Zatím nekompletní přehled některých kanonických
pravidel a ústavních ustanovení, které byly porušeny ze strany mladých
biskupů: Rastislava (Gonta), Jáchyma (Hrdého) a Juraje (Stránského).
Jedná se jen o předběžný náčrt kanonické studie.
26. 5. 2014 prot. Jan Baudiš
Předesílám, že porušení kanonických předpisů je zároveň i přestupkem proti platné ústavě, která v čl. 1, odst. 1. deklaruje, že se naše církev řídí: "Písmem svatým, svatou tradicí, posvátnými kánony..."
Pozváním ruských hierarchů na prosincové zasedání synodu (9.12.2013) bez vědomí metropolitního správce (který má dočasně podobná práva jako metropolita) hrubě porušili mladí biskupové Jáchym, Rastislav a Juraj 34. apoštolské pravidlo: "Biskupové každého národa musí míti svého prvního biskupa a uznávati jej jakožto hlavu a nesmí ničeho podnikati, co by přesahovalo jejich pravomoc bez jeho schválení; ale každý se musí starati o svou eparchii a místa, která k ní patří. Avšak ani první biskup nemá ničeho činiti bez vědomí ostatních biskupů..."
Mladí biskupové poukazují na slova kánonu: "ani první biskup nemá ničeho činiti bez vědomí ostatních biskupů", a namítají, že tuto druhou polovinu pravidla porušil arcibiskup Simeon pozváním konstantinopolských hierarchů na synod. K tomu lze uvést následující: zvát zahraniční hosty je právem prvního biskupa a není k tomu potřeba schválení ostatních místních biskupů - zvláště jedná-li se o pozvání biskupů mateřské církve a je-li to v souladu s tomosem autokefality, jako byl případ pozvání konstantinopolských hierarchů. Naopak, zvát někoho ze zahraničí není právem ostatních místních biskupů, a proto k tomu nutně potřebují souhlas prvního biskupa (zvláště jsou-li těmi pozvanými zahraničními hosty biskupové z církve, která k nám nemá žádný kanonický vztah). Pod slovy "nic činiti", jak jsou uvedena v citovaném pravidle, je nutno chápat jen konání toho, co překračuje běžné pravomoci eparchiálního biskupa či obvyklé pravomoci metropolity. Tato slova tedy nelze vztahovat k pravomoci prvního biskupa pozvat na synod hosty. Kdybychom slova "nic činiti" chápali absolutně, pak by to znamenalo, že eparchiální biskupové nesmí konat bez vědomí metropolity ani žádný úkon v církevní správě své eparchie, což by bylo absurdní.
Tento náš výklad se zakládá na znění pravidla 9. místního sněmu antiochijského: "V každé oblasti mají biskupové uznávati biskupa stojícího v čele metropolie, který pečuje o celou oblast, neboť do metropolie přicházejí odevšad všichni, kdož mají záležitosti. Proto bylo usneseno, aby on i ctí byl předním a aby ostatní biskupové bez něho nepodnikali ničeho zvláště důležitého, podle dávno od otců našich přijatého pravidla, mimo to, co se vztahuje na eparchii, náležející každému z nich a na sídliště, nacházející se v jejím obvodě."
Biskup Jáchym neměl právo hlasovat v prosincovém synodu (a pochopitelně ani v následně se konajícím zasedání nekanonického samozvaném synodu) poté, co mu byla na začátku setkání toho dne doručena arcibiskupem Simeonem okamžitá výpověď ze jeho funkce vikárního biskupa olomoucko-brněnské eparchie. Tuto výpověď mu arcibiskup Simeon udělil po minulém trojím napomenutí, že svým chování porušuje své povinnosti, překračuje pravomoci a nechová se jako řádný biskup.
Ústava v čl. 3 stanovuje:
1. Posvátný synod tvoří biskupové vykonávající službu v církvi.
Vl. Jáchym už od začátku setkání na prosincovém synodu nebyl biskupem "vykonávajícím službu v církvi" (za takové biskupy jsou považováni jen ti, kteří mají nějaký úřad; ostatní biskupové - např. emeritní apod., i když slouží liturgii, nejsou považováni za biskupy "vykonávající službu v církvi"). Svým setrváváním na zasedání synodu a posléze hlasováním hrubě porušil uvedené ústavní pravidlo.
