14. 10. 2014 (skh)
Při různých rozhovorech, a to i s lidmi zcela nevěřícími, velmi často přijde řeč na téma rozdílů mezi katolíky a protestanty (evangelíky). Na následujících řádcích je určité zjednodušené shrnutí (zpracované na podkladě textu brněnského faráře Grubera) doplněné o některé další informace. Nejde o žádný podrobný teologický rozbor, ale jen stručný nástin pro základní orientaci v tomto tématu.
Většina lidí v Čechách a na Moravě zná církev a křesťanství především v podobě katolické církve. Mnozí se s protestanty ani nesetkali, neboť dnes tvoří asi pouze jedno procento české populace (pozn. slovo protestantský (protestant) má dnes v češtině přibližně stejný význam jako slovo evangelický (evangelík), tedy křesťan hlásící se k reformaci; někdy se slovem evangelický (evangelík) chybně míní pouze příslušnost k ČCE). Kdysi však byla naše země převážně protestantská. Po Bílé Hoře se však museli protestanti buď vystěhovat, nebo přijmout katolickou víru svého panovníka. Země tak přišla prakticky téměř o všechny své intelektuální a kulturní elity (například Jan Amos Komenský). Poddaní přitom neměli na vybranou a museli přijmout katolickou víru. Přesto mnozí dál tajně a pod hrozbou přísných trestů vychovávali své děti ve víře svých otců. Protestantské církve byly opět povoleny teprve vydáním tolerančního patentu v roce 1781, ale ještě dlouho potom to byly církve pouze trpěné a potlačované. Například děti ze smíšeného manželství byly ze zákona považovány za katolíky, pouze syn evangelického otce se směl stát evangelíkem. Evangelické modlitebny nesměly mít věže, zvony ani klenutá okna atd. Teprve po roce 1861 se stali evangelíci plnoprávnými občany, ale již nikdy u nás nezískaly protestantské církve takový vliv na veřejné dění, jaké měly v 15. a 16. století. Ke skutečnému zrovnoprávnění církví došlo až se vznikem samostatného Československa v roce 1918.
V čem je odlišnost evangelického křesťanství ve srovnání s katolickou vírou? Nejprve je třeba říci, že obě tradice představují dva základní modely křesťanského života, které se v průběhu dějin vytvořily (vynecháme-li pro zjednodušení model východní - pravoslavný). Je třeba předestřít, že v rámci obou tradic lze být křesťanem dobrým i špatným. Část křesťanů je v té či druhé církvi proto, že se v ní narodila a přijala tento způsob zbožnosti za vlastní. Část si svou církevní příslušnost během svého života zvolila sama. V řadě věcí jsou katolická a protestantská víra shodné či podobné. Pokusme se stručně a zjednodušeně naznačit, z čeho pramení jejich rozdíly.
Katolická zbožnost se opírá o autoritu církve. Církev je garancí pravdivosti a správnosti toho, čemu věříme. Když člověk věří tomu, co učí biskupové v čele s papežem, má naději na spasení a život věčný. Církev tak stojí ve značné míře jako prostředník mezi člověkem a Bohem. Zprostředkovává lidem prostřednictvím sedmi svátostí Boží milost a učí je, jak mají podle Boží vůle žít. Protože slovo katolický znamená obecný, měli bychom přesněji mluvit o církvi římsko-katolické.
Evangelická zbožnost buduje víru především na osobním vztahu k Bohu. Každý věřící je před Bohem zodpovědný sám za sebe. Člověk není spasen svou poslušností církvi, ale vlastní osobní vírou v Boží milost. Když uvěřím dobré zprávě o Ježíši Kristu – evangeliu, otevírá se mi možnost z moci tohoto evangelia působením Božího Ducha žít ve svém každodenním životě. Církev lidem radí a vede je k tomu, aby důvěru, kterou jim Bůh dal, mohli naplnit co nejlépe a nepromarnili tak příležitost, která jim byla dána.
Dalším rozdílem je autorita bible. Katolická církev se opírá o bibli ale současně také o starou církevní tradici, jak se vytvořila v průběhu staletí. K této tradici, která není v bibli zachycena, patří například úcta ke svatým, k Panně Marii, autorita biskupů, způsob slavení večeře Páně a vznik ostatních svátostí atd. Všechny tyto věci, které nejsou v bibli výslovně ustanoveny, evangelické církve nepovažují za důležité a většinou je odmítají. Evangelická církev si netroufá k bibli už nic přidávat, ale považuje ji za jediný a postačující základ víry. Pokud tak činí, nepovažuje tyto věci za zásadní a je možné je po dohodě měnit. Katolická církev obsah víry dále rozvijí a ještě dnes vytváří a formuluje nová dogmata (např. dogma o nanebevzetí Panny Marie).
