Moderní letniční kontroverze ve světle rané církve
1. část
15. 7. 2014 Michael Buban
Ještě
než přiběhnu s poslední kapitolou svého současného starozákonictví, přináším
výtah z tenké a neznámé leč pozoruhodné publikace Dr. Josepha B. Fuitena,
pastora velikého! sboru
AoG
Cedar Park v Seattlu za louží a za prérií. V roce 1996 Fuiten sepsal práci
Modern Pentecostal Controversies in light of the Early Church. Tuto
jsem objevil vytištěnou na papíře amerického formátu, naskenoval jsem si ji,
přečetl a později zjistil, že je vlastně ke stažení na stránkách autorova
sboru (↓
PDF).
Fuitenova publikace neposlouží jako kompletní omluva klasické letniční pneumatologie. Sám autor poukazuje na to, že se nezabýval mluvením v jazycích jako důkazem křtu v Duchu svatém. Přesto má kniha nesporný potenciál upevnit letniční v jejich přesvědčení o následném díle Ducha svatého, upravit jejich vztah k protestantismu i katolicismu, rozvinout polemiku o letničních doktrínách v rámci samotného letničního hnutí a především připomenout význam církevních otců dnes.
Letničním bývá vytýkáno, že se shlížejí v montanismu, sektářském hnutí druhého století. Ačkoli by na toto téma bylo co povědět, pastor Fuiten se mu důsledně vyhýbá a oporu letničních doktrín nachází pouze u obecně uznávaných otců rané církve, jejichž přímá návaznost na apoštoly je nesporná. Toto značně zvyšuje tvrdost základu zdejší argumentace: Jestliže vychází najevo, že první generace křesťanů letničně věřily a letničně praktikovaly víru, nečiníme snad dobře, když se přidržíme jejich příkladu?
Napříč textem Fuiten polemizuje s některými evangelikály a letničními, jejichž hermeneutika zakazuje užívat k opoře doktrín těch pasáží, kde postulování doktríny není primárním záměrem autora (Fee, Dunn, Packer). Podle autora tím ztrácí půdu pod nohama nejen letniční precedenty ve Skutcích, ale vlastně velká část křesťanské teologie. Navíc, jestliže byl Nový zákon ve čtvrtém století kanonizován včetně Pavlova, Lukášova, Markova a Janova popisu následné zkušenosti a duchovních darů, není snad na těchto popisech cosi normativního?
V nadmíru zajímavé poslední kapitole se Fuiten zamýšlí nad reformační zásadou sola Scriptura. Vysvětluje, jak tato zásada odřízla protestanty od hodnotného svědectví církevních otců.
Nepředpokládám, že oponenti letničního hnutí zůstanou bezradní. Základní teze knihy by ale neměly zůstat bez odezvy od žádného křesťana.
Úvod
V současnosti již jen málokdo tvrdí, že jazyky jsou „z ďábla.“ Diskuse se přesouvá ke dvěma otázkám: (1) Je mluvení v jazycích počátečním důkazem křtu v Duchu svatém? (2) Následuje křest v Duchu svatém až po spasení?
Ti, kdo odmítají klasický letniční názor, spadají do dvou kategorií: (1) Jedni popírají „následnost“ a tudíž necítí potřebu vyjadřovat se k jazykům a duchovním darům. (2) Druzí pokládají jazyky za dar pro dnešek, ale ne za počáteční fyzický důkaz.
Autor je přesvědčen, že jazyky jsou fyzickým důkazem následné zkušenosti. Ačkoli si uvědomuje složitost problému, jako pastor Assemblies of God (+/- Apoštolská církev) na této doktríně s klidným srdcem trvá ze dvou důvodů: (1) Za prvé, jakmile se na tuto doktrínu přestane klást důraz, samotné jazyky opadnou. (2) Za druhé, své spojence nachází v otcích rané církve.
Ježíšův křest
Letniční věří, že událost Ježíšova křtu představuje normativní prvky vedoucí k doktríně následné zkušenosti: Na Ježíše sestoupil Duch teprve když vyšel z vody (Mt 3,16n) a sestoupil na Něj, když se modlil (Lk 3,21n).
