Církev v srdci liturgie: účast na Božím království

22. 1. 2011 o. Guy Fontaine

(...) Je nanejvýš důležité, aby díkůvzdání vyjadřovalo radost a krásu nebeského Království. Bez tohoto rozměru krásy by se akt díkůvzdání nikdy nemohl stát modlitbou v úplném slova smyslu, modlitbou srdce a zcela stejně tak modlitbou rozumovou.

Tato radost a tato krása Království nemohou být patřičně objasněny abstraktními argumenty a logickým vysvětlením; to se musí zakusit, prožít, a ne diskutovat. Tato životní zkušenost je umožněna úkony symbolickými a rituálními - pálením kadidla, zažehnutím lampy nebo svíčky před ikonou. Tato prostá gesta vyjadřují mnohem lépe než jakékoli slovo postoj ortodoxního křesťana vůči Bohu, jeho lásku a jeho úctu; bez takových úkonů by bylo díkůvzdání žalostně ochuzené. Proč obětujeme kadidlo nebo pálíme svíčky? Proč děláme prosternaci nebo znamení kříže? Pokud se to pokusíme vysvětlit slovy, víme velmi dobře, že to bude vyjadřovat jenom malou část pravdy. A v tom je právě důvod symbolických aktů. Kdyby básník mohl vyjádřit prózou to, co chce, kdyby malíř nebo hudebník mohl vyjádřit slovy to, co chtěl říci obrazem nebo zvukem, nebylo by potřeba básní, obrazů nebo symfonií. Každá z těchto věcí existuje, protože vyjadřuje něco, co se nedá vyjádřit jiným způsobem. A stejně tak je to s díkůvzdáním. Kdyby bylo možné je vyjádřit slovy, proč bychom zapalovali svíce a kadidlo? Můžeme se spokojit s verbálním vysvětlením a vzdát se symbolických úkonů. Veškerá hodnota symbolického úkonu při díkůvzdání vychází ze skutečnosti, že vyjadřuje něco, co se nedá jednoduše říci slovy, že zasahuje část našeho bytí, které se nemohou dotknout racionální argumenty. Za prvé je symbol jednodušeji a bezprostředněji přístupný než verbální vysvětlení, a za druhé proniká hlouběji do srdce reality.

V naší modlitbě, na úrovni čistě pragmatické, jsou krása a symbolika zbytečné a bezpředmětné. Namísto kadidla můžeme použít deodoranty, namísto svíček neony. Ale lidská bytost není pouze pragmatický a prospěchářský živočich, a ti, kdo chtějí nahlédnout hlouběji do lidské podstaty, velmi rychle přijdou na to, jak moc potřebujeme tuto "neužitečnou krásu".

Jak už správně řekl arcikněz Alexander Schmemann: Liturgie je především radostným shromážděním těch, kdo se chtějí setkat se vzkříšeným Pánem a kdo s Ním chtějí vstoupit do svatební místnosti. A tato radost z naděje a tato naděje radosti jsou vyjádřeny zpěvy a obřadem, oděvy a kadidlem, v celé této "kráse" liturgie, která byla tak často pranýřována, jako by byla nepotřebná a dokonce hříšná.

Výňatek z článku otce Guy Fontaina Církev v srdci liturgie: účast na Božím království, vyšlo v Nouvelles Ocuméniques (Liege), duben 2010)

(Z Missive des douze Apôtres č. 321 - prosinec 2010
vybrala a přeložila ing. Lydie Čechová

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.