Otče náš

Esej o modlitbě „Otče náš“ v syropalestinském dialektu

7. 12. 2009 Jean Valentin

Biblická syropalestinská verze

Aramejština, jazyk, kterým mluvil Ježíš a apoštolové, se používala také po několik staletí v části starověké církve.

V severní Mezopotámii, v oblasti, která se dnes nazývá Kurdistán, se mluvilo starou syrštinou, aramejským východním dialektem, v němž se dochovala významná patristická literatura, a také několik překladů Bible. Stará syrština se ještě dnes používá jako liturgický jazyk v několika východních církvích.

Ježíš a apoštolové by určitě rozuměli někomu, kdo by se na ně obrátil v syrštině, ale mezopotámský přízvuk a některé gramatické tvary a větné obraty by jim připadaly cizí, protože oni mluvili jiným aramejským dialektem: syropalestinsky nebo západní aramejštinou.

V tomto dialektu, který známe také z židovské literatury (midraš, jeruzalémský talmud, targumy), neexistuje obsáhlá křesťanská literatura, jak je tomu v případě syrštiny. Nalezly se pouze tři sbírky evangelních perikop, hrstka biblických fragmentů, a také několik modlitebních knih. Pravopis těchto textů je neustálený, nejednotný, nemáme co do činění s klasickým a formalizovaným jazykem, jako je řečtina nebo mezopotámská syrština, ale s lidovým dialektem, do něhož se přeložilo to, co bylo nezbytné pro obyčejné lidi, nic víc. To vše se datuje do poloviny nebo konce prvého tisíciletí, a na počátku druhého se ještě opisovaly rukopisy.

Nemáme co do činění s "aramejským Matoušem" nebo s nějakým jiným ze ztracených textů, jejichž objevení si toužebně přejí exegeti - a které možná nikdy neexistovaly! Syropalestinské texty jsou přeloženy z řečtiny, jsou to pouhé překlady a nic víc. Ale kdo ví, jestli tu nebo tam překladatel při překládání z řečtiny nebral zároveň do úvahy i ústní tradice, které ještě v jeho době - asi v pátém století - kolovaly v Ježíšově zemi? Nikdo to nemůže s určitostí potvrdit... ale každý text si zasluhuje prostudovat.

Netvrdím tedy, že toto je „Otče náš“ slovo od slova tak, jak ho učil Ježíš! Ale tento text se nám snaží ukázat, jak někteří křesťané, kteří žili v prvém tisíciletí v Ježíšově zemi a mluvili jeho jazykem, této modlitbě rozuměli, vysvětlovali si ji, modlili se ji, a to není málo. A možná, že některé prvky této verze Otče náš byly ovlivněny ústní tradicí sahající v přímé linii k Synu Božímu. Nikdy to nemůžeme dokázat, ale kdo ví, může být zajímavé alespoň se zaposlouchat...

Poznámky k přepisu:

´h = h silně vydechnuté (jako když dýchneme na brýle při jejich čištění)

kh = hrdelní chrčivý zvuk (g v severní nizozemštině)

^c = zvuk vytvořený stažením hrdla

dh a th: jako v angličtině

q = k ve spodní části hrdla

A tady je, na úvod studie, pokus o francouzský překlad

Otče náš, jenž jsi v srdci nebes!

Buď posvěceno jméno Tvé, a přijde vláda Tvá.

Buď konána Tvá vůle jako v nebi tak i na zemi.

Chléb náš budoucí dej nám dnes.

A nechej být naše dluhy jako i my necháváme ty našich dlužníků

A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás ode zlého.

Neboť Tvá je vláda, moc a sláva na věky, amen.

Otče náš, jenž jsi v srdci nebes

„Otče náš, jenž jsi na nebesích“: to je text, na který jsme zvyklí. Tento text nás hned na počátku uvádí do tenze mezi dvěma protiklady.

Když někdo řekne „Otče náš“, má na mysli vztah, blízkost, Toho, kdo dává smysl našemu životu neboť v Něm nacházíme svůj počátek. Kolikrát se zdůrazňoval pocit intimity vyvolaný výrazem „Abba“... Bůh je blízkost, jak už to řekl Mojžíš: „Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme?“ (Dt 4, 7)

Můžeme také zdůraznit přivlastnění: Otče náš. Nikdy nejsme sami, když Ho vzýváme, ani v skrytu pokoje, ani v hlubokém žaláři, ani v tichu svého srdce uprostřed nevšímavého davu. Tvoříme součást něčeho většího, než je naše individualita: rodiny, v níž On je Otec, církve, kterou vytvořil On křtem a šířením Slova, ale také lidstva, jehož je On Stvořitelem a zůstává pro něj Bohem shovívavým, a ještě světa duchovních bytostí, které Ho vzývají spolu s námi. V modlitbě nikdy nejsem sám, nikdy se nemodlím sám za sebe, a v této modlitbě mohu svou intencí sjednotit celý vesmír.

