Mrchožrouti

25. 2. 2009 Ondřej Krajtl

Musím přiznat svůj omyl. Před časem jsem v jednom svém komentáři napsal, že komunistická sektostrana dnes nepředstavuje prakticky žádné ohrožení demokracie. Propadl jsem tehdy nepřiměřenému optimismu. Pokud jste pak i vy uvěřili mně, omlouvám se. Je to jinak - komunisté a jejich myšlenkoví souputníci nezaniknou nikdy, jejich vliv nesetřeseme. S trochou štěstí se vytratí někam na politickou i společenskou periferii, ale budou nás stále doprovázet, jako se táhnou mrchožrouti za karavanou, a čekat na svou příležitost.

Proč tak dramatická proměna názoru? Celé to začalo recenzí Kamila Fily na nový film Marie Poledňákové s názvem Líbáš jako Bůh. Bůh s velkým B, tedy jediný, nejvyšší. Ale asi to ani příliš nepřekvapí, že si naše pseudoateistická společnost plete bůžky s Bohem, to jen tak mimochodem. Byla to recenze nemilosrdná, avšak poctivá a spravedlivá. Fila označuje Poledňákovou za královnu normalizační zábavy a spolu s tím výstižně definuje normalizaci jako snahu zapomenout na vše politické, jako "kulturu zapomnění". Celá existence se tehdy, v 70. a 80. letech minulého století, točila kolem zařizování domovů a chalup, nasycení hladových krků a plánování, co a za co nakoupit v Tuzexu a do kterého ze spřátelených socialistických států na dovolenou příští rok. V tomto kolotoči lidé nakonec zapomínají, v jakých podmínkách žijí, a připadají jim pak snesitelné - normální a přirozené.

Podle Fily platí, že pokud z nejznámějších filmů Marie Poledňákové odstraníme dětskou roztomilost a hlášky, zůstane nám fascinující obraz amorálnosti a nevkusu tehdejší společnosti. To stejné pak lze říci o jejích filmech z jedenadvacátého století. Postavy jednají bez zábran a bez ohledů na druhé, neřeší žádná vnitřní dilemata a nepokoušejí se překonat žádné obtíže; čekají, že "vše se vyřeší samo". Z filmů nelze vyvodit ani náznak odsouzení nějakého jednání - vše je možné a povolené, vždyť žijeme v "permanentní dovolené". Nakonec všechno nějak dobře dopadne, a co na tom, že až do té chvíle si všichni lhali a chovali se bezcharakterně. Dokonalé, fotorealistické zachycení každodenního mravního bahna komunismu, ale bez jediné stopy hodnocení nebo odsouzení.

Na tuto recenzi reagovalo několik mých známých. Jeden z nich velmi rozhořčeně odmítl celou recenzi s tím, že už má dost antikomunismu za každou cenu, neustálého omílání normalizace, že nemůže autorovi věřit a považovat jeho odsudky komunismu za autentické, když nemá osobní zkušenost s perzekucí, netrpěl a komunisté mu neublížili. A že by nikdo neměl být "přirozeně a spontánně" anti-cokoliv, ať už jde o ideologii nebo hodnoty.

Přiznám se, že mě jeho argumentace dost vyděsila. Nečekal jsem, že by někdo ve věku kolem třiceti mohl zpochybňovat antikomunismus. Samozřejmě kromě poslankyně KSČM Kateřiny Konečné, ale ta za to nemůže, má to dědičné.

Po letmém průzkumu už se tak nedivím, antikomunismus skutečně představuje pro nezanedbatelnou část české veřejnosti problém. Jednak proto, že nikdo vlastně přesně neví, co tento pojem označuje. Je to odpor k existenci a činnosti Komunistické strany Československa? Nebo nedůvěra k myšlence komunismu jakožto ideologii a systému společenského uspořádání? Dále také proto, že velké množství lidí vlastnilo stranickou komunistickou legitimaci - a když ne přímo oni, tak mezi jejich předky se určitě někdo našel. A poslouchat dvacet let stále dokola, jak jste byli součástí hnusu a vaše babička že byla ideologickým spoluvrahem Horákové a řady dalších, to se po čase omrzí. Konečně námitka osobní zkušenosti má také jistou váhu, nejčastěji ovšem v podobě "kdoví, jak to bylo přesně, vždyť já to nezažil a každý to vykládá jinak".

Právě na tuto strunu dnes hraje část komunistické reprezentace, když volá po zákazu kontaktů mezi studenty a politickými vězni, po reformě výuky historie na školách a po vyváženém, tedy "také komunistickém" výkladu minulosti. Nejznámější stoupenkyní tohoto přístupu je předsedkyně Pražské rady KSČM a učitelka základní školy Marta Semelová. Právě podle ní by se děti neměly učit například o procesu se zmíněnou Miladou Horákovou, prý kvůli objektivitě. Mohlo by to být směšné, kdyby... Kdyby KSČM nebyla třetí nejsilnější parlamentní stranou, kdyby se stejně nevyjadřovala řada dalších ne úplně bezvýznamných komunistických reprezentantů, například náměstek hejtmana moravskoslezského kraje, Karel Konečný, otec nejmladší komunistické poslankyně...

Ne, komunisté se sami od sebe nerozplynou a jejich myšlení jen tak nezmizí. Oni nejsou jako hrdinové filmů Marie Poledňákové a nečekají, až problémy samy vyhnijí. Příliš výrazně se zapsali do naší historie a kultury, včetně té populární. Nakonec ale právě díla popkultury mohou nejlépe posloužit proti "kultuře zapomnění". Umožňují totiž takzvané subverzivní čtení, výklad opačný k autory původně zamýšlenému. Tak můžeme číst Krále Šumavy jako příběh lží, hlouposti a nenávisti ke svobodě k i vlastním lidem. Tak čteme tvorbu režisérky Poledňákové jako příběhy prolnutí ideové zvrácenosti s rozpadem individuálních hodnot a morálky. Při sledování komunistických a postkomunistických filmů snad nezapomeneme.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 22. 2. 2009
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.