Makedonie: Země blízkých příbuzných v dalekém srdci Balkánu

Část první

31. 8. 2009 Igor Kyselka, Petr Blížkovský

Úvod: motivace cesty

Náš dlouholetý zájem o cyrilometodějské dědictví a rovněž i trochu dobrodružná touha poznat podmanivou krásy hor, jezer, četných malovaných klášterů, kostelů i historických vesnic a městeček nás inspirovaly v polovině dubna 2009, ve svatém týdnu Makedonských pravoslavných křesťanů, k podniknutí relativně krátké, přesto však programově intenzivní pouti do nejjihovýchodnějšího výběžku bývalé Jugoslávie, nyní nejchudší země Evropy.

Není zcela běžné, že dvě poměrně vzdálené země v rámci Evropy mají tak významné společné kořeny dávné, raně středověké historie. Morava a Makedonie patří k těm nemnoha výjimkám.

Svatí bratři Konstantin a Metoděj z makedonské Soluně - vzdělaní a po matce slovansky hovořící Řekové přišli v roce 863 na pozvání knížete Rostislava na Velkou Moravu, aby již pokřtěný "a křesťanského zákona se držící" moravský lid dokonaleji a hlavně v jeho mateřštině blízkém jazyce srozumitelněji v pravdách víry učili a vybudovali zde autonomní církevní organizaci. Oba bratři a jejich žáci přeložili a vytvořili z řeckého alfabetu slovanskému jazyku odpovídající písmo, přeložili potřebnou křesťanskou literaturu a zavedli slovanskou bohoslužbu (nazývanou též Moravská mša) vycházející z řecké liturgie sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého. Staroslovanský (de facto moravský) jazyk byl pak při návštěvě obou bratří v Římě roku 868 papežem Hadriánem přijat jako čtvrtý bohoslužebný jazyk. Sv. Konstantin-Cyril pak záhy v Římě roku 869 zemřel. Arcibiskup Metoděj se přes několikaleté zdržení (způsobené jeho vězněním nepřejícími německými kněžími) na Moravu vrátil a před svou smrtí roku 885 dokončil překlad Svatých písem. Přes krátkost trvání jejich mise jsou oba bratři dodnes na Moravě vnímáni jako zemští patroni a přirozeně ctěni a milováni - slovy liturgické písně "získali láskou Kristu národ celý". Pro svůj přínos a příklad inkulturace křesťanství do národní kultury byli prohlášeni spolupatrony Evropy.

Žáci Sv. Cyrila a Metoděje, mezi nimiž vynikali - kromě Metodějova nástupce sv. Gorazda - zejména sv. Kliment, sv. Naum a sv. Angelár, se odebrali do Bulharské říše, kde jim car Simeon umožnil v městě Ochridě v dnešní Makedonii založit roku 893 první slovanskou univerzitu. Učitelé těchto žáků, sv. Cyril a Metoděj, jsou zde dnes poněkud paradoxně uctíváni daleko více než na Moravě, ačkoliv v Makedonii a v Bulharsku prakticky nikdy přímo nepůsobili.

Základní informace o Makedonii

Morava i Makedonie jsou ze severu, západu i východu vroubeny vyššími či nižšími pohořími, zatímco k úrodnému jihu se otvírá úrodné údolí hlavní národní řeky - na Moravě Moravy a v Makedonii Vardaru - se sady a vinicemi na přilehlých svazích. I rozlohou jsou si obě země poměrně blízké (Makedonie 25,7 tis. km², historická Země Moravskoslezská cca 26,8 tis. km²). Stejně jako Velká Morava, která dosahovala za knížete Svatopluka rozlohy oproti dnešku snad pětinásobné, tak i Makedonie, která se v době vlády svého dodnes nejslavnějšího rodáka - krále Alexandra - stala ve 4. století před Kristem středem tehdejšího světa. Původní, Slovany osídlená Makedonie se skládá ze tří částí. Jižní - Egejská je největší a připadá dnes Řecku. Další, tzv. Vardarská se stala po první světové válce součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců nazývaného od roku 1929 Jugoslávie a od vyhlášení nezávislosti po referendu na podzim roku 1991 tvoří dnešní stát. A konečně Pirinská představuje nyní jihozápadní Bulharsko. Nejmenší část historické Makedonie - prakticky jen pár pohraničních vesnic a jihozápadní břeh Ohridského jezera s městem Pogradcem - je v současné době územím Albánie.

Všechny sousední státy však dnešní Makedonii něco upírají. Řecko název (Makedonie byla a je historickým názvem regionu dávno před příchodem Slovanů a král Alexandr byl přece Řek), Bulharsko národní svébytnost (makedonština je přece pouhým nářečím bulharštiny, takže Makedonci jsou jen Bulhaři se západním dialektem) a Albánie část území (celá západní a severozápadní část Makedonie by se vzhledem k převažující a stále početně rostoucí albánské menšině měla stát součástí velké Albánie). Jedině vztahy se Srbskem zůstávají navzdory osamostatnění v roce 1992 na dobré úrovni.

Poznámky z našeho putování

a) Severní část

Mešita Šarena Džamila (Tetovo, Makedonie) Malé letiště nesoucí hrdý název Alexandra Makedonského s malým provozem nás přivítalo domáckou atmosférou. Žádné přepravní autobusy či nástupní choboty, od letadla do haly se jde pěšky. Jediná kavárna na letišti ne větším než brněnské a pár budek půjčoven aut, kde si během pár minut půjčujeme menší vůz Kia, který nás po příštích pět dnů bude přepravovat k místním zajímavostem.