Ale Ježíš vkládá do oslovení na počátku své modlitby něco, co tuto představu vyvažuje: „jenž jsi na nebesích“, tedy výpověď o vzdálenosti. Ta, jak říká Mojžíš v textu Deuteronomia, z něhož jsme citovali, je vyplněna modlitbou, vzýváním - ale přesto je tam vzdálenost, tajemství, které vzbuzuje úctu a rozjímavou soustředěnost: „Bůh je v nebi a ty na zemi“, říká Kazatel (Kaz 5, 1). Tuto vzdálenost pocítíme tím silněji, čím více si budeme vědomi svého hříšného stavu. Ale Ježíš nás vybízí, abychom se nenechali touto vzdáleností odradit, vybízí nás k víře v božské Otcovství, v Jeho odpuštění, v Jeho přijetí.

To všechno je dobře známé. Ale syropalestinská verze sem přidává ještě jeden prvek. Předložka, která uvádí slovo „nebesa“, je komplexnější, než je tomu v jiných textech: není to bi-shemayya, „na nebesích“ (jak je tomu v případě syrských verzí), ale bego-shemayya, což se dá přeložit „v srdci nebes“ nebo „v hloubi nebes“ nebo „v nejhlubším nitru nebes“. Zde je to víc než vzdálenost, je to tajemství, skrytost.

V mystických spisech judaismu se píše, že někteří světci měli přístup do nejvzdálenějšího nebe, toho, kde se nachází samotný Bůh. Aby se tam mohli dostat, museli projít nižšími nebi. Je to dlouhá a nebezpečná cesta. Sám svatý Pavel mluví o „třetím nebi“, kde někdo (snad on?) slyšel slova, která se nesmějí opakovat. Je tedy nebe složeno z nakupených vrstev, z nichž v té od nás nejvzdálenější se nachází náš Otec?

A pokud je pravda, že „království Boží je ve vás“, že vzestup k nebesům se uskutečňuje skrze sestup do největší hlubiny sebe sama, tam, kde se nachází božské světlo obnovené křtem, není nutné také projít několika vrstvami, abychom se dostali k tomu, co máme ve svém nitru, trochu jako když loupeme cibuli, vrstvu po vrstvě, až dospějeme do své největší hlubiny, tam, kde je vpravdě hluboké nebe, intimní nebe? Poznej sebe sama, odstraň povrchové vrstvy, pronikni do hloubky a nechej za sebou to, co léta navrstvila na tvou pravou osobnost. Nechej stranou vědomosti, rány a neštěstí života, nechej stranou všechno, o čem si myslíš, že znáš nebo ses naučil, nechej stranou všechno, co je na povrchu a o čem si myslíš, že jsi to ty, i když ve skutečnosti je tvá pravá osobnost ukrytá mnohem hlouběji... Až skutečně dospěješ ke svému odhalení, sloupnutí těch povrchových slupek, pak uvidíš Boha!

Ano, Otec je nám důvěrný a velmi blízký, ale zároveň je vzdálený, neboť to je ohromná práce, hledat Ho v našich vlastních hlubinách, těch, které nejčastěji odmítáme zkoumat! To je to, co Otcové nazývají „nechat sestoupit ducha do srdce“, jinak řečeno velmi prostě: uvést naše síly vědomí do souladu s tím, co je v našem nejhlubším nitru a nejvíce v nás ukryto: s přítomností Boží. Toto je cesta k pokoji. Jednodušší říct než udělat...

Ještě tento výrok dokresleme. Existuje další úryvek evangelia, kde byl použit stejný výraz, jsou to Blahoslavenství: odměna je velká be-go shemayya, „v srdci nebes“. Jistě, když se díváme povrchně, pak ti, kdo jsou tupeni, pronásledováni pro Kristovo jméno, jsou ti nejubožejší z lidí. Vidíme jen velmi špatně, kde je jejich radost a jejich odměna. Pohled, který se zastaví na povrchu věcí, vidí jen ubohé nešťastníky, kteří trpí pro Boha, který možná neexistuje! Ale hluboká realita je úplně jiná. Bůh je jejich odměna, jejich tajný poklad, jejich skryté štěstí, které jim nikdo nemůže uloupit.

Buď posvěceno jméno Tvé

Tady máme zase jednu z těch vět, které opakujeme každý den, aniž bychom je opravdu chápali! Snad v ní vidíme zbožný pozdrav, znamení úcty... ale když se zamyslíme nad významem výrazu „posvětit Jméno“ v judaismu Ježíšovy doby, tak máme proč se zachvět! Vždyť v židovských spisech „posvětit Jméno“ se říká o osobě, která mučednicky zemřela, protože odmítla znesvětit Boží jméno tím, že by uctívala jiné bohy nebo jedla nečistý pokrm. To je ostatně v nejčastěji užívaném slovníku rabínské literatury (Jastrow) první význam, který se uvádí pro kiduš (posvěcení): v úvodu hesla, které se vztahuje k tomuto slovu, se hned na počátku cituje výraz kidušhaŠem (posvěcení Jména) s významem „mučednická věrnost židovské víře“. Následuje několik citací... To je první význam toho výrazu!

