Láska je mírou víry a víra duší lásky
27. 10. 2014 Papež František
V Matoušově evangeliu kapitole 22, verše 37 a 38 je nám připomínáno, že
celý Boží Zákon spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu. Evangelista vypráví o
tom, jak se někteří farizejové dohodli, že přivedou Ježíše do úzkých (srov.
Mt 22,34-35). Jeden z nich, učitel zákona, se Ježíše zeptal: „Mistře,
které přikázání je v zákoně největší?“ a Ježíš odpověděl výrokem z 5. knihy
Mojžíšovy „»Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, celou svou duší a celou
svou myslí.« To je největší a první přikázání.“ Tady se mohl zastavit. Ježíš
však dodává něco, na co se učitel zákona neptal. Řekl totiž: „Druhé je
podobné: »Miluj svého bližního jako sám sebe«“ (v. 38). Také toto druhé
přikázání Ježíš převzal z knihy Leviticus. „Novost“ citace spočívá právě v
tom, že obě přikázání spojuje Ježíš v jedno, a to lásku k Bohu s láskou k
bližnímu, a takto zjevuje, že oba výroky jsou neoddělitelné a
komplementární, jsou dvěma stranami téže mince. Nelze mít rád Boha a nemít
rád bližního a nelze mít rád bližního a nemít rád Boha. Papež Benedikt XVI.
nám v této souvislosti zanechal krásný komentář ve svojí první encyklice
Deus caritas est (č. 16-18).
Viditelným znamením, kterým se křesťan může prokázat, aby lásku k Bohu dosvědčil světu, druhým i svojí rodině, je láska k bližnímu. Přikázání lásky k Bohu a k bližnímu je první ne proto, že stojí na vrcholu seznamu přikázání; Ježíš je neklade na vrchol, ale do středu, neboť od srdce má všechno začínat, a k srdci se má vracet a vztahovat.
Již ve Starém zákoně požadavek „být svatým k obrazu Boha, který je svatý“ obsahoval také povinnost pečovat o slabé, to znamená o cizince, sirotky, vdovy (srov. Ex 22,20-26). Ježíš naplňuje tento zákon smlouvy a sjednocuje božství a lidství (theose) v sobě, ve svém těle, v jediném tajemství lásky.
Nyní ve světle tohoto Ježíšova slova, je láska mírou víry a víra je duší lásky. Nemůžeme již oddělovat náboženský život, zbožnost od služby bratřím, oněm konkrétním bratřím, které potkáváme. Nemůžeme už oddělovat modlitbu, setkání s Bohem ve svátostech, od naslouchání druhému, od blízkosti jeho životu, zejména jeho ranám. Pamatujte si: láska je měřítkem víry. Jak miluješ ty? A každý si sám odpoví. Jaká je tvoje víra? Věřím nakolik miluji. A víra je duší lásky.
Uprostřed obrovské spousty předpisů a pravidel – včerejšího i dnešního zákonictví – Ježíš provádí řez, který umožňuje spatřit dvě tváře: tu Otcovu a tu bratrovu. Nedává nám dvě formule či dva předpisy, nejsou to předpisy a formule, ukazuje nám dvě tváře, ba jedinou tvář Boha, která se odráží v mnoha jiných, protože ve tváří každého bratra, zvláště nejmenšího, křehkého, bezbranného a potřebného je přítomen obraz samotného Boha. A měli bychom se ptát, když někoho z těchto bratří potkáme, zda jsme s to v něm rozpoznat tvář Boha. Jsme toho schopni?
Takto nabízí Ježíš každému člověku základní kriterium, které určuje vlastní život. Především nám však daroval Ducha svatého, který nám umožňuje mít rád Boha a bližního jako On, tedy svobodným a štědrým srdcem. Ať se na přímluvu Marie, naší Matky, otevřeme a přijímáme tento dar lásky, abychom neustále kráčeli v tomto zákoně dvou tváří, jež jsou tváří jedinou, zákonem lásky.
Přeložil Milan Glaser (+ red. drobné úpravy)
(Převzato z
www.radiovaticana.cz
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