Projíždíme okrajem historické části hlavního města Skopje připomínajícím atmosférou počátek 90. let u nás. Na ulici se prodává nejen typicky stánkový sortiment, ale i stavebniny, potraviny nebo drogistické zboží. Mezi auty se proplétají i zvířecí povozy, rozestavěnost, zpustlá nedostavěnost a netříděný odpad všeho druhu jsou zde všudypřítomné, což však působí i nezaměnitelný balkánský kolorit, dnes stále vzácnější v naší stále uspořádanější a organizovanější Evropské unii.

Majíce ze severní strany pohoří Šar Planina, po jižní mírně zvlněnou úrodnou nížinu tvořenou řekou Vardar dojíždíme do města Tetovo, živého, dnes převážně muslimského střediska Albánců v Makedonii. V městě s převažující, kdysi architektonicky zajímavou, dnes však již dosti omšelou zástavbou z dob Jugoslávské federace najdeme prakticky jen dvě významnější pamětihodnosti, ty však stojí za to. Hned na nábřeží u mostu přes říčku Pena nelze minout bohatě zdobenou mešitu Šarena Džamila z roku 1459. Nebývale "kazetově" malovaná mešita s vnitřním dřevěným obkladem, geometrickými a rostlinnými motivy patří k údajně k nejkrásnějším na Balkáně. Dvě ženy - zakladatelky jsou v její kryptě pohřbeny. Ženský prvek ostatně převládal i v druhé mešitě na protějším břehu řeky, kde právě probíhala něco jako vernisáž ženských rukodělných výrobků. Pestré muslimské šátky, množství zajímavých textilií, keramik i dalšího, jakož i ochota vše vysvětlit a poradit ukazuje, že i tady představa o nepřítomnosti islámských žen na veřejnosti postupně bere za své.

Další zajímavostí města je obdoba kláštera dervišského řádu Bektaši z roku 1538, zvaná Arabati Baba Teke. Jde o částečně zachovalý a rekonstruovaný komplex dřevěných vyřezávaných budov (modliteben, jídelen, altánů apod.) převážně z 18. století. Přes nedávné majetkové spory dervišů se sunnitskými muslimy, kteří si na areál dělají nárok, jde o zajímavý doklad kontemplativního života v rámci islámu. Tato památka ukazuje, jak se okrajová duchovní hnutí dostala na geografický okraj říše.

Dálnice se širokým údolím Vardaru stáčí za Tetovem na jih. Za městem Gostivar údolí i dálnici opouštíme a za stále hustějšího deště, mlhy a klesající nabíráme v serpentinách nadmořskou výšku a vjíždíme do největšího a nejstaršího makedonského národního parku Mavrovo (73 tis. ha). Tady vládne dosud zima. V neolistěných bukových a borových lesích leží dosud velké plochy mokrého sněhu. Míjíme jezero - vlastně přehradu Mavrovo s dvěma hrázemi. Ze severní teče voda do moře Egejského, z jižní do Jadranu. Do tohoto úmoří klesáme poměrně úzkou a hrbolatou silnicí velmi úzkým a rozeklaným kaňonem Černého Drinu. V jeho níže položených částech začínají na skalách nesměle vykvétat skupiny dřínu v době, kdy na jižní Moravě už dávno odkvetly. Před setměním odbočujeme prudce vzhůru, kde se strmém úbočí skromně vyjímá jeden z nejvýznamnějších makedonských klášterů Sveti Jovan Bigorski (Sv. Jan Křtitel).

Klášter má kořeny již v 11. století, neboť se zde nalezla zázračná světcova ikona a její několikeré znovuobjevení v těžkých dobách způsobilo, že chátrající klášter byl vždy znovuobnoven. Většina klášterních budov malebně přilepených na skály a po balkánsku opatřených dřevěnými schodišti a ochozy pochází z 18. a 19. století a ve století minulém prošla důkladnou rekonstrukcí. Ve svatém týdnu je v klášteře mnoho hostí a musíme proto v bráně s přívětivými místními chlapíky čekat, zda se pro nás někde ještě 4 lůžka najdou. Asi hodinové čekání zpestří dobré makedonsko kafe (po našem turecké) a celkem srozumitelná konverzace o současnosti v naší i jejich zemi. Díky našim častým cestám do Bulharska a Chorvatska a také školní znalosti ruštiny lze se v zásadě bavit na jakékoliv téma. Konečně přichází mnich a po ukázce hlavní přijímací místnosti kláštera nás zavádí do vícelůžkové místnosti, kde nám přiděluje postele. Teplota venku se sice pohybuje okolo 10 stupňů, ale tlusté chlupaté dechy jsou natolik hřejivé, že ani spacák nevytahuji. Ve 22:30 jdeme na podmanivou večerní pobožnost, která však trvá bezmála dvě hodiny. Nádherně vyřezávaný ikonostas doplňuje vzácná relikvie předloktí sv. Jana Křtitele. Potemnělý chrám, který osvětlují jen četné dlouhé svíce, působivé zpěvy mnichů, časté klanění a křižování hostů pobožnosti, kterému se dle možnosti přizpůsobujeme. S vůní svící a kadidla a pokročilou dobou na mne přichází slastná únava a současně uvolněnost a klid z vděčnosti za hluboký duchovní ponor a vědomí trvalé Boží přítomnosti a zcela cílené péče...

(Pokračování zde)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.