Analogie jako precedent
Tuto analogii odmítají zvláště Henry Lederle, Gordon Fee a James Dunn a
to ze dvou důvodů:
(1) Za prvé proto, že ji nelze rozšířit na celý Ježíšův život. Dle
Fuitena však letniční nejsou zavázáni činit analogii i s ostatními aspekty
Ježíšova života. Letniční neříkají, že byl-li Ježíš narozen z panny, musí se
tak dít s každým věřícím. Říkají, že jestliže Pán podstoupil křest a po něm
obdržel pomazání Duchem svatým, oč víc potřebují toto pomazání jeho
následovníci!
(2) Za druhé proto, že samotná analogie zde neodpovídá pohledu pisatele,
pro nějž byla událost křtu jedinečným okamžikem v historii spásy. Zde
Fuiten namítá, že záměr pisatele zde není průkazný: Jak si mohou být
exkluzivitou autorova závěru Fee a Dunn tak jisti? Pro první církev byl
Ježíš modelem, jehož chování mělo být napodobováno (Mt 16,24; „…vezmi svůj
kříž a následuj mne“). Pro Dunna a další odpůrce je však Kristovo pomazání
počátkem věku Mesiáše. Copak ale nebyl Ježíš Mesiášem už před svým pomazáním
(Lk 1,35)? A víme tak jistě, že hlas z nebe vlastně říká: „Ty jsi můj
milovaný Syn teprve ode dneška“ (Lk 3,22)?
Věříme tedy, že ačkoli je Ježíšovo dílo neopakovatelné, působení Ducha
svatého v Jeho životě je paralelní (Ř 8,11!). Podobně napsal Klement
Alexandrijský (150–215 po Kr.)
Ale je [Kristus] učiněn dokonalým obmytím křtu a posvěcen sestoupením
Ducha svatého? Přesně tak. To samé se děje v případě nás, kterýchžto se
Kristus stal příkladem.
Cyril Jeruzalémský (313–386 po Kr.) zase podobně jako letniční chápe dar
Ducha svatého v souvislosti se začátkem služby:
Jestliže Pán dodržel pravý čas ve správném pořádku, měli bychom snad my,
Jeho služebníci, tento pořádek narušit? Ježíš začal kázat od té doby, co na
Něj sestoupil Duch svatý v tělesné podobě jako holubice; …
Jestliže církevní otcové takto rozuměli události Ježíšova křtu a pomazání, jakpak bychom my, tolik vzdálení, mohli znát původní záměr autora lépe?
Ježíš obdržel pomazání na břehu, ne ve vodě
Písmo neříká jasně, kde přesně Ježíš stál, když na Něj sestoupil Duch svatý (Mt 3,16n; Lk 3,21n). Svědectví Justina Mučedníka (cca 100–165 po Kr.) a Origena však ukazuje, že stál na břehu a modlil se. Přitakají i Skutky 10,37, kde Petr říká: „Dobře víte, co se dálo po celém Judsku: Začalo to v Galileji po křtu, který kázal Jan.“ Souhlasí i starozákonní kněžské svěcení, při němž byl kněz nejprve umyt a teprve poté pomazán (Ex 39,4.7).
Pro letničního Rogera Stronstada zapadá Lukášova sekvence u Ježíšova křtu
spolu s Letnicemi do řady charismatických jevů, které sahají až do Starého
zákona. Vodní křest sám o sobě je přípravou na Ducha svatého, jak tvrdil
Řehoř z Nazianzu (330–390 po Kr.):
To [dar Ducha svatého] zdokonaluje tak, až to předbíhá křest, byť se to
musí po křtu hledat jako zvláštní dar.
Rozdílnost Ježíšova křtu a sestoupení Ducha svatého opatrně uznává i Dunn s ohledem na detail, který nám Lukáš poskytl. Tento rozlišující detail interpretuje letniční Robert Menzies jako důkaz Lukášova záměru popsat zde na prvním místě nikoli křest, ale přijetí Ducha svatého, které doprovázela modlitba.
Ježíšův křest jako teologický model pro věřící
Syrská tradice rovněž rozlišuje křest a dar Ducha. Podobný pohled zaujímá i Kelian McDonnell. Jako katolík sice věří, že ke křtu v Duchu svatém dochází při vodním křtu, který je okamžikem spasení, přesto obě události rozlišuje a Ježíšův křest je podle něj pro nás prototypem. V tom vězí zásadní neshoda, byť McDonnell uznává charismatické zmocnění a sám ukazuje na to, jak si ho byli vědomi pisatelé Skutků, Epištol a později Tertulián, Hilarius a Cyril a Jan z Apameie. Toto charismatické zmocnění pro nás není jen součástí vodního křtu, byť svébytnou, ale záležitostí křtu v Duchu svatém. McDonnell chce, aby se katolíci modlili za aktualizaci darů, které obdrželi při křtu jako děti. Mluvení v jazycích pokládá za onu aktualizaci.