Shrnuto, pokud by se měl přeložit význam výrazu „buď posvěceno Tvé jméno“, mělo by to být něco jako: „Dej nám, abychom Ti byli věrni až ke smrti, odřekli se všeho, dokonce i života, než abychom udělali nebo řekli nebo jen mysleli na něco, co se Ti protiví“. Protože samozřejmě pokud prosíme „Buď posvěceno jméno Tvé“, nemůžeme se spokojit jenom s tím, že to říkáme lehkomyslně, jako kdybychom o to prosili jen pro ty druhé, aniž bychom se do této prosby osobně zahrnuli: „Pane, povolej mučedníky, ale jenom ne mne“: to jistě ne, ale spíše „Pane, dej, abych byl mučedníkem, dej, abych žil svou víru až do konce vždy, když to po mně požaduješ“.

Velmi často v modlitbě slyšíme vnitřní hlásek, který nám říká: „Kdybys věděl, o co prosíš, snad bys o to ani neprosil...“ Snad bychom se měli nad touto větou několikrát zamyslet, než ji vyslovíme?

A přijde vláda Tvá

Věta „přijď vláda Tvá“ je uvedena ve dvou ze tří rukopisů (v tom nejstarším z nich) syropalestinského lekcionáře spojkou, která ji spojuje s tím, co předchází. Volíme tento text, u nějž máme nejvíc důvodů k tomu, abychom ho nepokládali za obvyklý text, a který má největší možnosti odkrýt ústní tradici.

Tato věta je dokončením, následkem té předcházející - sloveso v ní dáváme do budoucího času, abychom je zdůraznili, víme, že v aramejštině indikativ budoucího času a konjuktiv vyjadřující přání odpovídají stejnému slovesnému tvaru. Tady se znovu musíme zamyslet nad naším pochopením této modlitby, postavit proti sobě to, co obvykle říkáme a chápeme, a to, co přináší tato malá spojka.

Povšimněme si mimochodem, že slovo, které v Otče náš používáme pro „vládu“, je ve skutečnosti totéž, jaké se všude jinde v evangeliích překládá jako „království“. To, oč se prosí zde, je tedy stejná skutečnost, o níž se Ježíš dlouze a široce zmiňuje v celé řadě svatých textů: království nebeské, předmět tolika podobenství a promluv. V našich překladech se to ztrácí ze zřetele, když se zde používá jiné slovo než všude jinde v Novém Zákoně!

(Pozn. překl: To se týká francouzského překladu modlitby Otče náš, v její ustálené verzi se pro slovo království používá výraz règne (= vláda, království), zatímco v dalších biblických textech se pro překlad slova království používá výraz royaume. V češtině tento rozdíl v překladech není.)

Po tomto odbočení pojďme ke hlubšímu pochopení modlitby. Když říkáme „přijď vláda Tvá“, vyjadřujeme postoj naděje, očekávání. Ale viděno touto optikou, tento příchod vlády nebo království Božího uskuteční Bůh, jak se Mu bude líbit v jeho suverenitě. „Nikdo nezná den ani hodinu“, příchod Království považujeme za událost budoucnosti, snad vzdálené, která se uskuteční apokalyptickým způsobem, kdy Bůh bude rozhodovat o lidech podle svého nedělitelného práva. Království Boží přijde překvapivě. To jistě není absolutní omyl, v mnoha Ježíšových výrocích zaznívá tento aspekt pravdy, ale je to pouze jeden aspekt, jedna stránka.

Další pochopení k nám přichází s tou spojkou. Posvěť se jméno Tvé - ve smyslu, jak jsme o tom mluvili výše - a přijď království Tvé, to je jedna a tatáž věc, nebo ještě: nechť jsou mučedníci, z nichž jeden jsem já, a pak přijde Tvé království! Nebo ještě: Dej mi, abych žil svou víru s plným přesvědčením a necouval před žádnou obětí, a já budu přítomností Tvého království, jeho viditelným projevem v tomto světě!

Shrnuto, příchod království Božího, jeho přítomnost mezi lidmi, nenastane překvapivě z výšin jako apokalyptická událost, ale přijde zezdola, uskutečňuje se pokaždé, když se úplně odevzdá život, v malých věcech i v těch největších, v nepatrných skutcích každodenního života, stejně jako v mučednické smrti. A znovu se ocitám před touto skutečností: nemohu od Boha nic žádat, pokud nejsem připraven vložit se sám do toho, co požaduji, musím se sám zapojit do uskutečňování své prosby!

Buď konána Tvá vůle jako v nebi tak i na zemi

Ve francouzštině jsme zvyklí říkat „Ať je konána Tvá vůle“ (que Ta volonté soit faite - to je francouzské znění ustálené verze Otče náš. V češtině - Buď vůle Tvá. - pozn. překl.). Ve skutečnosti se tento překlad vzdaluje od řečtiny, a kuriózně tak vzniká text takový, jak ho vytvořila syropalestinská verze!

Řecké slovo genèthèto by se vlastně přesněji mělo přeložit „buď Tvá vůle“ nebo „ať se stane Tvá vůle“. Je to stejné v latině, řeči, v níž se říká fiat voluntas tua. V řečtině jako v latině, genèthèto nebo fiat připomínají první kapitolu Geneze: „Buď světlo...“ Jinak řečeno, ať se objeví, ať začne existovat skrze slovo Boží, mimo nicotu. Stejně je to v syrštině, kde se říká nehwe sebyonokh, jinak řečeno: „Ať je Tvá vůle“ nebo ať existuje, stane se...

