Podvratná činnost agentury z řad římsko a řecko katolické církve, jiných církví a náboženských sekt
27. 11. 2014 (jh)
Pozn
JH: Materiál z archivu, který popisuje boj StB s církví v poválečných
letech. Je dobré si to čas od času připomenout.
(část III. Z dokumentu Boj orgánů MV proti podvratné činnosti Vatikánu a nepřátelských živlů z řad katolické církve, jiných církví a sekt. Přednáška je rozdělena na 4 hlavní části: I. Úloha církve v historii a plánech amerického imperialismu a všeobecná charakteristika sekt na území ČSR. II. Organisace a struktura Vatikánu. III. Podvratná činnost agentury z řad římsko a řecko katolické církve, jiných církví a náboženských sekt. IV. Úkoly a organisace protivýzvědné práce STB v boji proti podvratné činnosti agentury z řad reakčních členů římsko a řecko katolické církve, jiných církví a náboženských sekt na území ČSR. )
a) První fáze léta 1945–1947 je charakterizována praktickým nezájmem státní bezpečnosti o církev vůbec. Tento stav byl ovšem odůvodněn hlavně stávající vnitropolitickou situací i když lze zároveň brát v úvahu nával jiných bezprostředních úkolů
b) Koncem roku 1947 a počátkem roku 1948 počaly být stále patrnější příznaky církevního odporu vůči všemu pokrokovému, zvlášť římsko. Katolické vysoké hierarchie, vedená Beranem. Stanovisko i postavení církve se stává předmětem vládního jednání. Pro státní bezpečnost tím zároveň vyvstala nutnost, určit si církev jako nepřátelský objekt. Plánování i provádění práce v tomto objektu narazilo na naprostý nedostatek státo bezpečnostních poznatků a zkušeností v boji s tímto nepřítelem. Největším problémem byla a stále ještě jest, kvalitní agentura, kterou bychom mohli na všech úsecích úspěšně čelit různým formám a metodám nepřátelské činnosti tohoto nepřítele. Pronikání do tohoto objektu i příslušné operace zahájili pracovníci STB – členové strany, kteří převážně prakticky od dětství jsou přesvědčení bezvěrci, zejména pak odpůrci církve římsko-katolické. Přitom si však byli vědomi, že jde o třídního nepřítele se staletou tradicí a staletými, velmi dobře zužitkovanými zkušenostmi. Bylo nutno učit se přímo v boji. Za těchto okolností se státní bezpečnost omezila dost dlouho jen na evidování závadových poznatků a získávání zkušeností, do jejichž řazení se snažila vnést potřebnou soustavu. Celé období mělo ráz více méně defensivní, z něhož později vyplynula represivní opatření.
c) Třetí období, kdy státní bezpečnost přechází do útočné aktivity, nastává v souhlase se stávající vnitropolitickou situací, asi v polovině roku 1949, po ustanovení pokrokové katolické akce a zřízení Státního úřadu pro věci církevní.
Toto období je charakterizováno řadou preventivních opatření a hlavně
třemi zásadními soudními procesy s představiteli řádů avysoké církevní
hierarchie. Státní bezpečnosti se podařilo v těchto procesech mnohostranně
odhalit a usvědčit representanty římsko – katolického kléru, nejen jako
nepřítele československého kléru, nejen jako nepřítele československého
lidu, ale také jako spřežence amerického imperialismu.
Vatikán ve své zášti proti lidově demokratickému systému v Československu
přímo podporoval zločinné akce, které měly brzdit a sabotovat hospodářství,
sociální a kulturní rozvoj a sledovaly odnětí moci lidu a nastolení
kapitalistického řádu v Československu. Velezrádná a špionážní činnost
vyššího duchovenstva v celém státě byla a je inspirována Vatikánem v těsné
spolupráci s americkými imperialisty. Po revoluci v r. 1945 vychází Vatikán
ze současné politické situace u nás a na naléhavé doporučení pražské
nunciatury obsadil všechny volné biskupské stolce v Čechách a na Moravě
ještě v době, která předcházela únorovým událostem. Také výběr kandidátů byl
prováděn se zvláštním zřetelem k dalšímu politickému vývoji. Sám
internuncius msgre Ritter, tak msgre Forni už dávno nevěřili vládě
ustanovené po revoluci a na rozdíl od diplomatů západních zemí nikterak
nespoléhali na vítězství Zenkla. Šlo jim především o to, aby církev obstála
i v případě vitězství komunistů, aby byla odolná a měla v čele několik mužů,
kteří nepodlehnou prvnímu nárazu ze strany vlády. Právě proto v Čechách
Vatikán až nápadně přešel od dřívějšího typu „knížat církve“ k typu biskupů
koncentráčníků, jako např. Arcibiskup Beran, nebo litoměřický biskup dr.
Trochta. Nutno si uvědomit, že celý životní styl dnešních českých biskupů je
podstatně jiný než před válkou. Takový církevní „kníže pán“ jako např.
Arcibiskup Kašpar nikdy by nedovedl tak vytrvale odporovat naší vládě, jako
starý koncentráčník arc. Beran. Biskup Trochta kupř. Ukládá svým kněžím, aby
si byli vědomi, že jsou též pro komunisty a že je jejich povinností ovlivnit
komunisty i jejich rodiny a přivést je k církvi.
Toto nepřátelství Vatikánu se vystupňovalo po únorových událostech 1948,
kdy pracující lid obou národů vítězně odrazil reakční puč o restauraci
kapitalismu v ČSR a nastoupil nezadržitelně cestu ke spravedlivému
hospodářskému a sociálnímu řádu – k socialismu. Vatikán používá všech
prostředků ke zničení a rozvrácení politického, hospodářského a
společenského řádu v ČSR. Podniká propagační štvaní tiskem, rozhlasem,
inspiruje a podporuje rozvratnické akce zahraniční reakce a poražených
zbytků reakce domácí. Usiluje o hospodářský rozvrat státu a provádí špionáže
proti tomuto státu. Vatikánský rozhlas ve svém vysílání surově útočí na
vládu ČSR. Přímo vyzývá k nedbání a porušování československých zákonů,
štvavě prohlašuje, že cílem ústavy je zničení náboženství a přímo vyzývá k
odporu a boji proti vládě.
A nyní jak probíhaly události a jaká byla činnost římskokatolické církve po
únoru 1948, kdy zcela otevřeně tato církev zejména vysoká církevní
hierarchie přechází do útoku proti dnešnímu lid. Dem. Zřízení. Jednání mezi
církví a státem, která byla tehdy zahájena, již od prvopočátku se rýsují
tak, že dohoda nebude možná, což zásadně dává najevo církev od února roku
1948 svým postojem ke všem stranám Národní fronty. Dále členové episkopátu
veřejně prohlašují, že dohoda se státylidových demokracii není možná a že
očekávají otevřený boj, konflikt mezi mocí světskou a církevní. Snaží se
proto jednání s vládou co nejdéle protáhnout, jelikož současně očekávájí
vypuknutí války. Za této situace církev prostě jenom akceptuje ústupky,
které ji dělá vláda. Svádějí rafinovaně zbožňováním lidu tichý zápas s
vládou, v nejopatrnějších náznacích, že církev a učení Kristovo je
pronásledováno. Vyhýbají se otevřenému konfliktu, jelikož jsou si vědomi, že
sociální vymoženosti, které dává lidu vláda, církev nemůže přecházet bez
povšimnutí. Proto jednání z církevní strany je vlastně vyčkávací taktika.
