16. 8. 2014 Prof. John D. Barrow
Nechtěl bych dosáhnout nesmrtelnosti svou prací. Chtěl bych jí dosáhnout tím, že bych nezemřel. Nechci žít v srdcích svých spoluobčanů. Raději bych žil ve svém bytě.
Woody Allen
Mnohá tradiční náboženství kladou velký důraz na pochopení a přijetí smrti. Možnost jejího odstranění by vedla k mnoha nečekaným důsledkům. Představte si Úřad pro rady občanům obležený lidmi, kteří uvažují, zda se mají přihlásit o věčně trvající život, anebo se svěřují s nepředvídatelnými problémy, které jim nastaly, když si jej příliš rychle objednali poté, co jim pozdě v noci co jim zatelefonoval firemní agent.
S jakým druhem problémů se bude muset vypořádat nešťastný poradce v tomto vymyšleném světě? Kriminalistům vznikne prostor pro fascinující spekulace o budoucnosti. Snad nakonec dojde k vzestupu čestnosti a prudkému poklesu zločinnosti a nepoctivosti, protože naděje nebýt dopaden velmi poklesne, jakmile tu bude možnost hledat pravdu věčně.
Bude-li však člověk dopaden, nastanou problémy s odsouzením. Co například bude znamenat odsouzení na „doživotí“? Má opravdu v extrémních případech viník sedět navždy? Mluvíme-li o pevném časovém intervalu trestu, jaká doba je vhodná? Dnes bychom považovali pětadvacet let za dostatečnou část celkové výměry života, ale každé konečné číslo je nulovým zlomkem nekonečna. Trpělivost se stane podstatnou ctností vězně a to bude platit i v jiných oblastech života. Plánujete-li do daleké budoucnosti, pak se naděje na vyzkoumání souvislosti událostí ve dvou různých časech zmenší s růstem intervalu mezi nimi.
Jako obvykle budou mít hodně práce právníci. Utrpíte-li něčí nedbalostí, jak ohodnotí ztrátu či zhoršení lidského života pro stanovení náhrady? Dnes smrt či vážné poškození osoby vyžaduje, aby se rodinným příslušníkům vyplatila náhrada. Částka se počítá tak, aby kompenzovala ztrátu očekávaného zisku. Co se stane, bude-li tento zisk nekonečný?
Budou lidé odcházet do penze? Pokud bude porodnost omezena tak, aby se přizpůsobila zanedbatelné úmrtnosti, pak společnost bude stále rychleji propadat konzervatismu, všechno se v ní bude dělat podle minulých zkušeností, anebo naopak nebude divoce experimentujícího rázu a bude těžit z možnosti pokoušet se o cokoli, bezpečná vědomím, že vždycky bude čas napravit vše, co se nepodaří?
A budoucnost manželství? Získá si oblibu polygamie? Povedou rodinné rozepře po dostatečně dlouhých časových obdobích k postupnému rozpadu všech rodinných svazků? Rozpadnou se nutně zvětšující se rodiny v důsledku ohromného počtu členů? Ztratí význam sourozenecké vztahy? Rodiny budou jistě s během času, ztrácet na významnosti. Stane se tím lidské soužití, pokojnějším nebo naopak neklidnějším? Na první pohled bychom si mohli myslet, že rodinnými svazky se rodinnými svazky se se mezilidské vztahy zlepšuj, ale víme, že k velkému podílu násilných střetů dochází právě uvnitř rodin.
Co se stane s těmi náboženskými vírami, které slibují věčný život? Přeladí se prostě na kvalitu místo na kvantitu života? Co ještě budou moci nabídnout svým přívržencům, kteří se nebudou bát smrti? Pro některá náboženství by věčný život v našem nynějším stavu nebyl pokládán za přednost. Život vezdejší je chápán jako příprava k něčemu většímu, co má přijít. Být navždy umístěn v předsálí ráje by bylo trestem, nikoli úspěchem. Neočekávanou reakcí velkého počtu lidí, kteří by začali považovat věčný život za hroznou věc, by snad byl nový typ náboženství, který by sliboval pouze konečný život v budoucnu, a ukončení života a ukončení života by v něm bylo eticky přijatelné. „Druhý život“ by mohl být stále žádoucí, ale jeho role by se podivně obrátila, šlo by o konec věčného života, nikoliv o ustrnutí v něm. Jeho smyslem by bylo změnit kvalitu života.
Společnost by se rozštěpila na superuživatele, reagující na očekávání věčného života snahou udělat všechno, a na subuživatele, kteří by nedělali nic, protože by měli spoustu času udělat cokoli později (podobný postoj vyjadřuje slovo „maňana“, které však nezní tak nutkavě).