Syropalestinský překladatel se nespokojuje s vůlí Boží, která se děje úplně sama! Dává přednost užití ne slova „být“ nebo „stát se“, ale slova „udělat, konat“ v pasivu... Jinak řečeno, aby se uskutečnila vůle Boží, je také třeba, aby ji někdo vykonal! Pořád sledujeme stejnou linii toho, o čem jsme mluvili u předcházejících proseb: žádná prosba k Bohu bez osobního nasazení, zapojení se do účasti na realizaci toho, o co se prosí.

Tedy to známé „ať je konána Tvá vůle“, což říkáme s rezignací nebo beznadějí, to, co jsme se naučili říkat, když se nic nedaří a musíme se odevzdat do Boží prozřetelnosti ve zkouškách, se stává nádhernou prosbou božské pedagogiky a lidského pokroku. Už nemůžu, nemám východisko, jsem v koncích... takže „buď konána vůle Tvá“... mnou! Ukaž mi, co ode mne očekáváš v této situaci, ukaž mi, jak mohu překonat svou slabost, opřít se o Tebe a zvítězit, osvěť mne, abych prost všeho fatalismu mohl naopak využít všechnu svou energii, abych udělal to, co je dobré.

Text ve všech jazycích vychází z principu, že vůle Boží se naplňuje na nebesích, kde zástupy a myriády nadpřirozených bytostí neustále a bez váhání konají to, co On jim nařídí. Stejně tak i na zemi jsou potřeba bytosti, které rozlišují, rozeznávají a naplňují Boží vůli. Jak můžeme prosit, aby byla, jestliže nejsme připraveni se na ní podílet?

Můžeme projít několik biblických textů, které nám mohou pomoci tím, že uvádějí důležité řídící zásady, které nám pomohou objevit, jaká je vůle Boží. „Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení“ (1Te 4, 3); „Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy“ (1Tm 2, 4); „co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12, 2); abychom „za všech okolností děkovali“ (1Tc 5, 18); „taková je Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí“ (1P 2, 15); „milosrdenství chci, a ne oběť “ (Mt 9, 13). Mysleme na to, že jsme to my, komu přísluší toto uskutečnit, a prosme, aby nám k tomu byla dána touha, síla, vnitřní rozhodnutí: to je cesta, jak dát opravdový smysl této větě z modlitby Otče náš.

Chléb náš budoucí dej nám dnes

Můj překlad se může zdát odvážný, protože se opírá o dohady! Všechno zůstane v hypotetické rovině a já se pokusím vysvětlit různé možné varianty, což bude mít tu výhodu, že budeme moci prozkoumat několik směrů. Takže hned od počátku považujme tento překlad za to, čím je: spíš pohled srdce než filologická jistota.

Ale začněme tím, že se podíváme na práci našich předchůdců. Ti, když vydali tento text, použili jinou variantu: La´hman de -^couthra hab lan yômadhen - „chléb náš z nadbytku dej nám dnes“ - ^couthra s r, písmenem reš. Toto znění je zcela přijatelné: řecké epiousion, které vždycky přivádělo do rozpaků překladatele a vykladače, bylo mnohými chápáno ve smyslu „nadbytek, to, co překypuje, to, co je „navíc“.

Ale o jakém chlebu se tu mluví? Můžeme očekávat, že ti, kdo vyslovují tuto prosbu, dokážou rozlišovat mezi potřebným každodenním chlebem, o nějž je dobré prosit Pána a vyznávat mu svou závislost a svou důvěru, a nadbytkem pozemských statků, v jejichž zisk by bylo nemravné doufat, když k nám evangelium mluví o chudobě a střídmosti a také o rozdělení se a soucitu s těmi, kdo trpí víc než my! Tedy jestliže prosíme o nadbytečný chléb, tak potom abychom ho dávali... nebo možná i zároveň, aby to byl chléb jiné podstaty, chléb nadpozemský - další překlad epiousion. Vrátíme se k tomu v úvahách o následující prosbě, která se týká odpuštění vin.

Ale překlad, který volím já - chléb budoucí - se opírá o malý rozdíl: ne ^couthra ale ^couthda s dalet a ne reš. Obě písmena mají v syropalestinštině úplně stejný tvar, odlišuje je pouze malá diakritická tečka, tečka, jejímuž umístění na správné místo se ve spisech vždycky nevěnuje příliš pozornosti. A pak, ve staré abecedě Židů Ježíšovy doby je také obtížné je rozlišit... Ale chtít mít k dispozici Otče náš, psaný v kvadrátní hebrejštině a později přeložený do syropalestinštiny, o tom si můžeme nechat zdát!

Nicméně... Někteří překládali epiousion výrazem budoucí. Svatý Jeroným tvrdil, že viděl staré evangelium právě v kvadrátní hebrejštině, ale tentokrát v jazyce hebrejském a ne aramejském, v němž četl hebrejské (a aramejské) slovo ma´har...což znamená zítra. „Dej nám dnes náš chléb zítřka“. Ale jakého zítřka? Jde jednoduše o to mít vždy dobře naplněnou spižírnu, tak abychom nikdy neměli starost o to, co budeme jíst zítra? Mnoho křesťanů na zemi takovou výsadu nemá! Náš text tedy odůvodněně používá jiné slovo, které neznamená „zítřek“ ale „budoucnost“, vzdálenější zítřek. A když křesťané mluví o budoucnosti, mají na mysli to, co bude, až se vrátí Mesiáš, až se projeví Boží království; chléb, který bude v té chvíli náš, dej nám dnes. Ale jaký je to chléb? Co je to ta „přítomnost budoucnosti“, o niž prosíme, kterou dostáváme už dnes... také v eucharistii, protože se jedná o chléb?