Charakteristická zkušenost pro postoj církve ke státu je ta, že po únoru
1948 neměla nejmenší smysl ve svých pastýřských listech a oběžnicích k
současným politickým událostem v budovatelském úsilí a najednou začala
prohlašovat, že se neváže na žádnou formu politickou nebo státní, poněvadž
prý při svém zvláštním poslání chce vždycky sloužit nejvyšším zájmům svého
lidu. Dále po únoru 1948 se církev najednou začala modlit za všechny, kdož
prý v těchto vážných chvílích nesou zodpovědnost před Bohem i světem, aby
jejich rozhodování opravdu přineslo našemu lidu blaho, mír a štěstí. Lidová
strana si v této době již nedovedla sjednat přístup do katolické hierarchie
jako v dobách minulých. Církev čím dál, tím více isoluje tuto stranu od
katolického obyvatelstva a tím se strana lidová stává naprosto neužitečnou
pro ostatní složky Národní fronty.
Strana lidová nesmí mluvit jménem katolíků, neboť nepoužívá podle slov a oběžníků arcibiskupské konzistoře, jejich důvěru. Zásahy církve nejvyšších kruhů u nás do politického života lidové strany jsou vlastně útokem proto Národní frontě. Tím episkopát vlastně dělá náladu protistátní, jelikož se plně zapojil do boje proti socialismu, kdežto instrukce dostává pravidelně ze svého protisocialistického imperialistického centra – Vatikánu. Pro katolickou církev by nejlépe vyhovovala lidová strana v oposici, která by pod dojmem tzv. západní demokracie prosazovala církevní požadavky k udržení jejich posic. Tím chce dát řím. kat. církev jasně najevo, že žádná strana Národní fronty pro ni nevyhovuje, to znamená, že ani lidově demokratické zřízení a vnáší tak neklid do konsolidace poměrů, což se projevuje zejména u venkovského lidu. Od února 1948 biskupové přestávají používat Lidové strany jako jeden z prostředků k ovlivnění věřících. Dnes tento vliv na věřící uskutečňují přímo. V praxi to znamená zintensivnění činnosti řím. Kat. Církve jedna kněží mezi sebou a kněží s věřícími a věřící mezi sebou. Je to vlastně legální veliká organizace, která hraničí s illegalitou.
K tomuto účelu má církev tyto prostředky: kněžské postavení, kazatelny, zpověď, různá duchovní cvičení, vyučování náboženství na školách, tisk, film, spolky, církevní semináře a internáty. Řim. Kat. Církev ve svých upozorněních k vytvoření lepší společnosti, ke své záchraně jak světské tak posmrtné, dává věřícím přímo podnět k zakládání církevních spolků, různých názvů v jednotlivých diecésích. Církev vlastně zřizuje tyto spolky pro všechny obory a úseky v životě člověka se vyskytující. Spolkový život je v různých místech jiný a závisí buď na agilnosti faráře nebo na náboženských fanaticích. Spolky můžeme rozdělit na hlavní, které provozují činnost podle stanov a na volné sdružení u jednotlivých farností s omezenou činností působnosti v rámci farnosti. Rozdílu však v činnosti není. Světští kněží se do únoru 1948 brání spolkovému životu. Důvod této obrany nutno spatřovat v tom, že představitelé spolků na základě fanatického založení si osvojují právo kontroly nad farářem atd. Naproti tomu řeholnící jsou nejaktivnější na podkladě svého fanatického založení a zvláštního misijního poslání. Proto jsou ti nejnebezpečnější, jelikož jejich dlouholeté specielní studium jak působit rafinovaněji na věřící se plně potvrzuje při exercičních cvičeních, získáváním mládeže. Naproti tomu ještě nutno konstatovat, že v ženských spolcích lze pozorovat větší fanatismus, než ve spolcích pro muže. Řím. kat. církev má pro svoji potřebu k obhospodařování veřejného života několik spolků celostátního významu a velkých organisací. Jedním z nich v této době, tj. v r. 1948 je Svatováclavská liga, oficielně rytířský sbor sv. Václava, založená r. 1929 Dr. Václavem Jandou. Je to sbor vybraných lidí ze všech odborů jejich působnosti. Vlastní korouhev a je organisátorem velkých církevních slavností. Mezi klérem Svatováclavská liga neměla dříve dobré jméno, protože prosazovala právo dohledu na církevní život na život jednotlivých duchovních.
Po únorových událostech Svatováclavská liga dostala se do popředí spolkového života v katolickém světě. Uznán práce ve Svatováclavské lize dostává se od pražského arcibiskupa Berana tím, že Dr. Janda byl jmenován předsedou Katolické akce. Tímto počinem splnila se dávná snaha Svatováclavské ligy, aby byla zapojena do Katolické akce a mohla se tak stát mluvčím Katolické akce mezi laickými věřícími. Je to rozhodnutí, že v nynější době nemohou představitelé církve potřebovat nějaké rozpory ve spolkovém životě a současně to také, aby se duchovenstvo nezúčastňovalo veřejné činnosti. Tu je možno pozorovat, že po únoru 1948 katolické laické spolky vsály do sebe převážně rozkladné a reakční živly, jejichž činnost se před tím projevovala v Lidové straně a v bývalé straně Národně socialistické. Únorové události nepřinesly ve vedení laických katolických spolků žádné změny, nebyly tam, až na nějaké vyjímky zřizovány akční výbory, ba naopak byly ještě více posíleny reakčními osobami, které byly v této době vyakčněny z jiných politických stran nebo organisací.
Pod vlivem Katolické akce jsou založeny různé katolické spolky v jednotlivých diecésích, skoro v každé farnosti, jako Mariánské družiny, Bratrstva, odbory žen, Nová pracující mládež, Akademická liga, atd. Pro tyto odbory jsou pořádány organisovaně exercicie, dny duchovn obnovy, vyšší náboženské kurzy, divadla, filmová představení, biblické závody atd.
Duchovními vedoucími v těchto akcích jsou převážně řeholní kněží, kteří se specializují výlučně na tento úkol. Katolické spolky slouží církvi k usnadnění pronikání mezi obyvatelstvem v těchto oborech, ve kterých přímá působnost kněze není nutná a někdy ani vhodná. Tyto spolky mají za úkol vytvořit křesťanský život k záchraně církevních posic, ovlivňovat jednotlivce a jeho názorech a v praktickém životě ovlivňovat jeho rodinu v uspořádání a způsobu života, ovlivňovat v práci a pracovním prostředí, ovlivňovat kulturu a techniku a konečně ovlivňovat i stát. V otázce klášterů se na tyto nesmíme dívat jako na nositele kultury, jak se tomu děje z katolické strany. Jsou to pevnosti církve, kde se kují plány proti světské moci, kde v zastaralých a tajuplných budovách číhá na pracující lid nejodpornější nepřítel, který svou nečinností v pracovním socialistickém soutěžení je odporným parasitem, který brzdí cestu k socialismu, jelikož si je vědom, že pokrokem se blíží jeho konec. Až do průběhu soustředění řeholníků, které proběhlo na jaře 1950 byly tyto kláštery útočištěm lidí, kteří bez práce a zodpovědnosti vůči pracujícímu lidu žili na úkor jeho blahobytným životem a skýtaly úkryt různým nepřátelským živlům.