Na samozvaném synodu vladyka Rostislav odhlasoval za nového metropolitního správce sám sebe (což je nemorální a nepřípustné, mj. např. viz čl. 24 odst. 6 ústavy, byť synod není "orgánem", principy morálky by tam jistě měly platit) a vladyka Jáchym hlasoval, aniž byl členem synodu, neboť ústava praví, že "posvátný synod tvoří biskupové vykonávající službu v církvi" (čl. 3. odst. 1) a vladyka Jáchym byl již v té době právoplatně odvolán ze své funkce. Pokud by na samozvaném synodu tří zbylých biskupů neodhlasovali nového metropolitního správce Rastislav a Jáchym, pak by tam zbyl už jen Juraj, který by jedním hlasem nemohl Rastislava udělat novým metropolitním správcem.
Tím, že biskupové na samozvaném synodu sesadili svého prvního biskupa, porušili 14. kánon svatého sněmu cařihradského, konaného v chrámě svatých apoštolů a nazývaného dvojnásobným: "Jestliže některý biskup, klada za záminku provinění svého metropolity, před sněmovním vyšetřením odstoupí od obecenství s ním a nebude pronášeti jeho jméno dle zvyku v božském posvátném úkonu, o takovém svatý sněm stanovil: budiž svržen, bude-li pouze usvědčen, že odstoupil od svého metropolity a vytvořil rozkol. Neboť každý má znáti svou míru, a ani kněz nemá opomíjeti svého biskupa, ani biskup svého metropolitu."
Utvoření a zasedání "synodu" úmyslně bez metropolitního správce a proti jeho vůli, s cílem pokusu o výměnu metropolitního správce a o ovládnutí církve, není nic jiného než rozkol, který mladí biskupové vytvořili proti arcibiskupu Simeonovi.
Tím, že biskup Jáchym opustil olomoucko-brněnskou eparchii bez řádného
kanonického propuštění z kléru této eparchie, které může učinit
propouštěcím listem jen eparchiální biskup, porušil tato kanonická pravidla:
15. apoštolské, 33. apoštolské, 16. pravidlo I. všeobecného sněmu (tato
pravidla stanovují jako trest za přestoupení: zákaz konat bohoslužby,
ponechání v církevním obecenství pouze jako laik, donucení k návratu do
původní eparchie nebo vyloučení z církevního obecenství).
Pravidlo 15. (apoštolské)
Zanechá-li kněz nebo jáhen nebo vůbec někdo z kleru svoji eparchii a přejde
do jiné, a po úplném přesídlení bude tam bydliti bez svolení svého biskupa:
zakazuje se mu konati nadále bohoslužby, zvláště neuposlechne-li svého
biskupa, který jej vyzval k návratu. Setrvá-li nadále v tomto nedůstojném
chování: budiž tam ponechán v obecenství pouze jako laik.
Pravidlo 33. (apoštolské)
Žádný s cizích biskupů, nebo kněží nebo jáhnů nesmí být přijímán bez
doporučujícího listu. Když tento předloží, musí se o nich pečlivě souditi: v
případě, že to budou hlasatelé zbožnosti - buďtež přijati; v opačném případě
poskytne se jim čeho je jim zapotřebí, ale do obecenství se nevezmou,
jelikož často dochází k podvodu.
Pravidlo 16. (I. všeobecného sněmu)
Kněží, jáhni a vůbec kdokoli z duchovního stavu, kteří nerozvážně a bez
bázně Boží a neznajíce církevního pravidla odejdou od své církve, nemohou v
žádném případě býti přijati do jiné církve. Proti takovým osobám má býti
použito všech donucovacích prostředků, aby se vrátily do své církevní obce.
Setrvají-li takové osoby ve své zatvrzelosti, mají býti vyloučeny z
církevního společenství. Také jestliže se někdo opováží rukopoložiti ve své
církvi někoho, kdo náleží pod pravomoc druhého biskupa, bez souhlasu
biskupa, od něhož odešla osoba, zařazená mezi duchovenstvo, takové svěcení
je neúčinné.
Pravidlo 13. (ancyrského sněmu)
Chorepiskopové nesmějí ustanovovati kněze nebo jáhny, ani biskupové jiných
měst pro jiná místa, leč s písemným povolením biskupa příslušné eparchie.
Tzv. sněm (11.1.2014)
Podle čl. 12, odst. 3 - sněm svolává a předsedá mu metropolita.
Lednový sněm nebyl svolán ani metropolitou ani řádně zvoleným metropolitním správcem, ale uzurpátorem této funkce, který byl dosazen na neplatném synodu 9.12.2013. (Tohoto uzurpátora neuznává většina autokefálních pravoslavných církví.) Proto se nemůže jednat o platný sněm.