V závěru Fuiten klade důraz na kritickou důležitost Ježíšova křtu jako precedentu zmocnění ke službě. Zastává názor, že naše křesťanská zkušenost může odrážet a vskutku odráží zkušenost Ježíšovu: ať jde o pronásledování (Žd 12,3), nesení kříže (Mt 10,38), či o následné zmocnění Duchem svatým ke službě.
Fuiten tak nesouhlasí s teology jako jsou Dunn, Lederle a Fee, kteří
tvrdí, že letniční při snaze o opakování Ježíšova křtu nerozeznávají jeho
jedinečnost v dějinách spásy. Vytýká jim, že při svém odsudku přehlížejí
pasáže, v nichž se vysloveně hovoří o událostech Ježíšova života jako o
precedentech. Samotné Ježíšovo vzkříšení je takovým precedentem! Na pomoc
přichází opět Cyril Jeruzalémský:
On se obmyl v řece Jordánu a když vložil vůni svého božství do vod,
vystoupil z nich a Duch svatý jej v plnosti své bytosti osvítil spočinutím
na Něm. Stejným způsobem i tobě, poté co vystoupíš z bazénu posvátných
proudů, bylo dáno pomazání, tj. antityp pomazání Kristova, …
Lederle vytýká letničním (které mimochodem nazývá neo-letničními), že berou závazně některé aspekty Ježíšova života (křest), ale jiné pomíjí (obřízka, celibát, služba od 30 let). Dle Fuitena zde Lederle není přesvědčivý. Obřízka byla kulturně náboženskou podmínkou. Začátek služby ve 30 letech byl běžný pro kněze a Ježíš jej zřejmě zvolil, aby byl Židy co nejlépe přijat. Celibát byl pro Ježíše praktickým usnadněním Jeho služby, ale On sám jej nenařizuje.
Ježíšův křest však lze pokládat za archetyp křesťanské zkušenosti a s ním
i křest v Duchu svatém. U Jana je je ze záznamu o Ježíšově křtu vodní křest
úplně vynechán (J 1,31n). Z toho vyplývá, že největší pozornost zde zaslouží
ne vodní křest, ale sestoupení Ducha svatého na Ježíše, který sám má později
křtít v Duchu svatém. Tím se dále vysvětluje letniční zkušenost.
Na tom, kdy dochází ke křtu v Duchu svatém, nám záleží nikoli jen tak.
Pokud se křest v Duchu svatém děje při spasení a dary Ducha svatého
vyplývají ze spasení, pak pro každou spasenou osobu platí, že v této chvíli
má dary Ducha a že dary, které má nyní, jsou jediné, které bude kdy mít. V
případě většiny lidí je to stěží dostatečné. Na druhou stranu, jestliže
křest v Duchu svatém probíhá až nějaký čas po spasení a vyplývají z něj
duchovní dary, pak můžeme předpokládat větší uplatnění těchto darů v
budoucnu.
Analogie křtu učedníků v Duchu svatém
Letniční zkušenost učedníků formovala jejich doktrínu. Právě tak by měla formovat i naši.
Spor se vede o tzv. „Janovské letnice“ (J 20,22). Fee zdůrazňuje jejich jedinečnost v dějinách spásy, jeho kolega James I. Packer je pokládá za pověření a McDonnell spolu s Origenem za počáteční dar Ducha svatého. Packer říká, že jediným důvodem, proč byli učedníci provedeni Letnicemi jako následnou zkušeností, je to, že k jejich konverzi došlo již před nimi. Dunn tvrdí, že Letnice byly okamžikem regenerace, tj. znovuzrození, stvoření nového života.
Milost Ducha
U církevních otců se na první pohled nedostává dílu Ducha svatého velké
pozornosti. Je to jednak proto, že tito věnovali velkou část svého úsilí
obhajobě trojičního postavení Ducha svatého, za druhé proto, že zatímco my
hovoříme o „darech“ Ducha, oni stejnou věc nazývali „milostí“ Ducha svatého.