Z toho vidíme, že snahou katolické církve je uplatnit a upevnit si svůj vliv u věřících, zůstat v neustálém úzkém kontaktu s lidem a vštěpovat tomuto posvátnost církve.
V této době lze pozorovat, že do popředí církevního spolkového života vstupuje arcidiecésní pastorační ústředí, které pozvolna přebírá agendu Katolické akce. V současné době již používá názvu Arcibiskupský ordinariát – pastorační ústředí. Pastorační ústředí má za úkol bedlivě sledovat a informovat pomocí oběžníků celý spolkový život a takto vést k oddanosti církvi. Navrhuje věřícím literaturu, filmy, pořádání vyšších náboženských kursů, křesťanské cvičení, dny duchovní obnovy, biblické závody atd. Vydává různé náboženské brožury a tiskoviny, které svým dvojmyslným obsahem jsou zahroceny proti dnešnímu státnímu zřízení. Další spolek Česká liga akademická, byl církevní spolek, který sdružoval vysokoškolské studentstvo.
Členové tohoto spolku v době jeho trvání jsou převážně bývalí členové lidovecké mládeže, reakčně založení, kteří za církevní kulisou vyvíjí nadále činnost. Informuje své členy pravidelně vydávaným cyklostilovým oběžníkem a nabádá je ke zbožnosti, jelikož prý v dnešní době jen touto cestou se dočkají překvapení. Vybízí studenty k trpělivosti. Liga dále pořádá pro své členy biblické závody, pobožnosti, exercicie, biřmování, nedělní výlety, soutěže v textech písní, které by prý zpestřily společné chvíle a vyjádřily co jsou a co chtějí. Odměny pro vítěze jsou knižní ceny.
Dále lze pozorovat stále stoupající aktivitu církve mezi mládeží. Z toho důvodu se snaží katolická církev znovu oživit hnutí, jež by slučovalo katolickou mládež v Mariánských družinách. Cirkevní kruhy se proto snaží zvát nejmenší katolickou školní mládež do řad ministrantů a vytváří tzv. Legio angelika.
Děvčata pak do Mariánských družin školní mládeže. Dospělejší a studující mládež místo zrušeného Svazu katolické mládeže má mít k dispozici Mariánské družiny jinochů a dívek. Jsou pro ně konány pobožnosti a shromáždění v kostelích a klášterech. Formálně se mají Mariánské družiny starat o kostely, pomáhat církvi v duchovní správě a sbírat příspěvky pro diecésní správy, které prý byly postiženy záborem církevních velkostatků.
Zatím jsou Mariánské družiny ustaveny jen ve větších městech, na
vesnicích nahrazují Mariánské družiny spolky jako: Bratrstvo, Bratrstvo
růžencové, Bratrstva ustavičného klanění se oltářním svátostem, atd. Jež
jsou převážně zapojeny na Katolickou akci. Děje se tak pod heslem „že v době
pronásledování církve státem je povinností věřících, starat se o biskupy a
kostely“. Zatím co prý komunisté pronásledují církev všemi prostředky zjevně
i tajně. Zatím co prý kněží úpí v žalářích a církev je okrádána o své
statky, musí církev demonstrovat svou sílu tím, že naplní kostely masou
věřících. Tak se připravuje mládež, která je členem některého z těchto
spolků na oposici proti vládě. A cílem mobilizovat a zaktivizovat mládež
jsou pořádány pod pláštíkem náboženské výchovy exercicie, křesťanská
cvičení, dny duchovní obnovy, vyšší náboženské kursy, biblické závody apod.
Duchovními vedoucími těchto akcí jsou řeholní kněží.
V některých diecésích zahájil činnost nový odbor Katolické akce „Nová
prácující mládež“. V západních kapitalistických státech je tato organisace
známa pod názvem JOC / pracující křesťanská mládež.
U nás Nová pracující mládež má za úkol vnikat pomocí průkopníků spolku na pracovní působiště mezi mladé učně, dělníky a úředníky. Tento spolek je označován jako nepolitický, ale pod rouškou náboženské činnosti chce získat pracující mládež do boje proti dnešnímu zřízení. Ústřední program Nové pracující mládeže má být v tom, co zajímá pracující mládež: rozhovor o mzdách, vedoucích. Higieně v závodech, o pracovní době atd. Takto chce vlastně vhodným a nenápadným způsobem zjišťovat náladu mez obyvatelstvem. Nová pracující mládež je součástí dokonalé špionážní a propagační sítě řím. Kat. Církve s hlavním úkolem vniknout mezi pracující s tím, aby je ovlivnili a tak rušivě zasahovali do výroby. Hnutí nové pracující mládeže je pro nás nejnebezpečnější, jelikož hodlá zneužít studentů a studentek, aby tito navázali styky s pracující mládeží v podnicích a továrnách a tuto pro JOC získali. Dalším spolkem je katolická Charita, která je rozvětvena po celém území ČSR. Ústředí se nachází v Praze. Je označováno jako spolek nepolitický, ale pod rouškou charitativní činnosti působí mezi obyvatelstvem, které se v tom, neb onom směru na tento spolek obrací a zjišťuje velmi vhodným a nenápadným způsobem mezi ním náladu a smýšlení obyvatelstva a jeho politické zaměření ke státním zřízení. Mimo to působí na výchovu mládeže v duchu řím. Kat. Církve. Charita byla ve spojení s odbočkami Charity v jiných státech, hlavně v západních a podporovana pomocnou Katolickou akcí z USA, jejíž zástupce J.W.Sullivan se zdržoval v ČSR až do září 1948 a jako důvod svého pobytu v ČSR udával dohled nad rozdělováním darů z USA. Sullivan při této své činnosti stýkal se v ČSR s vysokými církevními hodnostáři, kteří jsou nepřátelsky zaměřeni našemu státnímu zřízení. Dále se stýkal s řím. Katl. Kněžími, kteří byli činni v illegálních organisacích proti našemu státu a byli napojeni na naši poúnorovou emigraci v zahraničí. Sullivan, který je americký špion, jak se později ukázalo, zcela určitě, vzhledem k volnosti svého pobytu, zprostředkoval tyto styky při svých častých zájezdech do okupačního pásma Německa. Organisační strukturu Charity, na které má zájem i Vatikán, je vybudována tak, aby mohla nenápadně získávat informace pro vatikánskou špionážní službu, hlavně mezi venkovským obyvatelstvem.
Co jsou to biblické závody? Ve všech diecésích byly vypsány tzv. Biblické závody. Závody jsou ve znalosti evangelia podle předem daných otázek. Mají se konat ve farnostech, v děkanstvích a v diecésích. Vitězové diecésní utkají se potom v závodech celonárodních s vitězi ostatních diecésí. Závody se konají ve třech samostatných kategoriich: závody starších než 15 let. Závody studujících a závody školní mládeže. Vitězové získávají pro svou farnost putovní vlajku vitěze buď celonárodního nebo diecésního, případně děkanského. Prvním ze třech kategorii měla být zaplacena cesta na Milostivé léto do Říma, kde měli být přijati papežem.