Sněm nebyl svolán ani řádným synodem, ale falešným synodem, který zahájil jednání po řádném ukončení jednání řádného synodu a po odchodu metropolitního správce ze shromáždění. Na falešném synodu přijali účast někteří ze sloužících biskupů, kteří tím vytvořili samozvaný synod.
O sněmu praví platná církevní ústava v čl. 12., že je to "nejvyšší věroučný, ústavodárný, správní a církevně-kanonický orgán církve." Není stanoveno, že by měl pravomoc volit eparchiálního biskupa, což je vyhrazeno eparchiálnímu shromáždění. Nemá ani žádnou pravomoc nového eparchiálního biskupa schvalovat či dosazovat.
Článek 14. ústavy: Eparchiální shromáždění: 1.) "Eparchiální shromáždění je nejvyšší správní orgán eparchie". A dále: 4.) Eparchiální shromáždění volí eparchiálního biskupa. A pak: 5.) Eparchiální shromáždění projednává všechny důležité otázky eparchie.
O sněmu praví ústava v odst. 3. též: "V jednotlivých územních částech církve se konají předsněmovní jednání." V případě lednového sněmu se však žádná jednání nevedla.
Označení zvolení biskupa Jáchyma arcibiskupem pražským na sněmu za jakési "ústavní opatření" nemá žádnou oporu v platné ústavě ani v kánonech.
V prováděcích předpisech se k čl. 12 praví:
3. Podkladem pro zahájení předsněmovních jednání je rozhodnutí Posvátného
synodu, který určí místo konání sněmu, dobu (datum) konání sněmu, hlavní
téma sněmu. V případě naléhavé potřeby může být sněm svolán bez
předsněmovních jednání.
K tomu můžeme připomenout, že místo, doba a téma sněmu nebylo rozhodnutím Posvátného synodu, ale falešného samozvaného synodu, který si v prosinci 2013 utvořili mladí biskupové po ukončení jednání skutečného synodu a po odchodu arcibiskupa Simeona. K předsněmovnímu jednání nutno podotknout, že v případě, že by sněm hodlal měnit ústavu (či kdyby snad měl vydávat nějaké podivné "ústavní opatření"), nebylo dosud nikdy možné, aby se konal bez předsněmovního jednání. Jaká potřeba byla natolik "naléhavá", že se nemohla vést předsněmovní jednání před tím, než byla sněmem pod vedením biskupů Rastislava, Jáchyma a Juraje porušena ústava?
Článek 12. ústavy stanovuje v bodu 1. kdo tvoří sněm a mj. uvádí: členové metropolitních rad, členové eparchiálních rad, šest delegátů na každou eparchii, volených příslušným eparchiálním shromážděním.
Přítomných několik delegátů za olomoucko-brněnskou eparchii však mělo propadlý mandát a nebylo znovu zvoleno eparchiálním shromážděním. Nebyli přítomni členové eparchiální rady olomoucko-brněnskou eparchie a hlavně nebyl zde eparchiální biskup olomoucko-brněnské eparchie (což je kanonicky i eklesiologicky nepřípustné, protože eparchie prostě nemůže být zastupována bez eparchiálního biskupa, existuje-li; je-li nemocen, vyšle alespoň svého vyslance či písemně vydá své požehnání či instrukce). Přítomní delegáti olomoucko-brněnské eparchie, zde byli svévolně bez požehnání svého eparchiálního biskupa a bez platného mandátu jen kvůli tomu, aby vyvolávali zdání, že je zde olomoucko-brněnská eparchie zastoupena, jak to ústava bezpodmínečně požaduje.
Vl. Jáchym porušil příchodem do pražské eparchie také pravidlo 16. antiochijského sněmu, které stanovuje: "Jestliže některý biskup, nemající eparchie, usurpuje církev, nemající biskupa, a zaujme stolec její bez souhlasu plného sněmu, budiž takový svržen, třebas by ho volil všechen lid, jehož se zmocnil. Plný sněm je ten, na němž je přítomen s ostatními též metropolita." (Viz o tom i 35. apoštolské pravidlo a 13. antioch. - trest svržení)
"Sněm", o němž se v tomto pravidle hovoří, není tím, co je nazýváno sněmem v naší ústavě. Ačkoliv to je irelevantní, protože prešovský sněm stejně nebyl řádně svolán ani veden, takže se nejednalo o skutečný ústavní sněm, jak všichni přítomní biskupové dobře věděli. "Plný sněm", o němž hovoří citovaný kánon, by se zde mohl konat jedině za účasti arcibiskupa Simeona.
Byla porušena ústava ve věci volby metropolity. Podle čl. 2 odst.
4 prováděcích předpisů ústavy:
Kandidáty na metropolitu jsou: arcibiskup pražský a arcibiskup prešovský.
