Elena Alekovová
Vanje Monevové a jejím
„Kosmickým hlasům“ *
1.
Téma
Duši mi proměnilo v útočiště světla,
na pulzující slova, na andělské pění.
Duše pak zazněla, hvězdnýma očima vzhlédla,
chvěla se v čidlech jsoucích tam v netušení.
Kapky podzimní rosy v květenstvích.
Jiskřící krev nezměrných obětin a sil.
Báje o věcech prvních, posledních.
Život mi náhle nový smysl odhalil.
A... Tobě pějem, Hospodine, ve svém díkůvzdání...
z Ničeho ve mně vzklíčilo a změnilo se v Nic.
Usmálo se, jako když cherubín se sklání,
ve snu mi cosi šeptalo a pohladilo líc.
Už nevím, co mi říkalo až do svítání, žel,
zda to byl pouhý sen, zda jsem se dotkla těla...
S ním k modravému nebi odletěl
mrak temnoty. Má očištěná duše v záři zela.
2.
Variace na stejné téma
Závrať. Světlo. A pulzující slova. Zpěv.
Má duše. Kamsi letí – ale kam? A smích...
Magické zaklínání v soumraku. Posvátných nocí vznět.
Jiskřivá krev, kapičky rosy po kopcích.
Po věky půda dychtí po krvi. Je žíznivá.
A jako za pradávna znovu otvírá se zem.
Duše se opět vzdává, hledá-li, hledá pojiva –
most mezi koncem a svým dávným počátkem.
Dobrořeč, duše má, Hospodinu... Onen cherubín
vyrůstá z rytmu srdce, z rukou volání.
Je tělesný, je z energie, z ducha...? Je to stín?
Jako by se mě křídlem dotýkal, a přesto abstraktní.
Po kůži se mi blaho rozlévá. A září mosty k nám
mezi zemí a břehem vedoucím na výšinu.
Budím se. Vše je jasné. Na nic se neptám.
A v jasu jitra doznívá: Dobrořeč, duše má, Hospodinu...
3.
Antitéma neboli... reptání z hlubin
Kdo vynucuje zvuky? Kdo vynucuje slova kolkolem?
Vládne nám rytmus snad, zrozený v srdci nekonečna?
Jako by život (zdá se ti) vycházel někde za rohem,
za tebou také stíny soumraku, situace však věčná.
Zvuky se předhánějí, létají vzduchem, stále.
A slova nekončí. Je rytmus. Po rytmu však tišina.
Pokud i tobě (zdá se ti) pohodí někdo drobek okázale,
vůle si najde cesty, štěrbinky k nedozírnu vyzkoumá.
V království Tvém... to k nejasnému nedozírnu míří.
Kdo tahá za nitky? Kdo řídí celý život, zmatení?
Možná jsme na Zemi opravdu plaší hosté, netopýři,
jakéhos státu tam na onom světě poddaní.
Sevřené hrdlo se jen chvěje. Prý: Blaze chudým... Blaze
jim!
Dokdy si s námi vlastně bolest může hrát?
Vím, ti, co pláčou, budou potěšeni, blaze se usmějí.
Bože, kéž se tak stane dnes! Teď, ne až na věčnosti pomáhat....
4.
Návrat k tématu
Vestálky. Král. Manželské lože. Srdce v útrobách.
Sluneční svit – mosty do jiných dimenzí, podivný jev.
Kolébka, kolébá nás mezi zrozením a cestou na márách.
Kanály, které odvádějí bolesti i rudou krev.
Temnota. Svítání. Svět probouzí se, prchá stín.
Tento svět je jen klam, iluze světla zbavená...
A mezi bolestí – nadzemský také pozemský – je cherubín,
jak ve snu – Matko Kristova, buď blahoslavená...
Příznivá zpráva... Nečekaná zvěst... Jas.. Žádné jámy.
Reptání utichá. Bolesti mizí, kameny. Slyšet je zpěv.
Pár kroků od jeslí – pokorná prosba zaznívá mi:
Vezměte, jezte, toto jest tělo mé... Pijte... to je má krev...
Hlína je krve lačná, v oběti krev už není.
Věky. A epochy. Jako sen. Zvonění. Blesky a stín.
Nevinnou duši trhají řvoucí lvi rozlícení,
mečem i hymnickými zpěvy je krotí – cherubín.
5.
Závěr
Kamkoli pohlédnu – všude jen samá stěna.
Peklo je ve mně. Vedle mne. Za mnou. I dál..
Řvoucí lvi vášní... Já světlem prozářená
modlím se k Hospodinu..., který mi světlo dal.
Modlím se k Bohu, před peklem ať mě spasí.
Nevím, zdali mě slyší. Duši mi přesto ozářil.
Ráno nade mnou prostírá sluneční vlasy.
Večer pode mnou nesmírnou propast vyhloubil.
Jdu rozepjatá mezi jasným dnem a tmou.
Jdu mezi božím Chrámem a obětišti dávna.
Jsou to však moje sny, či čiší cizotou?
Je to mé vlastní, anebo cizí drama?
Vyveď mě z říše iluzí i žalu, prosycené zlem,
bolestí, tlení té nelítostné doby zatvrzelé –
Kristova jiskřivá krev, se, Bože, každým dnem
prolévá za každého z nás, za lidstvo celé...
17. – 26. září 2013
* Tyto verše vznikaly, když jsem poslouchala liturgické
zpěvy z nového alba sboru „Kosmické hlasy“
pod taktovkou dirigentky Vanji
Monevové. V jejich motivech se mi zvláštním způsobem prolínaly dojmy
z jedné
staré svatyně v pohoří Strandža a staré vzpomínky z mého křtu v moskevském
chrámu Nečekané radosti,
jehož jméno připomíná zvěstování archanděla
Gabriela Panně Marii,
že z Ducha svatého počne spasitele lidstva
Ježíše
Krista.
Přeložila Zlata Kufnerová
(Pro Listář vybral mgr
Copyright © Listar.cz 2014
Publikování nebo šíření tohoto překladu nebo jeho části
je přípustné pouze se souhlasem redakce webu www.listar.cz)