Z toho vidíme, že lidově demokratická republika, třebaže poskytla od prvních dnů osvobození všem církvím a především řím. kat. církvi všechny možnosti k opravdovému náboženskému životu, naproti tomu vysoký klerus, vedený pražským arcibiskupem dr. Beranem nikdy poctivě a upřimně nepodporoval budovatelské úsilí našeho lidu, naopak více nebo méně skrytě nechával znát svůj negativní postoj vůči našemu státu. Biskupové a ordináři vydali od r. 1945 desítky pastýřských listů, ale ani v jednom se nepostavili na stranu pracujícího lidu ČSR a nepřispěli k jeho budovatelskému úsilí. Naopak, pořádali široce založenou kampaň, zejména proti osnovám zemědělských zákonů, proti osnově zákona, kterým se měly zestátnit všechny školy proti všem ostatním pokrokovým opatřením. Tento postoj řím. kat. církevní hierarchie vynikne, když si uvědomíme, že tatáž hierarchie vydávala za okupace pastýřské listy ve prospěch německých okupantů. Po únoru nastává najednou obrat. Biskupové nařizovali kněží nezúčastňovat se politického života a taktéž veřejného života, jelikož církev má prý jenom duchovní a mravní poslání a ti, kdož neuposlechli, byli exkomunikováni, jako např. Plojhar, Horák, Lukaševič a jiní. To byl znatelný obrat politiky Vatikánu, který je řídícím orgnánem k prosazování svého vlivu ve všech zemích, kde je řím. kat. církev. Zákaz politické a veřejné činnosti kněží byl dán jen pro kladné zapojení se do našeho politického a veřejného života.
Zákaz však neplatí pro jejich rozvratnou činnost a ve skutečnosti byly a jsou vydávány přímo příkazy k rozvratné činnosti. Děje se tak buď ústně, nebo písemně a tyto příkazy jsou doporučovány kurýry.
Jsou vydávány směrnice pro illegální práci kněží, nebo dokonce k veřejnému čtení z kazatelen. To vše se dělo nebo děje pod roučkou náboženské činnosti, ačkoliv tato činnost s náboženstvím nemá vůbec nic společného.
A tak i nadále se přenáší další etapa ještě intenzivnějšího boje vysoké církevní hierarchie proti dnešnímu zřízení. Začátkem roku 1949 jsou obnovena jednání mezi státem a řím. Kat. Církví a ostatními církvemi. Vláda ujistila biskupy, že budou uskutečněny všechny požadavky církve, žádala však, aby biskupové vydali prohlášení věrnosti a oddanosti republice a ujištění, že církve nebude zneužito k rozvratné činnosti. Biskupové prohlásili, že za těchto okolností je dohoda neuskutečnitelná.
V téže době probíhala také konference ve Vatikáně, které se zúčastnil arcibiskup olomoucký dr. Josef Matocha jako zástupce československého episkopátu. Z této porady ve Vatikánu vyšly směrnice pro tažení proti socialismu vůbec a proti naší lid. Dem. Republice zvlášť. Dr. Matocha přivezl sebou z Říma přímý zákaz pro naši řím. Kat. Hierarchii, že za žádných okolností nesmí dojít k dohodě mezi československým státem a řím. Kat. Církví a do Prahy byl povolán ku pomoci československé hierarchie internuncius Verolino, známý fašista z Mindszentyády v Maďarsku. Verolino hlídal československé biskupy, kteří se museli řídit jeho příkazy. Verolino sám nenávidí slovanské národy, o kterých se vyjadřuje s opovržením. Arcibiskup Beran určitou dobu váhal zaprodat se cizím zájmům, nakonec zvítězila jeho poslušnost Římu a Beran se zcela otevřeně postavil na stranu reakce, začal chrlit nenávistné pastýřské listy a instrukce, aby se kněžstvo zapojilo všemi silami do boje proti našemu státnímu zřízení.
To bylo zjevné znamení, že k dohodě církve se státem nesmí dojít a skutečně také nedošlo, poněvadž jednání bylo ze strany čsl. Episkopátu přerušeno.
V té době církev zahájila přípravné práce pro svou illegální činnost.
Byly vyhledávány síly reakce, rozbité únorovým vítězstvím lidu. Byly
soustředěny v církvi a kolem ní. Reakční část kněží a reakční živly navazují
těsné styky pod rouškou náboženského života apod. Je budována illegální síť
spojek, agitační činnost se stupňuje, jsou pořádány poutě, průvody, procesí
s protistátními kázáními. Kostely jsou navštěvovány nejen věřícími, nýbrž
převážně reakčními osobami, které se nikdy o náboženský život nestaraly, jen
aby mohly vyslechnout nějaké to protistátní kázání.
Na příkaz Vatikánu byla organisace církve tomuto otevřenému boji
přizpůsobena rozsáhlými decentralizačními opatřeními, aby běh církevního
života nebyl rušen i kdyby biskupové nebo generální vikáři nemohli vykonávat
svůj úřad. Tak byla plná moc biskupů postupně přenesena na generální vikáře
a ve vyjímečných případech dokonce na jednotlivé faráře, což prakticky
znamená, že z každého vikariátu se stává malé biskupství a biskup rozhoduje
jenom v takových případech, kde není možno pravomoc decentralisovat.
V této době převážná část věřících a nižšího duchovenstva začíná volat po
dohodě církve se státem. Tito prohlédli zrádnou hru vysoké církevní
hierarchie a proto dochází k historickému 10. červnu 1949 k ustanovení
Katolické akce. Sešli se vlastenečtí kněží z celé republiky a spolu s
věřícími vydali prohlášení kladného postoje k lidově demokratickému zřízení
a poslušnosti papežovi a biskupům ve věcech náboženských.
Vatikán se pokouší jak rozhlasem, tak i přímými příkazy upevnit disciplinu
nižšího kněžstva, která byla v jejích očích porušena tím, že vlastenečtí
kněží se přidali na stranu svého národa. Vatikánský rozhlas a rozhlas
imperialistických států chrlí nenávistné nadávky a pustě štve proti naší
lidově demokratické republice. Arcibiskup Beran vydává pastýřské listy, kde
je Katolická akce odsuzována a napadán náš stát, kněžím je vyhrožováno
exkomunikací, když neodvolají svůj podpis a tím svůj souhlas s Katolickou
akcí. Všichni kněží jsou donuceni obnovit svůj slib věrnosti a poslušnosti
svým biskupům.
Naše operativa získala včas text zmíněného pastýřského listu a bylo učiněno rozsáhlé opatření, tj. Každý farář byl předem upozorněn, že obsah pastýřského listu je závadný a že jeho čtením z kazatelny se dopouští trestného činu. Čtení zmíněného závadného pastýřského listu bylo kontrolováno přímo příslušníky veřejné bezpečnosti, čímž jsme zjistili přesné rozložení sil v nepřátelském táboře. Bylo zřejmé, že jsme se zaměřili proti té části kněží, kteří takto projevili své reakční smýšlení.
Následovala ještě řada dalších obdobných pastýřských listů, jejich obsah jsme včas a předem získali, neučinili jsme však již žádná opatření, omezili jsme se jen na zjišťování, kteří z kněží tyto pastýřské listy čtou a zjistili jsme, že je to tatáž skupina kněží.