A nechej být naše dluhy jako i my necháváme ty našich dlužníků

Výše jsem se zamýšlel nad spojkou „a“, která uvádí druhou prosbu o království. Zde je znovu „a“ na začátku jedné prosby - tentokrát se nachází dokonce i v řeckém textu - a já navrhuji, abychom znovu zkusili stejný přístup: co když tato věta, uvozená „a“, vysvětluje tu předchozí? A tak jako s chlebem je to i s odpuštěním? S tím odpuštěním, s nímž budeme žít naprosto v jiném světě, a o něž prosíme a kousek z něj dostáváme v tomto světě. Například v byzantské liturgii kněz během udělování přijímání říká, že tělo a krev Kristovy jsou dány věrným pro odpuštění jejich hříchů a život věčný.

Ale co je to odpuštění? Je to zapomnění? Podaná ruka? Zničená důvěra, kterou jsme se přes všechno rozhodli obnovit? Odpustil jsem, když jsem přestal trpět, nebo říkám jako mnozí jiní, že chci odpustit... ale že nikdy nemůžu zapomenout?

Všechny tyto otázky jsou velmi složité a vedou nás zpět k našemu trápení, k našemu postoji k našim bolavým, případně narušeným vztahům. A potom je tady ta zvláštní věta: „Jestliže neodpustíš svému bratru, ani tvůj nebeský Otec ti neodpustí“. Neprosil jsem se, aby mi někdo činil zlo, a teď se mi vyhrožuje, když neodpustím... když to nedokážu! Co mám dělat? Kdy můžu považovat za splněné to, co ode mě Otec očekává? Ocitáme se v bezradnosti, ztrápenosti svědomí... Ale vězme, že veškerý obviňující projev tu není na místě; slovo Boží tu není proto, aby nás obviňovalo, ale naopak aby nás osvobodilo.

Pojďme ke slovům našeho aramejského textu. Neboť my jsme ovlivnění našimi překlady, slovy, která využívají naše tradice. Ve francouzštině má slovo „odpustit“ výsostně tajemný význam, i když se běžně používá, jak víme, v užším slova smyslu pouze na mezilidské vztahy. Aramejština - syropalestinština, ale i syrské a aramejské verze židovských textů - stejně jako i řečtina, používají slovo ve smyslu mnohem širším a s mnohem rozmanitějším uplatněním: správnější překlad tohoto slova je nechat být. Odpustit, to je nechat jít, propustit, jako Ježíš, který nechává jít zástupy (Mt 13, 36). Je to opustit jako učedníci, kteří opustili Ježíše a utekli (Mt 26, 56), jako Petr a Ondřej, kteří opustili své sítě a následovali Ježíše (Mk 1, 18). Je to nechat dělat, tolerovat, podporovat, jako když Ježíš říká svým učedníkům: nechte je: slepí vedou slepé...(Mt 15, 14)

Odpustit, to je jistě ještě hodně dalších věcí, ale pro slovo, které je použito zde, to tedy bude: nechat (být). Opustit veškeré požadavky, veškeré nároky, veškerou naději na nápravu... a ještě navíc veškerou pomstu!

To je první krok, ale znamená velmi mnoho. A o toto prosíme Otce: každá z našich vin je dluh - první význam slova ´hôba, které je zde použito. Ještě jednou, spíše než vyjádření rejstříku lidských pocitů, vztahů mezi lidmi - odpuštění vin - se řečtina a aramejština raději uchylují k metafoře, aby nám pomohly pochopit, o co se jedná: opuštění dluhů. Tím je dobře vyjádřen význam: Pane, nepožaduj nic, nevymáhej nic, nežádej nic, jakkoli máš právo to udělat!

A to, oč my Ho prosíme, doplňujeme slibem, který je zároveň vyznáním „jako i my necháváme ty našich dlužníků“. Chválím to, že aramejský text se drží řeckých rukopisů, které zde používají přítomný čas, chválím to, že francouzština a také hodně jiných jazyků vybraly tento čas. Protože stejně jako oficiální syrská verze, abych necitoval jenom ji, i některé řecké rukopisy zde dávají minulý čas: “jako jsme i my nechali ty našich dlužníků“!

Zdá se mi nemožné, mně v každém případě, ubohému hříšníkovi, navíc tolik pomstychtivému, abych předstoupil před Boha a předstíral, že jsem odpustil všem těm, kdo mi způsobili zlo. Cítil bych se jako lhář nebo přinejmenším domýšlivec. Připadá mi, že odpuštění vin, upuštění od dluhů je spíše každodenní práce, kterou musím na sobě vykonávat. Každý den se musím snažit odsouvat křivdy, které jsou mi způsobovány, každý den musím potlačit myšlenky na mstu, i hněvivé vzpomínky na staré události a na nedávné příhody, významné i nevýznamné. Když toto říkám, vyznávám před Bohem, že jsem nepřestal bojovat se svou sebeláskou, svou pýchou, zraněnou druhými lidmi.