... Volba je doživotní.
Pokud se jeden ze vzpomenutých arcibiskupů zřekne kandidatury na metropolitu
bez vysvětlení a řádného odůvodnění, pak je to svévolné poškození zájmů té
části církve, kterou daný arcibiskup zastupuje (arcibiskup pražský svou
kandidaturou zastupuje celou část místní církve v českých zemích; arcibiskup
prešovský zastupuje slovenskou část naší církve).
V roce 2000 se také protáhla volba pražského arcibiskupa, ale tehdejší prešovský arcibiskup a metropolitní správce Nikolaj odmítl se dávat volit za metropolitu, pokud nebude zvolen arcibiskup pražský, neboť takové jednání by bylo vůči české části církve nebratrské.
Nakonec se v r. 2000 vladyka Kryštof (po svém ustanovení arcibiskupem pražským) před samotnou volbou na prešovském sněmu své kandidatury na metropolitu zřekl, ale nebyl to výsledek žádného "spikleneckého handlu". Bylo to církvi vysvětleno jako projev úcty k významnému věkovému rozdílu a ke značnému rozdílu ve služebním stáří, jakož i vyjádření úcty k náročnému zápasu o přežití slovenské části církve, který v průběhu 90. let musel vl. Nikolaj jako prešovský arcibiskup za církev vybojovat. Církev to vzhledem ke stáří vl. Nikolaje přijala.
Těžko lze však přijmout zvolení prešovského arcibiskupa Rostislava za metropolitu, které bylo provedeno za podivných, neústavních a neprůhledných okolností, když církvi nebylo ani náznakem vysvětleno, proč má být česká část církve na příštích padesát let (Rostislavovi je 35 let) připravena o možnost, aby metropolitou byl pražský arcibiskup.
Při poslední řádné volbě metropolity kandidoval vl. Kryštof jakožto arcibiskup pražský a vl. Ján jakožto arcibiskup prešovský. Protože na sněmu (ve Vilémově v r. 2006) ani v jednom kole nezískal žádný z obou kandidátů dvě třetiny hlasů, jak to požaduje ústava k zvolení, byl metropolita určen losem, jak to předepisuje ústava. Tak má vypadat řádný ústavní postup (viz prováděcí předpisy k ústavě, čl. 2, odst. 4).
Kromě toho porušoval vladyka Jáchym svou svévolí už dříve kanonická pravidla - např. kánon o duchovenském svěcení, protože vykonal jako vikární biskup bez vědomí svého eparchiálního biskupa tajné svěcení třikrát ženatého člověka na diákona (to zakazuje 17. apoštolské; Bas 12; VI.,3 a především to zakazuje Písmo svaté - 1 Timoteovi 3,12: "Jáhni ať jsou jen jednou ženatí...") Tím přestoupil pravomoci vikárního biskupa a tedy i ústavu stanovující, že rozsah, pravomoci a odpovědnosti pomocného biskupa písemně vymezí eparchiální biskup (prováděcí předpisy k čl. 6).
Toto svěcení bylo provedeno tajně. Kánony stanovují, že biskup vikář nesmí nikoho světit (resp. přijímat kohokoliv do kléru) bez vědomí eparchiálního biskupa. O tajném svěcení bez vědomí nadřízeného biskupa a bez vědomí či přítomnosti farníků obce, pro niž se svěcení koná, viz kánony: Bas 89, Theof 7 (svržení takto vysvěcených do stavu laiků).
Pravidlo 13. (ancyrského sněmu)
Chorepiskopové nesmějí ustanovovati kněze nebo jáhny, ani biskupové jiných
měst pro jiná místa, leč s písemným povolením biskupa příslušné eparchie.
Kromě toho udělil mnišské postřižení ženatému knězi, který ještě nebyl platně církevně rozveden, a obřad postřižení se konal bez náležité důstojnosti a bez naplnění posvátných tradic a s porušením tradičního řádu obřadu. Postřižení bylo vykonáno účelově, aby mohl dotyčný kandidovat na biskupa, což je znevážení mnišského řádu (mnišství je podle naší posvátné tradice cestou pokání a nikoliv cestou k získání moci a vlády nad církví).
To, co zde páchají mladí biskupové, je na hony
vzdáleno slovům Písma svatého,
která by měla být normou církevního života:
"Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje." (1 Kor 14,33)
"Všecko slušně a podle řádu ať se děje." (1 Kor 14,40)
Sestavil prot. Jan Baudiš
V Jihlavě dne 30. března 2014
(Převzato z webu
www.pravoslavi.cz
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