Řada rozdílů je i v oblasti etické. V evangelických církvích je každá situace vnímána jako jedinečná a člověk se musí rozhodovat především podle svého svědomí. Evangelické církve většinou nestanoví přesně daná pravidla chování, ale vydávají obecná doporučení na základě Písma, zohledňující i současné odborné poznatky. Katolická morálka vychází více z pevně daných etických norem, které jsou konkrétně rozpracovány v tzv. církevním právu, které stanoví, jaké jednání je přípustné a co je považováno za hřích. Například evangelické církve manželům nepřikazují, zda a jakou mohou či nemohou používat antikoncepci, zda se duchovní ožení nebo dobrovolně zůstane svobodným apod.
Dalším rozdílem je pojetí církve. V katolické tradici vzniká církev shora, od apoštolů a jejich nástupců - biskupů. Ti jsou zárukou pravosti a neomylnosti církve. Pouze oni mají právo světit kněze a zakládat církevní společenství. V protestantské tradici je tomu naopak. Církev očekává především působení Ducha svatého "zdola" a vzniká tam, kde se věřící lidé shromáždí a společně žijí ze zvěsti evangelia. Ze svého středu si pak volí své kazatele a pastýře. Nejvyšší autoritu má Boží slovo, nikoli nějaký úřad. Představitelé protestantských církví mají pouze správní úlohu, ale nemohou rozhodovat o obsahu a důsledcích víry. O praktických věcech církve protestanti rozhodují ve shromáždění volených zástupců z jednotlivých sborů. Ti se ve svém hlasování řídí svým svědomím a poznáním Boží vůle.
Protestantské církve netvoří jednotnou organizaci jako církev katolická. V katolické zbožnosti sice existují také různé směry a tradice, ale všechny spojuje autorita biskupů a římského papeže. Protestantské církve nedokázaly takovou jednotu udržet a rozdělily se v průběhu staletí na mnoho směrů a samostatných církví. Rozdíly mezi jednotlivými protestantskými církvemi jsou ale často zcela minimální, ale přes řadu forem spolupráce neusilují tyto církve mezi sebou o sjednocení podobným způsobem jako církev katolická. Jednotu církve nevidí v jednotné organizaci, splynutí církví ani v návratu do církve římské, ale ve vzájemné spolupráci a důvěře, která panuje mezi jednotlivými církvemi.
Římsko - katolická církev sama sebe chápe jako jedinou právoplatnou pokračovatelku Kristovy církve. Podobně vidí sami sebe i církve východní. Ostatní křesťané jsou pro ně jen odloučeným společenstvím, kterému nemůže být v plném slova smyslu přiznán statut církve. Budoucí jednota je chápána jako obnova plného společenství všech křesťanů v jedné katolické církvi v čele s papežem. Ačkoliv to představitelé římské církve takto otevřeně neradi říkají, a i řada upřímných katolíků to tak striktně nevnímá, ze samotného sebe pojetí římsko-katolické církve a z řeči starších i nejnovějších církevních dokumentů není pochyb, že by římskokatolický pohled byl jiný. Přesto se mezi evangelickými církvemi a církví římskou v řadě oblastí rozvíjí prospěšná a nadějná spolupráce. Za poslední desetiletí došlo k významnému pokroku ve vzájemných vztazích a mnohé staré hořkosti byly překonány. Oblasti možné spolupráce jsou v biblických vědách, sociální práci, vězeňství, armádě a prostor pro spolupráci je i v oblasti ochrany života a rodiny.
Protestanti sami sebe chápou jako součást Kristovy církve, ale nečiní si nárok na výlučnost. Stejný podíl přiznávají i ostatním církvím, pokud se hlásí ke Kristu, k Písmu a nejstarším křesťanským vyznáním. Jednotu vnímají ve vzájemném uznání jednotlivých církví a společným sdílení těch tradic, které mají oporu v Písmu.
Rozdělení církve je nutno chápat jako důsledek lidského hříchu. Přesto může přinášet i pozitivní prvky. Žádná církev dnes nemá „monopol“ na podobu víry a mohou se tak vedle sebe uplatnit různé důrazy, formy a bohatost života vyrůstajícího z evangelia. Různá teologická pojetí a způsoby zbožnosti se nemusí vylučovat, ale navzájem doplňovat a obohacovat. Jednotu církve, kterou si Ježíš přál, není tedy třeba hledat v její uniformitě a organizačním sjednocení. Jednotu není třeba nějak uměle vytvářet, ale především zachovávat tu jednotu, která v duchovní rovině existuje mezi všemi, kteří k Ježíši Kristu náleží.
(Převzato z
http://www.skh-olomouc.cz/
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