Srovnejme biblický záznam a Cyrilovu reflexi téhož:
Petr mu odpověděl: „Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslil sis,
že se Boží dar dá získat za peníze!“ (Skutky 8,20)
Tvé peníze ať s tebou zajdou, protože sis pomyslel koupit dar Boží za
peníze; neboť ty jsi druhý Jidáš, neboť jsi čekal, že si milost Ducha
koupíš za peníze.—Cyril Jeruzalémský
Hippolyt Římský věřil, že učedníci přijali Ducha svatého o Velikonoční noci
Hippolyt Římský (176–235 po Kr.) byl učedníkem Irenea. Od apoštola Jana je vzdálen pouhé tři generace. Tento Hippolyt neví nic o žádném „pověření“ (Packer), ani o příslibu, ale píše přímo: „To je on, kdo dýchá na učedníky a dává jim Ducha a přichází mezi ně přes zavřené dveře…“ (1) Dává jim Ducha a (2) přichází přes zavřené dveře, jde tudíž o dobu po vzkříšení, kdy Ježíš dal Ducha již věřícím učedníkům.
V Hippolytově zmínce se možná odráží liturgie sv. Marka vzniklá po roce
200 po Kr., v níž se prosba o Ducha svatého pro věřící rovněž nalézá:
Ó Svrchovaný Pane, který […] jsi dechl na jejich tváře a řekl jim
„přijměte Ducha svatého, Utěšitele,“ dýchni svého Ducha svatého také na nás,
kdo okolo stojíc chceme přistoupit k posvátné bohoslužbě.
Tato liturgie předpokládá, že událost z Jana 20,22 je opakovatelná. A
navíc, je to liturgie, totiž ne dílo jediného autora, ale cosi co se zakládá
na společné shodě celé církve. V Hippolytových dobách by tudíž Fee, Packer a
Dunn, byli v menšině. Neznámý pisatel ve čtvrtém století Hippolyta a
liturgii sv. Marka recykloval:
Nadto náš Pán po svém vzkříšení, když dechl na své apoštoly a řekl jim
„přijměte Ducha svatého“, právě a jedině tak dal jim Ducha svatého.
Cyprián (†258 po Kr.) použil zkušenosti učedníků k analogickému popsání své vlastní zkušenosti znovuzrození: „…činností Ducha vydechnutého z nebes mne druhé narození obnovilo v nového člověka.“ Podle Lactantia (240–320 po Kr.) učedníci obdrželi s Duchem svatým i moc konat zázraky. Řehoř z Nazianzu identifikoval tři fáze setkání s Duchem svatým: (1) během Ježíšovy služby, (2) při vdechnutí a (3) o Letnicích. Tato setkání byla podle něj podmínkou toho, aby mohli učedníci činit zázraky. Setkání byla podle něj progresivní, Duch se v učednících usazoval postupně.
Cyril Jeruzalémský pokládá vdechnutého Ducha za méně přínosného, než Ducha vylitého
Cyril chápe dvojí letnice (Janovské a Lukášské) jako postupné naplnění. V
následujícím citátu vkládá své porozumění do Ježíšových úst:
… evangelia říkají, že po svém vzkříšení na ně dechl. Ale ačkoli jim tím
dal svou milost, měl v úmyslu uštědřit jim ještě daleko více a říká jim:
„Jsem připraven vám to dát již nyní, ale nádoba to dosud nesnese. Pro tuto
chvíli tedy přijměte, kolik můžete, a vyhlížejte více. Ale zůstaňte ve městě
Jeruzalémě, dokud nebudete oblečeni mocí z výsosti. Nyní ji přijměte
částečně, potom ji budete nosit v plnosti.“
Cyrilovo „částečné“ přijetí Ducha zde jako letniční nevidíme. Máme za to, že věřící přijímá v okamžiku znovuzrození celého Ducha svatého, který pak koná víceré dílo, tudíž nejde o rozdílné množství, ale o různé fáze. Přesto je Cyril na rozdíl od Packera či Dunna na správné stopě, protože zde proces o více fázích nejen rozeznává, ale nadto očekává dvoufázové dílo Ducha u těch, které pokřtí.
Cyril je v neshodě s Feem, který zde klade důraz na jedinečnost a neopakovatelnost, zatímco Cyril vidí v učednících perfektní příklad pro ty, kdo mají podstoupit křest. V Cyrilově praxi, která odráží jeho dobu, předcházelo vodnímu křtu pomazání olejem. Toto pomazání představovalo přijetí Ducha svatého při spasení.