V této době odjíždí internuncius na Slovensko v předpokladu, že vyvolá krveprolití. Zklamal se, protože se přesvědčil na vlastní oči o síle našeho lidu a že pokus o zvrat by znamenal v prvé řadě záhubu jeho nohsledů. Takto poražen Verolino v důsledku noty Ministerstva zahraničních věcí je nucen opustit Československo.
Na konzistoře, které se projevily jako střediska podvratné činnosti, byli dosazeni vládní zmocněnci, byly zastaveny tzv. Acta kurie, pro své reakční články, které vydávaly jednotlivé diecése.
Dne 13. července 1949 vydává Vatikán tzv. Dekrét o exkomunikaci komunistů nebo těch, kteří s nimi spolupracují. Exkomunikační dekret je výrazem bezmocnosti a vzteku nad úspěchy pracujího člověka v lidově demokratických státech.
Vydáním zmíněného exkomunikačního dekretu odhaluje Vatikán svoji třídní podstatu, kdy mu vůbec nejde o jeho vlastní nauku, ale o službu svým imperialistickým chlebodárcům. Vatikán se tím staví zcela jasně do tábora imperialistů.
Provedení exkomunikačního dekretu bylo u nás zaznamenáno v desíti případech. Je posuzováno jako provádění rozkazu cizí moci a také tak trestáno (Fajst – 8 let) Podle našich získaných poznatků omezilo se provedení exkomunikačního dekretu pouze na uvedené případy
Arcibiskup Beran v této situaci se uzavírá ve svém paláci a nechává se obdivovat reakčními živly, doma i v zahraničí jako vězeň. Přál si být opravdovým vězněm, k čemuž se bezpečnostním orgánům přímo nabízel. Když však nebyl zájem, uzavřel se sám, aby ve své ctižádosti trpitele vysloužil kardinálský klobouk.
Koncem roku 1949 byly schváleny vládou a Národním shromážděním tzv.
Církevní zákony tj zákon o úpravě platů kněží a zákon o zřízení Státního
úřadu pro věci církevní, kterými je dán základ k vyřešení dobrého poměru
státu k církvím a sociálnímu zabezpečení kněží. V době před schválením
těchto zákonů probíhala nevybíravá kampaň církevní hierarchie v zastrašování
a hrozbami proti nižšímu duchovenstvu. Tito byli nuceni podepisovati
resoluci proti platovému zákonu. Po zatčení iniciátorů této akce byla
sjednána náprava tak dalece, že převážná část příslušníků nižšího kleru s
bezpečnostními opatřeními souhlasila a přála si platovou úpravu. Nižší
klerus spatřuje v tom dalekosáhlé možnosti pro náboženský život.
Opatření proti těm, kteří pod rouškou církevního a náboženského života budou
nadále rušit výstavbu naší lidově demokratické republiky musí být je uvedeno
nekompromisně a tvrdě.
Politickou převýchovou našeho lidu, zvláště venkova, uspíšíme tento
nejcitlivější politický proces v současné době. řim. kat. církev se zatím
neustále nesmí podceňovat, jelikož má dlouholetou tradici, fanatické
přivržence ve všech vrstvách obyvatelstva a podporu západních imperialistů.
Našimi opatřeními, ať jde o zásah státní moci, nebo o odhlasované zákony
jsme docílili toho, že jsme vrazili klín mezi vysokou církevní hierarchii a
nižší klérus. Naše další opatření musí být takové, aby tyto rozpory
prohloubila a aby vyšší klérus byl úplně isolován od nižšího. Důkazem toho,
že se to daří je prohlášení československého episkopátu k odhlasovaným
zákonům, kde biskupové zaujímají sice stanovisko negativní, ponechávají však
najednou kněžím na vůli, zda plat přijmou nebo dokonce prohlašují, že
přijetím platu nebudou jednat proti svému svědomí a své kněžčské cti. Dalším
důkazem, že se to daří je podpisování slibů věrnosti řím. kat. duchovními,
které probíhalo koncem ledna a začátkem února 1950 a celkem jej složilo 93
procenta a odmítlo jej podepsat 1 procento a omluveno bylo 6 procent. Z toho
vidíme, že akce vysoké církevní hierarchie, která byla prováděna důvěrnými
oběžníky i případnými příkazy, aby řím. kat. kněží slib neskládali, nebo s
výhradami, úplně stroskotal. Z toho je patrno, že rozpory mezi vyšším a
nižším klérem se stále prohlubují, že vliv biskupů značně oslábl. Biskupové,
aby v této souvislosti zachránili alespoň to, co se zachránit dá,
prostřednictvím svých věrných vikářů rozeslali jednotlivým farářům
cyklostilované, nebo strojem psané dopisy, v nichž se snaží důležitost
složeného slibu oslabit.
Novými zákony o právu rodinném a povinném občanském sňatku, platnými od 1.ledna 1950 byla řim. kat. církev citelně zasažena, poněvadž tímto zákonem byla rodina postavena na pevný základ, který je ovládán zásadou, že rodina, jako část společnosti a pevný článek lidově demokratického zřízení není záležitostí soukromou, nýbrž má významnou společenskou funkci a poslání. Těmito zákony, které vnesly klid jak do práce nižšího kleru, tak do života katolíků, byl zejména zmařen pokus reakčního kleru o zmaření výstavby socialismu.
Jednou z nových forem boje proti dnešnímu zřízení v dnešní době jsou tzv. Tajné fakulty, které vydal Vatikán pro země lidových demokracii. Jde o pravomoc a pokyny k vytváření illegálních diecésí, čili, že zde vzniká tatáž organisační struktura, jakou má zatím církev legální. Je zde pouze zásadní rozdíl v tom, že v čele illeg. diecése nestojí biskup jeden, ale tři, kteří tvoří tzv. Triumvirát. Je to opatření ze strany Vatikánu, aby v případě, že legální činnost církve bude státem zakázána, začne ihned dále pracovat církev illegální. Že tomu tak je, máme zjištěno v těch diecésích, kde biskup je internován, že diecése vyvíjí činnost dále, jakoby tam biskup byl. Zjišťování tajných biskupů a jejich činnosti, tj. odkud a jakým způsobem dostávají zprávy a pokyny, naráží na značné obtíže, které pramení z nedostatečné hodnotné agentury. (str 44) Práce těchto tajných biskupů je prováděna tak konspirativním způsobem, že dosavadní agenturní síť, až na nějaké vyjímky je nemůže ani zjistit, natož odhalit jejich činnost.
Jsme si vědomi, že československá hierarchie bude bojovat proti naší lid. Dem. Republice dále. Je pravda, že nepřítel je celou řadou zásahů a opatření oslaben. Musíme si však být stále vědomi, že je to stále silný, nebezpečný a zákeřný nepřítel. Musíme si být dále vědomi toho, že československá hierarchie přejde k jiným formám a methodám boje.
Nyní několik konkrétních údajů k církvi řecko – katolické.. (str 49). …
Nyní si soudruzi ukážem na konkrétních faktech, jaké methody a formy nepřátelské činnosti používá nejzarytější a nejnebezpečnější nepřítel našeho lidově demokratického zřízení, tj. Církev římsko-katolická v čele s Vatikánem a vysokou církevní hierarchii.
