celé komunistické období… Překvapil mě náš náboženský učitel, který se mně jednou zeptal, lze-li být magistrem teologie, a být nevěřící. Podivil jsem se: „Jak to? Magistr teologie – a nevěřící?“ Řekl: „Jednoduše – nastudovat dějiny náboženství i samo celebrování je přece teoreticky možné.“ Musel jsem souhlasit. Čili není to tím, že někdo má diplom. Víra buď je, nebo není.
A dá se změřit její síla?
Řeknu vám jeden případ z doby komunismu. Vyšetřovatel si předvolal kněze, povídá mu, a radostně si při tom mne ruce: „Tak tě tedy teď zavřeme a bude konec, duchovní z města zmizí. Jste odsouzeni k zániku.“ A on mu odpovídá: „Představte si, že si zítra vzpomenete na všechny své zločiny, kolik lidí jste poslal do gulagu na jistou smrt. Dotkne se vás to, konečně uslyšíte hlas svého svědomí. S pláčem se budete kát…“ Jeho mnohem delší řeč byla natolik sugestivní a srozumitelná, že se vyšetřovatel vystrašil a řekl: „Běžte pryč, ať už vás nevidím!“ Bylo zjevné, že se kněz dotkl jistých strun jeho duše.
Jak se vyrovnáváte s „pravidly“ spotřební společnosti?
Hromadné sdělovací prostředky jsou v soukromých rukách a preferují to, co si společnost žádá a co dává větší zisk. A z čeho vycházejí? Z toho, kolik dostanou za reklamu a kompromitující články. Právě proto se v tisku objevují samé negativní a vulgární věci, což přináší při prodeji největší zisk… Je to smutné, ale nemůžeme s tím nic dělat. Obecně vzato, sama společnost si podobný způsob života odhlasovala. My věřící jsme z toho velice roztrpčeni.
Kolik práce má zdejší pravoslavný kněz?
Skutečně plné ruce! Kromě bohoslužeb stále vykonává Svaté Tajiny: křest, svěcení bytu apod. Ruský termín pro kněze – „svjaščennik“ pochází ze slova „svjatit“, tedy světit. Normální „baťuška“ neboli svatý otec, nemá čas na to, aby zastavil někoho na křižovatce a narychlo mu něco vykládal. To k naší práci nepatří. Jediné, čemu se ještě žehná, je vydávání misionářských časopisů a internetových portálů.
A co říkáte na dnes moderní okukování kostelů – třeba turisty?
Představte si: slouží se bohoslužba, všichni přítomní jsou v jistém duševním rozpoložení, když najednou dovnitř vtrhne skupina turistů s fotoaparáty v rukou a začíná mumraj, tlačenice… Jsem rád, že můj chrám je na okraji města a chodí k nám lidé z jiného světa, s jinou hodnotovou orientací. Je ale třeba si uvědomit, že když přijdete do chrámu a zapálíte tam svíčky, něco si při tom pozpěvujete, nedává to ještě záruku, že jste v církvi. Existuje dokonce takový akademický obor – Tradice pravoslavné církve, v němž se podrobně vysvětluje smysl svíček, zvonění, chrámového zpěvu…
Jaké jsou hlavní znaky vaší víry?
Zeptáte-li se jakéhokoliv člověka patřícího k církvi, dokonce i duchovního, bude vám citovat z Písma svatého: „Miluj nádheru Domu Tvého.“ Čili všechno má být ve zlatě, minimálně pak postříbřené, vše se má lesknout, vytvářet vnější efekt… Jenže můj názor je jiný: láska a chudoba.
Výtky vůči pravoslaví v Rusku se objevují právě proto, že se vnější okázalost vystavuje příliš na odiv…
Je to přání lidí, jejich osobní věc. Místo toho tajemného uvnitř občas vidíme tendenci k vnější přitažlivosti, k efektu. Já říkám: Přišel jsi do chrámu a neumíš zpívat? Tak to přečti. Hlavně, aby to vyvěralo ze srdce. Neumíš myšlenky hezky formulovat – nevadí, Pán vidí do srdce.
Proč je podle vás v Česku tak vysoké procento ateistů?
Je to pro mě nevysvětlitelné. Možná, že se to kompenzuje tím, že Češi jsou velice vlídní. Což není tak špatné, jelikož tato vlastnost stojí dost vysoko v žebříčku lidských kvalit. Není ale v silách našeho rozumu poznat Boží záměr.
Možná, že vše souvisí se sociálně kulturními rozdíly mezi Čechy a Rusy, souvisí to s různými historickými a politickými předpoklady?
Proto se na Rusko valí tolik neštěstí. Tam, kde více zuří boj, jehož arénou jsou lidská srdce a duše, tam je i neklid a lidové bouře… Dobře víte, že svět řídí několik rodin a nadnárodních společností. Peníze mají velkou moc. Tyto síly se snaží řídit celou zeměkouli, a tak nasazují poslušné prezidenty.
Může stát využít církev jako mechanismus k ovlivňování lidí?
Můžeme potenciálně takovou možnost předpokládat, jestliže někde vznikne jakýsi režim nebo okolnosti, jež k tomu vybízejí. Ovšem zatím mohu s čistým svědomím prohlásit, že nic podobného nepociťuji. Koneckonců, co je státu po nás? V Řecku stát dává duchovním peníze, vytváří pro ně spoustu úlev... Ale i tam lze říci, že je to jeden celek, prostě tam jsou věřící všichni!
Přesto se prosazuje názor, že církev má být oddělena od státu…
Na základních školách v Řecku se počínaje první třídou začíná vyučování Otčenášem. A budeme snad tvrdit, že je stát nutí k modlení? V autobuse často pozoruji, že zhruba z pětatřiceti cestujících se jich asi deset pokřižuje, když jedeme kolem chrámu či hřbitova. Nutí je snad stát, aby se křižovali?
Jaké jsou vaše plány a cíle v Česku?
Pravoslavná farnost v Klatovech je malá. Cítíš v sobě potenciál, energii, vědomí toho, že ještě stačíš v tomto životě něco udělat. Myslíš si – čím ještě mohu posloužit Hospodinovi? A tak jsem našel zálibu ve vydavatelské činnosti.
To je zajímavý nápad. A co budete vydávat?
V průběhu roku 2012 se mi podařilo shromáždit informace o všech pravoslavných farnostech Pražské a Olomoucko-brněnské eparchie (území, které v pravoslavné církvi spravuje biskup). V archivu už máme 370 fotografií včetně snímků prakticky všech kněží a také chrámů. Za celou historii autokefální (tj. samostatné) Pravoslavné církve v Českých zemích a na Slovensku se nikdo nepokusil něco takového uskutečnit.
Jaký je účel takových informací?
Katalog bude ležet v každém chrámu, člověk přijde, podívá se do něj, a něco si vybere… Vždyť často, když stojíš před volbou, který chrám navštěvovat, volíš na základě jeho vnějších kvalit, určitých přitažlivých faktorů. Občas něco napoví srdce. Stejné je to i s volbou duchovního, svého osobního pastýře. Člověk se podívá a řekne si, ano, s tímto „baťuškou“ jsem se už kdesi viděl. A možná, že se s ním chci vidět znovu…
(Převzato z časopisu
Naše rodina
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
