Otázka liturgické hudby

21. 2. 2010 Milan Glaser

Ačkoli se spor o liturgickou hudbu po papežské mši ve Staré Boleslavi může zdát z různých hledisek přebytečným, je pro věřící - a kupodivu nejen pro ně - zcela evidentní a to přinejmenším na odborné či akademické rovině. Tvrdit, že neexistuje, by byla arogance nebo čirá neznalost podstaty otázky. Emoce na obou stranách ostatně dosvědčily, že nejde o fikci. Má tedy smysl hledat jeho příčinu. Studijní den o liturgické hudbě, pořádaný 23. ledna interdiecézní liturgickou komisí v Praze, byl slibným pokusem o kultivaci a formaci liturgického cítění i poznání.

Problém formuloval roku 2003 Jan Pavel II. slovy: "význam kategorie "liturgická hudba" byl v současnosti rozšířen natolik, že zahrnuje repertoár, který nemůže vstoupit do slavení liturgie, aniž by znásilňoval jejího ducha a její pravidla." Tato jednoznačná konstatace Jana Pavla II. v dokumentu[1], který napsal "z vlastního popudu" při příležitosti 100. výročí vydání motu proprio papeže Pia X. o sakrální hudbě (Tra le sollecitudini), svědčí dostatečně jasně o tom, že současná liturgická hudba má problém. A to na rovině praktické i teoretické.

Ze slov Jana Pavla II. také plyne, že liturgická hudba není hudba, která je alespoň jednou použita při liturgii, jak by bylo možno se ukvapeně domnívat, nýbrž hudba, která má určitého ducha, tedy velice specifický účel a smysl. A je-li zdařilá, má také zcela specifické účinky.

Ty popisuje např. sv. Augustin ve svých Vyznáních těmito slovy: "Často jsem plakal při hymnech a zpěvech, hluboce dojat něžně se linoucími hlasy tvé církve. Vcházely mým sluchem, vlévaly pravdu do mého srdce, probouzely ve mně pocity zbožnosti, přičemž mi kanuly slzy, které mi dělaly dobře" (Conf. IX, 6,14, cit. in Joseph Ratzinger, La festa della fede, vyd. Jaca Book, Milano 1990, str. 92.) Více jak tisíc let po sv. Augustinovi pociťoval totéž při liturgickém zpěvu sv. Ignác z Loyoly a ve dvacátém století přivedl ke konverzi např. známého francouzského publicistu André Frossarda.

Vedle tohoto typu pohnutí, ovšem existuje i druhé, zcela odlišné dojetí, takové, které můžeme zakusit, např. shlédneme-li nějaký romantický film z holywoodské produkce. Rozdíl mezi oběma těmito stavy duše je doslova nebetyčný. Stěží však lze něco vytýkat někomu, kdo nezakusil žádný nebo jenom ten druhý. A tím spíše by bylo nespravedlivé se kvůli tomu na dotyčného hněvat.

Onen specifický druh duchovní útěchy, která zušlechťuje, totiž dojetí láskou k Bohu z bolesti nad vlastními hříchy nebo nad utrpením Páně musí mít v liturgické hudbě vždycky své místo, protože je pro člověka základem jeho křesťanského vztahu k Bohu. Hudba, která pro tento pocit místo nemá, liturgickou hudbou není, i kdyby byla dojemná a zněla třeba při liturgii.

Rezignace na tento asketicko-pedagogický smysl liturgické hudby je příčinou jejích dnešních problémů, a souvisí - jak ukazuje Josef Ratzinger - se špatným pochopením pokoncilní liturgické reformy. Rytmická extáze, smyslné sugesce, subjektivní sentimentalismus, lehkomyslné stádní povyražení zkrátka nekultivují člověka, nevytvářejí společenství věřících, nýbrž rozpouštějí individualitu a vydávají lidskou osobu napospas pudům a prázdnotě. Nevedou k integrálnímu rozvoji člověka, tím méně pak mladého, a už vůbec nemohou být ani v náznaku zahrnuty do rejstříku pastoračních prostředků. "Nikoli tedy z estetických důvodů, píše Ratzinger, nikoli z konzervativní umíněnosti či neochoty ke změně, nýbrž ze zásadních antrolopologických důvodů musí být tento typ hudby z církve vyloučen." (Josef Ratzinger, Cantate al Signore un canto nuovo, str.150).