Neboť uražený člověk, který se nechová jako uražený, tím projevuje svou pokoru. Věřitel, který se nechová jako věřitel, ale zřekne se znovuzískání toho, co se mu dluží, projevuje, že je bytost milosrdná a soucitná. Takový je Otec, takoví musíme být my, ale je to každodenní boj. A to je teprve začátek, jak jsem řekl výše. Můžeme nechat být dluh někomu, kdo není schopný ho splatit, ale půjčíme mu ještě někdy? Tam dosahujeme nadpřirozeného vrcholu. Takový je Otec ke mně, protože On snáší to, že neustále opakuji stejné chyby, ale já se mohu jenom sklonit před takovou dobrotou a vyznat, že nejsem schopný to opakovat u svého bratra. „Odpustit, souhlasím, ale zapomenout...“ jak se často říká.

Shrnuto, to magické slovo, nad nímž je třeba se zamyslet, abychom si to všechno dokázali uvědomit, je shebôq: „nechat být“ Ať jsem jakkoli neschopný odpouštět jako Bůh, mohu se alespoň k Němu obrátit, požádat Ho, aby nechal být... a naučil mě nechat být. Naučil nechat být stranou veškeré požadavky, naučil vzdát se trapných vysvětlování, snah dohadovat se v nekonečných diskusích, s nimiž nejsme stejně nikdy úplně spokojeni, naučil upustit od touhy mít pravdu a dokazovat to... To je práce na celý život!

A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás ode zlého

Znovu „a“, které se vyskytuje jak v syropalestinštině tak v řečtině... Znovu další způsob, jak říct stejnou věc. Je to odpuštění, které vysvobozuje od pokušení, od všeho pokušení. Pokušení pýchy, zášti. Pokušení osamocení v misantropii, logického důsledku našich zranění způsobených lidmi, a také v ateismu, odmítnutí toho Boha, který nechal jednat ty druhé, ty, kteří nás zranili. Jediné opravdové pokušení je to, že věřím jen sobě samému, že se stavím do pózy uraženého, který se halí do své důstojnosti nebo spíše do své pýchy, a povyšuji se na zákon pro sebe sama.

Jestliže odpuštění napravuje vztah tím, že odstraňuje veškeré zárodky nevraživosti, tedy ano, potřebujeme božské odpuštění, které odvrátí všechno, co by mohlo způsobit svár mezi Pánem a námi, odpuštění, které posílí naši jednotu s Ním, abychom se stali silnějšími a více milujícími.

V běžném francouzském překladu, pro který je, jak už jsme konstatovali, charakteristická určitá volnost nepostrádající smysl, se učíme prosit Otce, aby nás nevydal pokušení. My bychom snažně prosili - a to bezpochyby odůvodněně - abychom nebyli tváří v tvář pokušení příliš slabí a abychom nebyli předem poraženi. Apoštol správně řekl, že žádné pokušení není nad naše síly (1K 10, 13), je potřeba opravdu hodně víry - nebo domýšlivosti - abychom všem pokušením čelili se vztyčenou hlavou, předem vítězní, jistí, že z nich vyjdeme bez škrábanců... a velmi často, když máme tento počáteční postoj, tak obraz, který máme o sobě samých, utrpí víc než jen škrábanec, a zjistíme hodně rychle, že jsme se považovali za víc, než co jsme. Prosba francouzského překladu ukazuje velkou pokoru... ke které nemám co dodat!

Ale obraťme trochu ten drahokam, který držíme v ruce, a uvidíme další fazetu: aramejština (a s ní řečtina, syrština a dokonce latina - ne nos inducas!) prosí Otce, aby nás neuvedl do pokušení. Kolik už se vypsalo inkoustu nad touto otázkou... List sv. Jakuba (1, 13-15) říká, že Bůh nikoho nepokouší, zatímco Genesis říká přesně opak, když prohlašuje na začátku kapitoly o obětování Izáka, že Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet - totéž slovo ve starých jazycích, i když v tom našem je jiné. Ano, Bůh zkouší své věrné, a když procházíme zkouškou, ta je vždy spojena s pokušením: odejít, opustit cestu, svěsit ruce, otočit se zpět. Pokušení nás zkouší, zkoušky nás pokoušejí...

Je poněkud snadné hrát si se slovy a abychom uchovali Boží svatost, vyzdvihnout Jakuba proti zbytku biblické Tradice. Jakub říká to, že když jsme blízko „krachu“ v našich zkouškách, je to proto, že je v nás něco, co nás k tomu vede: hřích nebo jednodušeji křehkost naší lidské přirozenosti. Víme z Písma svatého, ale také ze zkušenosti, že Bůh nás může uvést do pokušení právem, že zkoušky jsou Jím chtěné a Jím vybírány, ale protože se neodvažujeme přeceňovat své síly, pokorně Ho prosíme, aby nás ušetřil svých zkoušek, které se pro nás mohou stát příležitostí hřešit proti Němu. Smysl francouzské verze je tedy celkem vzato velmi blízký smyslu syropalestinské verze nebo řeckého textu.

