Promluvy papeže Františka a ekumenického patriarchy Bartoloměje
24. 6. 2014 (red)
Níže přinášíme promluvy, které zazněly při ekumenické bohoslužbě v bazilice Božího hrobu v Jeruzalémě dne 25. května 2014.
* * *
Promluva papeže Františka
Svatosti
drazí bratři biskupové
drazí bratři a sestry,
V této bazilice, ke které každý křesťan hledí s hlubokou úctou, vrcholí pouť, kterou konám spolu se svým bratrem v Kristu, Jeho svatostí Bartolomějem. Konáme ji ve stopách svých předchůdců, papeže Pavla VI. a patriarchy Atenagora, kteří s odvahou a poddajností Duch svatému uskutečnili ve svatém městě Jeruzalémě první setkání římského biskupa a konstantinopolského patriarchy. Srdečně zdravím všechny přítomné. Vroucně děkuji zvláště Jeho blaženosti Teofilovi, který nás laskavě přivítal, jakož i Jeho blaženosti Nourhanovi Manoogianovi a důstojnému otci Pierbattistovi Pizzabalovi.
Je mimořádnou milostí společně se tady modlit. Prázdný hrob, onen hrob umístěný v zahradě, kam Josef z Arimatie uctivě položil Ježíšovo tělo, je místem, odkud vyšla zvěst Vzkříšení: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých“ (Mt 28,5-7). Tato zvěst potvrzená svědectvím těch, kterým se Vzkříšený Pán ukázal, je jádrem křesťanského poselství, věrně předávaného z pokolení na pokolení, jak dosvědčuje již od počátku apoštol Pavel: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4). To je základ víry, která nás spojuje a díky níž společně vyznáváme, že Ježíš Kristus, jednorozený Otcův Syn a náš jediný Pán „trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých“ (Apoštolské vyznání víry). Každý z nás, každý pokřtěný v Krista byl duchovně vzkříšen od tohoto hrobu, poněvadž všichni jsme ve křtu byli reálně přivtěleni k Prvorozenému veškerého stvoření, pohřbeni spolu s Ním, abychom byli s Ním vzkříšeni a mohli žít novým životem (srov. Řím 6,4).
Přijímáme zvláštní milost této chvíle. Zastavujeme se ve zbožném usebrání u prázdného hrobu, abychom znovu objevili velikost svého křesťanského povolání: jsme muži a ženy zmrtvýchvstání, nikoli smrti. Z tohoto místa se učíme žít svůj život, nesnáze svých církví a celého světa ve světle Velikonočního rána. Každé zranění, každé utrpení, každá bolest byla vzata na bedra Dobrým Pastýřem, který dal sebe samého a svou obětí nám otevřel přístup k životu věčnému. Jeho otevřené rány jsou průchodem, kterým na svět proudí příval Jeho milosrdenství. Nenechme si ukrást základ svojí naděje, kterou je právě ono Christos anesti!. Nezbavujme svět radostné zvěsti Vzkříšení! A nebuďme hluší k mocné výzvě k jednotě, jež zní právě z tohoto místa ve slovech Toho, který nás jako Vzkříšený všechny nazývá „svými bratry“ (srov. Mt 28,10; Jan 20,17).
Jistě nemůžeme popřít rozdělení, která mezi námi, Ježíšovými učedníky, existují. Toto svaté místo nám umožňuje vnímat jejich drama s větší bolestí. A přece s vděčností a úžasem uznáváme, že před padesáti lety oni ctihodní otcové z vnuknutí Ducha svatého učinili opravdu důležité kroky směrem k jednotě. Jsme si vědomi, že zbývá ujít ještě kus cesty, abychom dosáhli oné plnosti společenství, které by se mohlo vyjádřit také společným eucharistickým stolem, což si vroucně přejeme. Rozdíly nás nemají děsit a ochromovat naši cestu. Máme věřit, že jako byl odvalen kámen z hrobu, tak budou moci být odstraněny všechny překážky, které dosud brání plnému společenství mezi námi. Bude to milost vzkříšení, kterou můžeme předjímat již dnes. Pokaždé když vzájemně prosíme o odpuštění za hříchy, kterých jsme se dopustili vůči ostatním křesťanům, a pokaždé, když máme odvahu toto odpuštění udělit a přijmout, činíme zkušenost vzkříšení! Pokaždé když po překonání starých předsudků nacházíme odvahu prosazovat nové bratrské vztahy, vyznáváme Krista, který vpravdě vstal z mrtvých! Pokaždé když myslíme na budoucnost církve v perspektivě jejího povolání k jednotě, září světlo Velikonočního rána! S ohledem na to chci znovu vyjádřit přání vyslovené již mými předchůdci, totiž pokračovat v dialogu se všemi bratry v Kristu, abychom našli způsob, jak plnit službu vlastní římskému biskupovi, která by ve shodě s jeho posláním a v otevřenosti k nové situaci mohla být v aktuálním kontextu službou lásky a společenství uznávanou všemi (Ut unum sint, 95-96).