Akce „Russicum“
Již během války, společně s vývojem situace, kdy bylo jasno, že Německo prohraje válku, připravovaly se Vatikánské kruhy k boji o udržení svých politických a mocenských postavení, proti nastupujícímu Sovětskému svazu. Určitá místa ve Vatikánu byla pověřena vypracováním plánu boje proti SSSR a jejímu vlivu na osvobozených zemích ve střední Evropě. Byla volena metoda proniknutí katolicismu do nejširších vrstev a to jednak „Laickým apoštolátem“ a jednak „Katolickou akcí“, která dle belgického a francouzského způsobu JOC měla být organisována ve střední Evropě.
Vatikánu šlo především o to, aby jeho agenti pronikli do SSSR a dále pak o zamezení šíření komunismu v zemích, které osvobodí Sovětská armáda. Za tím účelem vyslal Vatikán v roce 1943, jednoho z nejlepších svých agentů, bývalého jesuitu Tomislava Kolakoviče, vlastním jménem Poglajen na Slovensko, aby zde vybudoval základnu pro vysílání špionů do SSSR a vybudoval rozáhlou organisaci, prostřednictvím které by pak Vatikán mohl uskutečňovat svoje záměry. Slovensko bylo vybráno proto, jelikož jeho obyvatelstvo je silně nábožensky založeno a v tu dobu tam vládl klerikální režim.
Po svém příjezdu na Slovensko začal Kolakovič soustřeďovat kolem sebe slovenskou vysokoškolskou mládež, pro níž pořádal zprvu sociologické kursy. Teprve po náboženském zpracování mládeže, započal Kolakovič s organisováním kroužků, které nazval „Rodina“. Organisace byla prováděna tím způsobem, že byla založena buňka „centrální“ a každý člen kroužku centrálního založil kroužek „sekundární“ a členové sekundárního kroužku založili kroužky „terciální“. Tímto brzy vznikla síť po celém Slovensku a skoro ve všech větších městech slovenských. V těchto kroužcích pořádal Kolakovič přednášky, kde členy školil jak po stránce organisační, tak i po stránce politické.
Do těchto kroužků „Rodiny“ byly přijímány osoby z katolických kruhů a každý člen měl krycí jméno. Členové kroužku měli býti nástrojem k ovlivńování veřejného mínění a k zabraňování rozšiřování komunismu. Jelikožž se Kolakovičovi jeho rozvratnická práce dařila, vysílá Vatikán na území Slovensko v okupaci dalšího špiona, absolventa „Russica“ MUDr Rudolfa Šestáka.
V době slovenského národního povstání odchází Kolakovič z Bratislavy přes Nitru do Báňské Bystrice za účelem návázat spojení s partyzány, zejména s ruskými veliteli partyzánů, přes které se chtěl dostat do Sovětského svazu. Dle protokolárních výpovědí zatčených osob, se měl skutečně Kolakovič do SSSR dostat, kde byl několik týdnů, avšak tato zpráva není prověřená. Ještě před příchodem Sovětské armády vyzval Kolakovič veškeré kroužky, aby, jakmile přejdou první dny po osvobození, aby byla ihned tajně obnovena ve všech kroužcích činnost. Vybízel, aby všichni členové kroužku se pokusili dostat na důležitá místa ve státním aparátě.
Kolakovič před příchodem Sovětské armády dal natisknout 200.000 svatých obrázků s ruským textem, ve kterých vyzýval k odporu proti všemu, co neuznává Boha. Tyto svaté obrázky dal Kolakovič rozšířovat mezi Sovětské vojáky. Po osvobození ČSR Rudou armádou, odjel Kolakovič do Prahy, aby i v historických zemích vybudoval svoji organisaci, jaká byla na Slovensku. Zde kolem sebe soustředil členy ústředního kroužku „Rodina“, kteří byli v té době v Praze a to: Vladimíra Jukla, Sylvestra Krčmeryho, Josefa Vicena a jiné. Jako na Slovensku tak i v Praze započal Kolakovič s budováním kroužku „Rodina“ a to ve všech vrstvách obyvatelstva. Pořádal za tím účelem schůzky v Praze, působil na mezinárodním sjezdu studentsva v Praze v roce 1945. Kolakovič chtěl ke své činnosti v Čechách a na Moravě využít oposiční postoj českých a moravských lidoveckých kruhů, Šrámek, Hála a Chudoba a proto svoji akci V Čechách a na Moravě maskoval katolickým nátěrem a využíval k tomu účelu tzv. „laického apoštolátu“ a Katolické akce. Obsahová náplň Kolakovičovy organisace „Rodina“ je tato: Ústředna měla míti mnoho středisek, v nichž měli býti důvěrnici. Jejich zprávy se měly soustřeďovat do Prahy. Finanční prostředky měl zaopatřit Kolakovič. Úkolem organisace bylo „Rodina“ bylo shromažďovat všechny zprávy, které jsou v jakémkoliv poměru k církvi. Školy, učitelé, profesoři a spolky mládeže měly rovněž stát pod kontrolou této organisace, která měla registrovat jejich činnost a paralysovat komunistické činitele účinným a nenápadným způsobem. Organisace usilovala o to, pomáhati tajnou cestou lidem náboženské smýšlení k dosažení významných míst ve státním aparátě. Také měla být vybudována vlastní organisace, obranná, fungující proti prozrazení a vypátrání organisace „Rodina“.
Dále si měla organisace opatřit informace, jakým způsobem byla
organisována za doby okupace KSČ, jak měly jednotlivé illegální buňky
vybudován styk mezi sebou a jak si vybudovaly styk se zahraničím. Členům
organisace dal Kolakovič krycí jména, která používali při styku.
V prosinci 1945 odjel Kolakovič do Vatikánu, kde byl přijat papežem, kterému
podal zprávu o své činnosti a zároveň dostal další instrukce. Po svém
opětovném příjezdu do ČSR byl po krátké době v březnu 1946 zatčen a bylo
proti němu zavedeno trestní řízení. Vlivem tehdejších reakčních ministrů
jako Šrámka, Hály a podobně, podařilo se Kolakovičovi dostat z vazby a po
propuštění ihned illegálně uprchl do zahraničí. Ještě před svým zatčením,
zřizuje v Bratislavě za pomoci biskupského sboru Ústřední katolickou
kancelář, která je pak střediskem této organisace na Slovensku. Po útěku
Kolakoviče vysílá Vatikán do ČSR dalšího špiona a to absolventa „Russica“
Martina Konopu. Mimo to Ústřední katolická kancelář / UKK / vysílá v roce
1945 několik osob do Paříže, jako Staříčka, Krčmeryho atd. Aby se tam
seznámili s prací mezi mládeží, jelikož ve Francii a Belgii je centrum
katolické mládeže. Jejich pravé poslání v Paříží maskovali tím, že tam jedou
studovat na „Sorbonu“.
Do roku 1948 pracovala organisace „Rodina“ poloillegálně, hlavně její boj proti zřízení se projevoval na ideologické platformě a špionáží ve prospěch Vatikánu. Jelikož organisace měla dosti příznivé podmínky a to, že její činnost byla pod rouškou náboženství, se do značné míry rozrůstala. Po únorovém vítězství pracujícího lidu v ČSR v roce 1948 přešla organisace „Rodina“ do hluboké illegality a její činnost proti lid. Dem. Zřízení zintenzivněla.