Tento výklad může být podpořen tím, že se slovesná forma přeloží trochu jiným způsobem, ale také z gramatického hlediska zcela přijatelným: Nenech nás vstoupit do pokušení. Můžeme tedy prosit Otce, aby nás zadržel, když se nacházíme na okraji propasti svých špatných sklonů a když v sobě necítíme sílu nebo touhu odolat... Svatý Pavel napsal: „Neboť je to Bůh, který na vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (Fp 2, 13). Nemusíme váhat se na Něj obrátit a vyznat Mu svou slabost: On čeká na tuto modlitbu, aby byl s námi a pomohl nám.

Přesně ve stejném myšlenkovém sledu se mi také líbí i varianta dvou nejmladších rukopisů syropalestinského lekcionáře, těch ze Sinaje (nejstarší je uchováván ve Vatikánu). Nabízejí nám totiž tuto pozoruhodnou textovou variantu s přidaným přivlastňovacím zájmenem: A nedej nám vstoupit do našeho pokušení. Každý má svoje. Jestliže zůstaneme odděleni od Boha a nebudeme se živit Jeho odpuštěním, pak znovu vystoupí na povrch: každý má své démony. Pro někoho je to beznaděj a nevíra, pro jiného to bude bláznivá honba za požitky. Každý má své citlivé místo, každý má svou slabinu, svou Achillovu patu, kterou ďábel velice dobře zná, příliš dobře, a skrze kterou je pro něj snadné nám náš případ nesmírně zhoršit.

Ale přejděme ke spojce „a“: ať se jedná o chléb, ať se jedná o obdržené a sdílené odpuštění, tím, že nám je Otec dává, nás udržuje ve své blízkosti, a my unikáme těžkým duchovním zkouškám. A když zůstáváme tak blízko našemu Bohu a nic nepřekáží našim modlitbám, odoláváme úspěšně Zlému v jeho intrikách proti nám. Ďáblovi, pravému rozbíječi, tomu, jehož cílem je udělat z nás izolované bytosti, odloučené jak od Boha, tak i od sebe navzájem. Chléb odpuštění obnovuje jednotu, ďábel touží jen udržovat nesvár a rozšířit ho nejen mezi Boha a nás, nebo mezi nás a naše bratry, ale dokonce i uvnitř nás samotných, aby nás zničil.

A dále, jaké přiznání je ta prosba o vysvobození z područí Zlého! Jsme tedy jeho vězni... Prosbu o to, abychom byli vysvobozeni, můžeme říci mírně - aby nás nechal na pokoji - nebo silně - abychom byli zbaveni jeho nadvlády. Taková je naše lidská pozice pokaždé, když se zapomeneme obrátit k Bohu: zajatci, otroci, především svých práv, na nichž příliš lpíme. Odpuštění, o němž jsme mluvili výše, které je vzdání se veškerých nároků, nás opravdu osvobozuje od vlivu ďábla, který sám je mstivý a učí nás stát se také takovými, aby nás odřízl od Boha a zbytku Jeho stvoření, a tím nás odsouvá do izolace těch, kdo vymáhají svá práva navzdory všem. Ďábel, stvořitel osamocení...

Neboť Tvá je vláda, moc a sláva na věky, amen

Specialisté na text Nového Zákona říkají, že ekfoneze (závěrečný chvalozpěv), kterou mnohé rukopisy zařadily na konec modlitby Otče náš, není součástí původního textu evangelia - za ten musíme bezpochyby považovat jeho první edici a být si vědomi, že existuje „před“ a „po“ vzhledem k tomu poněkud abstraktnímu momentu, který nazýváme původní text.

Možná bude lepší mluvit raději o rozvoji tradice a říci, že ekfoneze se v jejím vývoji objevila docela pozdě. Nejčastěji se uvádí, že v liturgii starobylých křesťanských komunit po přednesu modlitby Otče náš následovala bezprostředně doxologie podobná té, kterou čteme my, a její užívání vedlo po určité době dokonce k zařazení této doxologie do textu evangelia.

V jednotlivých rukopisech a jednotlivých překladech existovaly různé formy. Doxologie, kterou vidíme zde, představuje prostřední stupeň mezi tou nejstarší podobou - absolutní absence doxologie - a nejpropracovanější formou byzantské liturgie: „Neboť tvé je království, moc a sláva, Otče, Synu a Duchu Svatý, nyní a vždycky a na věky věků amen“. To je odrazem nejstarších liturgických zvyků ještě v průběhu jejich vytváření, ale já se nebudu snažit datovat syropalestinskou verzi podle této jedné doxologie! Ostatně ohromná většina řeckých rukopisů evangelia uvádí přesně tento text... to není nějaký velký důkaz.