Alan Lightman ve své knize Einsteinovy sny rozlišuje dva lidské typy a dává jim jméno „Pozdějci“ a „Hnedci“. Jejich světy jsou podivně polarizovány. Pozdějci užívají věčného života pomalu:
„Pozdějci soudí, že není třeba spěchat se začátkem univerzitních studií, učit se dalšímu jazyku, číst Voltaira či Newtona, dosáhnout povýšení v práci, zamilovat se, založit rodinu. Na všechny tyto věci je přece nekonečně mnoho času. V nekonečném čase bude možné udělat cokoli. Tedy cokoli může počkat. Vždyť práce kvapná málo platná. A kdo by se přel s jejich logikou? Pozdějce můžete vidět v každém obchodním domě či na korzu. Procházejí se lehkým krokem a nosí volné šaty. Vždycky se rádi dozvědí, že jsou otevřeny nějaké obchody, těší je přestavovat doma nábytek či vstupovat do konverzace stejně samozřejmě, jako když list padá se stromu. Pozdějci vysedávají v kavárnách, upíjejí kávu a diskutují o možnostech, které dává život.“
Hnedci jsou úplně naopak štvanci. Jejich vzdálenost od Pozdějců se ještě zvětší, když něčeho dosáhnou, protože pak spolu závodí, kdo udělá ještě více. Snad jim nasadili ostruhy intelektuálové, od nichž se dověděli o Cantorových rozličných řádech nekonečna, protože v tom spatřili způsob, jak udělat nekonečněkrát víc než jiní nesmrtelní superuživatelé. Lightman říká:
„Hnedci vidí, že nekonečnými životy mohou udělat vše, co si dovedou představit. Mohou udělat nekonečný počet kariér, nekonečněkrát uzavřít manželství, nekonečněkrát změnit svou politiku. Každý se může stát právníkem, zedníkem, úředníkem, malířem, lékařem, farmářem. Hnedci stále čtou nové knihy, zajímají se o nové živnosti, nové jazyky. Aby vychutnali nekonečnost života, začínají brzo a nikdy se neloudají. A kdo by pochyboval o jejich logice?“
Pro věčně žijící bytosti se rodinný život neustále rozplývá v okolním rovnovážném stavu. Nekonečný život znamená:
„Hnedci i Pozdějci mají jednu věc společnou. S nekonečným životem přichází nekonečný počet příbuzných. Dědečkové nikdy nezemřou a právě tak pratety, prastrýci, prapratety a tak dál, zpět přes další a další generace, všichni žijí a nabízejí rady. Synové nikdy nevystoupí ze stínu svých otců, ani dcery ze stínu svých matek. Nikdo se nikdy nepostaví na vlastní nohy. Když člověk začne podnikat, cítí se zavázán promluvit o tom se svými rodiči, prarodiči, praprarodiči, a tak donekonečna, aby se poučil z jejich chyb. Protože žádný podnik není nový.“
Je jasné, kam to směřuje. Manželství znamená nekonečný počet radících tchýní. Z učedníků nikdy nevyrostou mistři. Inženýři nikdy nedokončí velké projekty, protože nebude konec možnostem, co ještě vzít do úvahy, šíři poznatků, s nimiž je třeba se seznámit. Nikdo nebude mít jistotu, že přišel s něčím novým, protože někdo už to mohl udělat před ním. Svět je zavalen nedokončenými projekty, zpomalen zbytečným hledáním pramenů. Je obtížné najít osobní uspokojení. Nejenže vám hučí do ucha nekonečný počet hlasů, ale většina z nich patří vašim příbuzným.
Hojná jsou podezírání. Je těžké udržet tajemství. Nakonec se všechna provalí a manželství zřídka trvají příliš dlouho. Paradoxně se ukazuje, že méně je jich podkopáno odhalením nepříjemných tajností než prostě vědomím, že v budoucnu je takový osud nevyhnutelný. Stejný rozpad čeká všechna přátelství. Ti, kdo touží po blízkých vztazích, se dostávají do izolace, když se jim nepodaří najít žádný trvalý. Jiní hromadí tisíce efemérních známostí, žádná z nichž nemá trvalou hodnotu. Na každého dopadá psychologický tlak z vědomí, že všechno se nevyhnutelně změní, což zmenšuje kvalitu života všem. Lidé se začínají ptát, zda konečný, ale intenzivně prožitý a naplněný život by neznamenal víc než nekonečnost stále slábnoucích návratů. Sebevraždy se stávají běžnými v souladu se slovy Miguela de Unamuno:
„Touží po osobní nesmrtelnosti jen ten, kdo ji má již v sobě. Kdo netouží po své nesmrtelnosti s vášní, přemáhající všechny požadavky rozumu, ten si ji nezaslouží, a protože si ji nezaslouží, netouží po ní.“
In: Barrow, John D. - Kniha o nekonečnu, Stručný průvodce světem bez hranic,
počátku a konce, Paseka - Fénix , bez lokace, nedatováno.
Překlad: Jan Novotný, 2007
ISBN 978-80-7185- 822-5
_____________
O autorovi:
John D. Barrow (1952) působí jako profesor na katedře aplikované matematiky
a teoretické fyziky univerzity v Cambridgi. Hlavní oblastí jeho zájmu je
kosmologie a její souvislosti s fyzikou elementárních částic. Zajímá se i o
historii a filozofii přírodních věd a o vztahy mezi vědou a teologií. Je
autorem knihy The Anthropic Cosmological Principle (spolu s Francem J.
Tiplerem), považované za nejvýznamnější dílo o daném tématu. Napsal stovky
původních vědeckých článků a řadu velmi úspěšných knih určených širší
čtenářské obci, které byly přeloženy do mnoha jazyků.
V roce 2003 byl zvolen členem
Královské společnosti.
Pro Listář vybral Miroslav G. Richter 140815.
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