V roce 1949 byla agenturně zjištěna nepřátelská činnost osob, které byly v organisaci „Rodina“ a to: Pučík a spol. Tato skupina prováděla špionážní a rozvratnou činnost po ideologické stránce proti ČSR. Výslechem zatčených osob bylo zjištěno, že organisátorem protistátní činnosti je biskupský sbor, který prostřednictvím Ústřední katolické kanceláře v Bratislavě posílá na všechny venkovské farnosti úkoly, podle kterých měli duchovní organisovat mládež, tuto mládež nábožensky zpracovat do stupně náboženských fanatiků a potom postupně školit v boji proti lid. dem. Zřízení. Vedoucím ÚKK v Bratislavě byl Anton Botek a Dominik Barošievicz. Kromě této činnosti prováděla ÚKK špionáž a to v důležitých podnicích pro obranu státu. Dále byly organisovány kroužky mladých dělníků podle belgického a francouzského vzoru JOC. Těmito se snažili proniknout do všech států a oborů. JOC kroužky pracovaly dále dle tzv. „Anket“ a měly za úkol sdružovat mladé lidi a na schůzkách podle přesně vypracovaných směrnic postupovat na JOC schůzkách mimo náboženství se hovořilo o tom, kde kdo pracuje, v jaké funkci, kolik je tam dělníků, kde pracují, co se vyrábí v podniku, co se konkrétně vyrábí v jednotlivých dílnách, dále každý člen měl donésti seznam dělníků, které zná ve své čtvrti, uvésti jejich věk, zaměstnání, kde pracuje a podobně. Členům je JoC representativní útvar, který obsahuje všechny zájmy mladých dělníků. Takovýmto způsobem sbírali vedoucí kroužku špionážní zprávy, aniž by si všichni členové kroužku byli vědomi, že jde o špionáž.
V polovině roku 1950 byl zatčen sekretář ÚKK Judr Mečislav Razík z Brna. Ve své výpovědi pak přiznal, že pracoval rozvratnicky mezi mládeží a jako hlavní osoby uvedl z Prahy řim. Kat. Kaplana Ottu Mádra a z Brna svého bratra řím. Kat. Kněze Václava Razíka a z Bratislavy Vladimíra Jukla, Imricha Staříčka a Juliuse Porubského. Na základě těchto poznatků bylo přikročeno koncem roku 1950 k rozpracování těchto osob. Rozpracováním těchto osob bylo zjištěno, že Otto Mádr má v Praze vybudovanou svoji síť, složenou z vysokoškoláků, prostřednictvím které získává špionážní zprávy a rozšiřuje protistátní letáky / viz příloha 1 /. V Brně pak, že tamní skupina rozmnožuje a rozšiřuje protistátní letáky, pracuje rozvratnicky mezi mládeží a celou skupinu usměrňuje františkán Josef Bárta, který se ukrýval delší čas před zatčením. Agentura tehdy byla řízena, aby zjistila obsah a rozsah činnosti a přes koho jsou zprávy odesílány do zahraničí a na dopadení Bárty. Začátkem dubna 1951 však kaplan Otto Mádr odchází do illegality a řízení předává svému společníku, studentu Miroslavovi Tomkovi. Krátce na to, je však Mádr s Tomkem zatčen při pokusu o útěk do zahraničí a asi za měsíc po té i ukrývající se františkán Josef Bárta. Jelikož byla obava, že zatčení třech hlavních osob vejde ve známost veřejnosti a pak dále, že zajištěný sekretář KA JUDr Mečislav Razík po svém odsouzení by mohl prozraditi, že vypověděl trestnou činnost na osoby ze skupiny, bylo v červenci roku 1951 přistoupeno k realisaci osob jak v Praze, tak v Brně i Bratislavě. Výslechem a dalším rozpracováním bylo zjištěno, že se jedná o rozsáhlou protistátní církevní organisaci vybudovanou Kolakovičem, složenou hlavně z inteligence. Skupina se zabývala špionáží, zprávy se v poslední době soustřeďovaly u kaplana Mádra v Praze, kterému je osobně doručovali jako Jukl, Staříček, Buzek a další. Mádr pak zprávy zasílal nejdříve zaměstnanci italského vyslanectví Miglinrovi, pomocí Miroslava Tomka a Jiřiny Krejčíkové z Prahy. Později však prostřednictvím profesorky Růženy Vackové francouzskému vícekonzulovi Leluxovi. Dále rozmnožovala a rozšiřovala protistátní letáky, zvláště „Slovo o této době“, kde jsou jasné pokyny, jak má skupina pracovat, na brněnsku v r. 1949 a 1950 i štvavé pastýřské listy.
Člen této skupiny administrátor Vladimír Nováček z Brna tajně připravoval bohoslovce ke svěcení, dával jim doporučení a nakonec je biskup Pobožný a Matoušek vysvěcoval na kněze. Mimo to byl odhalen kanál přes hranice, kterým se přepravovaly osoby do zahraničí. Útěky zprostředkovala představená těšitelek Marie Vintrová z Rajhradu u Brna. Tímto kanálem se vrátil zpět do Rakouska vatikánský agent Svatopluk Schützner, který v roce 1950 přešel illegálně z Rakouska do ČSR, aby této skupině předal instrukce pro další práci, předal jim šifry a vybudoval mrtvé schránky.
O tom, že v této velezrádné činnosti bylo používáno všech prostředků
svědčí to, že členové této skupiny Železný a Pokorný, spáchali na svém
společníku Františkovi Mrkvovi, který chtěl od nich odejít vraždu. Železný
vraždil z obavy, aby jejich zločinná činnost nebyla prozrazena. Tato vražda
byla spáchána zvášť surovým způsobem z bezprostřední blízkosti. Jelikož
Mrkva nebyl okamžitě mrtev, byl ještě pověšen. Dále tyto osoby shromažďovaly
různé zbraně a střelivo a připravovaly různé rozvratnické akce s cílem
zničit naše lid. dem. zřízení.
Výslechy zajištěných osob byla zjištěna další střediska velezrádné činnosti
a to klášter boromejek v Praze pod Petřínem. Představená tohoto kláštera
Žofie Langrová předávala Mádrovi špionážní zprávy, které získávala od
řeholnic, finančně podporovala celou skupinu v celkové částce 3,000.000 Kčs
ve staré měně. V klášteře pak ukrývala osoby před zatčením, jako Josefa
Bártu, dalšího františkána Rudolfa Janču a při jejím zatýkání byl v klášteře
zatčen jeden z významných členů skupiny, kaplan Josef Zvěřina, který se tam
rovněž ukrýval. Zatčená Růžena Vacková pak přiznala, že zprostředkovala také
špionážní styk s francouzským vyslanectvím v Praze i litoměřickému biskupovi
Štěpánovi Trochtovi. Dále uvedla i jednu učitelku náboženství, která byla
zapojena do Trochtovy sítě. Po rozpracování této osoby bylo přikročeno k
jejímu zaverbování. Při verbovce přiznala i místo, kde se ukrývala býv.
ošetřovatelka biskupa Trochty Marie Jadrná, která předávala špionážní zprávy
od Trochty Vackové a v úkrytu se připravovala na útěk do zahraničí. Po
sepsání protokolu byla v noci zmíněná učitelka náboženství odvezená na
hradecko, kde ukázala dům, ve kterém se ukrývala Jadrná, která byla ihned
zatčená a odvezená do vyšetřovací vazby druhým vozem, aniž by věděla, že ji
prozradila agentka „Zdenka“, učitelka náboženství byla přivezena zpět do
Prahy a zaverbována. Jejím řízením a za pomoci výslechu zajištěných osob
byla odhalena síť biskupa Trochty, získán špionážní materiál, tajné fakulty
a jmenovité rozdělení tajného vedení diecése, dále pak protistátní
tiskoviny, ukryté věci jako kalichy, monstrance, cyklostyl a jiné. Věci byly
nalezeny zakopané v zahradě, v býv. Klášteře pod hromadou lidských kostí, v
kurníku a u různých osob. Na základě toho byl biskup Trochta s celou sítí i
se dvěma tajnými zástupci včetně sekretáře zatčen.
