Mediálně korektní zpráva o Velikonocích

14. 4. 2009 Milan Glaser

Každý rok na Velikonoce se zpravodajské agentury a média pracně lopotí se zprávami o tom, co a proč se vlastně slaví, nebo přesněji, co a proč "si to ti křesťané slaví". Prodloužené pracovní volno sice rádi přijímají všichni, ale… vůbec zkrátka, co a proč to všechno. Na mediální scénu se tak ve snaze o vysvětlení fenoménu zvaného Velikonoce dostane dokonce i pojem bible. Ten se však blíže nevysvětluje. Jakoby se předpokládá, že všichni vědí, co je bible a co je v ní. Zanechává to však dojem jakési pachuti, jakoby bible byla jenom zastaralou tiskovinou, něčím jako exemplář denního tisku z předminulého století.

Proto se - namísto předpokládání - spíše předstírá předpoklad znalosti bible. Musí se předstírat, protože podobný předpoklad by sám o sobě vlastně už nebyl mediálně korektní. Média totiž musí referovat s odstupem, nestranně, nezaujatě a to zvláště o náboženských tématech. Žurnalista rozhodně nesmí vyjadřovat svou víru. V evropských médiích pak zejména tu křesťanskou. A tak zkrátka, jak pravil např. server Aktuálně.cz: "na základě biblického svědectví si křesťané připomínají nejdůležitější událost jejich víry". Podobně tautologická definice se objevila ve zprávě ČTK: "Velikonoční neděle znamená pro křesťany slavnost Zmrtvýchvstání Páně." Také pozoruhodné vysvětlení, ačkoli stále zůstává otázkou, proč je vlastně Velikonoční neděle Velikonoční nedělí.

Zkrátka, úkol světských žurnalistů, kteří chtějí ve svém zpravodajství ohledně Velikonoc dostát své profesionalitě čili mediální korektnosti, je takřka nadlidský a nezáviděníhodný. Je totiž vrcholně složité se o něco zajímat, ale zároveň se od toho distancovat, něco říci, ale zároveň to zamlčet; něco považovat za realitu a zároveň nikoli. Projevy mediální tvořivosti na toto téma vyvolávají u věřících křesťanů spíše poněkud útrpné úsměvy. A tak je tomu i při mnoha jiných příležitostech, kdy je jim nekřesťansky připomínána, ba objasňována jejich křesťanská identita. Bezradnost referujících žurnalistů je zde místy tak obrovská a očividná, že dává představu spíše o soucitu, jaký asi mohl pociťovat Ježíš při setkání se zástupy, které byly jako ovce bez pastýře.

Vděčným tématem, ba jakýmsi záchranným kruhem, je proto pro média v této jejich lopotě zejména kritika církve, čímž je míněna jenom její hierarchie. Téměř nikdy přitom média nepostřehnou, že stádnost, masovost a bezduché omílání už dávno nejsou známkou příslušnosti k církvi, ale naopak: spíše bezpečnou rozpoznávací známkou antipatie a nevraživosti vůči ní. Kdo se dnes k církvi hlásí, staví se totiž nejenom u nás zcela evidentně na stranu menšiny a jde proti proudu. A snad právě z tohoto pocitu jakési převahy, nezakládající se na argumentech, ale na počtech, si hromadné sdělovací prostředky vyhrazují právo vznášet kritiku, která není nestranná.

Ano, v církvi lze přece jasně dohlédnout chyby a mezery, které svědčí o zpozdilosti této instituce a které navíc přece tak silně protiřečí tomu, co sám Ježíš učil. Ano, v tom budou určitě mnozí zajedno. Avšak.. zbývá maličká otázka: Kdo že to vlastně kdysi něco učil? A dále: jak vlastně víme, že to někdy někde vůbec učil? Odkud že se vzala bible?

Jediné skutečné vysvětlení faktu nepřetržitého zvěstování či hlásání křesťanské víry je totiž právě onen překvapivý fakt Ježíšova Zmrtvýchvstání. Tato historická událost interpeluje svědomí každého člověka. Nejprve žen, které nalezly prázdný hrob. A ačkoli svědectví žen tehdejší židovská společnost nepřijímala jako platné, dospěla interpelace Zmrtvýchvstání právě jejich prostřednictvím k apoštolům, kteří se sami přesvědčili, a od nich přes jejich nástupce až k nám. Vzkříšený Kristus je tím, kdo vytváří společenství věřících, tedy církev, a všechny tak zve k sobě, aby prohlédli.

Plnost reality je totiž člověku přístupná jedině skrze Kristovo Vzkříšení, jež očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků, jak praví Petr, skála církve, tedy od podjatých, nepoctivých a špatných úmyslů, slov i skutků. O Zmrtvýchvstání nelze hovořit nezaujatě, protože k němu došlo historicky, to znamená, ať už tomu někdo věří nebo nevěří. Církev věří ve Vzkříšení právě takto. A to ne ve vzkříšení někoho neznámého, ale ve Vzkříšení původce a dovršitele naší víry, Ježíše Krista.

Uvěřit je možné: skoro jakoby by byl Bůh brán na milost, ale vzápětí se ukáže, že omilostněn byl dávno předtím ten, kdo uvěřil.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 13. 4. 2009
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.