Dramatičnost problému pak odlehčuje citátem ze spisu mučedníka 3. století, sv. Cypriána, z jehož slov lze vytušit, že problémy s liturgickou hudbou nejsou výsadou současnosti: "Součástí slov a postojů modlitby je určitá disciplina, která obsahuje také ztišení a úctu. Myslíme na to, že stojíme před Božím zrakem. V Božích očích je třeba získat si přízeň také tělesným postojem a ovládáním svého hlasu. Nedostatek studu se vyjadřuje křikem, zatímco ti, kteří mají bázeň Boží, se modlí slovy nesmělými... Když se spolu s bratřími shromažďujeme a s knězem Páně sloužíme božskou oběť, nemůžeme rozechvívat prostor povykem postrádajícím formu, ani zahrnovat Boha modlitbami ve formě rozpustilého brebentění. Modlitbu bychom měli prezentovat naopak s pokorou, poněvadž Bůh… nepotřebuje, abychom se mu halasně připomínali." (sv. Cyprián, De dominica oratione, 4 CSEL III., cit. Josef Ratzinger, Cantate…, str. 165-6).

Při kompozici a výkonu liturgické hudby nejde ani tak o dodržování daných pravidel na způsob zadání školní úlohy, ani o kreativitu za každou cenu, nýbrž právě o disciplinovaný výraz "ducha liturgie", jak na to poukázal Jan Pavel II. Také tehdejší kard. Ratzinger vydal roku 2000 knihu Duch liturgie (česky Barrister & Principal, Brno 2006), v níž shrnuje své pohledy i na liturgickou hudbu. Mnozí dnešní specialisté na liturgii však přistupují k tomuto dílu se zarážející přezíravostí a často ji ani neuvádějí v odborných bibliografiích.

Když Jan Pavel II. ve výše citovaném dokumentu z roku 2003 napsal, že liturgická hudba současnosti zahrnuje i takový repertoár, který protiřečí duchu liturgie, a že "je nutné znovu promyslet zásady, které musí být základem přípravy a šíření kvalitního repertoáru", učinil tak na sklonku svého pontifikátu, tedy po dlouholetých zkušenostech s liturgiemi Světových dnů mládeže, které však nezmiňuje ani slůvkem jakožto vhodný příklad správného provedení liturgické hudby, což by jistě učinit mohl, pokud by tento - z hlediska liturgické hudby na první poslech zcela výjimečný - zjev pastorační praxe opravdu sám považoval za následováníhodný vzor. Daleko spíše se lze domnívat, že tento druh hudební produkce při svých liturgiích pouze toleroval, tak jako to činí jeho nástupce Benedikt XVI. a mnozí další pastýři. Neznamená to však, že by se o problému nesmělo mluvit, protože by to snad škodilo lásce či jednotě. Právě opak jí škodí. Škodí nejen lásce, ale i jejímu vlastnímu prameni, tedy víře.

Účel liturgické hudby úzce souvisí s asketickým výstupem člověka k Bohu. Chválením a oslavou Boha totiž člověk vystupuje k Bohu, posvěcuje se, jeho nitro se probouzí, jak praví sv. Tomáš Akvinský, přičemž dodává: "liturgický zpěv přivádí nás i ty, kteří naslouchají, k uctivé bázni Boží" (ST, II-II, q.91, a.1, cit. in Joseph Ratzinger, La festa della fede, str. 92).

[1] Dokument Jana Pavla II. u příležitosti 100. výročí motu proprio Pia X. "Tra le sollecitudini" o posvátné hudbě, par. 4; český překlad dokumentu je k nahlédnutí na adrese http://zpravodaj.sdh.cz/files/ps_5_09.pdf .

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 7. 2. 2010
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.