O rozsáhlosti skupiny svědčí i to, že bylo přistoupeno k zatýkání na plzeńsku, kde skupina pracovala hlavně mezi školní mládeží a snažila se infikovat náboženskou ideologii této mládeži. Dále pak na českobudějovicku, v Olomouci a na Ostravsku.
Agenturně byly zjištěny poznatky, že skupina má napojení i na hradecko, kde se zabývá rozvratnickou prací hlavně mezi dělnickou mládeží. Tamní skupinu, že vede Karel Komárek. Jmenovaný však při zatýkání uprchl do illegality. Na podzim 1952 byl v Praze získán informátor, který byl použit k rozpracování učitelky náboženství Antonie Hoffmanové z Hostinného, která dříve s Komárkem spolupracovala ve skupině a byl u ní předpoklad, že ví, kde se Komárek ukrývá. Rozpracováním Hoffmanové byl získán dokumentární materiál o jejich protistátní činnosti a zjištěno, že jmenovaná s Komárkem je ve spojení. Proto byla koncem roku 1952 tajně zadržena a během několika hodin prozradila úkryt Komárka, ve kterém byl pak jemnovaný zatčen. Vyšetřováním bylo zjištěno, že tato skupina vypracovala jocistickou čtyřletku, kde bylo plánováno, co jocisté budou v příštích čtyřech letech dělat a dále, že byla ve spojení s další skupinou jocistů v naší armádě.
Zatčením asi 119 osob do konce roku 1952 byla z velké části zlikvidována Kolakovičova síť v historických zemích a v Bratislavě. S vedoucími deseti osobami byl v červnu 1952 veřejný proces v Brně, kde byli dva obžalovaní a to Železný a Pokorný odsouzeni k trestu smrti, kaplan Mádr na doživotí a ostatní k výši trestu od 14 do 25 let.
Dosavadním výslechem ani rozpracovaním se však nepodařila tehdy odhalit Kolakovičova síť na severním a východním Slovensku, včetně vatikánského agenta Rudolfa Šestáka, který po útěku Kolakoviče celou síť řídil. Teprve v roce 1953 a 1954 dochází k likvidaci zbytku Kolakovičovy sítě.
V říjnu 1952 byl zatčen řím. kat. kněz Štefan Zahuranec pro pobuřování a brzdění socializace vesnice. Výslechem jmenovaného bylo mimo uvedenou trestnou činnost zjištěno, že řím. Kat. Biskup Jan Vojtašák před svým zatčením v r. 1949 ustanovil tajné biskupy, jejichž účelem bylo illegálně provádět vyzvědačskou činnost proti ČSR ve prospěch Vatikánu a tajně řídit spišskou diecési. Do těchto funkcí jmenoval Vojtašák prof. Kněze Štefana Nahálku, kněze dr. Michala Mrkvu, kněze Josefa Cehulu, kněze Pavla Matyse a býv. Gen. Vikáře Josef Tomanoczyho. Uvedení biskupové měli za úkol soustřeďovat od tajných děkanů špionážní zprávy. ...
Závěrem je možno tuto kapitolu shrnout asi takto:
Od konce roku 1949 podle dosavadních zjištění je jasně vidět, že římsko-katolická církev začíná upouštět od otevřeného boje proti dnešnímu lidově demokratickému zřízení a přechází na platformu skrytého, ale daleko nebezpečnějšího boje, čistě illegálního v zásadách hluboké konspirace. K tomuto účelu vydal Vatikán pro biskupy v ČSR tajné fakulty / Pověření / která je zmocňují pro tuto činnost a dávají jim těměř neomezenou moc v rozhodování. Od tohoto okamžiku nastává přeformování nepřátelských řad řím. Kat. Církve a k dnešnímu dni tyto formace je možno rozdělit do pěti hlavních skupin:
1/ Drobný klérus, který buď kolísá a nebo nijak neprojevuje a zaujímá celkem
pasivní postoj k celkovém dění.
2/ Kněží, kteří se projevují kladným postojem k dnešnímu zřízení, ale kde
není jasno u většin z nich, zda jejich kladný poměr není schválen jejich
biskupem nebo dokonce Vatikánem.
3/ Vysoká církevní hierarchie legální i illegální, její pomahači z řad
reakčních kněží, v obou případech se jedná o na život a na smrt oddané
stoupence Vatikánu a západních imperialistů.
4/ Příslušníci mužských a ženských řádů a kongregací, kde přesto, že došlo
až na několik řádů k jejich soustředění do několika středisek, zůstávají
nadále nejspolehlivějšími kádry pro Vatikán, což potvrzují agenturní zprávy
i proběhnuvší procesy.
5/ Reakční část věřících z řad buržoasie, kteří byli vesměs v dnešní době
nějakým způsobem postiženi.
Vysoká církevní hierarchie a reakční kněží spolu s reakčními kněžími
věřícími skrytě útočí na socialistické vesnice, štvou proti orgánům
lidosprávy a veřejného života a svoji činnost dále zaměřují zejména na
podchycení mládeže. Zakládají illeg. Skupiny, které jsou složeny jednak z
laiků a jednak z kněží a při této protistátní činnosti se spojují s jinými
skupinami a nakonec mají spojení buď s pomocí agentů chodců a nebo na
některou z imperialistických ambasád nebo Vatikánu, což je znovu potvrzeno
zatčením 229 osob, které byly zatčeny v souvislostí a illegální organisací
Russicum v Praze, Brně, Bratislavě, Košicích, Prešově a Litoměřicích. V
poslední době se také zaměřují na organisování hromadných útěků do
zahraničí, zejména mládeže, kde ji nechávají studovat theologii, aby v
případě zvratu u nás, mohli sem poslat oddané a spolehlivé kněze.
Další formou jejich boje jsou letáky, náboženské spolky, / Mariánské družiny
a III.řády atd./ a jejich pomocí se snaží aktivisovat široké masy věřících,
aby tak církev vyšla z dnešního boje co nejméně oslabena, neboť počítají se
zvratem dnešních poměrů.
V církvi pravoslavné … nelze podceňovat a nebo nevěnovat pozornost církvím nekatolickým a sektám ..
(Převzato z webu
www.josefhurt.cz
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