Pro Jana Zlatoústého (347–407 po Kr.) a Órigéna (182–254 po Kr.) bylo pomazání olejem symbolem přijetí Ducha svatého. Pro Órigéna navíc nikterak „symbolickým“, neboť ztotožňuje tento olej s „olejem veselí“ (Ž 45,8), když říká, že „být pomazán olejem veselí neznamená nic jiného, než být naplněn Duchem svatým.“
Zázraky a další duchovní dary Órigenés chápe ve vztahu k Duchu svatému a
k zázrakům apoštolů. Zdá se, že zmocnění Ježíše a zmocnění učedníků chápal
analogicky. Učedníci by podle něj bez takovýchto zázraků „nemohli zvítězit
nad svými posluchači.“ Když Órigenés zdůvodňuje, proč tyto dary z církve
mizí, říká:
Nadto dal Duch svatý znamení své přítomnosti, ale od té doby tato znamení
zeslábla, ačkoli jsou stále patrné stopy Jeho přítomnosti v hrstce těch, kdo
nechali své duše očistit evangeliem a své činy jeho vlivem. „Neboť Duch
svatý utíká od podvodu a je odstraněn z myslí, které jsou bez porozumění.“
K tomuto tématu se Órigenés stále navrací, doufá v nové Letnice, chce, aby jeho učedníci zakusili hřmotný vítr a ohnivé jazyky.
Pomazání olejem chápou Órigenés, Cyril, Cyprián a jeho duchovní otec Tertulián (160–220 po Kr.) jako symbol udělení Ducha svatého. Místem udělení Ducha je oltář s olejem, nikoli baptistérium s vodou.
Shrnuto: Hovoříme o dvou analogiích: (1) Ježíšův křest a (2) křest
učedníků. Pro rané křesťany tyto události podněcovaly jejich očekávání.
K podobnému závěru přichází soudobý letniční teolog Roger Stronstad:
…stejně jako je Ježíšovo pomazání paradigmatem následného křtu Duchem u
učedníků, tak je i dar Ducha učedníkům paradigmatem pro Boží lid „posledních
dní“, čili charismatické komunitě Ducha—prorocký stav všech věřících.
Stronstad čerpá od jiného soudobého teologa Charlese Talberta, který v Lukášovi nalézá čtyřnásobnou paralelu mezi Ježíšovým křtem a křtem učedníků: (1) Ježíš i učedníci se modlili, (2) Duch svatý sestoupil po modlitbě, (3) Duch svatý se fyzicky manifestoval, (4) Služba Ježíšova i služba učedníků je zahájena kázáním, jehož sdělení a okolnosti jsou podobné: (a) důraz na proroctví, (b) odmítnutí Ježíše.
Stronstad a Talbert ke svým závěrům dochází na základě Písma. Zde jsou církevní otcové citováni namísto Písma proto, aby vyšlo najevo, že závěry letničních teologů vycházející z Písma jsou v souladu se závěry otců rané církve.
Letnice v Efezu
Apoštol Pavel vzkázal Korintským, že „v Efezu zůstane až do letnic“ (1K 16,8). Toto vzkázal převážně pohanům nemajícím ani přehled o židovských svátcích, ani žádný důvod slavit je. Vzkázal by jim to však Pavel, pokud by pro ně „den letnic“ neměl žádný význam? Letnice byly původně zemědělským svátkem prvotin. Později však se k nim připojilo slaveni historické události přijetí Tóry a Hospodinovy smlouvy na hoře Sinaj. Důkaz nalézáme např. v 2. Paralipomenon 15,10nn a v Kumránské a apokryfní tradici. V synagogách se o letnicích četlo z Exodu 18n, z Žalmu 68 a z Numeri 18.
Když Pavel píše Efezským o darech služebností, spojuje udělení duchovních darů s Ježíšovým nanebevstoupením, když cituje Žalm 68: „Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.“ Tuto souvislost před ním podobně zdůraznil již apoštol Petr ve Skutcích (Sk 2,32n), který sám přijal zaslíbení Ducha svatého od nanebevstupujícího Pána (Sk 1,8n). Petr i Pavel zřejmě viděli přímou souvislost mezi vzkříšením, nanebevstoupením a sesláním Ducha svatého. Dále zde bylo Ezechielovo a Jeremiášovo proroctví, že Hospodin svému lidu „dá svůj zákon do nitra, vepíše do srdce“ (Jr 31,33).