Stojíme jako poutníci na těchto svatých místech a naše modlitba zahrnuje celý region Blízkého východu, který je bohužel často poznamenán násilím a konflikty. Nezapomínejme ve své modlitbě na množství dalších mužů a žen, kteří v různých částech planety trpí kvůli válce, chudobě a hladu, a také na četné křesťany pronásledované pro svoji víru ve Vzkříšeného Pána. Když křesťané různých vyznání společně trpí jedni vedle druhých a vzájemně si pomáhají bratrskou láskou, uskutečňuje se ekumenismus krve, který je obzvláště účinný nejenom pro kontexty, v nichž nastává, ale silou společenství svatých také pro celou církev. Ti kdo z nenávisti k víře zabíjejí, pronásledují křesťany, neptají se, zda jsou pravoslavní či katolíci. Jsou křesťany! Křesťanská krev je tatáž.
Svatosti, milovaný bratře, všichni drazí bratři, odložme stranou váhání, která jsme zdědili z minulosti a otevřme svoje srdce působení Duch svatého, Ducha Lásky (srov. Řím 5,5) a Pravdy (srov. Jan 16,13), abychom společně hbitě kráčeli k požehnanému dni našeho znovu nalezeného plného společenství. Na této cestě vnímáme podporu, které se nám dostává modlitbou, kterou sám Ježíš v tomto městě v předvečer svého umučení, smrti a vzkříšení pozvedl k Otci za svoje učedníky a kterou si neúnavně a pokorně bereme za svou: „Ať jsou jedno... aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Vyvolává-li v nás nejednota pesimismus, nedostatek odvahy a důvěry, ukryjme se pod plášť svaté Matky Boží. Nastanou-li v křesťanské duši duchovní bouře, nalezneme pokoj jedině pod pláštěm svaté Matky Boží. Kéž nám na této cestě pomáhá.
Zdroj:
www.radiovaticana.cz
Přeložil Milan Glaser
* * *
Homílie Jeho Svatosti ekumenického patriarchy Bartoloměje
„Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel.“ (Mt 28, 5-6)
Vaše Svatosti a draze milovaný bratře v Kristu,
Vaše Blaženosti patriarcho svatého města Jeruzaléma, draze milovaný bratře a
koncelebrante v Pánu,
Vaše Eminence, Vaše Excelence a nejdůstojnější představitelé křesťanských
církví a vyznání,
Vážení bratři a sestry,
s úctou, dojetím a respektem stojíme před „místem, kde ležel“, život dávajícím hrobem, skrze nějž vytryskl život. Vzdáváme slávu milosrdnému Bohu, který učinil nás, své nehodné služebníky, hodnými této nejvyšší milosti stát se poutníky k místu, kde se uskutečnilo tajemství spásy světa. „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“ (Gn 28, 17)
Přišli jsme jako ženy, které přinesly myrhu prvního dne v týdnu, aby se „podívaly k hrobu“ (Mt 28,1) a také jako ony slyšíme andělské vybídnutí: „Nebojte se“. Odstraňte ze svých srdcí každý strach, nezoufejte, neztrácejte naději. Tento Hrob vyzařuje poselství odvahy, naděje a života.