Bohu patří Vláda, ta o jejíž projev prosíme v této modlitbě, přičemž nezapomínáme na to, že my máme spolupracovat; Moc nebo Síla realizovat v nás to, co se nám kvůli lidské slabosti a hříchu zdá nemožné; a Sláva, to něco tajemného a ochromujícího, co kdysi vidělo několik privilegovaných osob (Ex 33, 18; Ez 1, 28;) a na níž má dnes podíl každý z nás, jestliže ovšem otevřeme svá srdce. Sláva Boží, Jeho záře, pocit Jeho přítomnosti: o to prosíme pro sebe samé a pro své bratry, to je milost, kterou chceme dokázat projevit ve světě. To všechno je Tvé, dej nám to, abychom to i my dávali. „Na věky“ nebo „zástupům“ znamená také, že tato přítomnost Boží se vpisuje do každého místa a každé chvíle existence lidstva, které je Jeho stávající rodinou, Jeho stvořením. To Dílo nebude nikdy dokončeno, dokud bude nějaké stvoření, které bude možné spasit a zbožštit, a Otec bude mít vždycky dost vlády, moci a slávy, aby neustále obdarovával a miloval své stvoření.

O interpretaci v interpretaci

A dostáváme se k závěru našeho bádání. Jistě netvrdím, že jsem vlastníkem pravdy o hlubokém smyslu modlitby, kterou dal Boží syn svým učedníkům!

V židovské tradici je aramejština jazykem interpretace: targum je překlad Bible, doplněný a někdy přímo přeplněný vysvětlujícími poznámkami. V tomto případě nám syropalestinština, aramejský dialekt, nabízí interpretaci řeckého textu. A já nabízím čtenáři svou interpretaci této interpretace. Nic víc, ale doufám, že jsem sám pokročil ve svém chápání modlitby Otče náš tím, že jsem sepsal tento malý komentář, doufám také, že v mém možná příliš dlouhém pojednání najde čtenář tu a tam nějakou perlu, která mu pomůže pokračovat na jeho cestě.

Shlama - mír - všem, a děkuji melchitským písařům, kteří nám zanechali tento text!

Parafráze modlitby Otče náš

obsahující některé prvky komentáře

Abounan di be-gô shemayya

Otče náš,

Ty, který jsi nejvýš skrytý na nebesích,

tam, kam bychom nedokázali vystoupit, neboť neexistuje dost vysoký žebřík,

Ty, který jsi nejhlouběji v našem srdci,

kam se musíme naučit sestoupit a odstranit překážky, abychom Tě našli!

Yithqaddash shemakh we-tîthè malkoutakh

Dej nám, abychom žili jako svědci a mučedníci,

připraveni všechno vytrpět a všechno ztratit z lásky,

připraveni zemřít, abychom zjevili Tvůj pravdivý život.

Pak přijde Tvé království,

neboť Tě všichni budou znát a milovat!

Yith^cebèd sibyônakh hêkh mâ de-bishemayya ôf^cal ar^ca

Dej nám také, po všechny dny, abychom plnili Tvou vůli,

dali se do práce

prosti všeho fatalismu a vší rezignace.

Ať se naučíme rozeznat a plnit v naší dnešní době

Tvůj nepomíjející záměr dobra a svatosti pro všechny lidi.

La´hman de-^couthda hab lan yômadhen

Dej nám hlad po vyšším chlebu,

a nasyť nás tímto chlebem budoucnosti, dnes a po všechny dny:

Vyživuj nás svým odpuštěním,

ať je zdrojem našeho života.

Ou-Shebôq lan ´hôbinayn hêkh d-ôf anîn shâbeqîn le-´hayyâbînayn

Ty jsi jistě v právu, abys požadoval po hříšnících, jakými jsme my,

odškodnění za naše četné viny,

ale raději nechej být náš dluh, je příliš velký, než aby byl splacen!

A nauč také nás příkladem své dobroty a milosti vůči nám

upustit od všech požadavků vůči těm, kdo nám způsobili zlo,

pomoz nám každý den odložit náš zvyk

hrát si na uraženého Pána a povyšovat se nad své bratry,

třebaže nemáme větší cenu než oni.

Vlož nám to Ty sám do srdcí!

We-Lâ ta^cel yâthan le-nissayôn ellâ fassî yâthan min bîsha

My tedy nebudeme ponecháni sami sobě,

v pokušení udělat ze sebe Pána namísto Tebe,

ve zkoušce, kterou je pro nás naše pýcha, když se jí poddáme,

ve zkoušce, kterou je pro nás naše mstivost, když nám stoupne do hlavy.

Osvoboď nás od Rozbíječe, který nás chce izolovat,

dej, abychom ho neposlouchali, když nám říká, abychom si nedali všechno líbit!

De-dhîlakh hi malkoutha we-´heyla we-tishbo´htha le-^câlemayya.

Neboť Tvá je vláda, která přijde, když toto v nás uskutečníš

i s naší spoluprací;

Tvá je moc zvítězit nad našimi vzpourami a odmítáním spolupráce,

Tvá je sláva, to zářivé světlo, které nás proniká,

když to opravdu chceme.

Ochraňuj nás od toho, abychom si je přivlastňovali!

Amen!

Na závěr...

Představme si, že tento text skutečně existoval napsaný znaky a pravopisem Ježíšovy doby. To nemá nic společného s vědou, řekl jsem už na začátku, že syropalestinská verze je jen překlad z řečtiny... ale nakonec snad někdy smíme být trochu romantičtí! Vypadalo by to asi takto:

Z francouzštiny přeložila Ing. Lydie Čechová
(text upraven 5. 11. 2010)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.