Ve světle těchto skutečností se můžeme domnívat, že události Letnic (Sk 2) byly vnímány analogicky s událostmi Sinaje (Ex 19n).
(1) Ohnivé jazyky připomněly sedmdesát ohnivých jazyků, které podle židovské tradice spočinuly na lidu pod Sinajem jako koruna. I Cyril píše: „Spočinul na nich v podobě ohnivých jazyků, aby se mohli korunovat duchovními korunkami ohnivých jazyků na jejich hlavách.“
(2) O Letnicích se strhl „hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr“ (Sk 2,2). Toto připomnělo události Sinaje, kdy „hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice“ (Ex 19,16), hora byla „zahalena kouřem a celá se chvěla“ (v. 18).
(3) Mluvení v jazycích připomnělo, že hřmot byl na Sinaji vystřídán Hospodinovou promluvou, takže Jej lidé slyšeli ve svém jazyce a rozuměli Mu. Podle židovské tradice Hospodin nahlas pronesl přikázání v sedmdesáti jazycích a Izraeli je dokonce napsal na oblohu ohnivým písmem.
Součástí Hospodinovy smlouvy s Izraelem je „dar lévijců, aby vykonávali službu při stanu setkávání“ (Nu 18,6n). Mezi darem lévijců a Sinajem je tak souvislost, která je analogická se souvislostí mezi dary Ducha svatého a Letnicemi. Všechny duchovní dary (Ř 12, 1K 12, Ef 4) spadají do stejné kategorie darů pro službu Církvi. Jde o různé manifestace stejného Ducha svatého.
Zde Fuiten upozorňuje na snahy třídit dary do skupin podle toho, kde jsou
uvedeny. Tyto snahy pokládá za pokus vyhnout se v rámci evangelikalismu
„nepříjemným“ darům z Korintským 12. Dle Fuitena jsou například služebnosti
z Efezským 5 nikoli exkluzivní, ale zcela inkluzivní pro každého věřícího. V
pojetí rané církve nebyly jednotlivé služebnosti kvalitativně či
kvantitativně rozlišovány. V Hermově pastýři zjišťujeme, že Hermas ve 2.
století žádné takové dělení neznal:
Slyšte nyní s ohledem na kameny, které jsou v budově. Ty hranaté bílé
kameny, které do sebe přesně zapadají, jsou apoštolé, biskupové, učitelé, a
diákoni, kteří žili v zbožné čistotě a chovali se jako biskupové a učitelé a
diákoni k vyvoleným božím počestně a uctivě.
Nalezení analogie mezi duchovními dary (Letnice) a darem zákona (Sinaj) nese ohromné pastorační a teologické implikace: Bůh vložil zákon do našich srdcí a vyjadřuje jej, když lidé používají své duchovní dary! Je-li tomu tak, pak se prioritou každého služebníka, např. pastora, stává úsilí o duchovní dary (1K 14,1–5). Tuto myšlenku Fuiten dále působivě rozvíjí:
Vraťme se ke knize Skutků jako k základu teologie. Pavlovo použití Skutků k
formaci jeho teologie je zřejmé. Používá Lukášova popisu pro formulaci
základů svého učení. Skutky 2 jsou pro církev tím, čím byl Sinaj pro Izrael.
Tak jako Žid studuje, co bylo na hoře Sinaji napsáno, tak se křesťan dívá na
zkušenost Skutků 2, aby ji opakoval ve svém srdci. Je to jakoby tabulky byly
otisknuté do srdce. Křest Duchem se stává osobním Sinajem.
Samozřejmě, Sinaj není opakovanou událostí. Přesto však tvaruje naše
porozumění Letnicím. Letnice a Sinaj jsou analogické události. Letnice jsou
osobní, ne pouze v rámci společenství. Událost, k níž došlo před mým
narozením, nemůže ovlivnit mou duchovní podstatu, pokud se nestanu jejím
účastníkem. Do té míry, do jaké měl být každý jedinec poslušen zákonu, do té
musí zakusit osobní Letnice.
(Dokončení příště)
(Převzato z
http://michael.buban.cz/
Pro Listář vybral rk)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