První a největší poselství tohoto Hrobu je to, že smrt, tento „poslední nepřítel“ (viz 1 K 15,26), zdroj všech obav a utrpení, byla poražena, už nemá poslední slovo v našem životě. Byla překonána láskou, Tím, kdo dobrovolně podstoupil smrt pro druhé- Každá smrt pro lásku, pro někoho druhého je přeměněna v život, pravý život. „Kristus vstal z mrtvých, smrtí přemohl smrt a daroval život těm kdo jsou v hrobech.“
Už se víc nebojte smrti, ale také se nebojte zla, ať už má v našem životě jakoukoli podobu. Kristův kříž na sebe přitáhl všechny šípy zla: nenávist, násilí, nespravedlnost, bolest, ponížení – všechno, čím v našem světě trpí chudí, slabí, utlačovaní, vykořisťovaní, zneuctění, lidé na okraji společnosti. Ale buďte ujištěni – všichni, kdo jste ukřižováni v tomto životě – že, jako v případě Krista, po kříži následuje vzkříšení, že nenávist, násilí a nespravedlnost nemají budoucnost, a budoucnost patří spravedlnosti, lásce a životu. Usilujte o tento konec všemi prostředky, které máte, v lásce, víře a trpělivosti.
Nicméně existuje ještě další poselství, které vyzařuje z tohoto posvátného Hrobu, před nímž v této chvíli stojíme. Je to poselství, že dějiny se nedají naprogramovat, že poslední slovo v dějinách nepatří člověku, ale Bohu. Marně hlídaly stráže světské moci tento Hrob. Marně umístily obrovský kámen před vchodové dveře, aby ho nikdo nemohl odstranit. Marné jsou dlouhodobé plány světské moci – všechno je nakonec podřízeno pravomoci a vůli Boží. Každá snaha dnešního lidstva utvářet svou budoucnost nezávisle bez Boha je marná a domýšlivá.
A nakonec nás tento svatý Hrob vyzývá, abychom odložili další obavu, která je možná v naší moderní době tou nejrozšířenější, totiž strach z jiného, strach z odlišného, strach z příslušníků jiné víry, jiného vyznání, jiného náboženství, jiné konfese. Rasové a jiné formy diskriminace jsou stále široce rozšířené v mnoha našich dnešních společnostech a nejhorší je, že často pronikají do náboženského života lidí. Náboženský fanatismus již ohrožuje mír v mnoha částech světa, kde pravý dar života padá za oběť na oltář náboženské nenávisti. Tváří v tvář takovým okolnostem je poselství životadárného Hrobu naléhavé a jasné: milovat bližního a jeho odlišnost, milovat věřící jiných náboženství a jiných vyznání. Milujte je jako své bratry a sestry. Nenávist vede ke smrti, zatímco láska „zahání strach“ (1 J 4,18) a vede k životu.
Drazí přátelé,
před padesáti lety dva velcí církevní primasové, papež Pavel VI. a ekumenický patriarcha Athenagoras zahnali strach; zahnali od sebe strach, který převládal po tisíciletí, strach, který udržoval vzájemnou vzdálenost mezi dvěma starobylými církvemi, západní a východní, někdy je dokonce stavěl proti sobě. Oni namísto toho, když stanuli před tímto svatým prostorem, nahradili strach láskou. A tak jsme zde my jako jejich nástupci, kráčející v jejich stopách a mající v úctě jejich heroickou iniciativu. Vyměnili jsme si láskyplné objetí a pokračujeme na cestě k plnému vzájemnému společenství v lásce a pravdě (Ef 4,15), aby „svět uvěřil“ (J 17,21), že žádná jiná cesta nevede k životu kromě cesty lásky, usmíření, skutečného míru a věrnosti Pravdě.
To je cesta, po níž jsou všichni křesťané vyzváni kráčet ve svých vzájemných vztazích – ať už patří ke kterékoli církvi či vyznání – a tím dávat příklad zbytku světa. Ta cesta může být dlouhá a obtížná; někomu se dokonce někdy může zdát neschůdná. Ale je to jediná cesta, která vede k naplnění Pánovy vůle „aby všichni (Jeho učedníci) byli jedno“ (J 17,21). Tato Boží vůle otevřela cestu vyšlapanou mistrem naší víry, naším Pánem Ježíšem Kristem, který byl ukřižován a vstal z mrtvých na tomto svatém místě. Jemu patří sláva a moc spolu s Otcem a Duchem Svatým, po věky věků. Amen.
„Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha.“ (1 J 4,7)
Zdroj:
www.apostolicpilgrimage.org
Přeložila ing. Lydie Čechová
(Pro Listář vybrali mh a mgr
Foto převzato z
www.apostolicpilgrimage.org
Publikování nebo šíření překladu homílie patriarchy Bartoloměje
nebo jeho části
je přípustné pouze za předpokladu,
že jako zdroj
textu bude uveden web www.listar.cz)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
